Brendan Rodgers v zajetí čísel
Derby od řeky Mersey nováčkům nepřeje. Od března 1994 a slavného triumfu Roye Evanse s Liverpoolem FC se v čele červených protočili čtyři různí manažeři, u modrých jde dokonce o pětici mužů - a žádný z nich prestižní debut neustál na jedničku. Brendan Rodgers se dnes jakožto vyslanec páté země pokusí dlouholeté prokletí zlomit...
Desítka je dozajista krásné, kulaté číslo. Kdyby se právě ona stala symbolem konce jedné zvláštní šňůry, statistici by se určitě nezlobili. A radost by s nimi pochopitelně sdílel rovněž talentovaný Brendan Rodgers, vůbec nejmladší kormidelník nejvyšší soutěže, který se po neúspěších Angličanů, Skotů, Francouze a Španěla pokusí proslavit vlajku Severního Irska.
Čistě hypoteticky: Pokud byste mezi všemi liverpoolskými fandy uspořádali průzkum a ptali se jich na největšího manažera v dějinách klubu, nemělo by vás překvapit, kdyby se rozdělili řekněme na dvě poloviny - jedna by bez váhání vyřkla jméno Billa Shanklyho, ta druhá by upřednostnila Kennyho Dalglishe (předpokládejme, že události posledních dvou let jeho reputaci nijak nenabořily). Bylo by přitom jistě pošetilé snažit se tomu či onomu táboru jeho volbu vymluvit; a stejně tak nejde oba velikány svého řemesla řádně a objektivně srovnat. Co však zvážit bez problémů jde, je jejich bilance v Merseyside derby...
Kenny Dalglish ze srovnání vychází podstatně lépe, skoro by se chtělo říct, jako přeborník na tento typ střetnutí. Dodnes je totiž jediným (!) manažerem v historii Liverpool FC, který zvládl z premiérového výjezdu na hřiště Evertonu přivézt všechny tři body; a to pro jistotu hnedle dvakrát. Jeho celková bilance, ve všech soutěžích, pak také bere dech: 26 zápasů, 16 výher, 7 remíz, pouze 3 prohry. Procento vyhraných derby zhruba odpovídá číslu 61,5. Shankly? Vesměs vyrovnaná čísla a ve finále jemně pozitivní bilance: 27 zápasů, 11 výher, 8 remíz a stejný počet proher. Procento vyhraných derby zhruba odpovídá číslu 40,7.
Po násilném zaokrouhlení nám tedy vychází rozdíl nějakých 20 %. Jakkoliv tenhle výstup hovoří zdánlivě jednoznačně ve prospěch Skota, nakonec tomu tak úplně není. Dalglishovo první, plodnější "funkční období" totiž ironicky ukončilo právě Merseyside derby; na prokletém Goodison Parku, hádáte správně.
Osud Dalglishe přeci jen dostihl ve středu 20. února 1991, kdy Reds nastoupili k odvetě osmifinále FA Cupu. Na Anfieldu se hrálo bez branek a vzhledem k tomu, že tehdy neexistovalo žádné pravidlo o venkovních gólech a zároveň se nepřipouštěla penaltová loterie, byl teoreticky ve hře i třetí opakovaný zápas.
Ve 32. minutě se LFC ujalo vedení trefou Petera Beardsleyho - pár sekund po přestávce jej pozbyl. V 71. minutě tu byla znovu Beardsleyho radost - a za dvě minuty odpověď z kopaček rovněž dvougólového Graemeho Sharpa. Také Reds nicméně uměli bryskně reagovat, takže v 77. minutě skóroval Rush - aby chvíli před "závěrečným" hvizdem vyrovnal Cottee. A v prodloužení se pěla ta samá písnička: Barnes dával na 4:3, Cottee na 4:4.
Čtyřikrát za více než dvě hodiny hrací doby červení dokázali ztratit nit, respektive vedení! A to navrch nešlo o jediný šok toho týdne. Jen dva dny poté se Kenny Dalglish uchýlil k senzační rezignaci. Konsternovaní Reds příští středu na Goodison Parku padli poměrem 0:1, takže do čtvrtfinále kráčel jejich rival.
Toto utkání bývá dodnes pamatováno coby vůbec nejatraktivnější Merseyside derby, jaké historické anály registrují. A zároveň - jakožto příčina Dalglishova odstoupení - upozorňuje na všeobecné kouzlo, kterým Goodison Park oplývá; ačkoliv to vskutku platí spíše z druhé strany. Totiž ne že by se tu zle končívalo (třeba Benítez, Paisley i Shankly se v této konkrétní roli se stánkem EFC loučili výhrami 2:0, 5:0, respektive 1:0), to spíš debuty zde manažerům LFC soustavně nevycházejí.
Pomineme-li Dalglishovy příspěvky, začínalo se tu z pohledu LFC osmkrát prohrou a šestkrát plichtou. V poli poražených se ocitli dva první lodivodové Reds ještě z 19. století; Matt McQueen s Georgem Pattersonem (20. léta minulého století); George Kay konkrétně v září 1936; pak Roy Evans v listopadu 1994 - celkem paradoxně, viz výše; a nakonec nám již důvěrně známí Rafael Benítez s Royem Hodgsonem.
Poslední dva mimochodem dodrželi takřka železnou tradici, podle níž se při neslavné premiéře na Goodison Parku raději ani nezatěžuje konto protivníkova brankáře. Tuhle běžnou praxi porušil z oněch osmi pánů jenom Tom Watson v říjnu 1896. Ani jeho eskadra se nicméně nepředala, když Evertonu podlehla 1:2.
Mezi remízovými nováčky najdeme samozřejmě další zvučná jména jako Bill Shankly (2:2, září 1962), Bob Paisley (0:0, listopad 1974; zároveň v dresu LFC debutoval Terry McDermott), Graeme Souness (1:1, prosinec 1991) nebo Gérard Houllier (0:0, duben 2000). Neutrální vyznění takových bitev si ovšem jakýkoliv divák nerad připouští, a tak radši přistupme k nevyhnutelné otázce závěrem: Do jaké škatulky zahučí Brendan Rodgers?
Pokud by se snad jeho debut chtěl blížit klání ze sezony 2006/07, které vidělo největší derby-debakl LFC za posledních 42 let (0:3), bude se vše patrně omlouvat nízkým věkem, nulovými zkušenostmi se zápasy takového kalibru a podobně. Potom se dopředu sluší připomenout, že Dalglish za sebou v září roku 1985 ve věku 37 let (Rodgersovi je 39) neměl pražádnou trenérskou štaci - a byl tedy čistě papírově v ještě horší výchozí pozici, než jakou nyní zaujímá exmanažer Watfordu, Readingu a Swansea.
Naopak pokud by se Rodgersova premiéra podobala spíše na případ z ročníku 1982/83, kdy Everton historicky zcela ojedinělým hattrickem a jedním gólem navíc zničil Ian Rush (5:0), jakékoliv další dodatky budou zbytečné. Rodák z Carnlough bude stoprocentně vynášen do nebes. Pokud tedy nedojde k další diskreditaci, jakou nedávno sudí Mark Halsey vystavil jinému speciálnímu duelu, jehož neodmyslitelnou součástí je klub s názvem Liverpool FC. To by byla vpravdě nehorázná škoda...
Desítka je dozajista krásné, kulaté číslo. Kdyby se právě ona stala symbolem konce jedné zvláštní šňůry, statistici by se určitě nezlobili. A radost by s nimi pochopitelně sdílel rovněž talentovaný Brendan Rodgers, vůbec nejmladší kormidelník nejvyšší soutěže, který se po neúspěších Angličanů, Skotů, Francouze a Španěla pokusí proslavit vlajku Severního Irska.
Čistě hypoteticky: Pokud byste mezi všemi liverpoolskými fandy uspořádali průzkum a ptali se jich na největšího manažera v dějinách klubu, nemělo by vás překvapit, kdyby se rozdělili řekněme na dvě poloviny - jedna by bez váhání vyřkla jméno Billa Shanklyho, ta druhá by upřednostnila Kennyho Dalglishe (předpokládejme, že události posledních dvou let jeho reputaci nijak nenabořily). Bylo by přitom jistě pošetilé snažit se tomu či onomu táboru jeho volbu vymluvit; a stejně tak nejde oba velikány svého řemesla řádně a objektivně srovnat. Co však zvážit bez problémů jde, je jejich bilance v Merseyside derby...
Kenny Dalglish ze srovnání vychází podstatně lépe, skoro by se chtělo říct, jako přeborník na tento typ střetnutí. Dodnes je totiž jediným (!) manažerem v historii Liverpool FC, který zvládl z premiérového výjezdu na hřiště Evertonu přivézt všechny tři body; a to pro jistotu hnedle dvakrát. Jeho celková bilance, ve všech soutěžích, pak také bere dech: 26 zápasů, 16 výher, 7 remíz, pouze 3 prohry. Procento vyhraných derby zhruba odpovídá číslu 61,5. Shankly? Vesměs vyrovnaná čísla a ve finále jemně pozitivní bilance: 27 zápasů, 11 výher, 8 remíz a stejný počet proher. Procento vyhraných derby zhruba odpovídá číslu 40,7.
Po násilném zaokrouhlení nám tedy vychází rozdíl nějakých 20 %. Jakkoliv tenhle výstup hovoří zdánlivě jednoznačně ve prospěch Skota, nakonec tomu tak úplně není. Dalglishovo první, plodnější "funkční období" totiž ironicky ukončilo právě Merseyside derby; na prokletém Goodison Parku, hádáte správně.
Osud Dalglishe přeci jen dostihl ve středu 20. února 1991, kdy Reds nastoupili k odvetě osmifinále FA Cupu. Na Anfieldu se hrálo bez branek a vzhledem k tomu, že tehdy neexistovalo žádné pravidlo o venkovních gólech a zároveň se nepřipouštěla penaltová loterie, byl teoreticky ve hře i třetí opakovaný zápas.
Ve 32. minutě se LFC ujalo vedení trefou Petera Beardsleyho - pár sekund po přestávce jej pozbyl. V 71. minutě tu byla znovu Beardsleyho radost - a za dvě minuty odpověď z kopaček rovněž dvougólového Graemeho Sharpa. Také Reds nicméně uměli bryskně reagovat, takže v 77. minutě skóroval Rush - aby chvíli před "závěrečným" hvizdem vyrovnal Cottee. A v prodloužení se pěla ta samá písnička: Barnes dával na 4:3, Cottee na 4:4.
Čtyřikrát za více než dvě hodiny hrací doby červení dokázali ztratit nit, respektive vedení! A to navrch nešlo o jediný šok toho týdne. Jen dva dny poté se Kenny Dalglish uchýlil k senzační rezignaci. Konsternovaní Reds příští středu na Goodison Parku padli poměrem 0:1, takže do čtvrtfinále kráčel jejich rival.
Toto utkání bývá dodnes pamatováno coby vůbec nejatraktivnější Merseyside derby, jaké historické anály registrují. A zároveň - jakožto příčina Dalglishova odstoupení - upozorňuje na všeobecné kouzlo, kterým Goodison Park oplývá; ačkoliv to vskutku platí spíše z druhé strany. Totiž ne že by se tu zle končívalo (třeba Benítez, Paisley i Shankly se v této konkrétní roli se stánkem EFC loučili výhrami 2:0, 5:0, respektive 1:0), to spíš debuty zde manažerům LFC soustavně nevycházejí.
Pomineme-li Dalglishovy příspěvky, začínalo se tu z pohledu LFC osmkrát prohrou a šestkrát plichtou. V poli poražených se ocitli dva první lodivodové Reds ještě z 19. století; Matt McQueen s Georgem Pattersonem (20. léta minulého století); George Kay konkrétně v září 1936; pak Roy Evans v listopadu 1994 - celkem paradoxně, viz výše; a nakonec nám již důvěrně známí Rafael Benítez s Royem Hodgsonem.
Poslední dva mimochodem dodrželi takřka železnou tradici, podle níž se při neslavné premiéře na Goodison Parku raději ani nezatěžuje konto protivníkova brankáře. Tuhle běžnou praxi porušil z oněch osmi pánů jenom Tom Watson v říjnu 1896. Ani jeho eskadra se nicméně nepředala, když Evertonu podlehla 1:2.
Mezi remízovými nováčky najdeme samozřejmě další zvučná jména jako Bill Shankly (2:2, září 1962), Bob Paisley (0:0, listopad 1974; zároveň v dresu LFC debutoval Terry McDermott), Graeme Souness (1:1, prosinec 1991) nebo Gérard Houllier (0:0, duben 2000). Neutrální vyznění takových bitev si ovšem jakýkoliv divák nerad připouští, a tak radši přistupme k nevyhnutelné otázce závěrem: Do jaké škatulky zahučí Brendan Rodgers?
Pokud by se snad jeho debut chtěl blížit klání ze sezony 2006/07, které vidělo největší derby-debakl LFC za posledních 42 let (0:3), bude se vše patrně omlouvat nízkým věkem, nulovými zkušenostmi se zápasy takového kalibru a podobně. Potom se dopředu sluší připomenout, že Dalglish za sebou v září roku 1985 ve věku 37 let (Rodgersovi je 39) neměl pražádnou trenérskou štaci - a byl tedy čistě papírově v ještě horší výchozí pozici, než jakou nyní zaujímá exmanažer Watfordu, Readingu a Swansea.
Naopak pokud by se Rodgersova premiéra podobala spíše na případ z ročníku 1982/83, kdy Everton historicky zcela ojedinělým hattrickem a jedním gólem navíc zničil Ian Rush (5:0), jakékoliv další dodatky budou zbytečné. Rodák z Carnlough bude stoprocentně vynášen do nebes. Pokud tedy nedojde k další diskreditaci, jakou nedávno sudí Mark Halsey vystavil jinému speciálnímu duelu, jehož neodmyslitelnou součástí je klub s názvem Liverpool FC. To by byla vpravdě nehorázná škoda...
Komentáře (1192)