Africký pohár národů 2019 - Představení skupiny B

Skupina B Afrického poháru národů má na papíře docela jasně danou hierarchii: Nigérie má neobyčejně mladý tým favorizovaný okamžitě na zlato, Guinea by měla mít dle všech měřítek jednu z nejlepších středních záloh na turnaji, a pak tu jsou dva outsideři, kteří na kontinentálním svatku debutují. Mohou snad Madagaskar s Burundi někomu vypálit rybník?

Africké poháry národů pro vás pokrýváme každým ročníkem od roku 2012, od zambijské pohádky Hervého Renarda. Za těch sedm let jsme si už dovolili mnohé — od slovních hříček v titulcích po mohutnou podporu kultu Aristideho Bancého. Emmanuelovi Mayukovi jsme roku 2012 tleskali a další léto jsme se mu smáli. A tak dále.

Věříme, že jsme si za ta léta i přes neustálé účasti Mali a Ghany v semifinále společně užili pořádnou kupu legrace, a zároveň si získali nějaké věrné příznivce, s nimiž si zpestříme i letošní šampionát. Ten taky hned od počátku s ohledem na zmíněné tradice pojímáme trochu jinak; zase s o něco větším nadhledem.

Z určité části je to nicméně dílo nutnosti — s rozšířením počtu účastníků na 24 se na letošní turnaj do Egypta probojovaly i mančafty, o nichž jednoduše nic moc relevantního dohledat nelze, a tak je zapotřebí částečně kompenzovat informacemi ne až tak užitečnými. Snad nám tedy prominete. Za dva roky se polepšíme, slibujeme.

Pro zpestření jednotlivých profilů potom představujeme tzv. "Index Henryka Kasperczaka", celosvětově užívanou jednotku pro srovnávání trenérů afrických národních týmů.

Premisa je jednoduchá: takový normální Henryk Kasperczak začal trénovat někdy v devadesátkách, teď mu je kolem 70 let a po celém kontinentě se už řádně nacestoval, aniž by přes vyplýtvání několika pokusů získal jediné zlato z APN. Jinými slovy je to bílý, starý Evropan bez doopravdy velkého úspěchu.

Sám Henryk Kasperczak je od posledního Afrického poháru již (snad, doufejme) v důchodu, ale to opravdu neznamená, že na tomto šampionátu nenarazíme na žádného z jeho nohsledů.

Pojďme si tedy všechny účastníky, jednoho po druhém, jaksepatří představit...




Lekce z minulosti:

Jeden z dlouhodobě nejsilnějších a nejúspěšnějších afrických týmů má na Afconu v posledních letech poměrně bizarní historii — v roce 2013 Super Eagles celý turnaj vyhráli, načež se následně dvakrát ani nedokázali kvalifikovat. A letos to vypadá, že by klidně mohli vyhrát zase. To by se v Evropě, Asii nebo Americe snad ani stát nemohlo.

Sinusoida nigerijských úspěchů v posledním desetiletí je obecně spjata s trenérskou pozicí — a pouze dva muži, Stephen Keshi a Gernot Rohr, se dají považovat za skutečné odborníky na svou práci. (Krátká epizoda Larse Lagerbäcka v roce 2010 skončila dříve, než měla, a můžeme říct, že jeho Nigérie také byla úspěšná — na tom miniaturním prostoru, který dostal, tým dokázal viditelně pozvednout.) Jinak se u kormidla prostřídali v různých kombinacích Augustine Eguavoen, Samson Siasia, Shaibu Amodu, Daniel Amokachi a Sunday Oliseh. Nic moc.

Je fakt, že mezitím Super Eagles nadále sériově postupovali na mistrovství světa — z posledních sedmi šampionátů se jim to povedlo šestkrát, naposledy loni, kdy těsně neuspěli v těžké skupině s Chorvatskem, Islandem a samozřejmě Argentinou, protože Nigérie vždycky na MS hraje s Argentinou, to je jeden z fotbalových zákonů, něco jako že Benfica už nikdy nevyhraje pohárovou trofej. Na kontinentální půdě se nicméně řídí pravidlem "všechno nebo nic”.

Takže letos všechno? Obě podmínky splněny jsou — Nigérie prošla kvalifikací a má kvalitního trenéra. Tak proč ne?

Nejlepší scénář:

Super Eagles jsou přesně tím typem favorita, který je schopný soupeře typu Madagaskaru a Burundi úplně vymazat ze hřiště. Jejich hra je výrazně brejková, založená na rychlosti, hře po křídlech a individuální kvalitě borců jako Ahmed Musa (který všem uteče), Henry Onyekuru (který taky všem uteče, akorát na druhé straně) nebo Alex Iwobi (který se v zeleném dresu ve skutečnosti mění z křídelníka v překvapivě schopné AM, jak jsme ostatně viděli loni na MS).

Jo, a pak je tu samozřejmě Odion Ighalo, nigerijský příspěvek do pan-africké galerie útočníků, jejichž výkony v nároďáku pravidelně rostou minimálně o půl třídy. Právě Ighalo byl ostatně vůbec nejlepším střelcem celé kvalifikace, takže se dá očekávat, že třeba madagarskou defenzivu rozmlátí na padrť.

Takže tak — vzhledem k relativně snadné skupině můžeme předpokládat, že Nigérie projde do vyřazovací fáze bez problémů. Co pak? Nigerijci jsou možná nejnáročnějšími fanoušky v Subsaharské Africe a cokoliv jiného než minimálně semifinále budou považovat za neúspěch. A protože Super Eagles netrpí podobným "komplexem favoritů” jako třeba Ghana nebo Tunisko (aka týmy schopné v klíčové chvíli sabotovat samy sebe), končí ten nejlepší scénář u zlatých medailí.

Nejhorší scénář:

Samozřejmě existují cesty, kterými se to celé může pokazit. Příklad první: Gernot Rohr zase (jako na MS) neodhadne, jestli použít 4-2-3-1 nebo 3-5-2. To je ale nepravděpodobný příklad, protože právě od vzpomínaného MS Nigérie 3-5-2 vlastně nikdy nehrála. Tak dál...

Vincent Enyeama je pryč a dvacetiletý Francis Uzoho má sice talent, ale jistota mezi tyčemi z něj zrovna nečiší (proti Seychellám v kvalifikaci upustil rutinní centr a daroval tak trpaslíkovi jeden gól na přilepšenou výsledného skóre 3:25). Taky se může zranit / vypadnout z formy Wilfred Ndidi, což by vzhledem k tomu, jak důležitou pozici před stopery zastává a jak efektivně plní svou roli čističe (bavíme se o borci, který díru po Kantém v Leicesteru sice úplně nezaplnil, protože to ani nejde, ale přiblížil se tomu blíž, než většina lidí očekávala), znamenalo pořádnou ránu v souboji s podobně agresivním a talentovaným soupeřem. A takoví už nejpozději v semifinále na Nigérii určitě čekat budou.

Tvář týmu:

Rohrovi je třeba přičíst k dobru, že se — podobně jako svého času Vahid Halilhodžić v Alžírsku — skutečně snaží vyhýbat "osvědčenému” spoléhání na velká jména. Takový Kelechi Iheanacho třeba do Egypta nejede vůbec, což německý kouč osvětlil tak, že "má opravdu hodně dobrých útočníků a do nominace se nevejdou všichni”.

Jedna výjimka ale existuje; John Obi Mikel, strůjce vzpomínaného triumfu z Afconu 2013, na kterém přesvědčil celý svět (a hlavně fanoušky Chelsea), že v něm vlastně dřímá velice, velice solidní deep-lying playmaker. V redakci jsme potom razili tezi, že Mikel je ve skutečnosti lepší než Xavi, což samozřejmě platí i dnes.

Mikelovi je navíc stále "jen” 32 let, což z něj zároveň činí nejstaršího Nigerijce v poli (na třicítku jinak už dosáhli pouze Ighalo a John Ogu). Teď, když se konečně vyjasnilo, že za nároďák opravdu nastupovat chce — chvíli to vypadalo všelijak, a nakonec musel Rohr vyhodit z nominace Semi Ajayiho, aby se do ní jeho talisman vůbec vešel — přichází ovšem na řadu další otázka: Kde vlastně bude hrát? A co?

Předpokládáme, že Ogu a Peter Etebo vyklidí pozice a Super Eagles vyběhnou s trojčlennou zálohou v sestavě Ndidi (DM), Mikel (CM), Iwobi (AM). To vypadá dost dobře.

Trenér
Index Henryka Kasperczaka: tak 7/10, ale je lepší než on
Zrovna u Nigérie by to mohl být spíš index Clemense Westerhofa... no nic.

Pětašedesátiletý Němec si africký fotbal vyzkoušel už v roce 2008, kdy chvíli vedl tuniský velkoklub Étoile du Sahel; na reprezentační úroveň se ale přesunul až o dva roky později, kdy převzal Gabon a v roce 2012 s ním postoupil čtvrtfinále. Odtud se stěhoval do Nigeru — a Ménas pod jeho vedením dokázali postoupit na Afcon 2013, a když jej tamní FA vyhodila z práce, hvězdný útočník (a vlastně jediný známý nigerský fotbalista) Moussa Maazou ukončil na protest reprezentační kariéru.

Rohr možná na první pohled splňuje parametry starého evropského trenérského globetrottera, ale evidentně dělá něco dobře. Gabon koneckonců od toho domácího šampionátu 2012 vcelku nic nedokázal, a to za něj pořád hraje Pierre-Emerick Aubameyang.

V Nigérii o tom své ví už od roku 2016; to je na poměry lokální asociace, proslulé impulzivními (a občas nepokrytě stupidními) kroky, docela unikát. Po těch trapasech s dvěma nepostupy v řadě mohou fanoušci Super Eagles počítat minimálně s tím, že jejich oblíbený tým podobné výpadky pod Rohrem zkrátka mít nebude.

Obligátní klišé o německé preciznosti asi může přijít sem, takže... Gernot Rohr přinesl do nigerijského chaosu německou preciznost. Nebožtík Keshi bodoval tím, že svým hráčům dokonale porozuměl a dokázal v nich probudit to nejlepší (viz Mikel, ale třeba i Kenneth Omeruo, který pod jeho vedením vypadal jako světový stoper); současný kouč spíše sází na trpělivost, pilování brejkové taktiky a efektivitu.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): Uzoho — Shehu, Troost-Ekong, Omeruo (Balogun), Collins — Ndidi, Mikel — Musa, Iwobi, Onyekuru (Kalu) — Ighalo.

(dz)

---

---

Lekce z minulosti:

Syli National jsou zvláštním týmem. Nikdy nebyli na MS, na Afconu brali jedno stříbro (1976) a v poslední době prosluli spíš tím, že vždycky prošli do čtvrtfinále, ale potom jako by se lekli šance přidat další medaili (naposledy se jim to povedlo v roce 2015). Mají dlouhodobě dost zajímavých hráčů, ale přesto se s nimi nikdy moc nepočítá. Letos každopádně vypadají dobře... až překvapivě dobře.

Zaprvé: Guinea je jedním z pěti týmů, které prošly celou kvalifikací bez porážky (spolu s Mali, JAR, Senegalem a... Burundi). Dokonce přitom dokázala vyhrát v Abidjanu, kde porazila domácí Slony 3:2.

Zadruhé: v Paulu Putovi má kouče, který už jednou s podobně stavěným týmem dokázal na Afconu zazářit.

Zatřetí: koule u nohy s nápisem Feindouno na dresu je definitivně pryč a s ní i starý, devadesátkový étos spoléhání se na důvěrně známá jména míle za zenitem. Tahle Guinea se opírá o hráče v ideálním věku, kteří hrají v kvalitních ligách: krajní beci Sankoh a Sylla působí ve Francii, stoper Simon Falette ve Frankfurtu, Ibrahima Traoré v Gladbachu, Amadou Diawara v Neapoli, François Kamano v Bordeaux, a samozřejmě Naby Keita v Liverpoolu.

Černý kůň turnaje? Klidně může být.

Nejlepší scénář:

Základní skupina by pro Syli National měla být spíše formalitou; snad žádná ze skupin (vyjma možná céčka) nemá tak výrazný rozdíl mezi dvěma favority a dvěma outsidery jako právě béčko. A potom se klidně může stát, že si Paul Put vzpomene na své burkinské dobrodružství z roku 2013 a zopakuje si další nepravděpodobné finále.

Základní ingredience pro podobnou jízdu Guineji nechybí: obrana sice úplně nejpřísnější měřítka nesnese (ale která na Afconu snese, že ano), zato záložní trojice Naby Keita, Mady Camara a Amadou Diawara už vypadá hodně zajímavě. Keita sice možná zůstal ve své první liverpoolské sezoně za očekáváním, pořád ale platí, že jde o mimořádně kreativního a výbušného box-to-box záložníka — stylově by měl zastávat podobnou roli jako Charles Kaboré v Putově Burkině, akorát s tím rozdílem, že Keita je asi pětkrát lepší fotbalista.

Mimochodem, Mady Camara dal v řecké lize z pozice defenzivního záložníka letos šest gólů a ve svých dvaadvaceti rozhodně splňuje profil hráče, kterého může tento turnaj katapultovat k nějakému velkému přestupu (teď hraje za Olympiakos, takže se nabízí srovnání s Yayou Tourém). K tomu mladý a dravý Kamano na jednom křídle, zkušený Traoré na druhém... Prostě to vypadá na papíře vážně dobře.

Nejhorší scénář:

Jenže. Klasika. Dvě pozice: Gólman a devítka. Standardní bolest depresivně velké části afrických týmů. Na hrotu se v posledních zápasech točili Mohamed Yattara, José Kanté, Idrissa Sylla a Sory Kaba, což je takový výběr borců, kteří jsou na tom všichni kvalitativně plus mínus stejně, totiž takových nemastných neslaných šest z deseti. Navíc křídelník Kamano je sice velice dobrým fotbalistou, ale efektivita mezi jeho silné stránky úplně nepatří.

Nakonec se tak dost dobře může stát, že Guinea bude v play-off spoléhat na Nabyho Keitu jak při vytváření gólů, tak při jejich střílení. A to je problém, protože Naby Keita nemá čtyři nohy.

Příliš sebevědomí do žluto-zeleno-červeného tábora nepřihrává ani aktuální forma; kvalifikaci sice Putovi svěřenci zkušeně dohráli sérií tří remíz, jenže všechny červnové přáteláky (s Gambií, Beninem a Egyptem) prohráli se souhrnným skóre 1:5.

Tvář týmu:

Pascal Feind...

Hahaha. Pardon.

Naby Keita je úplně jiným hráčem: s míčem na noze umí přemýšlet, což dává Syli National možnost přiblížit se k jihoevropskému modelu "házené” (prostě fotbal s míčem na noze, založený na přihrávkách a postupných útocích) mnohem více, než je pro africké týmy typické. Střet s Nigérií bude v tomto ohledu rozhodně zajímavý.

Trenér
. Index Henryka Kasperczaka: 8.4/10

Belgický kouč má ke Kasperczakovi ve skutečnosti docela blízko: je mu 63, v Africe se pohybuje už více než dekádu (s odbočkami do Jordánska a Činy), je to vyložený pragmatik a jeho týmy nejsou příliš "zábavné” v takovém tom bláznivém slova smyslu (jako třeba DR Kongo), ale dokáže k fotbalu přistupovat metodicky a systémově. Rozdíl je v tom, že na rozdíl od Kasperczakových týmů se na ty jeho dá koukat.

Jakože... Paul Put je člověk, který z Charlese Kaborého udělal regulérního playmakera. Na Afconu 2013 měl právě Kaboré nejvíc přihrávek v útočné třetině ze všech hráčů na turnaji. Charles Kaboré. Nejvíc přihrávek v útočné třetině. Kaboré.

Pro takového trenéra musí být Naby Keita vyloženě darem z nebes. A pokud má Paul Put někde doma pořád ten svůj slavný video sestřih tří nečekaných triumfů (Řecko 2004, Chelsea 2012, Zambie 2012), který prý pouštěl Burkiňanům během oné vzpomínané stříbrné jízdy... možné je vše. I když už nemá *smutný povzdech* Aristideho Bancého.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): Aly Keita — Sankoh, Seka, Falette, Issiaga Sylla — Mady Camara, Diawara, Naby Keita — Traoré, Mohamed Yattara, Kamano

(dz)

---

---

Lekce z minulosti:

Šestnáctého října 2018, zhruba v půl čtvrté odpoledne, Madagaskar doválčil doma s Rovníkovou Guineou a dosud neporažený, s 10 body po čtyřech utkáních v kapse, měl čistě technicky dobojováno. Čekala ho sice další dvě střetnutí, ale v tu dobu už bylo jasno — Madagaskar se podívá na svůj první Africký pohár. Poté, co minulý kvalifikační cyklus završil bez jediné výhry. Ba co víc: leč se toho samého dne k ostrovní reprezentaci připojily ještě výběry Tuniska a Egypta, ty svá klání dohrály o cca dvě, respektive čtyři hodiny později, takže se vlastně Madagaskar na svůj debutový ročník kvalifikoval jako vůbec první tým v pořadí.

To z něj přirozeně činí nejsilnější mužstvo kvalifikace a tedy i tohoto turnaje. Vážně. Matematika sedí, logika pasuje...

Nejlepší scénář:

I ti nejméně zaujatí diváci Afrického poháru si díky jejich výkonům a výsledkům uvědomí, že na Madagaskaru kromě lemurů žijí také lidi z masa a kostí, a závěrem skupinové fáze všichni na první pokus bez zaváhání vysloví jméno opory zadní řady Pascala Razakanantenainy. Aspoň polovina čtenářů tohoto preview si pak do konce turnaje změní své přístupové heslo na EuroFotbal na Rakotoharimalala či Andrianarimanana a vyslouží si pochvalu od Avastu za zcela neprůstřelnou kombinaci. Komentátoři stanice Sport1 začnou všechny hráče z nudy přechylovat.

Ne, vážně, snad jste si nemysleli, že tohle preview bude hlavně o fotbale. Ale když jinak nedáte...

Svou ofenzivní sílu Madagaskar koncentruje do hodně limitovaného okruhu hráčů. Jde v podstatě jenom o hbité křídelníky a jednoho starého pardála na hrotu. Potenciální přínos 35letého čahouna Fanevy Andriatsimy, rekordního střelce národního týmu, lze na této úrovni zpochybnit na několik způsobů, ale vzhledem k absenci Aristideho Bancého je zde minimálně slušný potenciál na zacelení této klíčové díry.

A Andriatsimovy křídelníky též nepodceňovat. Levák Paulin Voavy je v Egyptě doma, když tam od roku 2016 hraje první ligu, a pravák Lalaïna Nomenjanahary si leccos odehrál ve francouzské Ligue 1 a mimo hřiště se kamarádí se svým partnerem na hrotu. "Bolida" sice tolik nestřílí, ale zato presuje jako divý. Madagaskar v kvalifikaci povyhrával velké množství balonů ve finální třetině a bude tam řádně otravný.

Nejhorší scénář:

Záložník Romario Baggio nedá penaltu v klíčové fázi zápasu o postup a následně prohraje volby do senátu.

A zase z toho vážnějšího soudku: Zápasy Madagaskaru budou velmi pravděpodobně atraktivní i proto, že tým Nicolase Dupuise není příliš organizovaný, obránce točí podle toho, který Francouz jim zrovna nově kývne na pozvánku, a ve výsledku ze všech kvalifikovaných týmů obdržel na cestě na APN nejvíce branek (osm). Na základě dostupných dat Madagaskar na jedno utkání soupeři dovolil 4,75 rohů, z nichž 31,6 % ústilo ve střelu soupeře, což je poněkud znepokojivá (mimochodem reálná, přísahám) statistika.

Pokud v generálce zremizujete zápas s Lucemburskem divoce 3:3, dá se čekat, že jedete na turnaj primárně nespoutaným způsobem bavit. A pokud průměrný věk vašeho kádru odpovídá 28,7 letům, takže téměř o celý rok předčí druhého účastníka v pořadí (JAR), potom si to do Egypta vážně jedete jen užít.

Tvář týmu:

Rozpoznatelné tváře najdeme v nominaci Madagaskaru zhruba dvě. Box-to-box záložník Anicet Abel byl rok po zisku titulu lanařen Leicesterem City, kdy mu Ludogorec Razgrad dokonce přišíval až 7milionovou cenovku. Po dvou letech je nicméně 29letý středopolař nadále v Bulharsku a je tak dost možné, že si tam zanedlouho odkroutí celou dekádu. Loni v dubnu si Anicet vážně poranil koleno a vrátil se až na toto jaro.

Druhé jméno je pro madagaskarské fotbalové fanoušky zhruba stejně neokoukané (obě tato jména se složí jen na devět startů v národním týmu), ale především hráči zaprášených verzí Football Manageru si ho zcela jistě vybaví — Jérémy Morel, v 35 letech k mému údivu stále v Lyonu jakožto náhradník na stopera, svého času vždy levně k dispozici jako šikovný mladý levý bek Lorientu. To už bude dobrých 12 let zpátky.

Malá vložka: Jérémy Morel se narodil v Lorientu, ale s jeho předky je to komplikované. Stejně jako dalších pět hráčů, které kouč Nicolas Dupuis loni na podzim naverboval (neuspěl pouze u brankáře Angers Zaccharyho Bouchera), má kořeny jak na Madagaskaru, tak na bezmála tisíc kilometrů vzdáleném Réunionu.

Réunion sice má svou vlastní reprezentaci, ale ta není členem FIFA a u Africké konfederace CAF se těší akorát statusu přidružené asociace, což v reálu též nic moc neznamená. Réunion se zároveň jako jeden ze zámořských departementů a regionů Francie řídí její ústavou z roku 1958, podle níž je zakázáno zveřejňování etnického uskupení obyvatelstva. Proto vám nemůžeme říct, nakolik jsou tam Malgaši (dominantní etnická skupina Madagaskaru) zastoupeni. Co je nicméně zajímavé: leč je Madagaskar víc než 200krát větším ostrovem než Réunion, ve své reprezentaci má jeho liga méně zástupců než réunionská Premier League.

Ano, stát s méně obyvateli než Praha si od roku 1950 provozuje svou vlastní ligu, která už poznala mistry z osmi měst — sedm z nich pojmenovaných po svatých, to osmé nazvané Le Tampon.

Hned tři zástupce na Africký pohár vysílá úřadující mistr JS Saint-Pierroise, kde se na přelomu tisíciletí na kratší (Dimitri Payet, Florent Sinama-Pongole) či delší dobu (Guillaume Hoarau) zastavily i budoucí ikony francouzských prvoligových klubů, respektive Liverpoolu. Všichni tři dotyční shodou okolností dále působili také v Le Havre. A třebaže bychom moc rádi na základě téhle osy načrtli kariéru i našim třem současným vyslancům Madagaskaru, obáváme se, že toho před sebou ve 26, 32 a 34 letech už tolik nemají.

Trenér Nicolas Dupuis
Index Henryka Kasperczaka: Jedna štace a pak Reno

Je to divoký tip, ale neřekl bych, že se Nicolas Dupuis na těch nejblyštivějších afrických prknech příliš ohřeje. Na Madagaskaru sice načal už svůj třetí rok a místní mu mile přezdívají "Božská pleš", ale kontrakt v březnu prodloužil jenom do konce tohoto šampionátu, a v lednu si ke své hlavní práci přibral roli technického ředitele amatérského francouzského klubu ze čtvrté ligy, Fleury 91, k němuž Dupuise váže známost s prezidentem Pascalem Bovisem, který si rovněž vzal Malgašku, ba dokonce vlastní část ostrova.

To vše nasvědčuje chystanému odchodu, nebo ne? Dupuis si už koneckonců to své zdánlivě odvedl — skrz francouzské konexe notně rozšířil hráčskou základnu Madagaskaru, byť se jedná převážně o (skoro)třicátníky, kteří to cestování brzy beztak zabalí, resp. už tak omezují, a dotáhl Barea na historický šampionát, mimo jiné skrze výhru 3:1 v Súdánu, kde hosté do té doby ochotně prohrávali celých 15 let v kuse. Víc si od kouče s nulovým renomé Malgašská fotbalová federace asi těžko mohla slibovat.

Dupuis je navíc s prostředím daleko pod Ligue 1 neodmyslitelně svázaný; 51letý kouč a tělocvikář na částečný úvazek se v minulosti něco nahrál v nižších francouzských divizích a následně strávil takřka dvacet let trénováním AS Yzeure, týmu ze třetí až čtvrté ligy, který opouštěl jen pár měsíců po vyhlášení bankrotu v půlce roku 2016. Nemůže být tedy pochyb o tom, že Nicolase Dupuise francouzská amatérská fotbalová scéna táhne zpět. A pokud náhodou nic nezabere tam, vždycky může přinejhorším kývnout na roli boháče s vražednými a/nebo vyděračskými sklony v příštím dramatu s Jeanem Renem, na níž se tak moc hodí.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): Dabo — Métanire, Razakanantenaina, Fontaine, Morel (Mombris) — Ilaimahitra, Amada — Nomenjanahary, Anicet, Voavy — Andriatsima.

(td)

---

---

Lekce z minulosti:

Burundi se letos kvalifikovalo na svůj první Africký pohár národů v dějinách, ale není to úplně tak, že by bylo po celou dobu zcela na periferii. Naopak si na tomhle turnaji bude tak trochu vyřizovat staré účty s Guineou, která mu stála jako poslední v cestě během kvalifikace na ročník 1994 a postoupila až na penalty.

Ten letopočet je zde velmi důležitý; zpětně totiž z představy Burundi na vrcholném fotbalovém šampionátu, který vykopával v březnu 1994, poněkud mrazí — do sedmého dubna téhož roku se přece datuje začátek genocidy v sousední Rwandě, která částečně reagovala na burundskou genocidu téže etnické skupiny Tutsiů z podzimu předešlého roku.

A celý příběh se stává ještě mrazivějším, pokud uvážíte následující: burundský národní tým v baráži s Guineou prohrával 24. října 1993, tedy přesně tři dny poté, co celá země přišla o zavražděného prezidenta Melchiora Ndadayeho. Ndadaye daného roku vyhrál historické volby a stal se prvním prezidentem Burundi z druhé, majoritní etnické skupiny Hutu. Jeho hutuská strana FRODEBU na úspěšně spáchaný atentát zareagovala likvidací až 25 tisíc Tutsiů, kteří v Burundi stejně jako ve Rwandě tvoří zhruba 14 procent obyvatelstva.

Současný prezident Burundi Pierre Nkurunziza je sice synem otce Hutua a matky Tutsi, avšak malé zemi ve střední Africe, která se v hluboké krizi nachází takřka nepřetržitě od roku 2015, přesto žádný most přátelství neposkytuje a nadále ji rozděluje. Stejně jako o burundské genocidě se o tom ale v západních mainstreamových médiích téměř nepíše; případný zájemce si musí vystačit s pár nahodilými zmínkami mimo velké zpravodajské weby.

Nejlepší scénář:

Burundi od začátku roku 2017 vyhrálo pouze nad následujícími týmy: Džibutskem (2x), Jižním Súdánem (2x) a Etiopií (1x). Ani jeden z těchto výběrů neměl na tento šampionát nikterak blízko, přesto lze ve statistickém výkazu Vlaštovek (tato přezdívka je mimochodem další důvod, proč Burundi fandit) nalézt jednu konstantu, která by je za určitých okolností mohla předurčovat alespoň k dílčímu úspěchu — Burundi je totiž zatraceně dobré v disciplíně dovádění utkání k remízovým výsledkům. V tom samém intervalu ostatně plichtilo mimo jiné s Ugandou, Gabonem (2x), Mali (2x) a Alžírskem. Všechny tyto nerozhodné výsledky vyjma toho s Ugandou navíc vzešly z posledních sedmi duelů Burundi. Vlaštovky tedy zkrátka mají remízovou fazónu, pokud něco takového vůbec existuje, a kdo ví — třeba se na způsob Paraguaye z Copy Amériky 2011 proremízují až do medailových bojů.

Burunďané navíc dokážou bavit; s balonem si rozumí a speciálně v útočné třetině dovedou být smrtící. Jejich protiútoky typicky ústí alespoň v matnou střelu, a obecně se můžeme těšit na mimořádně přímočarý styl fotbalu. Vzpomínáte na popis DR Konga z minulého článku? Tak to, umocněné nejméně na druhou. Burunďané to nejspíš budou dosti hnát, za zápas nezkompletují ani 300 přihrávek, nemalé procento z nich bude na dlouhou vzdálenost, ale pokud si nedáte pozor, může se vám jedno polevení v koncentraci vysmtít.

Nejhorší scénář:

Jejich 19letý brankář a jediný zástupce burundské ligy bude chytat přesně tak, jak si představujete, že 19letý brankář z burundské ligy chytá. Alternativou je 23letý brankář třetího celku keňské ligy, MacArthur Arakaza. A pokud by si kouč Olivier Niyungeko chtěl jó zablbnout, může vsadit i na 26letého náhradníka onoho 23letého brankáře třetího celku keňské ligy.

Takový výběr v člověku nevzbuzuje žádné salvy přirozeného optimismu. A defenzíva celkově nebude silnou stránkou Burundi. Jejich stopeři jsou poměrně mladí, ročníky 1995 a 1997 (či 1996, v závislosti na tom, jakému zdroji věříte), a byť si většinou nic nekomplikují a snaží se hrát zodpovědně, zkušenosti na této úrovni prostě nemají. Jeden válí ve rwandském Kigali, druhý se příliš neprosazuje v JAR. K tomu přidejte klíčového štítového záložníka Gaëla Bigirimanu, který ve skotských Hibernians přestal pořádně hrát už v prosinci a na šampionát přijíždí hrubě nerozehrán, a máte potenciálně zaděláno na mohutný problém.

Ne snad že by Burundi v kvalifikaci pouštělo nějaké hromady gólů, největší příděl obdrželo od Jižního Súdanu (2), kterému nicméně obratem šouplo pět branek do jeho vlastní sítě, jenže inkasované góly nám zas tolik neřeknou. Například bezbrankovou remízu v Mali, což je na pohled skvělý výsledek, Burundi uhrálo za výjimečného užití formace 5-3-2, v níž si vypracovalo dohromady dva střelecké pokusy (ani jeden na bránu, celková hodnota 0,01 expected goals) a benefitovala pouze z malijské neschopnosti vtěsnat více než tři své střelecké pokusy z osmnácti mezi tři tyče. Kdepak, Burundi tu může opravdu řádně téct.

Tvář týmu:

Vzpomínáte na onu občanskou válku nastíněnou zpočátku tohoto profilu? Inu, Saido Berahino během ní ztratil otce a jeho rodina proto utekla v 90. letech do anglického azylu. Tam se následně Berahino, který při příjezdu v 10 letech neuměl ani slovo anglicky, skvěle prosadil a z akademie West Bromwiche to dopracoval na jednoho z nejžhavějších mladíků Premier League. Na podzim 2014 byl svým "fotbalovým otcem" Royem Hodgsonem poprvé pozván do seniorské reprezentace, a když v létě 2015 na poslední chvíli kvůli zranění vypadl z nominace na Euro do 21 let, Angličané si následně bez jeho gólů (v kvalifikaci byl tehdy nejlepším střelcem) vůbec nevěděli rady a s jedinou výhrou končili poslední ve skupině.

To vše se nyní zdá být dávno minulostí, přestože je Berahinovi stále teprve 25 let. Na klubové úrovni je aktuálně nezaměstnaný Berahino na zásadním rozcestí a v evidentním srabu: mezi únorem 2016 a zářím 2018 nedal za WBA, respektive Stoke City, ani jeden gól a svým dílem (mj. několika neproměněnými penaltami) přispěl k loňskému sestupu Potters z Premier League. V letošní sezoně se revanšoval zanedbatelnými třemi ligovými zásahy.

Střelecky zatím Berahino trn z paty nevytrhává ani Burundi, když se v sedmi startech trefil jen jednou, ovšem jeho premiérový gól ze září 2018 na půdě Gabonu byl v kontextu postupového tažení poměrně důležitý (Aubameyang pak už jen vyrovnával, a outsider tak favorizovaný Gabon v tabulce nepustil před sebe — po dvou zápasech ani nikdy příště).

Krom toho Berahino typicky i několik šancí za zápas vytvoří a spolu s dalšími "tahovými" hráči Cédricem Amissim a Husseinem Shabanim se celkem vhodně doplní. Ba ne, Berahino bude pro Burundi důležitý. Extra motivaci říct si o práci tady má, zkušenostmi z nejvyšší úrovně též oplývá, a Burundi koneckonců nehraje o nic méně sofistikovaný fotbal než Hodgsonovy týmy.

Zcela novou tváří v burundském výběru je potom Elvis Kamsoba, který teprve letos na jaře vyletěl jako kometa australské A-League v Melbourne Victory, do jehož herního projevu přinesl svěžest a plno úspěšných soubojů jeden na jednoho s obránci. Levému křídlu je 22 let a má značný potenciál na průlonový turnaj, pokud do něho kouč vloží důvěru.

Fiston Abdul-Razak z alžírského JS Kabylie byl potom se šesti góly druhým nejlepším střelcem kvalifikace a dá se považovat za toho skutečného, možná největšího tahouna týmu.

Trenér Olivier Niyungeko
Index Henryka Kasperczaka: mínus 1000

Na letošním Africkém poháru se představí 10 týmů s domácím koučem a Olivier Niyungeko se určitě řadí k těm nejobskurnějším jménům. Přesto si troufám tvrdit, že je ve své vlasti považován za učiněnou kapacitu. Jednak je tu samozřejmě tenhle premiérový turnaj, což je samo o sobě velký úspěch; jednak ale také titul s domácím Flambeau de l’Est jen tři roky po jeho založení. Tenkrát se roku 2013 jednalo o vůbec první případ od založení burundské Ligue A roku 1963, kdy trofej pro vítěze opustila toho času hlavní město Bujumburu.

(Od prosince 2018 už je oficiálním hlavním městem Gitega, poměrně malé sídlo přesně uprostřed středoafrické země, mezitímco Bujumbura zůstává ekonomickým centrem Burundi. Pozoruhodně už ale nikoliv tím fotbalovým; letošní a minulou sezonu vyhrály celky Le Messager FC (Ngozi), respektive Aigle Noir FC (Makamba). Flambeau de l’Est — v překladu Východní Pochodeň — pochází z města Ruyigi. Konec jedné éry v Burundi?)

Že reprezentaci Burundi vede Burunďan, není až tak běžnou věcí. Od začátku devadesátých let do roku 2004 se národní tým v podstatě bez přestávky nacházel v rukou místního Baudouina Ribakareho, ovšem celou příští více než dekádu burundský celek strávil pod vedením Egypťana, Němce a dvou Alžířanů.

Osmačtyřicetiletý Olivier Niyungeko, který do roku 2010 chvíli sbíral zkušenosti i v dalekém Švédsku, na svou současnou pozici hlavního trenéra nastoupil v červenci 2016, už předtím nicméně Alžířanovi Aït-Abdelmalekovi u reprezentace pomáhal alespoň v roli asistenta. Předloni Niyungeko po necelých deseti letech paběrkování opět Burundi dovedl ke čtvrtému místu na východoafrickém CECAFA Cupu.

Předpokládaná sestava (4-2-2-2): J. Nahimana (Arakaza) — Nizigiyimana, Nsabiyumva, Ngandu, Nduwarugira — Bigirimana, Duhayindavyi — Shabani, C. Amissi — Berahino, Abdul Razak.

(td)

---

---

Nabuzený Madagaskar bude v prvním zápase vzdorovat Guineji, kterou přestřílí a získá si srdce nezávislých fanoušků, ale nakonec prohraje 1:2, protože Guinea se prodribluje ke dvěma gólům a nepřekvapí to vůbec nikoho. Následně Madagaskar zremizuje s Burundi a bude mít pořád šanci postoupit... načež v posledním utkání s Nigérií prohraje 0:7.

Guinea suverénně postoupí s pěti body, Nigérie se sedmi. Třetí Burundi získá dva a vyfasuje tak prestižní titul týmu, který nedokázal postoupit ze třetího místa na turnaji, kde ze třetího místa postupuje 66,66666% týmů.

(dz)