Křížem krážem Evropou: Unikátní, nalomené pouto z Vallecas

Sdílet jedno město s Realem Madrid se samo o sobě zdá postačující k tomu, aby váš fotbalový klub zapadl. To pak platí dvojnásobně, pokud se takový klub musí krčit ještě za Atlétikem Madrid. Přesto si Rayo Vallecano vypracovalo tak silnou identitu, že o něm vyšla celá kniha a desítky článků v cizích jazycích. Nyní je však tato identita ve vážném ohrožení; fanoušci se od klubu z pochopitelných důvodů odvrací...

Když loni v létě nastalo období vyhrazené pro obnovu starých sezonních vstupenek, pokladní na Campo de Fútbol de Vallecas se hned v první den nestačili ohánět. Letos? Pusto, prázdno. Bez přehánění.

Ano, Rayo mezitím opustilo nejvyšší španělskou soutěž, ale na tom jeho fanouškům nikdy tolik nezáleželo. Jde o pevně spjatý klub pracující třídy, za nímž ta samá banda příznivců bude stát v první, druhé i třetí lize.

Alespoň to tedy platilo do letoška, kdy pohár trpělivosti s lhostejným vedením klubu, zdá se, přetekl. Stalo se tak v okamžiku, kdy madridský celek oznámil, že oproti poslednímu druholigovému ročníku (2017/18) skokově zvedá cenu permanentek ve všech kategoriích o 25 eur (dospělého tak nyní ta nejlevnější vyjde na 165, nejdražší na 625 eur), a že tentokrát taková permanentka ani nebude zahrnovat vstup na všechna utkání ženského týmu. V případě zájmu též o druhý A-tým Raya si musí dotyčný vyhradit 50-60 eur navíc.

K oznámení nových cen došlo 15. července. O týden později své "permice" obnovily pouhé dva tisíce nejvěrnějších, potažmo nejtolerantnějších. Deset dnů po vyhlášení bojkotu ze strany několika fanouškovských skupin se zástupci příznivců Raya sešli s vedením, které se ukázalo být zcela neochvějným.

Ještě minimálně koncem července tudíž platilo, že dokonce i kvarteto třetiligových klubů (CD Castellón, Córdoba CF, Real Murcia, Real Burgos) registrovalo větší obnovený zájem permanentkářů než druholigové Rayo Vallecano. Stadion v Castellónu má srovnatelnou kapacitu s tím ve Vallecas (16 tisíc versus 14,7 tisíc), a přece by k 27. červenci hostil téměř dvakrát tolik držitelů celosezónních vstupenek (10 500 versus 5 500).

Peníze jsou zde ale vedlejší, a to opravdu nemíním jakkoliv bagatelizovat nárůst cen o 25 eur (v přepočtu cca 645 korun; což je téměř na korunu přesně jedna třetina nejlevnější permanentky na v Česku nejdražší Slavii).

Jak jsem naznačil již zmínkou o přeteklém poháru trpělivosti, tohle je skutečně pouhá kulminace dlouhodobě budované frustrace; příslovečná špička ledovce. Bavíme se přece jen o klubu, který se přes rok nedokázal domluvit na nové smlouvě o pronájmu vlastního stadionu a k dohodě s městem Madrid konečně dospěl teprve před měsícem, po vypršení starého kontraktu a protestech ze strany fanoušků.

Zároveň se bavíme o klubu hnaném před soud hned dvěma z posledních čtyř bývalých trenérů. Čerstvě se přitom k takovému kroku neodhodlal nikdo menší než Míchel — rodák z Madridu, produkt akademie ve Vallecas, majitel třetího největšího počtu startů v 95leté historii klubu (363; jen jeden zápas od druhého místa), vůbec nejlepší střelec klubu (z pozice záložníka!) a obecně asi nejpopulárnější postava moderních dějin Raya. Pokud vám jde po krku takový velikán historie klubu, nemělo by se vám z principu lehce usínat.

Jenže prezidentovi Raya je zjevně všechno ukradené, a tak se Míchel dozvěděl, že se buď se svými asistenty spokojí s polovinou finanční kompenzace za své odvolání (údajně pro mizerné výsledky, přestože jeho štace obnášela záchranu ve druhé lize následovanou postupem do ligy první), anebo má smůlu. Kdepak, Raúl Martín Presa neví, co jsou emoce. Pokud ho ve věci permanentek neobměkčil ani otevřený dopis prapravnuka otce zakladatele Prudencii Priega, potom ho neobměkčí snad ani videa roztomilých koťátek.

Raúl Martín Presa je tím hlavním důvodem bojkotů, a zároveň se sám nikam nechystá. Kupci by se prý možná i našli, ale Presu by patrně nerozhodil ani sestup do třetí ligy. Tohle je koneckonců chlap, který se s kritikou toho dost možná nejzásadnějšího elementu zdražení permanentek — a sice vyčlenění zápasů populárního ženského týmu, v letech 2008-11 nejsilnějšího družstva v zemi — vypořádal skrze jízlivou poznámku, že "klubu dlouhodobě jde o rovnost pohlaví, a tak proč by se za ženskou kopanou neplatilo stejně jako za mužskou", přestože každým rokem krátí rozpočet na provoz ženského týmu a do letošního podpisu nové nájemní smlouvy po dlouhých devět let tvrdohlavě odmítal pro ženy otevřít hlavní klubový stadion (takže Rayo Vallecano Femenino svůj poslední titul potupně slavilo na tréninkovém hřišti).

Je téměř bez debat, že by si tradičně věrní příznivci Raya klidně připlatili, kdyby Presa přistoupil alespoň na jeden z jejich požadavků. Ale tak se dosud nestalo a ke změně přístupu se ani neschyluje, proto již konsorcium různých skupin fanoušků Raya včera bojkotovalo tradiční Trofeo de Vallecas a s notným předstihem ohlásilo, že se nedostaví ani na první dva domácí zápasy nové ligové sezony proti Mirandésu a Deportivu La Coruña.

Před zápasy se prý fanoušci jako obvykle sejdou na pivo a nějaké to klábosení, zároveň však nezapomenou též na obligátní spílání Presovi, které se v těchto dnech mění v regulérní předzápasovou rutinu. Na podporu ze strany hráčů se očividně spoléhat nelze (znepokojení nad pnutím mezi tribunami a vedením dosud vyjádřili jen kapitán Alberto García a čerstvá posila Mario Suárez); fanoušci si to musí oddřít sami...

---

Protestující fanoušci Raya v ulicích. Zdroj: en.as.com

---

Psal se 29. duben 2012, Real Madrid pod vedením Josého Mourinha zrovna hravě přemohl Sevillu 3:0 a dostal se už deset bodů před svého odvěkého rivala z Barcelony. Již toho dne Merengues mohli slavit; stačilo, aby v pět a půl kilometrů vzdáleném Vallecas tamní Rayo porazilo Barcelonu a bylo by o mistrovi rozhodnuto. Že byla taková představa od počátku naivní? Možná, ovšem pouhá čtyři kola zpátky Rayo deklasovalo Osasunu 6:0 a s předstihem sedmi kol se de facto zachránilo. Ba co víc, tehdy se dokonce i šuškalo o pohárové Evropě. Mezi 21. a 28. kolem Rayo šestkrát vyhrálo. Věřilo si, hrálo atraktivní fotbal.

Onoho dubnového večera však Barcelona zvítězila 7:0 a Rayo nakonec od sestupu dělily akorát dva bodíky.

Co jsem jaksi zapomněl zmínit, je to, že už onen debakl Osasuny byl součástí tzv. "Huelga a la japonesa" - tedy "stávky po japonsku", která samozřejmě není tou pravou stávkou, nýbrž vychází z pověstné japonské pracovitosti a naopak vede k nadprodukci. Jedná se o oblíbenou španělskou legendu, která oslavuje nadstandardní úsilí, ba sebeobětování, a tehdejší trenér José Ramón Sandoval takhle popisoval situaci, v níž se musel spolu s hráči nadále rvát i v době, kdy je finančně ztrápený klub do jednoho žádal o navrácení bonusů za předešlou sezonu. "Nemůžete vyhrát válku s vodními pistolemi," krčil rameny Sandoval.

Vedení Raya s dluhy bojovalo všemi cestami, i těmi neortodoxními. V únoru po zápase s Realem Madrid prý zakázalo hráčům jakoukoliv výměnu dresů se slavnějšími protihráči, protože si to klub zkrátka a dobře nemohl dovolit. Za vstupenky na zmíněné dubnové střetnutí s Barcelonou potom museli výjimečně platit i permanentkáři. Ti naštěstí byli alespoň tak důvtipní, že se následně u pokladen zjevili s pytli plnými drobáků. Během zápasu pak v určitém bodě vyklidili sedačky, které až do závěrečného hvizdu zdobil transparent s řečnickou otázkou "Tak takhle si tribuny představujete?". Pod ním zase hnízdil banner nesoucí klasickou průpovídku, která roku 2012 fungovala stejně dobře jako letos: "Tvoje máma stojí 20 eur".

V tomto bodě stojí za to si připomenout, že v dubnu 2012 neuplynul ani jeden celý rok od nástupu R. M. Presy do čela klubu. Přesto už tenkrát každý dávno zapomněl, že Presa kdysi býval příslibem světlejších zítřků.

Začátkem roku 2011 ředitelé klubu oznámili obrovské dluhy celé řadě věřitelům (až 300). Španělské zdroje v čele s Marcou je povětšinou vyčíslovaly na něco kolem 45 milionů eur; anglické zdroje nejspíš opisují nějakou původní chybu a hovoří o těžko uvěřitelné výši přesahující 700 milionů eur. Tak jako tak Rayo směřovalo k bankrotu a zaměstnanci klubu se museli začít smiřovat s nevyplácenými gážemi. Den po onom oznámení šest členů kádru nepřišlo na trénink. Kapitán José María Movilla v rádiu přiznal, že dostal jenom sedm z posledních osmnácti výplat, a že si někteří z jeho spoluhráčů nemohou dovolit ani běžnou opravu auta.

Rayo tehdy navzdory všemu směřovalo za postupem do první ligy, ale takhle to prostě dál nešlo. V květnu 2011 tak bylo rozhodnuto o tom, že se 98,6 % Raya převede pod nového majitele. Z klubu se tak poroučel hlavní akcionář José María Ruiz-Mateos se svou ženou a prezidentkou klubu Teresou Rivero, toho času jedinou ženou v čele španělského klubu. To se od pohledu může zdát progresivní, ovšem Rivero bohužel proslula hlavně šlofíky ve VIP, bizarně pojmenovaným stadionem po své osobě a jednou pozápasovou momentkou, kdy před šatnou s deštníkem (!) zuřivě vyhlížela "toho s píšťalkou".

Tenhle pár to ve Vallecas měl od počátku mimořádně složité; oba pocházeli z Andalusie a navíc byli členy notoricky konzervativní katolické instituce Opus Dei, která levicovým příznivcům Raya nikdy nebyla úplně po chuti. "Tereso: Kéž ti Pán Bůh odpustí, protože fanoušci to neudělají," loučili se ti nejvěrnější fanoušci se svou dlouholetou šéfkou.

Místo ní se otěží ujímal relativně mladý, 36letý Raúl Martín Presa se stálým sídlem v Madridu, opotřebovanou permanentkou, zkušenostmi z devíti společností, z nichž pár spolupracovalo i přímo s Rayem, a slibem, že týdně hráčům vyplatí 95 tisíc eur. Co víc chtít? Svět se nezadržitelně měnil k lepšímu.

Až na to, že během prvního týdne vyplynulo na povrch, že z vlastní kapsy na ony výplaty dal jenom 65 tisíc a jeden z hráčů obdržel pouhých sedm stovek eur. V příštích dvou týdnech prý nedostal zaplaceno nikdo nic. A ještě než začala sezona, snažil se Presa z nového závazku dočista vykroutit. Během dvou, tří měsíců.

Zarazila vás ona výše načrtnutá Presova apatie? Inu, kdo by se jí za těch více než osm let neobrnil, když do nové štace vykročil takto. Již v září 2012 Presa hovořil o "fotbalovém terorismu" z řad fanoušků, když se musel posouvat domácí zápas s Realem Madrid, protože někdo přefiknul kabely a stadion přišel o dodávku elektřiny. Zase ten typicky rayovský důvtip. A kdo by se jím neobrnil, když má trpět takového majitele...?

---

Odvaha, kuráž, šlechetnost. Zdroj: planetfootball.com

---

Rayo je prošpikované takovou neodolatelně svojskou svérázností. Jeho prezident Ruiz-Mateos kdysi šel k soudu bojovat za svou vlastní firmu Rumasa v převleku Supermana. Dva roky po "boží ruce" z finále mistrovství světa 1986 Rayo podepsalo Maradonu; akorát ne Diega, nýbrž jeho bratra Huga. Dres Raya má namísto tradičních několika vertikálních pruhů jenom jeden diagonální po vzoru předválečného River Plate. A konečně; jejich stadion byl postaven se třemi tribunami namísto ortodoxních čtyř, pročež nyní betonová zeď deklaruje charakteristický atribut (odvahu) i jedno z hlavních poselství (šlechetnost) Raya.

Když tehdejší trenér Paco Jémez v prosinci 2015 prohlásil, že se Realu Madrid vedeného Zinedinem Zidanem nebojí, a že dokud si francouzská legenda nezařídí všechny trenérské odznaky, nebude Zidanea považovat ani za vlastního kolegu, bylo to takové typicky rayovské. A že následně Jémezovi svěřenci nad favoritem na jeho vlastním stadionu po 12 minutách vedli 2:1, aby od 28. minuty dohrávali o devíti mužích a nakonec prohráli vysoko 2:10, aniž by na minutu slevili ze svého útočného naladění, to byla jedině příhodná dohra. (Letos na jaře se již olicencovaný Zidane na půdě Raya před houževnatým sokem po porážce 0:1 skláněl, a hádejte, kdo se mezitím vrátil ke kormidlu Raya — Paco Jémez.)

Ona statečnost holt občas jde ruku v ruce se ztrácením hlavy a podléháním emocím. Takhle například fanoušci Raya během pár hodin vyhnali z klubu Romana Zozulju poté, co některá španělská média ukrajinskému útočníkovi mylně přišila na triko symbol krajně pravicového nacionalistického subjektu Pravý sektor, třebaže se o něj ve skutečnosti nejednalo. Zozulja mezitím několikrát uváděl na pravou míru, že s neonacisty nesympatizuje, a jako otevřený podporovatel ukrajinské armády ve válce s ruskými separatisty zasvětil velkou část svého života pomoci dětem a rodinám ve válkou postižených oblastech.

Co naplat; příznivci Raya holt občas jednají nerozvážně. Bez toho se přece nezměrná vášeň neobejde.

Nenadarmo se o Rayu tradičně píše jako o posledním z "Barrio týmů". Barrio se v tomto kontextu mnohdy nepřesně překládá jako "vesnický"; jedná se spíše o městskou část, byť typicky na periferii. V případě Vallecas se jedná o čtvrť zhruba čtyři kilometry cesty na jihovýchod od centra, a také jedinou městskou část Madridu, která nikdy nebyla spravována členem pravicové strany, což je zde velice podstatný detail.

Pokud znáte texty hudební skupiny Ska-P, která z Vallecas též pochází, tak zhruba jejich fotbalovým obrazem je Rayo Vallecano. Pro ty, kdo se ve skáčkové scéně tolik neorientují: "Barrio týmy" prostě ze svých komunit historicky vyrůstají, celé je prorůstají, na každém kroku je reprezentují a nikdy o tom příliš nemlčí. Rayo je odjakživa klubem pracující třídy, a za to se rozhodně nebude nijak stydět. Pokud ta zřejmě nejslavnější písnička od Ska-P volá po legalizaci cannabis, potom vězte, že o marihuaně nezřídka zpívají také fanoušci Raya, přičemž ideálně ve vzduchu drží bannery s obličejem Che Guevary a tak podobně.

V letech 1936-39 Španělsko zachvátila občanská válka a obec Vallecas — která tehdy seděla tak akorát na "výpadovce" z Madridu do Valencie, druhého nejdůležitějšího města republikánského Španělska — se stávala strategickým cílem útoků. Dodnes na budovách ve Vallecas najdete šrapnely jakožto připomínku hrozné války s ještě hroznějšími důsledky — vyhrál pozdější pravicový diktátor, generál Franco.

Od té doby se o Vallecas v mnoha částech Madridu takřka nepřetržitě hovoří jako o semeništi chudoby, kriminality, nelegálních obchodů s drogami, a co já vím čeho ještě. Hojně se tam stahoval pracující lid z jiných částí Španělska, ale i z ciziny, jako Romové z východní Evropy. Sousedské spory o přístup ke kanalizaci a doslova každou dlažební kostku byly na denním pořádku. Když se pak Vallecas roku 1950 oficiálně stalo součástí Madridu, okamžitě začalo platit za ten největší slum pod správou hlavního města.

I dnes život ve Vallecas zdánlivě plyne pomaleji než jinde ve Španělsku. Mnozí tamní obyvatelé, mladší i starší generace, stále žijí v tzv. casas bajas — bungalovech, které už dávno nesplňují standardní hygienické požadavky dnešní doby. Vallecas je dnes možná formální součástí Madridu, avšak reálně se to na jeho vzhledu promítá jen minimálně, což vyvěrá z letité potřeby vzdoru pravicové madridské centrále. Místní Vallecanos dodnes "Vallecas" píší s K namísto C, aby ukázali svou hrdost. Město rebelů. Skrz naskrz.

V posledních letech si Vallecas získává dobrou pověst pro svůj multikulturní profil. Lidé z celého Madridu se sem sjíždí za jídlem, kulturou i nočním životem. Loni se 49 lokálních barů zapojilo do každoroční "ruta de tapas", jakési španělské obdoby pub crawlu, v níž namísto piva hraje prim spíše tradiční pokrm tapas.

Není tedy žádnou náhodou, že jedněmi z největších oblíbenců z řad bývalých hráčů Raya jsou zrovna cizinci. Angličan Laurie Cunningham zde odehrál dvě neúplné sezony, než roku 1989 tragicky zahynul při autonehodě, a na stadionu dodnes najdete transparenty s jeho podobiznou. Jedna z tribun na stadionu mezitím byla pojmenována po někdejším nigerijském brankáři Willym Agbonavbarem, který před čtyřmi lety podlehl rakovině. Všude po Vallecas najdete nasprejovaná hesla typu "Miluj Rayo, nenáviď rasismus".

Fotbalisté jsou nedílnou součástí celé společnosti Vallecas; vždyť bývalý kapitán José Movilla tam kdysi pracoval jako popelář a za svou kariéru nikdy nepřestal být aktivním odborářem. Ona sounáležitost je nicméně oboustranná; stejně tak jsou běžní obyvatelé Vallecas nedílnou součástí fotbalové komunity Raya.

Když se tedy roku 2015 Carmen Martínez Ayudo v 85 letech kvůli neuvážené půjčce svého syna ocitla na dlažbě, celý klub v čele s trenéry a hráči finančně přispěl k tomu, že si důchodkyně byla schopná okamžitě najít novou střechu nad hlavou. Statistiky z roku 2014 hovořily o deseti soudních příkazech k vystěhování v celém Španělsku denně; a v dlouhodobě chudém Vallecas taková data rezonovala o to více.

"Nebudeme jenom nečinně přihlížet. Této ženě pomůžeme," okomentoval situaci tehdejší i nynější kouč Paco Jémez. A je vskutku výmluvné, že rodák z Kanárských ostrovů, který fotbalově vyrůstal v Andalusii, tehdy o takovém dobrém skutku hovořil jako o morální povinnosti. Vallecas nelze jenom tak proplout...

---

I takhle se žije ve Vallecas. Zdroj: madridnofrills.com

---

---

Pokud jste se výše zarazili nad prohlášením Raya Vallecano za "třetí madridský klub", nyní nadešel váš čas.

Ano, momentálně třetí nejdelší šňůru prvoligových sezon v Madridu drží Leganés (s tou nadcházející čtyři). A pak je tu také Getafe — ten věčně přehlížený klub, který se ještě roku 1983 formálně rozpadal a znovu skládal, a jenž si nedávno po pohárovém utkání s Valencií od tamního listu Las Provincias vysloužil následující koňskou dávku sarkasmu: "Kde je Getafe? Byli jste někdy v Getafe? Nebo potkali někoho, kdo pochází z Getafe? Existuje vůbec?" Poněkud kruté, ale faktem je, že si o to samo Getafe říká — twitterový účet si zřídilo teprve roku 2015 a jeho prodejna klubových suvenýrů je tou nejskromnější v LaLize.

Rayo Vallecano nám mezitím dalo legendární fenomén Michua ve Swansea, která roku 2012 útočníka z Madridu vylákala za nejlépe investované dva miliony liber této dekády. Právě Vallecas dále fotbalově odkojilo jiného snajpra Álvara Negreda a narodil se tam rovněž hvězdný záložník madridského Atlétika Koke.

Jako celek Rayo nic významného nevyhrálo; do roku 2018 vlastně nikdy neopanovalo ani tu Segundu. Prestižní mezinárodní pohár si zahrálo jen v jedné sezoně, když na jaře 2001 vypadlo ve čtvrtfinále Poháru UEFA. Nicméně fotbal je pro mě osobně hlavně společenskou zábavou, a v tomto směru je Rayo Vallecano jeho dokonalým hráčem. Alespoň tedy v historickém kontextu. Nyní se notoricky impulzivní fanoušci na svůj klub nehněvají poprvé v dějinách, to ani omylem, ovšem tentokrát jejich hněv působí jaksi... akutněji.

Dnes lze jen těžko uvěřit, že si tentýž klubový prezident přesně před čtyřmi lety získal pozornost celého světa představením nového venkovního dresu, kdy tradiční červený diagonální pruh nahradil pruh duhový, a to nikoliv pouze na podporu LGBTQ komunity. Každý jednotlivý pruh svou barvou reprezentoval jinou oblast zájmu Raya; a všem mělo pomoci každé jednotlivé euro vyinkasované za každý jednotlivý prodaný dres (jeden kus tehdy stál sedm eur). Červená pro výzkum léčby rakoviny; oranžová pro boj za lepší integraci invalidů; zelená na podporu těch, kdo bojují za ochranu životního prostředí; modrá proti násilí na dětech; růžová pro oběti domácího násilí; a žlutá jednoduše pro všechny "ty, kdo ztratili naději".

Dnes lze jen těžko uvěřit, že totéž vedení v únoru 2015 posvětilo nápad s duhovými tkaničkami na podporu kampaně proti homofobii ve fotbale. Fanoušci a ředitelé zkrátka kdysi i přes jednotlivé spory a finanční obtíže dýchali jako jeden muž a vždy je spojovaly minimálně určité hodnoty. V těchto dnech tato věta zcela výjimečně neplatí. Nezbývá než doufat, že se té svérázné harmonie Rayo Vallecano zase brzy dobere...

---

Text je zčásti založený na knižním titulu "Working Class Heroes: The Story of Rayo Vallecano, Madrid's Forgotten Team" od irského novináře Robbieho Dunnea.