Pulisova pohádka o Popelce ze Selhurst Parku

Rozmýšlel se bezmála čtyři týdny, během nichž ho předseda klubu Steve Parish zasypával telefonáty a návrhy schůzek, dokonce i přímo v jeho bournemouthském sídle. Odrazován byl vedle jiných třeba Harrym Redknappem, kterého podobná výzva loni s QPR stála status prvoligového manažera. Tony Pulis ovšem tak jako tak kývl.

Po 12 kolech byste jen stěží narazili na experta, který by s Eagles pro příští ročník počítal do Premier League. Bez nejmenší nadsázky. Proti londýnskému klubu totiž hovořilo vážně všechno možné.

Absolutně nevyhovující herní systém; chabá defenzíva, která pod Hollowayem v osmi zápasech stihla kapitulovat hned 17krát a v případě porážky vždy inkasovala alespoň dvakrát; hrotový útočník jménem Marouane Chamakh...

A byla to vlastně i historická zkušenost, v takových případech zpravidla jen sotva oblomná, co Pulisovi nedávalo příliš nadějí. Naposledy se skromnému londýnskému celku povedlo elitní soutěž udržet roku 1992, když si nejváženější manažer jeho moderní éry, Steve Coppell, mohl ještě alespoň chvíli užívat přítomnosti pozdější ikony Arsenalu Iana Wrighta (toho času na vrcholu sil, uprostřed své nejplodnější sezony).

Hned následující sezonu už každopádně Eagles sestoupili a od té doby se to s nimi jenom táhlo. V průběhu fungování Premier League jako takové se o zopakování onoho 22 let starého kousku pokoušeli hned čtyřikrát - aby pokaždé selhali.

A letos měl Crystal Palace vskutku neomylně nakročeno tristnímu repete. Paradoxně právě po Pulisově ne zrovna inspirativním debutu závěrem měsíce listopadu kleslo podruhé v sezoně s trapnými sedmi body z 39 možných na samé dno tabulky. Přitom posezónním maximem týmů s takovou dílčí diagnózou byla doteď 17. příčka, čili záchrana s odřenýma ušima - a posledním přeživším pacientem z celkového počtu čtyř bylo WBA dávného roku 2005.

Teď už si na onen krátký seznam nutno připsat také Crystal Palace a jeho neuvěřitelný finiš na 11. příčce, pouhé čtyři body od hranice top10. Crystal Palace a jeho sezonu, v jejíž bezmála třetině Tony Pulis na prvním týmovém mítinku předstoupil před své nové svěřence, důrazně jim zopakoval, že ve své kariéře dosud nikdy nesestoupil (a že v rámci druhé ligy hned třikrát velmi snadno mohl)... a de facto s tím samým kádrem Premier League nejenže zachránil, on tak učinil se třemi duely v kapse a ve velkém stylu - skrze rekordní pátou po sobě jdoucí prvoligovou výhru.

Tony Pulis je zkrátka - ve vší úctě k liverpoolské dřině Brendana Rodgerse - jednoznačným králem tohoto ročníku. A to nikoliv jen proto, že elitní soutěž udržel; nýbrž hlavně proto, jak se mu toho povedlo docílit. Jak bravurně se vypořádal s předsudky a "odsudky", na něž při svém nástupu narážel doslova na každém rohu...

Stará škola s tuningem

"Palace si spojuji s kreativitou, hbitostí a individuální zdatností. Pulis upřednostňuje poctivost, týmovou hru a často se raději snaží neprohrát, než aby šel za vítězstvím," jen pár chvil po Pulisově nástupu ideálně oddělil všechna ta domnělá zrna od plev jeden článek v lokálním tisku.

Postihl tak dokonale provařený obrázek Tonyho Pulise jakožto muže, který svým krajním hráčům v jednom kuse nutí ručníky, zaměstnává výhradně řezníky či v lepším případě nekopy, a - koneckonců stejně jako oblíbený exmanažer CP Dougie Freedman - vyznává navýsost pragmatický, konzervativní přístup ke hře jako celku.

Naopak Velšanův předchůdce Ian Holloway, ten se vždy bude automaticky těšit značné oblibě - jeho fotbal možná sice nemá žádný řád, avšak když už nic jiného, přinejmenším stabilně vede ke hře nahoru-dolů a kvantům hezkých branek.

Tedy kvantům: přesněji řečeno k šesti vstřeleným gólům z osmi úvodních zápasů sezony. Paměť je zkrátka mrcha selektivní a taky schopnost logicky uvažovat se v afektu vytrácí rychleji než Američanova důvěra v Obamu.

Dnes si pochopitelně můžete být setsakramentsky jisti, že ten samý muž po dubnové výhře 3:0 v Cardiffu, která ve 33. kole Eagles zajistila docela dobře rozhodující náskok na sestupovou zónu, nepokrytě jásal. Jakkoliv jeho klub také tehdy vykázal tradičně podprůměrnou přesnost na přihrávce (71 %) a jen velmi zoufalou schopnost podržet míč na vlastních kopačkách (nakonec se mu to dařilo jen 37 % času).

Pořád se totiž Orli zároveň mohli opřít alespoň o dva výše jmenované, s Crystal Palace prý tolik sžité atributy - hbitost a individuální zdatnost. Však si to vezměte: první brance dala vzniknout Ledleyho neotřelá práce s míčem na kopačkách; přičemž ta třetí byla dílem Chamakhova bystrého propuštění balonu mezi nohama a Puncheonovy brilantní kopací techniky.

Faktem navíc zůstává, že Londýňané už jen ten ryze old-schoolový, nijak neředěný Pulisův přístup potřebovali jako sůl. Že přesně užili manažerovu osvědčenou triádu; neměnný seznam ingrediencí nutných k jakémukoliv úspěchu, který sestává z disciplíny, organizace a respektu.

"Nemyslím si, že by byl zahleděn jenom do zadní čtyřky, on má rád, když mu brání celý tým," prozradil například rádiu BBC zkušený obránce Danny Gabbidon. Ve svých 34 letech přitom tato slova pronesl stylem, jako by pro něho Tony Pulis objevil Ameriku. Což asi konkrétně v prostředí Selhurst Parku globálně vskutku platilo.

Až s tímto zdánlivě banálním, leč nikoliv samozřejmým krédem na štítě se totiž takhle poskládané mužstvo mohlo zachránit. Jedině takhle mohlo udržet 10 čistých kol z 24 pokusů, zatímco s Hollowayovým uvolněným přístupem v tomto směru nepochodilo ani jednou.

Tony Pulis 3D

Jak už lze odtušit z předešlých řádků, i přes četné obavy a slepé výstřely zaujatých i nezaujatých příznivců anglické kopané Pulisův Crystal Palace nebyl žádným druhým Stoke. Velký nadšenec do historie a nepokrytý obdivovatel Napoleona spíše odhalil svou novou identitu; prokázal variabilitu, přizpůsobivost... zkrátka kvalitu.

"Tony tímto všem dokázal, že není jednostranným manažerem. My nic nenakopáváme na vysokého útočníka a nesnažíme se tolik hrát z druhé vlny. Vyvinul zde kompletně odlišný styl, než jakým se prezentoval ve Stoke, založený na tom, co má k dispozici," potvrzuje předseda klubu Steve Parish a v podobném duchu se přidává i sám Pulis: "Více to taháme středem pole, máme několik hodně rychlých hráčů s odlišnými přednostmi. Našli jsme zkrátka systém, který jim sedí."

A oběma mužům skutečně dává zapravdu už jen letmý pohled na herní projev mužstva. Žádné přehnané množství nákopů - malá procenta držení míče vznikají spíše riskantními pokusy o bleskurychlé protiútoky a startování hbitých noh křídelníků.

Stejně tak stopy po výrazně fyzické hře byste hledali marně - Crystal Palace pod Pulisovým vedením neinkasoval jedinou červenou kartu a pouze sedm celků bylo v cíli disciplinovanějších (z toho čtyři tvořily elitní devítku). I co se faulů týče, hned 13 prvoligových účastníků jich spáchalo více.

A ještě jednu významnou modifikaci Pulisova taktického profilu lze snadno odpozorovat: jestliže Pochettinův Southampton platí za nekorunovaného britského krále presinku, Pulisovi Eagles se mu pomalu, ale jistě blíží. Rozdíl oproti statičtějším a robustnějším Potters v pohodě odpozorujete bez užití lupy či jiné berličky, nicméně zdokumentovat ho lze rovněž za pomoci čísel.

Analytický server WhoScored.com sice široké spektrum statistik pokrývá teprve od roku 2009 (čili již druhé Pulisovy sezony v Premier League), avšak i takový mírně okleštěný vzorek nám pro naše účely bohatě postačí. Totiž v průběhu oněch čtyř let se koncem každého z jednotlivých ročníků do první dvacítky nejefektivnějších rušičů tras soupeřových přihrávek (kategorie tzv. interceptions) nevtěsnal ani jeden (!) fotbalista z Britannia Stadium; to v Crystal Palace jich Pulis registruje rovnou celé kvarteto (Jedinak dokonce téhle disciplíně vévodí, za ním se postupně seřadili Ward, Mariappa a Delaney).

Přitom pokud o úspěšnosti orlího presinku nejlépe vypovídá právě počet zachycených balonů, nebývalou agresivitu při napadání lze pro změnu demonstrovat na skutečnosti, že nejčastěji faulujícími hráči CP jsou ihned po středopolaři Jedinakovi oba prominentní útočníci - Marouane Chamakh s Cameronem Jeromem. Prvně jmenovaný ostatně už do Arsenalu přicházel s pověstí neúnavného dříče - a to v první řadě bez balonu, jehož je vášnivým vymahačem.

Zkrátka třebaže Pulisův mančaft opět soustavně dominuje ve vzduchu, až do předposledního kola vydržel neinkasovat ze standardní situace a za zápas v průměru na soupeřova gólmana vysílá jen naprosté minimum střeleckých pokusů (ovšem s úžasnou přesností, nutno dodat - např. Chamakh sice rozvlnil síť jenom pětkrát, to však z pouhých deseti ran), daleko spíše než o lacinou kopii Potters se jedná o zdravý mix všeho možného a ve výsledku beze zbytku vitálního.

Dál zatvrzele hovořit o údajné Pulisově staromódnosti by tedy nebylo správné. Stačí vlastně uvážit jenom samotnou existenci speciální počítačové místnosti v útrobách tréninkového komplexu v Beckenhamu, odkud si každý hráč může do svého iPadu či podobné vymoženosti nejdříve dva dny před utkáním stáhnout předpřipravené a jemu na míru šité informace o soupeři - o protivníkovi, s nímž se bude na place nejčastěji potkávat a podobně.

Zároveň jsou hráči přirozeně pokutováni za každý pozdní příchod, mezitímco se vždy jednou týdně podrobují hromadným vážením, měřením obsahu tuku v těle či testům moči. A i samotný trenérský štáb jde v tomto ohledu kabině tím nejlepším možným příkladem.

Chcete si například s Tonym Pulisem domluvit schůzku? Ať si jste třeba z Guardianu nebo BBC, šanci máte takřka výhradně v sedm hodin uvnitř klubové tělocvičny/posilovny. Právě tam manažer a jeho pravá ruka David Kemp ráno co ráno dřou na orbitreku, zatímco upřeně zírají mezi držadla, kde se namísto nudného počítadla spolykaných kilometrů nevyjímá nic jiného než... další iPad.

Být jedním z nich

Tony Pulis je bezesporu přísný a nekompromisní kouč, zároveň ale taky žádný nelida. Částečně to je cítit už z pozápasových rozhovorů, kdy se jen málo manažerů - pokud vůbec nějaký - dokáže uvolnit a od srdce zasmát takovým způsobem jako právě milovník kšiltovek. Především je to ale znát na formě předzápasových příprav, z nichž videa a statistiky tvoří jen jednu část.

Ještě větší důraz je kladen na psychickou pohodu hráčů. Ti už nejsou nuceni každý týden klusat na plavečák jako kdysi pod vedením Iana Dowieho - Pulis se raději pokouší o nefalšovanou rodinnou atmosféru. Hráči spolu takto absolvují tzv. brunche alias pozdní snídaně (zdravé cereálie, vejce, ovoce a tmavý chléb - toť celé menu), manažer leckdy operativně zařadí jednu odpolední tréninkovou jednotku navíc a týmový duch mají posilovat také pravidelná cvičení jógy (jedno týdně je povinností, druhé je už dobrovolné).

To všechno se může na první pohled zdát malichernostmi, avšak Tony Pulis moc dobře ví, proč takové aktivity svým ovečkám ordinuje. Dorazil ostatně do týmu, který v létě pod svými křídly přivítal neskutečný počet 16 nových tváří. "V průběhu prvního měsíce jsme z klubu vystrčili asi tak 15 hráčů. Mimo základní sestavu jsme před sebou měli moře práce, a tak bylo potřeba příslušnou skupinu postupně zúžovat," bilancoval později rodák z Newportu, jenž sám v lednu provedl tři další akvizice. Ty už nicméně měly svůj velký účel, nehledě na jejich nízkonákladovost.

(Na tomto místě se zřejmě sluší hned zkraje připomenout, že Crystal Palace v létě vyhodil rekordních 8,5 milionů liber za převážně střídajícího útočníka Gaylea.)

Na ubohý 1,5 milionu britské měny takto Eagles vyšel stoper Scott Dann, který v základu okamžitě nahradil stěží stíhajícího Gabbidona; zhruba dvojnásobek stál Joe Ledley ze Celtiku, jenž našel v týmu uplatnění coby tvořivější středopolař i záskok na levém beku; a investicí spíše do budoucnosti byl pak trochu paradoxně nejdražší (avšak pořád jen 3,2milionový) brankář Hennessey, který zbytek sezony strávil za vynikajícím Speronim, avšak není od věci předpokládat, že se postupem času před 34letého veterána mezi tři tyče prodere.

Tyto tři posily navíc doplnili vybraní hráči, kteři s týmem sice strávili už podzimní část sezony, to však primárně na marodce/lavičce (Bolasie) či na mediálním pranýři (Puncheon). Oba zmínění přitom pod Pulisovou taktovkou vyrostli o 100 procent: Puncheon se zase jednou ukazoval být tím hráčem, jakého fanoušek Premier League důvěrněji znal ze Southamptonu, a spolu se šikovným šturmířem Bolasiem - protagonistou jednoho z nejúchvatnějším individuálních výkonů sezony (proti Liverpoolu, 3:3) - podpírali zcela libovolně rozestavěnou jedenáctku.

Ať už se tedy Pulis rozhodl pro 4-4-2 nebo 4-5-1, výsostně se spoléhal hlavně na tyhle dva krajní záložníky (potažmo Puncheonovu uspokojivou chemii s bekem Mariappou) a jejich všeprostupující agilitu. Obě rychlonožky se navíc jedním tahem zasazovaly o to, že do soupeřova vápna rázem byli ochotni cestovat až čtyři fotbalisté v modročerveném, a také že pomalu začal vymírat trend odřezanosti útočníků, který šlo tolik proklínat za Hollowaye.

Pokud se zrovna Jerome s Chamakhem společně sešli na hrotu, Maročan se nezvykle stahoval až na pozici takzvané "desítky" a snáze se tak dostával do hry. Celé Crystal Palace potom rovněž směrem dozadu působilo o mnoho kompaktnějším dojmem.

"Tým všem poskytoval hodně prostoru. Dostával góly a přitom budil dojem, že je připraven jich dostávat ještě víc," stěžoval si hned zkraje angažmá Pulis. A právě Chamakh mu v likvidaci tohoto zdánlivě inherentního problému nesmírně (a pro leckoho překvapivě) pomohl.

Dalším vodítkem ke zlepšeným výkonům pak byl permanentně vysoký standard Mileho Jedinaka; vedle Bolasieho dalšího jedince, kterého na pravidelné bázi sledoval už tým skautů ze Stoke-on-Trent. Zřejmě i proto Pulis mimořádný přínos nesmlouvavého středopolaře identifikoval už na samém rozjezdu, když mu okamžitě nabídl tříletý kontrakt.

Zanedlouho 30letý australský reprezentant, který se ve finále ukázal být spolu se Stevenem Caulkerem nejvytíženějším hráčem ligy, potom v konečném součtu suverénně ovládl statistiku zachycených balonů a vévodil také sloupečku s obrannými zákroky.

Mimo Chamakhovo procitnutí či Jeromeho zázračné prolomení střelecké mizérie (krátce po Pulisově příchodu se trefil po dlouhých 21 ligových duelech bez jediného zářezu) dnes tudíž Jedinak platí za jeden z těch nápadnějších živoucích důkazů blahodárného Pulisova vlivu na kabinu. Pakliže v úvodních kolech orlí kapitán zaujal spíše nemotornými skluzy a neohrabanou hrou celkově, na jaře už bez debat patřil k těm nejspolehlivějším dirigentům na Ostrovech.

"Nebylo jednoduché přeměnit kolektiv lidí, jimž bylo podsouváno, že nejsou dost dobří na to, aby byli konkurenceschopní, v tým, který věří, že může vyhrávat zápasy," připouští teď Tony Pulis, bývalý obránce s těsnou vazbou na Bournemouth, kde před více než 20 lety načínal svou trenérskou dráhu. "Manažer dnes není jen koučem, ale také psychologem. Je kombinací všeho," dodává hned vzápětí.

Především uvědomění si těchto specifických požadavků doby přitom Tonymu Pulisovi umetlo cestu za dalším nečekaným triumfem. Že totiž v takto komplexní roli naplno obstál, podpoří snad všichni zaměstnanci Crystalu Palace. Od fotbalistů Inceho s Bolasiem, kteří manažerův přístup k hráčům považují za naprosto klíčovou ingredienci úspěchu, doslova až po asistenta kustoda...

První vyhrání z kapsy vyhání?

Samozřejmě nic není tak bájové, jak se může na první pohled zdát. Crystal Palace se hned v příštím roce bude muset vypořádávat se zrádným "syndromem druhé sezony", který si napříč dějinami Premier League vyžádal vskutku nemalé množství obětí.

Middlesbrough se v roli nováčka umístilo roku 1996 na parádním 12. místě, napříště už ale neslavně padalo zpátky dolů; Reading let 2007 a 2008 či o tři roky mladší Birmingham v podstatě detto. Z těch přeci jen šťastnějších případů potom lze jmenovat třeba ManCity, které v sezoně 2002/03 skončilo deváté, aby se následně až do předposledního kola třáslo o holou záchranu (a obdobnými exempláři byly i známé úniky sestupu v podání Wiganu s West Hamem zpřed sedmi let).

"Pořád si myslím, že budeme příští sezonu jedněmi z favoritů na sestup," maluje menšího čerta na zeď také sám Tony Pulis; a své důvody pro to nepochybně má. Podle Transfermarktu Crystal Palace stále disponuje nejméně hodnotným kádrem v soutěži a do toho Selhurst Park i jeho těsné okolí (zejm. parkoviště a jeho hrubě nedostačující kapacita), spolu se skromným tréninkovým areálem, čím dál urgentněji potřebují renovaci.

Je tedy snadno představitelné, že Eagles budou muset v létě na hráčských injekcích výrazně šetřit. Přitom Chamakh dosud nepodepsal nový kontrakt, Jerome v klubu pouze hostuje a řešit je potřeba rovněž situaci největších nadějí celku. Především trojlístek Gayle-Williams-Campana rozhodně nedostal tolik příležitostí, kolik by si nejen jeho členové představovali.

Po větším zapojení mladšího křídla druhého nejstaršího kádru ligy hlasitě volá také většina fanoušků; ti se už ale s Crystal Palace loučit nebudou na sto procent. Ostřílený komentátor John Motson koneckonců letošní atmosféru na domácích zápasech nováčka označil za tu nejkvalitnější, jakou kdy (!) zažil - a takové nálepce je třeba znovu napřesrok dostát.

A jakkoliv se takový obraz blízké budoucnosti vehementně snažily nabourávat různé spekulace o diametrálně odlišných představách manažera a předsedy klubu o příštím směřování Eagles - Steve Parish měl kupříkladu svého podřízeného za každou cenu tlačit do finančně atraktivnějšího letního soustředění v zahraničí -, zpátky na svém obvyklém místě bude v srpnu i sám Tony Pulis. Opětovně připraven konsolidovat jednu fotbalovou značku s evidentně mizernou výchozí pozicí.

"Když jsem prvně navštívil Stoke, tréninkový komplex neměl žádné (nadstandardní) vybavení, samotná hřiště byla ve špatném stavu, vše bylo tak prosté. Když se tam podíváte dnes, všechno vypadá nádherně," vzpomíná Pulis a rozprostírá tak před fanouškem vpravdě vábnou paralelu. Vždyť letos Potters po sedmiletém Velšanově působení dosáhli pod vedením Marka Hughese na devátou příčku a stejně tak historické maximum v počtu prvoligových bodů.

Čekají však podobně světlé a dlouhotrvající zítřky také finalisty FA Cupu z roku 1990? Odpověď na tuhle otázku musí netrpělivě vyhlížet doopravdy každý příznivec anglické kopané...