Tasmania Berlín - největší bundesligový omyl

V německé lize se v posledních letech objevilo hned několik klubů, které do sezóny vstupovaly jako absolutní outsideři a mnozí z nich předpoklady bezezbytku naplnily. Všichni do jednoho ale měly pořád hodně daleko k potupné bilanci, kterou po sobě před půlstoletím zanechala berlínská Tasmania, nejhorší tým bundesligové historie...

St. Pauli, Greuther Fürth, Eintracht Braunschweig, Paderborn či Darmstadt, malých a ekonomicky slabých klubů se v bundeslize za posledních sedm ročníků pár vystřídalo a téměř všechny svůj pobyt mezi elitou omezily na jedinou sezónu - s výjimkou posledně jmenovaných Lilií, které pád o patro níž čeká až letos.

Z jmenovaných celků měl přitom pouze ofenzivně laděný Fürth problém s tím, aby se přehoupl přes dvacetibodovou laťku - což se v novém miléniu zatím nepovedlo pouze Freiburgu, který v roce 2005 nasbíral 18 bodů a stal se čtvrtým nejhorším týmem všech dob.

Čísla absolutního "rekordmana" se ovšem pohybují přece jen trochu jinde. V teprve třetí bundesligové sezóně - 1965/1966 - se v nejvyšší soutěži objevil celek SC Tasmania 1900 Berlín a jeho vizitka byla skutečně dechberoucí: 2 výhry, 4 remízy a 28 proher, v tehdejším systému pouhopouhých osm bodů, skóre 15:108 a spousta dodnes nepřekonaných negativních rekordů ligy.

Pět mladíků z Rixdorfu

Klub spatřil světlo světa 2. června 1900, kdy ho založila pětice mladíků pod názvem Rixdorfer FC Tasmania. Rixdorf byl tehdy čerstvě samostatným městem za jižními branami Berlína a do určité míry podobně jako dnes, kdy pod názvem Neukölln tvoří osmý správní okrsek německé metropole, ho charakterizovala bída a v té době všude se pasoucí kozy a krávy.

Zmínění chlapci si tehdy nechávali od jistých námořníků vyprávět zážitky z cest a takto se dozvěděli o jednom ostrově poblíž australského pobřeží, Tasmánii. Mořeplavci tehdy náctiletým hochům navyprávěli, jak vlídné klima tam panuje a jaké možnosti k výstavbě se na ostrově nacházejí. "Tam chceme odjet," měli mladíci vcelku rychle jasno. Z těchto smělých plánů ovšem sešlo, a tak podle dřívější britské kolonie alespoň pojmenovali nově vytvořený klub.

Starý (vlevo) a nový znak klubu. Zdroj: fussball-woche.de

V rané fázi své existence měla Tasmania celkem úspěch, třikrát se kvalifikovala do finálové fáze Německého mistrovství a v roce 1910 se probojovala dokonce do semifinále, kde ji zastavil až půltucet branek od Holsteinu Kiel. Tím byly zlaté časy klubu prozatím u konce a spoustu let paběrkování v různých berlínských, respektive braniborských soutěžích utnul až konec druhé světové války, kdy kontrolní úřady klub rozpustily.

Už o rok později byla ale Tasmania obnovena a od léta 1949 se prezentovala pod názvem SC Tasmania 1900 Berlín. A že její působení nebylo nikterak marné, dokládají tři tituly v regionální lize a dalších pět pohárových triumfů. Začátkem šedesátých let tak Tas, jak se klubu přezdívalo, neodmyslitelně patřila mezi tři hlavní kluby Západního Berlína - společně s ní dominovaly Tennis Borussia a samozřejmě Hertha BSC.

Pouze jeden z těchto tří klubů si ale mohl nárokovat startovní pozici v nově vytvořené bundeslize, jejíž zrod byl v dortmundské Westfalenhalle odhlasován 28. července 1962. A jelikož si v nadcházející sezóně pro sebe berlínský titul ukořistila Hertha, mohla v premiérovém ročníku 1963/1964 účinkovat právě ona, zatímco Tas a TeBe ostrouhaly. Zástupci Tasmanie se vše ještě snažili zvrátit a rivala obvinili z falšování účetní bilance, leč bez úspěchu. Tasmania se ale měla vysněné bundesligy dočkat a to netradiční cestou už za dva roky.

Berlínské střídání stráží

Ačkoliv se německá nejvyšší soutěž už tehdy oficiálně honosila profesionálním statusem, tak podmínky tomu zdaleka neodpovídaly. Pouze 34 hráčů napříč celou bundesligou mělo to štěstí, že se mohlo živit pouze fotbalem, přičemž platy se pohybovaly mezi 250 a 500 markami a prémie pro celé mužstvo nesměly za celý měsíc překročit hranici 1200 marek.

V takové situaci mnohé kluby lákaly fotbalisty do svých mužstev penězi na ruku, což bylo tehdy ovšem striktně zapovězeno, a když se používaní těchto praktik provalilo na Herthu, byl berlínský klub zbaven licence a odsouzen k nucenému sestupu - třebaže bylo do té doby neochvějnou zvyklostí řešit podobné prohřešky jen bodovým odpočtem.

Ovšem teprve to, co mělo následovat, bylo směsí politické grotesky a sportovní komedie. Německý fotbalový svaz (DFB) nejprve určil, že si o nově vzniklé místo mezi elitou zahrají Karlsruhe, které původně sestupovalo z předposlední pozice, Reutlingen se Saarbrückenem, jenž neuspěly v baráži, a také Tasmania coby zástupce Západního Berlína. Tato prolínací soutěž byla nakonec zrušena pouhých čtyřiadvacet hodin před svým startem, a zůstávat v bundeslize mělo Karlsruhe.

Po protestech ze strany Tasmanie a také Tennis Borussie, která si na start v nejvyšší soutěži rovněž dělala zálusk, se rozhodnutí znovu měnilo a tentokrát se měla liga rozšířit na sedmnáct mužstev. Mezitím stále sílily hlasy, že Západní Berlín musí mít v bundeslize své zastoupení, aby Spolková republika projevila soudržnost s městem obehnaném zdí - a tento argument se nakonec ukázal být stěžejním.

Dne 31. července se nakonec DFB rozhodl, že se novým účastníkem nejvyšší soutěže definitivně stane Tasmania, a jelikož se tento verdikt nesetkal v Západním Německu s příliš nadšenými ohlasy, dočkalo se po Karlsruhe své záchrany od zeleného stolu také poslední Schalke. Předchozí sezóna tedy skončila bez sestupujícího a od té doby hraje bundesligu osmnáct mužstev - s výjimkou ročníku 1991/1992, kdy se po sjednocení Německa do bundesligy zapojila také vybraná mužstva z bývalé NDR.

Hvězdný Szymaniak a ti druzí

Tasmania tak měla před sebou nadmíru obtížný úkol, totiž připravit se na sezónu mezi elitou, ačkoliv kvalita jejího kádru se prvoligovým parametrům ani zdaleka nepřibližovala. Tým navíc opustil jeho nejlepší střelec Heinz Fischer, který si to namířil do Eintrachtu Gelsenkirchen a nic s tím nenadělal ani předseda berlínského klubu Harry Michel. Ten se střelce snažil přemluvit k návratu, během licitování v jednom restauračním zařízení ale pár fanoušků Eintrachtu pomohlo Fischerovi uniknout oknem a veškerá Michelova snaha přišla vniveč.

Spousta fotbalistů, kteří Tasmanii zbyli, musela být narychlo povolána z dovolené zpět do Berlína, jelikož do úvodního výkopu zbývaly necelé tři týdny. Příliš mnoho času bafuňáři neměli ani na vybírání nových hráčů. Z Jugoslávie do Západního Berlína přicestovali reprezentanti Marić a Velkovski, kteří se po třicetihodinové cestě vlakem museli hned předvést trenéru Franzi Linkenovi. "Nepasují do našeho systému," zněl jeho ortel, načež si kouč raději přivedl dva domácí fotbalisty, kteří ale ligové úrovně sotva dosahovali.

Alespoň třetí transfer se Tasmanii povedl, z italského Varese byl vykoupen reprezentační záložník Horst Szymaniak - za nejvyšší povolenou sumu padesáti tisíc marek. Jeho dosavadní klub sice požadoval šestinásobek, ale zbytek částky doplatil mecenáš a Tas tak slavila svůj královský transfer. Szymaniak tehdy platil za velkou hvězdu, na mistrovství světa 1958 byl zvolen do all-stars turnaje, ve Zlatém míči se umisťoval na konci první desítky, krátce kapitánoval německému národnímu týmu a ještě v roce 1964 byl součástí kádru "Grande Interu", který pod Heleniem Herrerou poprvé vyhrál Pohár mistrů evropských zemí.

Podle představitelů Tas měl právě Szymaniak táhnout mužstvo za záchranou, pochybnosti nad touto misí přesto převládaly a svazoví funkcionáři dokonce doporučovali, aby se Tasmania spojila s dalšími západoberlínskými kluby. Ve hře tak byl i vznik celku 1. FC Berlín, k němuž se přimlouval mimo jiné tehdejší starosta Willy Brandt. "Doufám, že se všichni zúčastnění dají dohromady," apeloval pozdější kancléř, jehož přání ale zůstalo nevyslyšeno.

Tasmania tak narychlo dala dohromady mužstvo dvaceti hráčů, z nichž někteří kvůli jedné sezóně v profesionálním fotbale opustili svá civilní zaměstnání, zatímco jiní situaci vyřešili podobně jako Hans-Günter Becker. "Šel jsem za svým šéfem na cejchovním úřadě a řekl mu: ‘Je mi líto, ale musím teď osm měsíců pracovat na poloviční úvazek. Po osmi měsících, až sestoupíme, ho změníme zpátky na plný, ok?‘ Můj šéf souhlasil, jiní ale nemohli pracovat půl dne a museli skončit," vzpomínal kapitán týmu.

On ani jeho spoluhráči si o svých šancích v nejvyšší soutěži nedělali iluze. "Většině hráčů už bylo kolem třiceti, byli jsme za zenitem. Navíc jsme se o účasti v bundeslize dozvěděli moc pozdě a nemohli jsme posílit, hráčský trh už byl prázdný. Polovina našeho týmu neměla v bundeslize co dělat," uvedl Becker, který později, během strastiplné sezóny, proslul výrokem, že "z polní herky závodního koně neuděláš".

Slibný úvod a rychlé vystřízlivění

Samotná premiéra mezi elitou ale pro nováčka nemohla dopadnout lépe. Berlínský Olympiastadion, kde Tas našla svůj bundesligový azyl, hostil 14. srpna 1965 utkání proti Karlsruhe a před osmdesátitisícovou návštěvou Tasmania zvítězila 2:0. Pokud by se ovšem týmu zhostila euforie, tak týden nato přišlo vystřízlivění a pětigólová nadílka v Mönchengladbachu (který byl tehdy taktéž novicem stejně jako Bayern Mnichov). Následovaly další prohry a až v osmém kole, po bezgólové remíze v Kaiserslauternu, přišel na konto další bod, který měl zůstat tím jediným, který Tas v sezóně získala na hřištích soupeřů.

Následující kolo ale přišel pád na poslední příčku, ze které se outsider již neodpoutal. V listopadu vedení sáhlo k tradičnímu kroku, když po pětigólové prohře v Brémách odvolalo trenéra Linkena, jehož nahradil diplomovaný lektor Heinz-Ludwig Schmidt. Ten vedl odpolední tréninky, zatímco dopoledne vyučoval ve zvláštní škole, jeho nástup každopádně žádný progres nepřinesl a Schmidt získal s týmem první bod až ve svém sedmém zápase díky bezbrankové remíze s Mönchengladbachem.

Bodový zisk Tasmanie však nebyl tím hlavním důvodem, proč se tento zápas hraný v lednu 1966 zapsal do bundesligové historie. Na Olympiastadion si totiž tehdy našlo cestu pouhých 827 diváků, což je negativní rekord, který těžko bude někdy překonán. "Bylo to frustrující a téměř jsem neměl odvahu se na tribuny podívat. Ale těžko se na lidi zlobit. Naši poslední fanoušci byli tak jako tak všichni z naší čtvrti Neukölln," uvedl kapitán Becker, jehož celek to měl složité nejen na hřišti. Jak politická garnitura, tak všechny velké západoberlínské deníky podporovaly Herthu, zatímco Tas žádné zastání neměla.

Díky velkému zájmu na začátku sezóny nakonec činila průměrná návštěva Tasmanie 19 400 diváků, v jarní části na bundesligu ovšem chodilo maximálně pár tisícovek Západoberlíňanů a chybějící peníze ze vstupného málem vedly klubové činitele k tomu, aby Tasmanii ze soutěže odhlásili. "Pro klub by bylo to nejlepší, kdybychom vrátili licenci," otevřeně hlásal pokladník Heinz Hermann.

Předseda Michel se ale nakonec rozhodl pokračovat, náklady na hráče snížil na minimum, přičemž některé propustil, jiní odešli sami a ti zbylí sezónu dohráli za soucitného přihlížení zbytku SRN. Tedy ne úplně všichni s Tasmanií soucítili - například Meidericher SV (dnešní MSV Duisburg) v březnu v Berlíně zvítězil 9:0 a dodnes tak drží nejvyšší venkovní výhru v dějinách soutěže.

Za pár týdnů pak na půdě Tasmanie uspěl i Frankfurt, a když jeho útočník Jürgen Grabowski pokořil domácího gólmana Heinze Rohloffa potřetí, padla hranice sta inkasovaných branek v sezóně. V předposledním kole pak Tas doma udolala druhého sestupujícího z Neunkirchenu a alespoň utnula rekordní sérii bez výhry, která trvala tři čtvrtě roku a dlouhých jednatřicet utkání.

Své jednoleté bundesligové dobrodružství nakonec Tasmania finančně přežila, a i díky letním prodejům Horsta Szymaniaka a útočníka Wulfa-Inga Usbecka (se čtyřmi brankami svého nejlepšího střelce) zůstala víceméně bez dluhů a v dalších letech mohla znovu atakovat popředí regionální ligy.

V letech 1969 až 1972 se klub dokonce třikrát dostal do prolínací soutěže a měl políčeno na návrat mezi elitu, tyto nákladné pokusy o postup ale přišly vniveč a nechaly za sebou finanční díru ve výši 800 tisíc marek. O rok později tak přišel bankrot a založení nového subjektu, který pod názvem SV Tasmania Berlín funguje dodnes, leč pouze v šesté nejvyšší soutěži a bez sebemenších ambicí přičichnout k profesionálnímu fotbalu.

Přesto Tasmania zůstává jedním z nejčastěji zmiňovaných klubů, které kdy v německé lize krátkodobě působily. Totiž vždy, když na sebe nějaký aktuální bundesligista upozorní výjimečnou sérií špatných výsledků, dají média vzpomenout právě na outsidera z Neuköllnu. A jeho bilance bývá zpravidla ještě o kus horší...