Zápisky z kvalifikace na MS - zóna CONMEBOL (leden)

06.02.2022, 17:42
Názory a komentáře
Coutinho (© AFP)
V jihoamerické části kvalifikace bylo odehráno už 16 utkání a zbývá odehrát pouze dva poslední. Už dříve postoupily Brazílie s Argentinou, nyní se přidal (ještě ne se 100% jistotou) Ekvádor, který by musel utrpět proti Paraguayi a Argentině dva hrozivé debakly, aby skončil mimo postupové pozice. Naopak Venezuela s Paraguayí už jsou ze hry a Bolívie živí jen čistě teoretickou šanci na místo v mezikontinentální baráži.

Z ostatních částí světa se na MS zatím kvalifikovalo 13 týmů. Jako poslední Írán a Jižní Korea, které snadno opanovaly skupinu A v asijské třetí fázi kvalifikace. Velmi blízko má k postupu z asijské kvalifikace také Saúdská Arábie, které stačí vyhrát jeden ze dvou zbývajících zápasů. Ze zóny CONCACAF má pak na MS namířeno možná pro někoho překvapivě Kanada, která vede s náskokem kvalifikační skupinu a pouze závěrečný kolaps by ji mohl o MS připravit. Zde se ale pojďme podívat na to, jak si vedly týmy v zóně CONMEBOL, a jaké jsou jejich další vyhlídky.

Brazílie


Zápas s kousavým Ekvádorem bojujícím o MS se sice Brazilcům, kteří už žádnou velkou motivaci (kromě obyčejné hrdosti) neměli, příliš nepovedl, Paraguayce ve druhém zápase naopak smetli jako lavina. Tento výkon neměl daleko k dokonalosti. Snad jen efektivitu v zakončení by Brazilci mohli zlepšit, Paraguay totiž mohla odjíždět ještě s mnohem horším debaklem.

Pro kouče Titeho bylo ovšem důležitější právě utkání s Ekvádorem. Postup už je totiž jistý a demolice Paraguaye moc podnětů ke zlepšení nedá. Zato Ekvádor ukázal, že při správně zvolené taktice a se zdravou (mnohdy až nezdravou) dávkou bojovnosti se dá Brazilcům pořádně zatopit. Samozřejmě je třeba říct, že Brazílie neodehrála zápas s Ekvádorem v tom úplně nejsilnějším možném složení, zase tak daleko k němu ale základní sestava neměla. Největší problém dělal Brazílii ekvádorský zápal a pohyb, kterým dokázali eliminovat kreativitu Brazilců a nepouštěli je do kombinace okolo pokutového území. Zároveň Ekvádorci hráli na hraně sebeobětování, což poznali Emerson a hlavně Alisson, který měl dvakrát velké štěstí, že těsně před zásahem soupeře zasáhl i balon. Hned dvakrát mu tedy byla po zásahu VAR správně zrušena červená karta.

Přesto výrazně převládala pozitiva. Brazilská defenziva je při nasazení Marquinhose a Casemira brilantní, ofenziva zase i bez Neymara našla skvělou formu. Výborně se jeví zejména dvojice křídelníků Vinícius Jr. a Raphinha, pozadu nezůstává ani jiný mladík Antony. Dokonce možná svými výkony Titeho tak nadchli, že Neymar vezme zavděk volnou pozicí v ofenzivě místo Coutinha. On je vůbec v sestavě Brazílie najednou ohromný přetlak. Proti Ekvádoru se například do základní sestavy nevešel Lucas Paquetá, který předvádí zápas od zápasu stále lepší výkony a roste v jednoho z nejlepších záložníků na světě. Kvůli famóznímu Casemirovi zase zbývá jen místo na lavičce pro Fabinha. Současná Brazílie zkrátka má pouze jedinou možnou slabinu, a tou je psychika. Brazilci jsou zvyklí vyhrávat a "nechutná" jim tvrdá hra hraničící mnohdy až se záludností. Zároveň by si také Brazilci měli vyzkoušet hru proti jinému hernímu stylu, než jaký se praktikuje v Jižní Americe. Nejeden evropský tým by si určitě rád proti Brazílii zahrál, takže by to problém být neměl. Uvidíme, jak se povede Brazilcům dále, na MS by měli každopádně patřit mezi největší favority na titul.

Argentina


Zatímco Brazílie předvádí místy tu starou dobrou sambu, na jakou byli zvyklí fanoušci z dob Ronaldinha a spol., Argentina je více pragmatickým týmem. O to větší šance však má na úspěch na velkých turnajích, což potvrdila i na loňské Copě América.

Argentina nevyhrává příliš často o více než jeden gól, zato ale už 29 zápasů v řadě nepoznala hořkost porážky, a to už něco znamená. Základem argentinského úspěchu je vyspělá taktická hra s perfektní obranou. V posledních dvou zápasech hrála argentinská obrana v úplně jiném složení než normálně a stejně dvakrát završila zápas vítězně. Navíc chyběly dvě nejdůležitější postavy výběru - Messi a De Paul. I přesto ale dokázala Argentina jak Chile, tak Kolumbii přehrát.

Ještě nedávno Argentina spoléhala v bráně na jména jako Abbondanzieri nebo Romero, kteří sice nebyli špatní gólmani, při vší úctě ale nepatřili ani do širší světové špičky. Na svou šanci čekali třeba Nahuel Guzmán nebo Agustín Marchesín, o kterých se dá říct prakticky to samé. Rovněž Franco Armani se spíš neosvědčil a fanoušci si hlasitě žádali v bráně zejména mladšího Juana Mussa. Když trenér Lionel Scaloni dal svou důvěru gólmanovi Aston Villy Emilianu Martínezovi, mnozí fanoušci i novináři to opět považovali za nepochopitelný tah a vzývali Mussa. Ukázalo se však, že Scaloni objevil poklad. Emiliano Martínez je v současnosti nejlepší gólman na kontinentu, který prakticky nikdy nechybuje a každý zápas vytahuje vynikající zákroky. Jediným o něco "slabším místem" tak zůstávají kraje obrany, kde operují zpravidla Marcos Acuña a Nahuel Molina. Uvozovky jsem však použil záměrně, protože i oni předvádějí kvalitní výkony a s trochou nadsázky lze říct, že takovouto "slabinu" by chtěla asi většina týmů na světě. Zmínku na závěr si pak zaslouží Ángel Di María, který s věkem zraje jako víno a na jeho hru v reprezentaci je radost pohledět. Scaloniho Argentina je zkrátka komplexním týmem, pro který opět platí, že na MS bude patřit k největším favoritům na titul.

Ekvádor


Po konci zápasu s Peru byly na tvářích hráčů Ekvádoru zřetelné zdrženlivé úsměvy. Zápas sice nevyhráli a nezajistili si tak definitivní jistotu postupu, i remíza je ale de facto posunula na MS. Vzhledem k velkým rozdílům ve skóre a tomu, že Peru s Uruguayí ještě čeká vzájemný zápas, by Ekvádor o postup připravily pouze dvě vysoké porážky s Argentinou a Paraguayí. No, a jelikož Paraguay už 7 zápasů v řadě nedala ani gól, lze jen těžko předpokládat, že by se najednou rozstřílela. Argentina je sice vynikající tým, ani ona ale nerozdává gólové příděly na potkání. Ztížené to navíc bude mít kvůli nepříjemnému vysokohorskému prostředí v Quitu. Dokonce bych si troufnul tvrdit, že Ekvádor má v současnosti formu na to, aby ukončil téměř 30zápasovou argentinskou sérii neporazitelnosti.

Základem ekvádorského úspěchu je zejména pohyb a také neustále se zvyšující technická kvalita mladších hráčů. Oba stopeři jsou schopní velmi dobré rozehrávky, což například v zápase proti Peru předvedl Félix Torres. Ekvádor na rozdíl od Argentiny a Brazílie rozhodně mezi favority patřit nebude, jasně daný cíl ale mít bude. Je třeba na mezinárodní scéně potvrdit rostoucí kvalitu tamního fotbalu a přilákat pozornost klubů z předních lig ke skautingu ekvádorské LigyPro. Domácí liga se totiž po všech stránkách zkvalitňuje i díky spolupráci s bývalými funkcionáři španělské ligy, ale o tom zase třeba někdy jindy.

Hráči, kteří už skauty zaujali a prohání se po evropských trávnících, jsou především Piero Hincapié a Moisés Caicedo. Nebýt nedávného vážného zranění pravého beka Byrona Castilla, tak už možná do Evropy zamíří i on. Několik mladých fotbalistů zase vyrazilo sbírat zkušenosti do brazilské nejvyšší soutěže. V bulharské lize se nadmíru daří Jordymu Caicedovi, o čemž se mohla přesvědčit i plzeňská Viktoria, když trápil její obranu. Právě na hrotu útoku bude třeba Michaelu Estradovi vytvořit větší konkurenci, neboť Estrada se na klubové úrovni trápí. Vzpruhou mu může být vstřelený gól proti Peru, který byl už jeho osmým v reprezentaci.

Naopak post brankáře by mohl být potenciálně největší slabinou Ekvádoru. Moisés "Wellington" Ramírez je ještě příliš mladý a často se dopouští chyb. Dvojice Domínguez-Galíndez zase sice zkušenosti má, ani v jednom případě ale nejde o naprostou jistotu za zády. Blíže k postu jedničky má určitě Domínguez, jehož dlouhé končetiny a rychlé reflexy mu umožňují často vynikající zákroky na čáře, jeho slabinou jsou ale vysoké centrované míče, které občas podcení. Na každý pád by ale měla na MS hra Ekvádoru pod trenérem Alfarem bavit. Těšme se tedy na jejich vystoupení a přejme jim vše nejlepší.

Uruguay


Trenér Tabárez si díky svému působení na lavičce Uruguaye vysloužil status legendy, ukončit jeho dlouholeté působení právě nyní se ale ukazuje jako dobrý nápad. Nový trenér Diego Alonso dovedl svůj tým ke dvěma velmi důležitým výhrám a z Uruguaye je rázem velký favorit na postup. Stačí v domácím zápase porazit bojovné Peru.

Velice důležitým a uklidňujícím faktorem musí být pro hráče Uruguaye fakt, že konečně dokázali skórovat ve dvou zápasech za sebou, v jednom případě dokonce čtyřikrát v jednom zápase. To se Uruguayi povedlo naposledy 8 zápasů zpět 5. září 2021 proti Bolívii. Nejlepším střelcem týmu v kvalifikaci je se 7 góly veterán Suárez. Proti Venezuele se dokázal konečně po delší době prosadit i jeho dlouholetý parťák Cavani, který se naposledy radoval z reprezentačního gólu 13. listopadu 2020 proti Kolumbii. Na Cavanim se věk projevuje zkrátka rychleji než na Suárezovi.

Trenér Alonso dokázal i bez několika opor výrazně pozvednout uruguayskou hru, která byla pod Tabárezem mnohdy příliš statická a jediným oživením býval univerzál Nández. Tým překypující talentem, jakým disponuje Uruguay, ale musí své soupeře zpravidla přehrávat. Nyní čeká Uruguay nevyzpytatelné Peru, proti kterému musí být Uruguay v ofenzivě co nejefektivnější. Už několikrát se totiž ukázalo, že Peruánci jsou nejen schopní, mají k tomu ale navíc ještě i pořádnou porci štěstěny. V případě výhry už ale Uruguay bude mít postup na MS prakticky jistý.

Peru


Musím přiznat, že po prohrách s Bolívií a Argentinou už jsem Peruáncům příliš nevěřil. Poté ale přišly tři velmi důležité výhry proti Bolívii, Venezuele a Kolumbii a Peruánci jsou rázem blízko postupu alespoň do mezikontinentální baráže, ve které by nejspíš byli favority proti libovolnému asijskému celku.

Ne, že bych chtěl úspěchy Peru zlehčovat, to vůbec ne, ale způsob, jakým dokázalo Peru zvítězit například v Kolumbii, donutí člověka k lehkému shovívavému úsměvu. Peruánci nebyli lepší, nebyli po většinu zápasu dokonce ani vyrovnaným soupeřem, přesto stačil jeden jediný povedený protiútok k tomu, aby odsoudili Kolumbii k takřka jistému nepostupu. Podobný scénář se opakoval i v jiných zápasech, kdy Peru bylo zatlačeno do hluboké defenzivy, často ale dokázalo otočit skóre na svou stranu. Hlavní silou pro tyto případy je vynikající útočník Lapadula, který dokáže sám na hrotu uhrát spoustu balónů. Podporován je zejména kreativním ofenzivním záložníkem Cuevou a křídly Carrillem a Floresem. V případě prvního jmenovaného mám na mysli především počáteční utkání kvalifikace, v případě druhého jmenovaného jde hlavně o poslední zápasy. Druhým klíčovým mužem je pak gólman Pedro Gallese, který dříve býval často terčem neoprávněné kritiky, že dbá více na svůj vzhled než dobré výkony. Ve skutečnosti je ale Gallese za nepříliš konsolidovanou peruánskou obranou doslova noční můrou soupeřových útočníků.

Jestli má základní sestava Peru celkem slušnou kvalitu, nedá se to s klidným svědomím říct o lavičce náhradníků. Veteráni Guerrero a Farfán už jsou za zenitem, Raúl Ruidíaz a Pedro Aquino jsou pro změnu zranění a při těchto absencích najednou na konci zápasů není moc kde brát. Ne, že by někteří náhradníci neměli světlé momenty, v porovnání se svými přímými konkurenty v boji o postup má ale zkrátka Peru na koncích zápasů nevýhodu. Paradoxně ale jak v zápase s Ekvádorem, tak i s Kolumbií Peru dokázalo skórovat právě až v pozdějších minutách utkání. Peruánci jsou zkrátka nezlomní bojovníci, kteří se za žádné situace nevzdávají. A v tom je jejich největší síla. Kolumbie i Chile mají jednoznačně výraznější individuality, Peruánci ale táhnou za jeden provaz a jsou to právě oni, kdo má teď výhody na své straně. Dokonce si pravděpodobně může dovolit i prohrát v Uruguayi, jelikož poslední zápas Peru čeká proti zcela rozhozené Paraguayi.

Chile


Ve složité pozici se nachází Chile. K udržení šance na postup totiž nutně potřebuje vyhrát v obou zbývajících zápasech. Příští zápas však Chilany čeká na půdě Brazílie, kde se nevítězí často. Brazílie má navíc momentálně tak širokou základnu vynikajících fotbalistů, že i záložní sestava stále disponuje vyšší kvalitou než chilský A-tým. I v případě prohry v Brazílii by Chile drželo teoretickou šanci na postup, muselo by se však spolehnout na pomoc svých soupeřů. Vzhledem k tomu, že by to musela být pomoc Paraguaye na hřišti Peru a Venezuely/Bolívie proti Kolumbii, spoléhat se na to Chilané nemohou.

Chilská generace vynikajících fotbalistů okolo Vidala, Sáncheze nebo Brava už (na fotbalové poměry) zestárla a nastupující generace jejich kvality postrádá. Trenér Martín Lasarte se proto pokouší zabudovávat do kádru mladší hráče, aby se od kvalitnějších hráčů učili a zvykali si na mezinárodní tempo. Chile hraje pohledný ofenzivní fotbal se spoustou napadání, tudíž všichni hráči musí mít výbornou fyzickou kondici. Tyto parametry splňuje i domácí soutěž, ze které se do sestavy tlačí někteří hráči, kteří jsou doplněni krajánky z kvalitnějších lig. Svou šanci například chytil za pačesy brankář Brayan Cortés, kterému mohou být Chilané hodně vděční za udržení vedení proti Bolívii. Křídelník Marcelino Núñez zase ve stejném zápase zaznamenal svůj první reprezentační gól. Z mladé generace Chilanů je ale nejvýraznější postavou určitě anglický rodák Ben Brereton Díaz, který má jednak neskutečnou gólovou fazónu, druhak se skvěle hodí do agresivního stylu, který Chile praktikuje. Bohužel zejména záložní řada postrádá schopnost kontrolovat hru tak, jako tomu bývalo v dobách, kdy byli Aránguiz s Vidalem mladší.

Generační obměna je zkrátka nutná. Bravo, Medel, Isla, Mena, Fuenzalida, Vidal, Aránguiz a Sánchez už brzy zakončí své reprezentační kariéry. I v případě, že by v reprezentaci pokračovali, se dá očekávat v blízké době rapidní pokles výkonnosti, který by mohl znamenat další neúčast na MS, pravděpodobně už třetí za sebou. Přiznejme si totiž, že porážka Brazílie na domácím hřišti se nejspíš očekávat nedá.

Kolumbie


Pokud pro Chile platí, že je ve složité situaci, pro Kolumbii platí, že je v situaci kritické. Po porážkách s Peru a Argentinou má na kontě Kolumbie pouhých 17 bodů, tudíž ztrácí 4 body na barážovou pozici. Čekají ji sice ještě dva slabší soupeři (Venezuela a Bolívie), i přes dvě výhry by ale celkových 23 bodů pravděpodobně nestačilo. Kolumbie by musela spoléhat na výpadky Peru a Chile. Při současné formě Kolumbie navíc ani není vůbec jasné, zda dokáže ve Venezuele zvítězit (v domácím prostředí by Bolívii přece jen porazit Kolumbie měla).

Základním problémem týmu je jednoznačně naprostá ofenzivní impotence. Promiňte mi ten výraz, ale když někdo nedá 7 zápasů v řadě ani gól, jiné označení si nezaslouží. Toto jde dle mého názoru z velké části také za trenérem Reinaldem Ruedou, který nedokáže využít potenciál takových útočníků jako Muriel a Zapata. Návrat Jamese Rodrígueze po zranění taky Kolumbii z bídy nevytrhl a ani Luis Díaz nedokáže být tak efektivní jako na Copě América. Jasně nejlépe pracujícím útočníkem Kolumbie je méně známý Miguel Borja, před kterým ale dostávají často přednost jiní. Například veterán Falcao, který svou neefektivitou v zakončení nepřímo dovolil Peruáncům zvítězit ve vzájemném utkání. Kdyby byla bývala Kolumbie proměnila jednu z obrovského množství gólových šancí, byla by teď Kolumbie v mnohem příznivější situaci. Na kdyby se ale ve fotbale nehraje.

V čem vězí problém střílení branek? Kromě toho, že hráči selhávají v mnohdy naprosto rutinních zakončeních, je zde i systémový problém. Právě kvůli značnému počtu kvalitních hrotových útočníků se Rueda drží rozestavení 4-4-2, ve kterém ovšem zase více vynikne nekreativita středu zálohy. Po návratu Rodrígueze byl jediný skutečně kreativní fotbalista "uklizen" na pravý kraj zálohy, odkud není schopen své spoluhráče v útoku zásobovat průnikovými přihrávkami. Velmi často se také Kolumbie uchyluje ke zbytečným střelám z dálky. Týmy řídící se radami datových analytiků se snaží střelbu z dálky minimalizovat právě kvůli její nízké efektivitě, Kolumbie naopak střílí prakticky z každé pozice 30 metrů od brány. Bilance střel 30:4 proti Peru, z toho však na bránu pouze 2:1, je vypovídající sama o sobě. Osobně si myslím, že trenér Rueda odkoučuje na lavičce Kolumbie své poslední dva zápasy, jelikož po kvalifikaci jej nahradí někdo jiný. Kolumbie si za předváděnou hru ani postup nezaslouží.

Bolívie


V jednu chvíli dokonce černý kůň kvalifikace nakonec několikrát po sobě klopýtnul a ztratil reálnou šanci na postup. Ona teoreticky ještě Bolívie do baráže proklouznout může, nikdo už v to ale nevěří.

Objektivně bolívijský tým ještě zkrátka nedozrál k tomu, aby byl schopný se o postup poprat. Tým je sice složený věkově dobře, jelikož většinově mladí hráči jsou doplnění zkušenými veterány Morenem, Arcem a Lampem, na mnoha postech ale postrádá kvalitu. V defenzivní fázi navíc hráči často kupí chyby, což vede ke zbytečným gólům soupeřů. Vypadá to však, že díky některým hráčům se blýská na lepší časy. Bolívie z let minulých byla týmem do počtu, která ovlivňovala tabulku opravdu jen díky vysokohorskému domácímu prostředí. S tím je konec díky práci trenéra Césara Faríase, který "La Verde" vtiskl specifický rukopis. Bolívie rázem hraje mnohem více kombinačně a výjimkou nejsou pasáže, kdy i ve venkovním prostředí získá převahu ve středu pole.

Tento faktor je nesmírně důležitý kvůli zvýšení sebevědomí a prestiže tamního fotbalu. Díky zvýšené prestiži se totiž bude častěji stávat, že špičkoví hráči bolívijské ligy si vyzkouší zahraniční angažmá. Zde si dovolím drobnou odbočku, že kvalitě tamní ligy by pomohli zejména kvalitní trávníkáři, jelikož běžný terén v tamní lize vypadá jako v Jablonci po dvoudenním vydatném sněžení. Zpět ale k hráčům: sbíráním zkušeností v zahraničí poté budou přenášet dojmy i mladším reprezentačním spoluhráčům. Farías navíc razí poměrně sympatickou filozofii, že do posledního možného dne je reprezentace rozšířena na maximální možnou míru a mladí hráči si vyzkoušejí reprezentační tréninky s nejlepšími hráči své země. Letos už postup nevyjde, docela se ale těším, jaké pokroky bude Bolívie dělat v příštích letech. Snad bude svaz nastavené cestě věřit a nepropustí Faríase při prvních neúspěších.

Paraguay


Bohužel asi nastal čas, kdy Paraguay nebude v příštích kvalifikacích považována ani za možného černého koně turnaje. Se 13 získanými body se krčí na předposledním místě, skóre 9:23 je pak vyloženě alarmující.

Stejně jako Kolumbie Paraguayci už 7 zápasů v řadě nevstřelili ani gól. V případě Paraguaye ale nejde ani tak o systémovou chybu jako spíš o nekvalitu hráčů v ofenzivě. Paraguay hraje velmi defenzivně a v útoku se spoléhá především na standardní situace, v podstatě něco podobného jako česká reprezentace pod Michalem Bílkem. Na rozdíl od Paraguaye ale byla Bílkova družina mnohem efektivnější, a hlavně proti ní zpravidla nestáli soupeři kalibru Brazílie, Argentiny nebo Uruguaye.

Pokud se podíváme na výsledky mládežnických reprezentací, může vám být jasné, že Paraguay čekají krušné roky. Zlepšení by mohli přinést snad jen výjimeční jednotlivci jako třeba Julio Enciso, 18letý mladík hájící barvy klubu Libertad. Existuje samozřejmě ještě druhá cesta, a to ustoupit od hluboké defenzivy a pokusit se o podobné pojetí fotbalu jako Bolívijci. Paraguay má sice slabší kádr než její soupeři, přesto ale stále disponuje hráči, kteří nastupují v kvalitních amerických i evropských soutěžích. Především je nicméně potřeba výrazně zkvalitnit práci s mládeží, aby Paraguay zase byla považována za jednoho ze spolufavoritů kvalifikace.

Venezuela


Beznadějně poslední Venezuela si alespoň trochu zvedla sebevědomí demolicí Bolívie, následně ale utrpěla stejný debakl proti Uruguayi. Paradoxně zatímco Paraguayi schází hráčská kvalita, jádro venezuelských problémů je spíš mimofotbalové, protože má v kádru několik opravdu zajímavých ofenzivních hráčů v kombinaci s dobrým brankářem a ucházející obranou.

Kdo se alespoň trochu zajímá o dění ve světě, ten ví, že Venezuela by mohla být bohatým a vyspělým státem kvůli obrovským zásobám ropy a překrásné přírodě, která by lákala miliony turistů ze všech koutů světa. Namísto toho jde o prakticky zhroucený stát s nefunkční ekonomikou a řádícími gangy v ulicích. Problémy celé země se pak promítají i do fotbalu. Bývalý kouč José Peseiro předčasně skončil kvůli nevyplácené mzdě, čemuž se tragikomicky tamní funkcionáři podivovali (ještě aby chtěl snad za práci peníze, že?). Prozatímní trenér González zaznamenal alespoň dílčí úspěch, když dovedl svůj tým ke šťastnému vítězství proti Ekvádoru, hra Venezuely ovšem vůbec nevypadala dobře. Nyní se kormidla ujal zkušený trenérský veterán José Pékerman, jehož úkolem bude Venezuelu postavit časem znovu na nohy.

Jak už jsem zmínil, Venezuela paradoxně disponuje velmi slušným kádrem plným talentovaných mladíků jako Faríñez, Ferraresi, Soteldo, Cásseres nebo Hurtado. Ti jsou doplněni zkušenými borci jako Rondón, Rincón, Josef Martínez nebo Machís. Do toho Venezuelané netrpělivě vyhlíží návrat často zraněného středního záložníka Herrery. To už dá poměrně solidní základ, který by rozhodně měl na to, bojovat někde společně s Peru a Chile o 4. nebo 5. místo. Koneckonců pokud jsem zmiňoval špatné výsledky paraguayské mládeže, Venezuela má naopak výsledky docela dobré a se správným vedením by mohla mít za pár let velmi slušnou generaci fotbalistů srovnatelnou třeba s Ekvádorem.

V současnosti ale Venezuelou zmítají vnitřní problémy, které zrovna neslibují, že by se do vedení fotbalu dostali schopní lidé, díky jejichž práci by se Venezuela v blízké budoucnosti podívala na své první MS v historii. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že stejně každý Venezuelan při první příležitosti prchne za hranice, možná generaci "zlatých" fotbalistů vychovají Venezuele jiné státy.

Autor: Jaroslav Novotný / wikipedia.org, conmebol.com

Komentáře (11)

Přidat komentář
Modroočko

Krásny rozbor, vďaka budem veľmi držať palce Peru v Uruguaji, hoci je pravda, že majú hrozne úzky káder a do MS by ho potrebovali nutne rozšíriť. Najväčším prekvapením je pre mňa ale teraz už istý prepad Paraguaja, ktorý ešte pred desiatimi - dvanástimi rokmi platil za čierneho turnaja kontinentu, hral na štyroch MS za sebou a tá jeho bojovnosť dokázala znepríjemniť život aj veľkým favoritom. Teraz to minimálne na ďalších 5 rokov vyzerá na absolútne suchoty. Zaujímavé, ako ten paraguajský futbal dokázal ísť hore a zase spadnúť.

Reagovat
Modroočko

*čierneho koňa kontinentu

Reagovat
j_mrazik

Tak Paraguay i Uruguay jsou hodně malé země oproti třeba Peru, Argentině a hlavně Brazílii. Holt se to tam jednou pěkně sejde. Něco na způsob ČR a SR.

Reagovat
veikko

Ano i ne Oba státy jsou opravdu na poměry kontinentu velmi malé, ale třeba Uruguay má zkrátka výbornou práci s mládeží, což Paraguay nemá, tam se spíš sem tam zadařilo vychovat souběžně několik výjimečných individualit jako Santa Cruz nebo Cabanas. Paraguay vlastně vždycky, co pamatuju, těžila z velmi dobrého systému a organizace hry. To jim zůstalo, ale momentálně chybí ty individuality. Pořád tam jsou hráči z argentinské a brazilské ligy + Almirón (Sanabriu nepočítám, to je naprosto průměrný útočník). ale on má specifický styl hry, kdy k sobě potřebuje někoho kreativního. A takový hráč Paraguayi chybí. Nějakou dobu to ještě potrvá, ale uvidíme, co ten Enciso, protože do něj vkládají velké naděje.

Reagovat
Seydou Doumbia

Do dnes pamatuji na ty jejich penalty se Španělskem v JAR.

Reagovat
smazaný uživatel

Reagovat
smazaný uživatel

To neměla být reakce, ale pochvala pro kvalitní článek.

Reagovat
Seydou Doumbia

mohla to být reakce na můj koment i na ten článek

Reagovat
smazaný uživatel

Reagovat
fabec1222
Reagovat
Kucka

Reagovat

Sledování komentářů

Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.

Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Nový komentář

Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.

Registrace nového uživatele

Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce.

Registrace nového uživatele