Deset králů bez koruny (1)

Historie světových šampionátů je přeplněna úspěšnými hrdiny. Pelé, Paolo Rossi, Boby Charlton, Obdulio Varela, Maradona, Beckenbauer, Kempes, Ronaldo, Zidane, dokonce i Alessandro Del Piero patří mezi ty, kteří dokázali nad hlavu pozvednout trofej trofejí. Pohár mistrů světa. Ale jsou zde jiní, neméně slavní, kteří se nikdy nedočkali.

V některých případech měli smůlu, jindy se nedočkali podpory svých spoluhráčů nebo se v přímém souboji našel někdo, kdo dokázal zahrát lépe. Vybral jsem deset jmen deseti fotbalových králů, které svět obdivoval, uznával, ale kterým ve vitrině úspěchů jeden chybí. Samozřejmě, nejedná se o uzavřený seznam, nedostalo se na Maďara Koscise, Rumuna Hagiho, Argentince Batistutu, Francouze Fontaineho, Nizozemce Rijkaarda, Gullita, Van Bastena, našeho Josefa Masopusta... Je víc než pravděpodobné, že také vy najdete své favority na titul Král bez koruny.

Johan Cruyff (Nizozemsko)

V celé dlouhé kariéře se dočkal startu na jediném MS hraném v roce 1974 v Německé spolkové republice. O čtyři roky později do Argentiny neletěl jako vyjádření protestu proti tamnější vojenské diktatuře. Fotbalový lid ho miloval. Elegantní, jakoby elastický, rychlý, uměl to s míčem, při hře opravdu přemýšlel. Stal se symbolem taktické revoluce, která na věky věků ponese jméno totální fotbal. Odehrál pouze sedm utkání, dal tři branky. Ale nebyly to ony zásahy do černého, které ho katapultovaly až do Síně slávy. Byl duší týmu, magického spolku, předváděl fotbal snů, plný přesných pasů, diagonálních přihrávek, ale také střel, přechodu z obrany do útoku na dva, tři dotyky. Nikdy ovšem nezapomněl na fyzickou krásu fotbalu, na jeho atletičnost. "Mechanický pomeranč", tak se říkalo Nizozemsku Johana Cruyffa. Jeho tým prohrál finále MS 1974 a snad právě od tohoto šampionátu se říká: "Lepší prohrál!"

Michel Platini (Francie)

Říkalo se mu "Génius". Číslo jeho kopaček se pohybovalo blízko nuly, tedy ne zase tolik, ale jeho střely byly fantastické. Hrál na třech MS. Na tom prvním, v roce 1978, neměl mnoho štěstí. Sehrál 3 zápasy, vstřelil první mistrovský gól a společně se spoluhráči se pakoval po prvním kole. Na dalších dvou turnajích hraných o titul mistra světa to byl Platiniho koncert. V roce 1982 se stal šéfdirigentem orchestru v kterém první housle hrála hned celá řada fotbalistů: Giresse, Genghini, Tigana, Rochetau, Six... Byl to mančaft založený na útočném fotbalu a Platini se stal motorem vyrábějícím elektrickou energii pro celou jedenáctku. Právě ve Španělsku se svět začal zajímat o Platiniho, současného prezidenta UEFA. Všem pamětníkům zůstane před očima semifinále se Spolkovou republikou Německo, které skončilo 1:1, branku dal Platini. V prodloužení 2x15 minut se Francie dostala dokonce do dvoubrankového vedení, ale Němci stačili skore srovnat a nakonec postoupili na penalty. V roce 1986 hrál Platini další z nezapomentulných utkání. Poté, co Francie v osmifinále vyřadila Itálii, ji v boji o postup mezi nejlepší čtyři celky čekala Brazílie. Neporažená, bez jediného gólu ve vlastní síti. Platini to dokázal, vyrovnal na 1:1. Penaltové štěstí se tentokráte přiklonilo na stranu jeho týmu a Francie hrála podruhé v řadě semifinále. Ale ani v tomto případě nepřešla přes Němce. Mezi oběma světovými šampionáty "10" dotáhl Francii k titulu Mistrů Evropy. Ale na světový trůn nedosáhl.

Paolo Maldini a Roberto Baggio (Itálie)

Někteří hráči jsou tak slavní, oblíbení, reprezentující celou generaci fotbalistů, že se jeden musí sám sebe zeptat: "Je vůbec možné, že nikdy nevyhráli MS? Je to vůbec možné?" Ano, je to možné, stalo se a ne v jednom případě. Neuvěřitelné, že obránce, který oblékl dres azurra ve 126 zápasech, který si nejvícekrát navlékl kapitánskou pásku národního týmu, 76x, prošel celou svou dlouhou a slavnou fotbalovou kariérou, včetně té světové, bez užití si okamžiků slávy největší! Startoval na čtyřech MS, v Itálii 90, USA 94, Francii 98 a Korea - Japonsko 2002. Jeho štěstěna byla jako jízda na lochnesce: nahoru - dolů - nahoru - dolů. Dokráčel do semifinále na domácím šampionátu, chybělo pár penalt ke zvednutí poháru nad hlavu ve finále s Brazílií o 4 roky později, odešel se sklopenou hlavou po čtvrtfinále v roce 1998, kdy znovu na pokutové kopy prohrála Itálie s pozdějším mistrem světa Francii a svou pouť skončil neslavně, v osmifinále 2002, v utkání které vyvolalo bouři nevole, podezření, nařčení a dalších slovních útoků. Rozhodčí byli přinejmenším zvláštní, postoupila domácí Korea...

Ale Paolo Maldini byl vždy tak nějak nad věcí, vysoko nad ostatními, bez diskuzí vůdce smečky. Byl tak trochu neotesaný, ale zároveň měl "třídu"! Bojovník a znalec fotbalu. Na MS odehrál 23 utkání, překonán pouze Lotharem Matthäusem. Reprezentace se vzdal po onom neúspěšném MS 2002, čtyři roky nato Itálie, bez svého velkého kapitána, titul získala...

A Baggio? Ve třech případech se do dresu národního týmu oblékal ve stejné šatně jako Maldini /90, 94, 98/. Vždy dokázal dát do hry trochu toho čarokrásna. Na prvním ze svých šampionátů dal dva góly, jeden z nich ve formě "klenotu" do sítě Československa. V USA byl jedním z nejlepších. Ne, to je lež, on byl nejlepší! Vstřelil pět branek, byl k nezastavení, obránci šíleli z jeho kliček, zrychlení na pár metrech, zakončení. Nositel Zlatého míče 1993 vždy zářil jako jeden z nejlepších fotbalistů Evropy. Bohužel nedal rozhodující penaltu. Daroval Brazílii titul. Dva góly v zápasech skupiny na MS 1998 nestačily na vymazání oné "kaňky". Ale bez diskuze se zapsal do dějin fotbalu jako další "král bez koruny". Kouzelník s copánkem...

Zico (Brazílie)

Byl členem kádru jednoho z největších týmů historie. Narvaného talenty světového kalibru. Ale bez titulu. Brazílie přijela na MS 1982 jako favorit a její první zápasy tomu jasně napovídaly. Hrála skvěle, Zico dirigoval Scratch s přehledem rozeného vůdce, výhry nad SSSR, Skotskem, Novým Zélandem a Argentinou přicházely jako na běžícím pásu. Dokonce i fanoušci soupeřů jejich umění tleskali. Ale krize dopadla na kanárky v nevhodnou chvíli, v rozhodujícím souboji s Itálií. V roce 1986 Zico nedal penaltu ve čtvrtfinále proti Francii. Vynikající fotbal, legendární Pelé ho označil za "utkání XX. století". Proměnit, mohlo vše skončit úplně jinak. Arthur Antunes Coimbra "Zico" hrál také na MS 1978, celkem nastoupil ke 14 "světovým" utkáním a dal 5 gólů. Vynikající fotbalista. Ke "stoprocentnosti" mu chybělo jediné: nad hlavu pozvednout Pohár FIFA!

Lev Jašin (SSSR)

Snad by stačilo napsat jediné. Cena pro nejlepšího brankáře na každém MS se jmenuje podle něho, Lev Jašin. Většina fotbalových odborníků se shoduje, že to byl právě on, přezdívaný "Černý pavouk", kdo je v celé historii tím nejlepším brankářem turnajů o titul mistra světa. První start si připsal v roce 1958 a hned se stal ústřední postavou týmu, který se probojoval do čtvrtfinále. Svatyni "sborné" hájil na MS 1962 v Chile a právě tak na MS 1966 v Anglii. Tam reprezentanti Sovětského svazu dosáhli historicky největšího úspěchu fotbalu své země. Dostali se až do semifinále. Byl perfektním gólmanem, který měl všech požadovaných "deset". Uměl se postavit, byl samá ruka, samá noha, prostě jako pavouk. Reagoval i na střely z metru, byl osobností, řídil nejen obranu, ale i hráče na nejvzdálenějším místě na hřišti. Pravděpodobně jako první na světě studoval před utkáním své soupeře, jejich pohyb, kam nejčastěji střílí. Abych přesvědčil o jeho umění zejména ty, kteří ho nikdy neviděli chytat, přidám ještě dvě čísla: za Dynamo Moskva nastoupl ve 326 utkáních a z nich ve 270 udržel čisté konto! Lev Jašin dnes neni jen velkým brankářem. Je fotbalovou legendou.