Budínský o kariéře v Kazachstánu: Když jste hráli proti Astaně, věděli jste, že bude penalta

V Kazachstánu působil pouhé čtyři měsíce, přesto má vzpomínky na celý život. Lukáš Budínský, jenž v Česku oblékal dresy Bohemians, Karviné, Mladé Boleslavi či Ostravy, odehrál na konci roku 2024 16 zápasů za Ženis. V rozhovoru pro Livesport Zprávy vzpomíná záložník druholigového Prostějova na život v moderní Astaně, kvalitu tamních hřišť, rozhodčí i Aktobe, na jehož hřišti se ve čtvrtek představí v rámci 2. předkola Konferenční ligy pražská Sparta.

Na sociální síti X jste se s Kazachstánem loučil slovy: Budu vzpomínat jen v dobrém. Předpokládám, že to platí i s odstupem času...

"Byla to životní zkušenost, i když krátká. Všechno tam probíhalo v pohodě a určitě mi to dalo hodně."

Ale vraťme se na začátek. Jak se to celé upeklo? Do Kazachstánu jste zamířil po celkem vydařené sezoně v Karviné (šest gólů a čtyři asistence)...

"Šel jsem úplně do neznáma. Skončila mi smlouva, která mi nebyla prodloužena a dostal jsem možnost tam odejít. Měl jsem asi dva dny na rozmyšlenou a rozhodl se toho využít."

Jak se vlastně létá z Česka do středu Asie?

"Bylo to docela složité. Jeden let se mi zrušil a potom jsem letěl do Amsterdamu, tam odsud do Frankfurtu a pak až do Astany. Takže jsem vlastně nejdřív letěl na druhou stranu, ale byla to tehdy jediná možnost a já to nijak neřešil. Ve finále to tak hrozná cesta nebyla."

Žil jste v Astaně. Ta je o něco větší než Praha a velmi moderní. Jak působila na vás?

"Astana je hezké, moderní město, hodně rozlehlé. Leží na takové placce, takže tam bylo hodně větrno. Je tam spousta hezký míst, ale složitější doprava. Bez nějakého povolení tam nemůžete řídit auto, takže jsme to s klukama projížděli na koloběžkách."

Máte na mysli sdílené elektrické koloběžky, na které mohou lidé narazit i v Česku?

"Přesně tak. I to bylo ale složitější. Když přijedete do Kazachstánu, tak bez jejich telefonního čísla nemůžete nic. Musel jsem si přes spoluhráče zařídit jejich operátora a platit si tamní tarif. Bez něj bych nemohl využívat aplikace na rozvoz jídla, taxi nebo právě ty koloběžky. Pak už to byla klasika. Přijdete k ní a jedete."

Chtěl jste ještě něco dodat?

"Přišlo mi, že tam snad každý měl auto. Byly tam neskutečné kolony. A také strašně levný benzín, litr stál snad padesát centů. Takže všichni jezdili autem. Někdo měl nové, někdo pomalu bez dveří... (směje se)"

Velkým tématem pro cizince v Kazachstánu musí být počasí...

"Hned můj první zápas jsme hráli někde na umělce v Kyzylordě. Přiletěli jsme tam a bylo asi 38 stupňů..."

Na druhé straně pak i mrazy a silný vítr. Jak se v tom dá trénovat?

"Trénovali jsme v hale, protože tam fakt strašně fouká. Je tam hodně větrných dnů, takže venku by se to nedalo. Astana Arena je krytá, takže všechny domácí zápasy hrají týmy z Astany tam."

Vzpomenete si na nějaký speciální moment, kdy vás počasí překvapilo?

"Někdy na začátku října za mnou přiletěla přítelkyně a vydali jsme se do Istanbulu. V Turecku bylo asi 28 stupňů. Pak jsem se vracel zpátky do Kazachstánu a přiletěl jsem do mínus třech. Mrzlo a všude byl sníh. Vzhledem k tomu, že jsem si z letiště kráčel v kraťasech a mikince, to nebylo úplně příjemné (směje se)."

Ovlivňovalo to kvalitu hřišť?

"Většina týmů hraje na umělce. Podle mě i z finančního hlediska a také právě kvůli počasí. Travnatých hřišť tam moc nebylo. Když nebudu brát v potaz Astana Arenu, kde byla skvělá umělá tráva, tak to úplně povrchy na fotbal nebyly."

Jednu umělou trávu jste v listopadu minulého roku v rozhovoru pro Livesport Zprávy přirovnal k parkovišti...

"Jooo. Myslím, že to byla nějaká školní umělka a to byla katastrofa. Tam jste hodil balon a ten udělal 15 odrazů, než se zastavil na zemi. To bylo opravdu špatné."

K tomu se pojí i historka se zasněženým hřištěm a posprejovanými míči?

"Ano. To byl vlastně můj poslední zápas. Myslím, že jsme jeli hrát do Pavlodaru. Ani už nevím proč. Přes noc tam začalo strašně sněžit a oni to potřebovali odehrát. Nechtělo se jim to odkládat, protože byl konec soutěže a my a i ten druhý tým jsme tam letěli z hrozný dálky. Takže jsme přijeli na stadion, kde se ve dvě mělo hrát. Ve dvanáct jsem stál venku a nějaký správce si tam u traktůrku v klidu kouřil a koukal na to zasněžené hřiště. Tehdy jsem si říkal, že to nemůže stihnout celé shrabat."

Jak to dopadlo?

"Asi za deset minut to dokouřil a začal to odklízet. Samozřejmě mu to trvalo dlouho, takže se výkop posouval dál a dál. Nějak to upravil, ale bylo to prostě neregulérní. Dokonce neměli ani míče do sněhu, takže jsme je museli nastříkat. Za pět minut ale ta barva slezla, jak to bylo od vody. To bylo hodně zajímavé (směje se)."

Když už jsme u zápasů, co rozhodčí?

"Jak kde. Byli jsme menší tým, takže s námi se moc nemazali. Když jste hráli proti Astaně, tak jste věděli, že bude penalta, nebo něco takového. Prostě, že si něco vymyslí. S tím člověk musel počítat a musel si to dát do hlavy. Otáčeli i úplný nesmysly. A nebyl to jeden zápas, bylo jich víc. Trošku to kazí celkový pohled."

A co VAR? Funguje tam?

"Nějakým způsobem ano, ale popravdě ani nevím."

Co jste zažil nejhoršího?

"Občas nás pískal nějaký silnější pán, což bylo v první lize zvláštní. Největší extrém jsem ale zažil, když nás zezadu faulovali a nic se nedělo."

A když jste se ozval?

"Hned karta. Bylo to těžký... Můžete nadávat anglicky, ale oni nerozumí."

Co komunikace uvnitř kabiny? Měl jste štěstí na cizince?

"Přesně tak, bylo nás tam hodně. Mluvil jsem jenom anglicky, takže jsem si to testoval. Ze začátku jsem z toho, že si nemohu pomoct češtinou, byl nervózní, ale pak to bylo super. A domácí spoluhráči neuměli. Anglicky mluvil třeba jeden ze tří a přišlo mi, že to mají ve škole jako nějaký boční předmět."

Zůstaňme ještě chvíli v kabině. Má ta kazašská nějaká specifika?

"Domácí hráči se často před zápasy modlili. Jinak ani ne."

Co jste dělal během volna?

"Většinou jsme s klukama někam chodili na jídlo, aby nám to uteklo. Měl jsem tam PlayStation, ale často tam bylo ticho a nuda."

Vraťme se k fotbalu. Velké téma muselo být cestování...

"Ta letiště... Někdy to byl prostě malý baráček uprostřed a další malý baráček s věží. To bylo všechno. Ale člověk si na to zvykne. Jinak to ani nejde. Některá města jsou od sebe tisíc kilometrů. Autobusem tam jet nejde."

Ná závěr se zastavme u Aktobe, které už ve čtvrtek vyzve v předkole Konferenční ligy Sparta. Jejich hřiště jste přirovnal na sociální síti X k trávě v Porubě u bazénu...

"Ale na Kazachstán mají hezký stadion. Sice starší, ale čtyři sklopené tribuny směrem k hřišti. Je to tam blízko a lidi budou bláznit. Nefandí se tam klasicky. Mají kotel, když se Aktobe blíží k bráně, tak začnou ječet. Celkově budou nepříjemní."

Jak to myslíte?

"Budou se to Spartě snažit znepříjemnit. Když si vzpomenu na nás... V Kazachstánu je zvyk, že si nevozíte na venkovní zápasy svoje míče a předzápasový trénink je vždycky už na stadionu soupeře. My tam přijeli, neposekali nám hřiště a dali nám nějaké měkké balony, které byly černé od umělky. A vůbec je to nezajímá. Sparta si asi poveze všechno svoje, ale tráva může být vyšší, což je pak nepříjemné. Kazaši jsou někdy prostě zákeřní, sparťany budou chtít vyprovokovat."

Plánujete se někdy do Kazachstánu vrátit? Třeba jako turista?

"No, nevím. Jsou tam i hezká místa, třeba kolem Almat je fakt hezká příroda. Ale je to daleko. Nevím, co by se muselo stát, abychom tam zavítali."