Expert o Deniovi u reprezentace: Tiki-taka? Technické limity jsou velké. Zaráží i komunikace

Českou reprezentaci čeká nová éra pod španělským trenérem Santim Deniou. K tomu navíc definitivně bez největší hvězdy Patrika Schicka a rovnou proti těžkým soupeřům. Co od nového realizačního týmu čekat? Proč mi některá jména v nominaci nedávají smysl a v čem český nároďák neustále ztrácí na vyspělou fotbalovou Evropu? O tom všem si povíme v novém Prostoru Jana Morávka.

Nová doba v národním týmu je tady. Budu však realista. Nemaluji si scénáře, že příchod španělského trenéra a jeho štábu znamená rázem držení míče přes 60 % a tiki-taku.

Myslím si, že sám trenér Denia relativně rychle poznal, že technické limity v českém fotbale jsou velké - obzvlášť na míči. Teď bude na něm, aby tomu přizpůsobil svůj systém.

S ohledem na jména soupeřů, která nás teď čekají, se musíme spolehnout na to, že vytvoříme rozumný a fungující, kompaktní blok a budeme pro favority nepříjemným protivníkem, který nebude celé zápasy fatálně pasivní. A to nebude vůbec snadné.

Nové období navíc začíná bez Patrika Schicka. Osobně mě vůbec nepřekvapilo, že se nenechal přemluvit a nezměnil své rozhodnutí. Kdyby před pár týdny řekl jasné ne a po změně trenéra najednou otočil, působilo by to nekonzistentně. Byl by sám proti sobě. Pavel Nedvěd potvrdil, že to oťukávání bylo rychlé a Patrik byl nejspíš poměrně strohý.

Chápu ho. Z Leverkusenu je zvyklý na určitý servis, reprezentace mu nedělala dobře po zdravotní ani herní stránce, a tak zkrátka řekl dost. Legitimní rozhodnutí, na které má právo. Teď je na jiných, aby našli alternativy.

Kde je hledat?

Ocitáme se v situaci, kdy v nominaci máme sotva jednu klasickou vysokou devítku. Původně měl tuto roli Tomáš Chorý, ten se ale kvůli zranění omluvil. Pozvánku obdržel Daniel Vašulín. A to je vše. Adam Hložek, Václav Sejk i Pavel Šulc nejsou takovým profilem hráče. To je pro nás změna, protože jsme na něj dlouhé roky sázeli. Nyní očividně přijde něco nového.

Bude zajímavé sledovat, jaké nové prvky to české hře přinese. Obrovský prostor se teď otevírá pro Hložka. V Německu se i přes velkou konkurenci prezentuje dobře, udržuje si místo v sestavě a musíme věřit, že si formu přenese i do nároďáku.

Nechci ho pasovat do role spasitele, ale tak nějak tuším, že to na něm v ofenzivě přeci jen bude stát.

Líbí se mi, že se národní tým pokouší hledat i jiné cesty. Týká se to například Ryana Naderiho z Rangers, kterému se vyřizuje český pas, aby mohl přijet reprezentovat.

Mám ho velmi dobře zmapovaného ještě z Německa, kdy působil v Hanse Rostock. Už tehdy kolem něj kroužily kluby z Bundesligy. Není to vyloženě technický typ útočníka, ale v presinku, napadání a práci ve vápně bude extrémně užitečný. Trochu bych ho přirovnal k Mojmíru Chytilovi.

Obecně si myslím, že bychom si v příštích letech mohli v útoku poradit. V jednadvacítce je Yannick Eduardo, v lize už naskakuje Vít Škrkoň. Podle mě nás personální nouze s útočníky úplně nepotká.

Podivám-li se ale na nominaci ze širšího pohledu, u některých jmen jsem musel zvednout obočí. Denis Višinský v reprezentační formě podle mě rozhodně není, překvapila mě i jména jako Ondřej Lingr nebo Michal Sáček z Polska.

U Sáčka se zastavím. Nic proti němu nemám, je to fajn hráč, ale je mu devětadvacet let. Na pravém beku máme čtyřiatřicetiletého Vláďu Coufala. Proč vedle něj nevzít třeba mladého Filipa Lissaha, o kterém se uvažovalo a nakonec skončil ve Lvíčatech?

Ten kluk hraje v základu Championship. Navíc v týmu, který je na špici. Kdy jindy by měl ty zkušenosti od Coufala okoukat než teď? Se Sáčkem se místo toho sáhlo po jistotě. Navíc takové, u níž nepředpokládám, že by dostala větší porci minut.

Co mě ale na celém srazu zaráží nejvíc, je komunikace. Je zvykem, že když se u velkého zahraničního nároďáku tvoří nová éra a první nominace, trenér s každým z těch desítek hráčů mluví. Má s nimi osobní schůzku, videocall nebo jim alespoň zavolá. Je to signál směrem k hráči, důkaz, že vám na něm záleží, počítáte s ním, nebo mu dodáváte motivaci dál makat.

Sám jsem to teď viděl u nás v Augsburgu. Když Jürgen Klopp zavolal jednomu z našich hráčů, v jeho očích jste okamžitě viděli, jak je na sraz natěšený, hrdý a jak ho hovor nastartoval.

A u nás? Lukáš Ambros dostane otázku, jak se dozvěděl o své nominaci, a on odpoví, že se koukal na živý přenos tiskové konference na YouTube...

Působí to strašně neosobně. Nechci jen kritizovat a srovnávat naše podmínky s absolutní světovou špičkou, ale přístup přece může být podobný. Je hezké, že trenéři jezdí po stadionech, ale ta prvotní chemie, ten pocit, že "jsi pro nás důležitý a chceme tě tu", se buduje právě takovými detaily.

Čekají nás ohromně těžké zápasy. Přál bych si, abychom z pozice outsidera těm velkým týmům fotbal znechutili. Dokázali mít pasáže, kdy udržíme balon, budeme chtít hrát... Abychom do toho dali obrovskou intenzitu a soupeř po zápase řekl, že hrát proti Česku je náročné.

Uvidíme, jestli se za zavřenými dveřmi podaří trenérům nějakou takovou chemii vytvořit. Rád se nechám překvapit.