Konec jedné éry

Barcelonu v současnosti dělí pouhé dvě výhry od historického treblu. Vyzní tedy možná poněkud paradoxně, že zároveň definitivně uzavírá jednu kapitolu svých dějin. Přesto tomu tak je. Ve čtvrtek se totiž potvrdilo to, o čem si většina culés snažila namluvit, že se nikdy nestane - ze Ciudad Condal odchází Xavi Hernández.

Fandit fotbalovému klubu je zvláštní koníček. Jistě, pro některé je to zkrátka jen druh odpočinku. Stejně jako si jeden pustí v sobotu odpoledne film, jiný se podívá na fotbalový zápas. Jenže sem tam u někoho přeskočí jiskra a ze sledování fotbalu se stane něco víc. Nestačí vám se na fotbal dívat, za každou cenu si přejete, aby neustále vyhrával jeden konkrétní klub/tým. Vítězství tohoto týmu vnímáte jako svoje vítězství, jeho porážku jako svoje selhání. Často se jedná o klub vzdálený stovky či tisíce kilometrů, přesto s ním cítíte zvláštní sounáležitost. Ruku v ruce s tím se pak vytváří speciální pouto i k jednotlivým hráčům. Některé možná nemůžete vystát, některé uctíváte. A k některým máte onen familiární vztah jako ke starým známým, které znáte celý život. Barcelonští fanoušci znají "celý život" Xaviho.

Při svém odchodu neříká "sbohem", říká "na shledanou". Dokonce ani nekončí s fotbalem, pouze bude oblékat jiné barvy. Přesto se culés jen stěží zbaví pocitu, že o Xaviho přicházejí, že svým způsobem ztrácí přítele, kterého dobře znají již 17 let. V prvním týmu Barcelony totiž působí od roku 1998 (do klubu přišel dokonce již v roce 1991).

Poměrně krátce po svém příchodu do A týmu měl Xavi shodou okolností vyléčit smutek fanoušků způsobený odchodem jiné barcelonské legendy - Josepa Guardioly. Je to logické, oba původně hráli na podobné pozici, oba byli Katalánci a oba působili v Barçe již od dětství. Jenže nahradit Guardiolu zkrátka možné nebylo. Neustálé srovnávání vyvíjelo na Xaviho nepřiměřený tlak, každý jeho zápas, každý dotek s míčem byl ihned srovnáván s výkony rodáka ze Santpedor. A mnozí (vesměs novináři) o Xavim pochybovali. Podle některých byl pomalý a slabý, podle jiných byl úplně k ničemu. Co se tedy stalo, že o nějakých patnáct let později se Barcelona se slzou v oku loučí s hráčem, který má na kontě nejvíce zápasů (746) i trofejí v barcelonské historii? Nabízela by se odpověď, že se Xavi vypracoval, změnil svůj styl hry a díky tomu se prosadil. Bylo tomu však přesně naopak.

Ano, Xavi sice začal hrát více vepředu, než hrával Guardiola, jeho styl však zůstal nezměněn. Neustále hledat volné prostory a spoluhráče, určovat tempo hry, jako šachista vždy volit ten nejlepší možný tah, byť správnost volby nemusí být na první pohled zřejmá. Xavi nezměnil sebe, Xavi změnil fotbal. V době, kdy Barcelona s Xavim v sestavě vládla Evropě, se často řešilo, zda tento tým představuje jakousi odbočku z evoluce, či naopak hlavní proud, na který bude dále navázáno. Budoucnost odpoví, jisté však je, že bez Xaviho by hra Barcelony jakožto fotbalového vládce Evropy vypadala úplně jinak, hůře.

Těžko se bude ve fotbalové historii hledat hráč, který by natolik zhmotňoval způsob hry svého týmu a filozofii celého klubu. Chcete-li si představit klub FC Barcelona v lidské podobě, představíte si Xaviho. Můžete si vybavit zápasy z let 2008 - 2011, v nichž dechberoucím způsobem diktoval tempo hry v podstatě obou dvou týmů na trávníku, díky čemuž Barça předváděla jeden z nejlepších fotbalů, které kdy mohli fanoušci tohoto sportu spatřit. V nejlepších letech, pod Xaviho taktovkou, připomínal fotbal Barcelony spíše druh umění nežli pouze sportovní zážitek. Xavi přesně věděl, kdy zrychlit hru, kdy naopak průběh zápasu zklidnit, kdy roztáhnout obranu soupeře do šířky, kdy zapojit vlastní krajní

beky, kdy přenést hru na opačnou stranu hřiště. 21 fotbalistů na trávníku skákalo, jak Xavi pískal. Za celkem 24 let v barcelonském systému jakoby se fotbal založený na kontrole míče stal součástí Xaviho DNA. Jeho hra byla díky tomu bezchybná. Ať zvolil centr, přihrávku, střelu nebo (výjimečně) kličku, mohli jste se spolehnout, že šlo o nejlepší možné řešení. Jeden španělský novinář definoval Xaviho slovy: "Dejte mi míč a pohnu světem." Jakmile byl na hřišti a držel míč, Xavi skutečně celým fotbalovým světem hýbal.

Xaviho genialita byla nejvíce patrná ve chvíli, kdy na hřišti chyběl. Barcelona hrála najednou jinak. Nebylo snadné to popsat, nebylo možné tu změnu uchopit, přesto ji každý zpozoroval. Patrné to bylo dokonce i v úspěšné sezoně 2005/2006, kdy Xavi utrpěl těžké zranění kolena. Barcelona s Ronaldinhem tehdy slavila titul v Lize mistrů, ale propad v kvalitě hry při Xaviho absenci byl markantní. Zcela se z její hry vytratila ona lehkost, která jí byla po dva předcházející roky vlastní. A přitom se snažila hrát pořád stejně, jenže bez Xaviho to nešlo. To, co uměl, se nedalo naučit nikoho jiného.

Bylo by nesmyslné tvrdit, že za triumfy Barcelony stál jen Xavi. Je nezpochybnitelné, že v roce 2003 vrátil Barçe úsměv zejména Ronaldinho, úspěchy od roku 2008 by pro změnu byly nemyslitelné bez Guardioly a Lionela Messiho. Byl to však rodák z Terrassy, který zajišťoval, že Barça fungovala jako dobře namazaný stroj umožňující, aby jeho největší hvězdy zářily plným leskem. Blaugranas by byli úspěšní i bez Xaviho, zdaleka by však nedosáhli úspěchů v takovém množství a zejména takovým způsobem. Koneckonců španělská reprezentace v čele s Xavim vyhrála bez Ronaldinha i Messiho dvakrát Mistrovství Evropy a jednou Mistrovství světa...

Časy maestra Xaviho jsou však pomalu pryč. Jak už bylo řečeno, Barcelona má letos šanci zopakovat treble z roku 2008/2009, její hra se však (částečně) změnila. Ona absolutní dominance nad rivalem je pryč, sází se mnohem více na individuální kvality a sehranost Messiho, Neymara a Suáreze. Xavi už nefiguruje v nejsilnější jedenáctce Luise Enriqueho, už jej není tolik zapotřebí, přesto však, když se jako náhradník dostane na hřiště, opět dokáže převzít kontrolu nad děním. Pokud je Barcelona ve vedení, je nasazení Xaviho zpravidla nejlepší volbou. Zápas se náhle jakoby mávnutím kouzelného proutku změní, Barça ovládne střed hřiště a utkání se v klidu dohraje do vítězného konce.

Xavi tuto svou novou úlohu převzal s naprostou přirozeností a fanoušci začali věřit, že by v podobném postavení mohl působit ještě mnoho let (klub mu nabídl prodloužení smlouvy do roku 2018). Vnitřně však trpěl. Sám přiznal, že jen obtížně se smiřoval se skutečností, že už není součástí nejsilnější sestavy. Miluje fotbal a cítí, že si jej může ještě několik let naplno užívat, byť již ne na tak vysoké úrovni. Ostatně blízko odchodu byl již minulý rok, kdy jej nakonec k setrvání přemluvila především jeho matka, sama zapálená fanynka blaugranas. Jak uvedl na tiskové konferenci, tentokrát jí radši ani neřekl, že mu bylo nabídnuto prodloužení smlouvy, jinak by to měl u rodiny s odchodem ještě těžší.

Odložením odchodu Barceloně poskytl ideální příležitost rozloučit se se svým milovaným synem tak, jak se to z různých důvodů nepovedlo u jiných klubových legend. Jedna z největších obav Josepa Guardioly vždy byla, že odejde jako psanec, vypískaný vlastními fanoušky. Byla to nejspíše iracionální obava, neboť Guardiola byl natolik zbožňován, že snad jen přestupem do Realu Madrid by mohl o tuto přízeň fanoušků přijít. Přesto však tento strach způsobil, že se rozhodl ještě relativně mlád v roce 2001 Barcelonu opustit. Barcelona se nicméně tehdy zmítala v herní i institucionální krizi a Pep odešel bez toho, aby se v plné parádě rozloučil s naplněným stadionem, jak by si zasloužil a jak si vždy přál. Stojí za zmínku, že podobný strach se jej držel i jako trenéra, proto také prodlužoval smlouvu

Z roku na rok a nakonec opět odešel o něco dříve, než by si fanoušci přáli. Jeho trenérská rozlučka ovšem vynahradila jeho nevydařený odchod jako hráče.

Loni se s kariérou loučil kapitán Carles Puyol (u čehož Xavi na tiskové konferenci uronil nejednu slzu), zranění mu však znemožnilo rozlučku v pozici hráče, Barcelona navíc skončila bez titulu a bez oslav, během nichž by mohlo dojít ke skutečnému rozloučení s fanoušky. Barcelonskou kariéru před rokem ukončil také Victor Valdés, i on doplatil na zranění, navíc se sám rozhodl svou rozlučku omezit na tiskovou konferenci v půlce sezóny.

U Xaviho je naopak šance, že se rozloučí způsobem odpovídajícím jeho velikosti. Jako kapitán Barçu dovedl k 23. titulu ve španělské lize, o víkendu převezme mistrovský pohár a následně na Camp Nou dojde ke slavnostnímu ceremoniálu. A nezapomínejme, že ve hře jsou ještě další dvě trofeje...

Se Sergio Busquetsem a Leo Messim kdysi vtípkoval, že by chtěl vyhrát deset domácích lig a pět Lig mistrů. Nebyl daleko, ligových titulů má osm a za dva týdny se porve o svou čtvrtou ušatou trofej. Přičteme-li k tomu dva domácí poháry, šest španělských superpohárů, dva evropské superpoháry, dvě trofeje pro klubového mistra světa, dva tituly pro mistra Evropy a titul pro mistra světa spolu s titulem pro mistra světa do dvaceti let, získáme seznam, který obtížně hledá konkurenci. Jeho individuální úspěchy jsou neméně úctyhodné a není se co divit, že se Španělé vesměs shodují, že Xavi je nejlepší hráčem narozeným ve Španělsku.

V Barceloně a v celém Španělsku (v rámci možností dokonce i většinou fanoušků Realu Madrid) je však oblíbený i pro své chování mimo hřiště. Byl to právě on, který spolu s Ikerem Casillasem vždy řešil problémy, které vznikaly mezi hráči blaugranas a merengues a které mohly ohrozit výkony reprezentace. I díky tomu La Roja snad poprvé ve své historii fungovala jako skutečný tým a dosáhla díky tomu úspěchů, které se jí dříve vyhýbaly. Díky svému vystupování je Xavi fanoušky respektován jako jeden z nejinteligentnějších fotbalistů, kteří kdy běhali po španělských trávnících.

A Xaviho nástupce v Barçe? Zdá se, že se Barcelona poučila. Neprošli Mikel Arteta, Marc Crosas či Cesc Fabregas a v Ciudad Condal již oficiálního nástupce ani nehledají. I Xavi na závěrečné tiskovce upozornil, že přijde někdo jiný, kdo ovšem bude psát vlastní historii. A tak to má být. Stejně jako on nikdy nebyl novým Guardiolou, nikdy neuvidíme nového Xaviho. A ten starý nám bude velmi chybět...