Liška podšitá z karnevalového města

Když minulý rok skončil v bundesligové tabulce Augsburg na pátém místě a zajistil si tak přímou účast ve skupinové fázi Evropské ligy, v Německu se psalo o zázraku z Bavorska. Jistě, úspěch je to nepopiratelný, ale v německých podmínkách v podstatě ojedinělý, aby se tak malý klub dokázal opakovaně probojovat do pohárové Evropy. Přesto měl tento celek svého předchůdce.

Na to, aby se trpaslík jako Augsburg mohl pravidelně objevovat na evropském kolbišti, je třeba disponovat dostatečně silným finančním zázemím nebo velmi schopným vedením. Augsburg disponuje druhou ingrediencí z výše zmíněných, ale jeho postup do Evropské ligy nebyl v uplynulé dekádě prvním takovým počinem.

Předchůdcem týmu ležícím na švábsko-bavorské hranici byl Mainz a za tímto úspěchem se skrývá každodenní dřina jednoho muže. Pojďme si ho blíže představit...

Raději Bundesliga než autobazar

Herbert Heidel byl schopný podnikatel a časem jeho ambice přerostly i do politiky. Stal se starostou města Mainz a svého syna Christiana zasvětil do tajů podnikání prostřednictvím autobazaru, který vlastnil. Logicky poté neměl příliš času na to se starat o podnik, a tak toto břemeno padlo právě na syna. To byl první krok k tomu, aby mladík Christian vzal do ruky první smlouvy v životě a naučil se pozorně číst mezi řádky. Jeho role v autobazaru byla spíše něco jako poradce, ne přímo prodejce, ale právě toto mu umožnilo první zkušenosti se smlouváním a obchodováním. Heidel má vystudované bankovnictví, ale sám říká, že ho nudný svět čísel nikdy nebavil a že před matematikou dává raději přednost obchodování, smlouvání a reklamě.

A právě reklamou si dost možná řekl o budoucí místo manažera v místním FSV. Psal se rok 1990, v Mainzu se hrála Oberliga a při poločasové přestávce byla možnost vyhrát BMW řady 3 v soutěži zvané GoldenShot. Stačilo k tomu jediné - trefit z poloviny hřiště míč tak, aniž by se dotkl země a zapadl do branky. Bohužel pro Heidela se hned první střelec trefil a vyhrál slibované auto. Soutěž zaujala prezidenta klubu, pana Strutze, a ten mu prakticky okamžitě nabídl místo. Jenže dostal košem, protože mladík Christian nechtěl opustit tým Budenheimu a vzpíral se celé dva roky. Nakonec vábení vyslyšel a přesunul se do vedení. Strutz na to dnes vzpomíná jako na nejlepší rozhodnutí, jenž ve své funkci učinil.

Když Heidel přebíral v roce 1992 vládu nad klubem, neměl prakticky žádné zkušenosti s vedením fotbalového celku a všechno se tak musel učit za pochodu. A právě tento nelehký vstup na německou fotbalovou scénu mu v budoucnu velmi pomohl. Poměrně dlouho trvalo, než se klub dostal alespoň do středu tabulky a mohl tak naplnit manažerovu ambici hrát časem o postup do Bundesligy. V ročníku 1992/1993 byl v kádru A-týmu v té době naprosto nezajímavý obránce jménem Jürgen Klopp. O tom, že o pár let později se Heidel rozhodne povýšit Kloppa k prvnímu týmu, netušil ani jeden z nich. I to je nakonec jedna z Heidelových vlastností, prosadit si svůj názor a stát si za ním. Ale nepředbíhejme, raději se podívejme na sportovní stránku klubu z Mainzu.

Tehdy devětadvacetiletý nezkušený sportovní ředitel přebírá tým bez ambicí, první ročníky ve funkci se FSV potácí daleko za postupovými příčkami, spíše se musí ohlížet za sebe, aby nespadl o patro níž a divácký průměr se pohyboval okolo čtyř tisíc. Bohužel nelze statisticky doložit jeho počínání na přestupovém poli, protože tyto údaje jsou jen těžko dohledatelné. V první polovině devadesátých let byl tedy sen o Bundeslize nereálný a klub trápila nízká návštěvnost na domácích zápasech. Heidel věděl, že manšaft z Porýní-Falce má méně financí a musí tak své soupeře přechytračit na trhu, ostatně tento přístup mu vydržel dodnes a dost možná je tato věc hnacím motorem i v současnosti.

Suma sumárum, máme tu tým, co nemá oproti konkurenci peněz na rozdávání, mizerná divácká podpora a všeobecně malá podpora v samotném městě. Právě poslední bod možná trápil strůjce současných úspěchů nejvíce. Jakožto rodák z Mainzu a jeho věrný fanoušek si přál zaplněný Bruchweg stadion a klub, jenž by časem mohl proniknout mezi elitní kluby a nesehrát úlohu jo-jo týmu. Viděno z dnešní perspektivy, přání se vyplnilo, jen stadion je jiný. Tehdy ale ani sám Heidel v hlavě neměl představu o tom, jak má nový stánek vypadat a kdo a jak ho bude financovat. Ale zpět k druholigové realitě a krušnějším časům v Mainzu a to konkrétně do první poloviny devadesátých let. K postupu stále daleko, přetrvávající malý divácký zájem, který ani neatakoval cifru pěti tisíc a umístění spíše ve spodku tabulky.

Pomyslný zlom přichází v ročníku 96/97, klub konči na nepostupovém čtvrtém místě se čtyřbodovou ztrátou na berlínskou Herthu a Wolfsburg, ale především se konečně lidé začali zajímat o fotbal v karnevalovém městě - 7124 je číslo, které Heidela konečně začalo uspokojovat a on začal věřit, že Bundesliga už není jen nereálným snem jednoho nadšence. Následující sezona přinesla tabulkový propad do poloviny druholigového pelotonu, ale diváku přišlo na domácí zápasy o osm stovek víc. Nic převratného se v klubu nestalo prakticky až do nešťastné sezony 2000/2001, v tomto zpackaném období kdy se Mainzu málem podařilo sestoupit a zachránil se o pouhé tři body před pádem do třetí ligy, se v únoru roku 2001 ujal trenérské taktovky v tom čase muž, který zásadně otočil kormidlem směrem vzhůru s konečnou zastávkou v Bundeslize. Jestliže jsem psal v předchozích řádcích o stoupajícím zájmu o fotbal na Bruchwegu, tak považte, že ve velmi neúspěšné sezóně, kdy nebyl pád do třetí ligy daleko, přišlo FSV podpořit jen něco málo přes šest tisícovek věrných, tak už v té následující to bylo nárůst nejdříve o tři, potom o další tři a nakonec až o osm tisíc fanoušků na počet 14 750. Se zlepšenými výkony, jak na sportovním, tak na ekonomickém poli, si Heidel uvědomil, že už nemusí striktně podepisovat volné hráče, ale že si je může dovolit koupit, aniž by klub zabředl do dluhů. První takovou vlaštovkou se stal Blaise N'Kufo, který dorazil ze švýcarského Luzernu za 380 tisíc euro, aby se poté pakoval za 1,4 milionu, slušný profit, že?

Trenéři z vlastních zdrojů

O tom, že je Heidel schopný vyjednavač, ještě řeč bude, zároveň dokáže představit a možná i šokovat, když na to přijde. Naposledy tím, když dánský kouč Hjulmand přestal vyhrávat a klub se ocitl nebezpečně blízko sestupovým pozicím, pochopil, že je změna nevyhnutelná. Na začátku Dánovo angažmá nevypadalo zle, poprvé Mainz prohrál až v devátém kole na horké půdě Wolfsburgu. Od té doby ale už žádná další výhra nepřišla, až do zápasu proti nováčkovi z Paderbornu v poměru 5:0. Pokud si Hjulmand i Heidel mysleli, že je krize zažehnána, tak to byli na omylu. Po dobrém začátku v Dortmundu přišla další prohra po výsledku 2:4 a odvolání bylo na světě. Pokud jsem v článku o Skripnikovi psal o tom, že ve Werderu platí sounáležitost s klubem nejen u hráčů ale i u trenérů, pro hesenský celek platí to samé. Hjulmand si za svůj konec mohl možná nakonec i sám, při rozhovoru o probíhající krizi řekl Heidelovi zhruba toto: "Já jsem já, nebudu měnit svůj styl a plně věřím tomu, co dělám." Ostrý kontrast oproti tomu, co na adresu bývalého lodivoda Nordsjaellandu prohlásil sám Heidel: "Kasper Hjulmand přesně pasuje do profilu, který jsme si při hledání nového trenéra zvolili. Disponuje velkou kompetentností, je to zastánce ofenzivního stylu a ve své vlasti je známý jako někdo, kdo umí pracovat s mladými hráči. Jsme moc rádi, že se nám ho povedlo přesvědčit."

Na švýcarského kouče Martina Schmidta, vytaženého od rezervy tak čekala záludná premiéra, derby proti Eintrachtu Frankfurt. Debut na lavičce ale zvládl, připsal si tři body po výhře 3:1 i díky perfektně zahrané standardce Johannese Geise, chudák Kevin Trapp se při neúspěšném pokusu o to míč vyrazit, téměř zranil. Schmidt svoji misi zvládl se ctí, zisk osmnácti bodů ve třinácti zápasech nakonec stačil na pohodovou záchranu a sázka do loterie nakonec vyšla. V současném ročníku má Švýcar bilanci dvou výher a jedné nečekané porážky, na druhou stranu dokázal vyzrát na Gladbach po osmi marných pokusech.

Když se "Nullfünfer" pod vedením norského kouče Andersena podařilo po dvou letech postoupit zpět do Bundesligy, přišla po nečekané porážce na hřišti Lübecku v prvním kole DFB Pokalu v poměru 1:2, ještě jedna podstatná zpráva - padáka dostal Andersen a do sezony vstoupil klub pod vedením do té doby neznámého trenéra Thomase Tuchela. Že ročníky po návratu do Bundesligy končí výborně a daleko od bezprostředního ohrožení sestupem, se opět potvrdilo. Konečné deváté místo a fakt, že bylo blíže do Evropské ligy než návratu o patro níž, ještě vyšperkovalo to, že se podařilo skončit o jednu příčku výše než největší rival Eintracht Frankfurt. Tuchel se nebál vyzkoušet talentovaného mladíčka jménem André Schürrle, v útoku se dařilo Aristide Bancému a ze zálohy je podporoval rakouský reprezentant Andreas Ivanschitz. Slovenskému divákovi se jistě vybaví jméno Radoslava Zabavníka či Miroslava Karhana a v téže sezoně se do kádru A-týmu přesunul i defenzivní univerzál Jan Kirchhoff.

Následující sezona byla přímo fantastická! FSV skončilo na vynikajícím pátém místě a postup do Evropské ligy byl Heidelův splněný sen. Schürrle si připsal 15 branek a vysloužil si tak přestup do Bayeru Leverkusen. Bohužel, historicky první start v pohárové Evropě skončil záhy, nad síly německého celku byl rumunský celek Gaz Metan Medias. Po domácí remíze 1:1 se stejný výsledek opakoval i v odvetě a penaltový rozstřel lépe zvládli domácí. Po tomto neúspěchu si klub zažil zklamání i v lize, celkové třinácté místo byl tvrdý pád na zem. Rok se s rokem sešel a byla z toho opět pouze třináctá příčka, přesto by tu jedna věc za pozornost stála a to konkrétně věk obranné čtyřky. Obrana ve složení Díaz, Noveski, Svensson, Pospěch měla dohromady 129 let! Byla by ještě o pár let starší, kdyby byl do ní namísto Díaze započítaný Zabavník, ten se právě s Díazem střídal na postě levého beka.

Ještě překvapivější bylo angažování Jürgena Kloppa, jenž se během sezóny 2000/01 na lavičku Mainzu nejprve posunul z role hráče (ve 2. Bundeslize odehrál Klopp za Mainz během jedenácti let přes 300 zápasů, což je do této chvíle rekordní zápis!) pouze jako dočasná náhrada za tehdy odvolaného Eckharda Krautzuna, díky šesti výhrám ze sedmi zápasů se mu ale podařilo FSV udržet ve 2. Bundeslize a následně se "Kloppo" stal právoplatným trenérem falckého klubu. Klopp následně během tří let dotáhl Mainz mezi německou elitu, kde s ním dvakrát po sobě obsadil skvělou jedenáctou příčku. Díky soutěži Fair Play si v sezóně 2005/06 s Mainzem zahrál tehdejší Pohár UEFA, kde se z předkol dokázal probojovat až do 1. kola, ovšem na Sevillu skromný německý celek nestačil. Pozdější kormidelník Dortmundu ten rok s Mainzem sestoupil do druhé ligy, kde vydržel ještě dva roky, avšak vzhledem ke končící smlouvě již dopředu uvedl, že se v létě 2008 stěhuje do BVB.

Další postupný krok vpřed

Řeč je o relativně novém stadionu jménem Coface Arena s kapacitou 34 034 diváků. Už první zvláštnost u tohoto stánku je jeho poloha, pokud by jste ho čekali někde přímo ve městě, tak jste na omylu, od centra Mainzu je vzdálen více než 4 kilometry, stejná vzdálenost ho děli i od hlavní vlakové stanice. Dostat se na stadion autem je poměrně snadné, dálnice A60 vede okolo a zhruba po dvou kilometrech sjedete přímo ke Coface Areně. Netradiční umístění zřejmě mělo přinést menší cenu za pozemky a tak je stadion obklopen kolem dokola zemědělskou půdou, i když je nedaleko odtud kampus univerzity Johannese Gutenberga. Zde je foto:

Heidel, jenž strávil fůru času přesvědčováním představitelů města Mainz, sám říká, že to byly téměř dva roky nekonečných rozhovorů. Projekt výstavby dostal zelenou a do země se poprvé začalo kopat v květnu 2009, do provozu byl uveden v červenci roku 2011, po 22 měsících. První zatěžkávací zkouškou byl turnaj za účasti domácího celku, HSV, Bayernu a BVB. Že atmosféra nebude o nic horší než na Bruchwegu, bylo jasné už první bundesligové kolo sezony 2011/2012. Do Coface Areny přijel Bayer Leverkusen v roli favorita, jenže prohrál 2:0 a první domácí vystoupení bylo okořeněno třemi body. S farmaceutickým celkem přijel zpět do Mainzu poprvé v roli hosta i Andre Schürrle a právě u miláčka domácích ochozů se chvilku zastavme. Když totiž při oznámení sestavy hostujícího celku hlasatel řekl jméno hráče, domácí obecenstvo mu nedalo šanci říct i příjmení, jeho hlas zanikl pokaždé, když se o to pokusil, protože domácí vždy odpověděli hromovým SCHÜRRLE!

Celková částka za výstavbu dosáhla 54 milionů euro, o náklady se podělilo více subjektů. Konkrétně část spolkové republiky Porýní-Falc sídlící v Mainzu se zavázala poskytnout částku 5 milionů euro, klub sám přispěl 7,5 miliony, ze speciálního účtu vytvořeného klubem ke stavbě poputovalo dalších 9 milionů a konečně 32,5 milionu je půjčka. Smlouva, která byla uzavřena v roce 2013, byla nastavena na 20 let, v roce 2033 by tedy mělo být vše řádně zaplaceno a stadion se stane majetkem klubu. Jestli i v té době bude Heidel strůjce tohoto zázraku, je ve hvězdách. Sám ale připustil, že stavbou Coface Areny dosáhl všeho, čeho chtěl a svému nástupci tak odevzdá klub s vlastním stadionem.

Zpočátku ale bude klub platit vysokou částku s úroky, ta ale bude po čase klesat a horizont dvaceti let se zdá být optimální, i když pokud by se na delší čas stalo, že klub bude hrát druhou ligu, mohou nastat nepříjemné problémy. Ptáte se, jak klub mohl sám poskytnout slušnou sumu 7,5 a 9 milionu eur? Zde je odpověď: "Vždy jsme výnosy z prodeje hráčů dávali stranou, tím jsme si zajistili vlastní kapitál." A že těch prodaných hráčů bylo... Jeden Blaise N'Kufo by samozřejmě nestačil, ale obchody jako jsou Geis či Schürrle už ano a právě tyto transfery vynesly Heidelovi renomé mezi manažery ostatních celků. V tuto chvíli je stadion téměř z poloviny splacen a ročně klub zaplatí na jistinách úroků 3,3 milionu euro, což je slušná finanční zátěž, nicméně vidina 100 % vlastnictví stadionu za to rozhodně stojí.

Levně kup, draze prodej



Možná jsem v tomto výčtu na někoho zapomněl, ale i tak to dává slušné částky na to, něco si odložit stranou. Dále tu máme hráče ze současného kádru, kteří přišli zadarmo nebo za minimální částky, klub je zatím neprodal, ale časem se tak určitě stane. Do této kategorie patří třeba Yunus Malli. A právě záložník Malli je ukázková práce toho, jak v Mainzu pracují a jak by to mělo vypadat, pokud tým nemá v zádech silného investora a musí se spolehnout na svůj scouting. Malliho klub získal zadarmo z Borussie Mönchengladach a právě takovéto příchody jsou Heidelův trademark.

FSV jen velmi nerado angažuje Brazilce, důvod je vcelku logický - neochota naučit se němčinu a zapadnout tak od první chvíle. Zkušenosti jiných klubů jsou v tomto směru výmluvné, v Brémách či Berlíně o tom vědí své. Poměrně zajímavé téma v současném německém fotbale je angažovaní španělských hráčů, zde máme pohled přímo od Heidela: "Každý den mi volá pět španělských sportovních ředitelů s tím, že mají hráče k prodeji. Ještě před dvěma lety by ani netušili, kde v Německu Mainz přesně je, dnes mají jediný zájem - prodat a to rychle. Dobře ví, že u nás hráč dostane zaplacené vždy všechno a včas, to je silný argument, na který každý hráč rád slyší." Samozřejmě nesmíme zapomenout na zapracování vlastních odchovanců nebo hráčů co prošli mládežnickým systémem klubu, v ideálním případě by se číslo mělo pohybovat na nějakých 30-40 procentech. Tato cesta je zdá se zatím pro Mainz uzavřená, s rozpočtem, který je po nováčcích a Augsburgu čtvrtý nejnižší v celé Bundeslize klub nemůže konkurovat nabídkám gigantů. Nicméně, podpis mladíka Halimiho z třetiligového Stuttgarter Kickers za 400 tisíc je právě ta cestička, kterou Heidel s oblibou používá. Když už jsem nakousl Halimiho, jeho transfer nebyl právě jednoduchá záležitost, posuďte sami: "Klubu jsme nabídli 400 tisíc, s hráčem byla domluva prakticky okamžitě hotová, problém nastal, když přišla nabídka za milion eur z Anglie. Halimi si přesto vybral nás, protože věří tomu, že v Mainzu může mít v budoucnu naději přestoupit výš." A právě ono slůvko naděje skutečně platí.

Heidel vzpomíná i na příchod Johannese Geise, na schůzce s ním o jeho budoucnosti mu řekl toto: "Máš tak velký potenciál, že v budoucnu můžeš odejít prakticky kamkoliv. Pokud u nás podepíšeš čtyřletou smlouvu a dodržíš ji minimálně z poloviny, slibuji ti, že ti pomůžeme k tomu, aby jsi hrál za větší tým a za lepší peníze, než máš v našem klubu." Ty samá slova slyšeli i Müller či Schürrle.

Speciální případ je Shinji Okazaki. Ve Stuttgartu byl uklizen na křídle, postupně uvadal a na své oblíbené místo útočníka se přes Vedada Ibiševiče zkrátka nedostal. Heidel vytušil příležitost a trápícího se Okazakiho vykoupil za jeden a půl milionu euro. O tom jak dobrý krok to byl, netřeba pochybovat, protože brankový přínos Japonce na jaře minulé sezony pomohl udržet klub nadále v Bundeslize. Z peněz za jeho přestup do Anglie se část použila na výměnu trávníku na novém stánku a do budoucna v klubu plánují postavit novou administrativní budovu. Peníze, které jsou momentálně v Anglii, jsou pro kluby ze středu tabulky a spodku Bundesligy požehnáním. To, co tyto německé celky vyplácejí měsíčně, anglické týdně. A sám Heidel si bere za povinnost tyto peníze přivést do klubu, potažmo do německého fotbalu obecně.

Jiné pohledy na současnost

Když dnes Mainz na domácí půdě neporazí v přímé konfrontaci celky typu Freiburg či Hannover, nemusí se tento výsledek brát nutně jako neúspěch. Právě tento úhel pohledu zastávají jak prezident Strutz tak manažer Heidel. Jistě, dvojnásobný postup do předkola Evropské ligy s jedním z nejnižších rozpočtů v Bundeslize je na podtrženou jedničku, ale to neznamená, že lidé v Mainzu se začnou na remízu s Hannoverem jako na zbytečnou domácí ztrátu. Časy, kdy klub na domácím trávníku utrpěl potupnou prohru 1:6 od Werderu, ale fanoušci mu zatleskali, jsou dávno pryč. Dnes by při stejné porážce lidé svůj tým vypískali z jednoho prostého důvodu - klub ušel dlouhou cestu a je zkrátka příliš dobrý na to, aby dostal doma nařezáno a lidé mu přesto vyjádřili potlesk. Jakási daň za dva postupy do Evropy a vyšší očekávání. To, jak je po deseti letech klub vnímán nejen ve svém okolí ale i na celostátní úrovni, momentálně trápí vedení. V současnosti již zřejmě nebudou možné přestupy směrem ven za 600 tisíc euro, klub by rád prodával za částku pěti milionu, což je poměrně ambiciózní plán, ale určitě ne nereálný. K jeho naplnění je ale životně důležité mít oba pilíře, jak sportovní, tak ekonomický vyvážené.

Heidel začíná klást čím dál větší důraz i na vzdělávání trenérů z vlastní akademie, protože ví, že pokud trenér přijme filozofii klubu už v relativně mladém věku, přesun k seniorskému týmu bude trvat výrazně rychleji a potřeba angažovat jiného kouče, který není spjatý s fungováním klubu je zbytečný risk. Viz přímá citace: "Máme v klubu jasně definované, jak by měl kouč pracovat s týmem i klubem. Naší silnou stránkou je týmová práce, soudržnost týmu a interní komunikace." Aby se to netočilo jenom okolo trenéru z vlastních zdrojů, postavili si v klubu také mládežnickou akademii a stihli i zrekonstruovat původní stadion.

Dlouholetá tvrdá práce přináší miliony

Heidel si nevydobyl renomé jenom tak, musel tomu obětovat hodně času a nic mu nespadlo do klína. Výhodu oproti konkurentům ale získal, dokázal se na přestupy dívat očima podnikatele, přesněji zkušeného podnikatele, který ví co přesně si může dovolit, aby jeho klub neroztočil spirálu dluhů, která často končí pádem o patro níž. V jeho počítači údajně naleznete soubor, který obsahuje pravděpodobné příjmy a výdaje, předpokládaný finanční růst i mzdové náklady. Vše napřed propočítané do posledního detailu tak, aby nevystavil klub žádnému zbytečnému riziku. Že je vždy stoprocentně připraven na přestupovém poli, dokládá také jeden fakt - Heidel zná různé skulinky a kličky na trhu. Ptáte se, jak je to možné? Je to právě díky jeho přirozené ochotě vzdělávat se. Dnes to již není tak často jako v minulosti, ale i tak je možné ho spatřit zavřeného ve své kanceláři, jak čte nejnovější informace jak přechytračit konkurenci.

Výše jsem zmínil odchod André Schürrleho za 8,5 milionu eur do Bayeru, ve skutečnosti ale klub dostal milionů hned patnáct. Ptáte se, jak je to možné? Možné to bylo díky procentům z dalšího prodeje, což je Heidelova oblíbená položka. Nezapomíná ale ani na to, že by hráč mohl v případě dobrých výkonů ve svém novém týmu nakouknout do reprezentace. V takovém případě poputuje několik stovek tisíc euro do Mainzu a právě tato podmínka by měla být obsažena ve smlouvě Nicolaie Müllera, jenž odešel do Hamburku. Další přestupová strategie spočívá v tom, že se Heidel zaměří na hráče, jenž ve svém mateřském celku pravidelně nenastupuje a je nakloněný tomu změnit působiště. Takovým hráčem je třeba Maxi Beister se kterým už v HSV nepočítali. Klub se snaží své hráče zbytečně nepřeplácet, žádný hráč tak nemá plat větší než jeden milion euro a celkové náklady na mzdy dosahují 12 milionů euro, což je částka, za kterou odešel Geis do Schalke. Být přestupní stanicí za lepším evidentně nevadí v klubu nikomu, svoje ovoce to dlouhodobě nese a není tak důvod hráče zbytečně dlouho držet a neumožnit jim kariérní posun. Právě díky tomuto přístupu si hráči spočítají, že jít právě sem se z dlouhodobého hlediska vyplatí a klub je dokáže dobře prodat.

K větší stabilitě klubu přispěla i nová smlouva se společností Profine GmbH, která v následujících třech letech přinese 13 milionů eur. To dává prostor nejen pro zlepšení hráčům základní jedenáctky ale i lavičky. Právě absence kvality na lavičce už klub v minulosti stála za pádem o patro níž. Profine GmbH je společnost se sídlem v Kölnu a filiálkami po celém světě včetně Číny, Ruska či Spojených států amerických. Firma je předním světovým dodavatelem plastových okenních rámů a zaměstnává více jak tři tisíce lidí ve 29 zemích světa. Předchozí hlavní sponzor, společnost Entega Okoström přispívala podobnou částkou - 4 miliony za rok.

Dag Heydecker, jenž zastává funkci marketingového ředitele, ale podepsal ještě jednu smlouvu a to podstatně významnější. Společnost Infront Sports & Media se s Heydeckerem dohodlo na tom, že klub dostane během následujících deseti let fantastických 260 milionů euro a to už stojí za pořádnou oslavu! Jako podpisový bonus klub navrch zinkasoval dalších 10 milionů. A čím se bude Infront Sports & Media zabývat? Dostane na starost veškerý marketing klubu FSV Mainz, což mimo jiné znamená, že pokud bude klub hledat hlavního sponzora, Infront dostane tento úkol na starost. Pokud ale vyberou firmu, která bude mít ve své domovské zemi nebo filiálce problém se zákony či jakýkoliv jiný problém, jenž by na karnevalový celek vrhal špatné světlo, vedení klubu si vymohlo právo veta a že to myslí vážně, ukázala situace s Gonzalem Jarou a jeho extempore na Copa América. Co se týká částky a jejího rozdělení na jednotlivé roky po délku smlouvy, v průměru klub bude dostávat 25 milionů ročně, což je oproti současnosti o pět milionů více. Lidem ve vedení klubu se touto smlouvou podařilo završit dlouhodobou práci a navíc za velice výhodných podmínek. O FSV byl navíc tuhý boj, zájem měla ještě jedna firma, ale ta se svojí nabídkou nepochodila. Heidel a nejen on dosáhli tímto velkým úspěchem toho, že klub bude mít každoročně zajištěných 25 milionů a mohou tedy nadále pracovat bez starostí o rozpočet klubu, což je nezbytný předpoklad k lepším sportovním výkonům a výsledkům. Těžko si představit, že se po této důležité změně na ekonomickém poli FSV změní v celek, co začne nesmyslně utrácet, protože na to bude mít. Právě kvůli výtečné finanční kondici klubu se podařil uzavřít tuto lukrativní smlouvu. Kvůli Heidelově automobilové minulosti si dovolím jeden příměr - Bayern a BVB jsou jako Lamborghini a Ferrari. Mainz je jen VW Golf, nenápadný, přesto spolehlivý a tak se dá zřejmě nejlépe vyjádřit cesta, jakou klub pod vedením Christiana Heidela dosud urazil.

Kdoví, třeba si v Coface Aréně v budoucnu poslechnou z reproduktorů znělku Ligy Mistrů, když už stihli zvýšit obrat klubu z původních 3 milionu na současných 78, není to nemožné.