TAK TAKHLE TEDY NE!

Fotbal mám rád. Nejen pro krásné góly, pohledné akce, perfektní zákroky brankářů. I já se zlobím, když se rozhodčí upískne a ti moji prohrají. Mám ho rád i pro neopakovatelnou atmosféru na stadionu. Poslední dobou se ale začínám bát, kam to fandění, dá-li se ještě o fandění mluvit, vede.

Foto: Lubomír Ančinec / MAFA

Na fotbal jsem začal chodit jako kluk někdy v roce šedesátém. Tedy v minulém století, dokonce tisíciletí. Ze začátku s tátou, později s partou kamarádů. Do Edenu, na Bohemku, na Spartu, to ještě byly ochozy dřevěné, na Julisku, kde to po jílu klouzalo a domů jsme se vraceli od bláta jak z bramborové brigády. Viděl jsem desítky, stovky nezapomenutelných zápasů, ale taky takové, na které bylo dobré zapomenout ještě před závěrečným hvizdem. Vlajku mi ušila sousedka, když dala maminka na vstupné, 3 koruny!, tak jsem zaplatil, když ne, přes plot od trati a Do toho!!! Hlady jsme také neumírali, chleba namazaný hořčicí stál patnáct haléřů.....

Spolužák zapůjčil vlajku Sparty, modrou jsem odpáral, nezlobte se na mne ani na něj, příznivci letenských, a se žluto-červenou kombinací jsem se zadarmo dostal na Duklu a viděl Celtic, Ajax..... Nebyli jsme žádní svatouškové. Ne všechna slova vyřčená a vykřičená na adresu soupeře a rozhodčích byla ze slovníku spisovného jazyka českého. Ale nikdo se nebál na fotbal chodit. Dnes jde opravdu mnohdy o život. Proč klesla návštěvnost? Stadiony jsou modernější, pohodlnější. Hráči jsou stejně dobří jako tomu bylo dříve. Ale radost z fotbalu se vytratila. Diváci mizí.

Češi pivečko a Moraváci slivovičku a vínečko pili a pít budou. Bylo tomu dříve, je tomu tak dnes a bude tomu stejně i po vstupu do EU. Ale, s prominutím, ožrat se ještě před cestou na zápas, porvat se ve vlaku, vytrhat a spálit sedačky na stadionu, nepříčetně řvát a nadávat na všechny a na každého, to s fanděním nemá nic společného. Rozbít výlohu, vykrást obchod a namlátit prodavačce, to není žádné hrdinství. Policie má od rána pohotovost, hlídá vlaky, autobusy..... A tisíce opravdových fandů sedí doma, koukají na televizi, poslouchají rádio a kroutí hlavou. "Je to vůbec možné? Co je to dnes za mládež, co je to za generaci!" Je zajímavé, že většina těch "kroutičů" si vůbec nepřipouští, že ta dnešní mládež, jsou naše děti. Vlastní, od sousedů, kámoše z práce. Jak je tedy možné, že jsme jim nedokázali předat to naše fandění? Kde tedy je chyba? Kde ji hledat? U nich? Nebo u nás?

Napište Vy, kteří nesouhlasíte. A Vy, kteří mi dáváte za pravdu, začněte jednat. U Vás v rodině, u sousedovic kluka, u mladých v práci. Myslím si, že nikdy není pozdě. Dokázali to jinde, to by v tom byl čert, aby to nešlo u nás!