Chtěl skončit s fotbalem, teď míří za exotikou. Osmančík: Hraní se musí na Zélandu kombinovat s další prací

Ještě v zimě byl po přeřazení do třetiligového béčka Českých Budějovic na dně a uvažoval o konci kariéry. Pak ale Pavel Osmančík chytil druhou mízu ve třetí lize, pomohl České Lípě k postupu a nyní se vydává na své první zahraniční angažmá. Šestadvacetiletý univerzál se upsal novozélandskému šampionovi Auckland City, kam jej nalákal trenér-krajan Rudolf Mozr.

Když jsme se domlouvali na rozhovor, probudil jsem vás v Aucklandu. Zpráva o přestupu přitom přišla v ten samý den. Jak dlouho už tedy vlastně na Zélandu jste?

"První kontakt proběhl asi před dvěma měsíci přes českého trenéra Rudolfa Mozra, pod kterým teď působím. Řešilo se to dlouho a držel jsem to pod pokličkou, řekl jsem to jen svým úplně nejbližším. Až zhruba před týdnem jsem sem dorazil a teprve teď je to oficiálně venku."

Už se sžíváte s novým prostředím?

"Dnes je to můj šestý den. Jsem ještě trochu rozhozený, ono to srovnání s časovým posunem může trvat klidně i týden. Říká se, že jedna hodina se srovnává jeden den, a tady je to deset hodin rozdíl. Doufám ale, že to bude kratší. První dva dny byly úplná katastrofa, byl jsem naprosto nepoužitelný. Teď už jsem schopný přes den normálně fungovat a včera nebo předevčírem jsem i plnohodnotně odtrénoval. Dnes pravděpodobně ještě hrát nebudu, ale těším se, až budu stoprocentně připravený naskočit."

Říkáte, že jste nemohl fungovat. Musel jste? Byla hned po příletu nějaká nutnost se zapojit a fungovat v klubu, nebo to bylo čistě o aklimatizaci?

"Ne, vůbec nic po mně nechtěli. Doteď mám individuální režim, který si rozvrhuji podle sebe. Když ale cestujete 18 000 kilometrů, jste nadšení a chcete hned něco vidět. Úplně to ale nešlo, cítil jsem se jako po nějaké velké párty, ty první dva dny mi prostě náhodně padaly oči."

Jak vlastně cesta probíhala?

"Letěl jsem z Prahy do Dauhá a odtud přímým letem s technickou mezizastávkou. Ve výsledku to tedy byly v podstatě dva přestupy, v Dauhá a v Austrálii. Celkově to zabralo zhruba těch třicet hodin."

Když zůstaneme u logistiky přesunu přes celý svět, jak taková změna probíhá v praxi?

"Měl jsem jen jeden kufr a jedno příruční zavazadlo. Řekl jsem si, že si vezmu jen to nejnutnější. Jsem v Aucklandu, což je největší město na Zélandu, navíc dvakrát větší než Praha, takže se tu dá všechno sehnat. Věci jako doplňky stravy jsem s sebou netahal, proto jsem se vešel do jednoho kufru. Se vším mi navíc pomohl již zmíněný trenér. Byl mi maximálně nápomocný už od prvního momentu a doufám, že mu to brzy začnu na hřišti vracet. Nevěděl jsem do poslední chvíle, jestli to klapne, ale on všechno zařídil."

Pojďme se ohlédnout za vaší minulými měsíci v Česku Před rokem jste s Budějovicemi sestoupil, pak za ně hrál druhou ligu a za béčko třetí. A v zimě přesun do České Lípy do ČFL. Co při tomto ohlédnutí vidíte?

"Rozhodně vidím horskou dráhu. Od začátku sezony jsem byl v Dynamu, kde to bohužel pro klub i pro město dopadlo tak, jak to dopadlo. Do dneška mě to štve, a ještě dlouho mě to bude mrzet, protože je to klub plný skvělých lidí v krásném městě, ale podle mě nejsou tam, kde by měli být. Po přeřazení do béčka se mi do hlavy dokonce vkrádaly myšlenky na úplný konec s fotbalem. Naštěstí se pak ozvala Česká Lípa, která mi vrátila chuť do hry. Vyhráli jsme ČFL a postoupili do druhé ligy. S vedením jsem byl od začátku domluvený, že kdyby se něco naskytlo, můžu jít. Zachovali se skvěle a popřáli mi štěstí."

Byla pro vás třetí liga v České Lípě spíše nouzová věc, nebo vás to opravdu nakoplo?

"Vůbec jsem nevěděl, co se mnou bude. S Lípou jsme ale od začátku komunikovali narovinu a já jim nastínil svůj cíl odejít v létě do zahraničí. Popravdě, byla to jediná myšlenka, která mě tehdy držela nad vodou. Lípa mě ale nastartovala, trenéři i vedení se ke mně chovali skvěle a byla tam dobrá parta, což znovu zažehlo jiskru. Není jednoduché, když vám ze dne na den oznámí přeřazení do béčka a vy nevíte, co bude, ale nebyl jsem první ani poslední. Navzdory tomu, že to byla třetí liga, jsem tam měl paradoxně nejlepší zázemí a podmínky ze všech svých dosavadních angažmá."

A když přišla konkrétní nabídka z Aucklandu, upnul jste se k tomu hned, nebo jste nad tím spíše mávl rukou?

"Automaticky vám naskočí nějaké otázky a starosti. Trenér Mozr mi řekl, že mám na rozmyšlenou týden nebo dva. Já jsem mu ale už druhý den volal, že jsem rozhodnutý. Když ty prvotní starosti opadly, řekl jsem si: ‚Pojď do toho, proč ne? Co se může pokazit? V nejhorším se vrátím zpátky s tím, že jsem to aspoň zkusil.‘"

Zmiňoval jste, že vás myšlenka na zahraničí držela nad vodou už předtím. Kam měly vaše kroky původně vést?

"Přes agenta jsem měl nějaké zprávy a náznaky, ale bylo to spíše ve stylu "jedna paní povídala". V té době jsem ale byl v úzkých a chytal se stébla. Tajně jsem v to doufal a vysnil si to. Nakonec to klaplo, i když trochu jinde a jinak, než jsem původně předpokládal. Co přesně to ale bylo za náznaky, si nechám pro sebe."

Celou kariéru jste logicky strávil v Česku, soutěžemi skrz naskrz. Jak osvěžující je to změna?

"Je to obrovská změna. Poprvé v životě jsem mimo Evropu. Těším se na to. Člověku se sice honí hlavou různé starosti, ale převažuje příjemné vzrušení z toho, do čeho jsem vlastně šel. Teď se mi ozývá spousta lidí, když už je to venku, včetně těch blízkých, kterým jsem to dřív tajil. Těším se, jak to tu bude vypadat fotbalově. Jeden zápas už jsem viděl, takže trochu obrázek mám, ale až budu přímo na hřišti, bude to zase něco jiného."

Mohl byste po tom prvním týdnu přiblížit zázemí klubu a úroveň místní soutěže? Jak to tam vypadá v porovnání s Českem?

"Osobně ze hřiště zatím soudit nemohu, ale z toho, co jsem viděl a slyšel, se tu hraje náročný fotbal, kluci hodně a rychle běhají. Na druhou stranu je to o dost méně soubojové, méně kontaktní a méně takticky vyzrálé než česká první a druhá liga, kde je to souboj za soubojem. Myslím si, že kdyby Auckland narazil na tým jako je Česká Lípa, ten český celek by měl velkou šanci uspět hrou na sílu. Není to divočina, hraje se tu fajn fotbal, jen je méně kontaktní a takticky slabší."

Fungujete tam finančně jako profesionální fotbalista na plný úvazek?

"Kvůli vládním dotacím tu klasičtí profesionální fotbalisté nejsou. Kdyby klub platil hráče nad platový strop, měl by obrovský problém. Příjem se tu obvykle doplňuje další prací pro klub, například trénováním dětí, což bude ze začátku i můj případ. Finančně to ale naprosto stačí na pokrytí všech důležitých nákladů, což byl můj cíl, tedy abych neživořil a měl zaplacené ubytování, jídlo i cestování."