Skromnost stranou. Evropská liga musí být pro Slavii málo

Jasně. Je to jenom příprava. Nic to neznamená. Nice chyběli Dante, Cardinale a Balotelli. Nebyla to pro ně generálka na sezonu, ještě je čeká jeden přátelák. V druhé půli se na to vykašlali. Nezájem.

Tímto způsobem lze shodit včerejší výkon Slavie, která před dvanáctitisícovým publikem v Edenu smázla třetí tým francouzské ligy čtyřmi brankami. Případně se tím mohou držet při zemi sami slávisté, pamatujíce si povedené přípravy z minulých let, jež přinesly velká očekávaní - a o to větší zklamání, když po nich následovala další mizerná sezona s umístěním ve druhé polovině tabulky.

Jenže jak včerejší výkon proti Nice, tak celá předchozí příprava jasně ukázala, že tenhle tým může myslet vysoko a bylo by alibistické dívat se do země, když přijde řeč na klubové ambice. Ano, proti Celtiku to místy nebylo ideální a na Šilhavého mužstvu bylo znát, že se v té nejsilnější podobě teprve dává dohromady. Na soustředění v Rakousku se však tým kolem Milana Škody prezentoval velmi dobrými výkony a vše završila generálka na ligu před domácím publikem, která dlouholetým fanouškům musela způsobit nefalšované dojetí.

Takový fotbal se totiž v Edenu nehrál... ano, devět let.

Byť i ve slabších časech měla Slavia (většinou krátká) období, kdy se mužstvo výsledkově relativně dařilo (například začátek sezony 2014/15 pod Miroslavem Beránkem), takovou Slavii, jaká byla k vidění včera, už téměř dekádu neznáme. Sebevědomou, dravou. Takovou, která se nebojí míče a má hráče, kteří s ním umí neskutečné věci.

Přesně to je případ Dannyho. Zatímco druhá z hvězdných zahraničních posil, bývalý ofenzivní tahoun Augsburgu Altintop, se zatím na hřišti spíše hledá, bývalý reprezentant Portugalska byl hozen rovnou do vody - a obstál. Žádná postupná aklimatizace, potřebný čas na souhru s týmem, poznávání spoluhráčů. Ne.

Bývalý hráč Zenitu či Sportingu Lisabon přišel, viděl a zvítězil.

Na hřišti strávil osmašedesát minut a nešlo ho přehlédnout, a to ne kvůli sedmičce na zádech, kterou dostal v sešívaném celku jako první hráč po Stanislavu Vlčkovi.

Třiatřicetiletý rodák z Caracasu vymýšlel, tvořil, nabízel se - a hlavně se nebál. Obejít protihráče jeden na jednoho, poslat nečekanou kolmici. Z každého jeho pohybu s balonem na kopačkách přitom bylo poznat, jaký hráč do ligy přišel - a že jeho technika a herní inteligence je na zcela jiné úrovni než u drtivé většiny tuzemských fotbalistů, při vší úctě k nim. Nezbývá tedy než doufat, že on i snad už konečně zcela zdravý sparťanský špílmachr s desítkou na zádech vydrží fit pokud možno celou sezonu - hráči jako Danny nebo Rosický totiž dávají české lize a fotbalu jako takovému zcela jiný rozměr.

Na následném setkání s novináři v mixzóně se pak každý, kdo byl přítomen, musel v pozitivním náhledu na Dannyho na základě výkonu na hřišti utvrdit. Postavou drobnější ofenzivní univerzál rozhodně nepůsobí jako někdo, kdo se přišel do Česka za velké peníze "vyprdět", jak s oblibou sportovci říkají, a v poklidu dožít svůj fotbalový život u břehu Vltavy. Chce vyhrávat. Chce tituly, trofeje. Chce do Ligy mistrů, ve které odehrál i s kvalifikacemi třiačtyřicet zápasů. A chce do ní hned.

Pokud chcete patřit mezi vyvolené, kteří milionářskou soutěž hrají, nestačí vám jen hvězdná jména a skvělí technici. Potřebujete i bojovníky. Hráče, kteří nechají na hřišti vše. Tvrdě bojují o svou šanci a pokud jim příležitost dáte, chopí se ji s plnou vervou - byť je to třeba na jiném postu, než na tom, který jim je vlastní.

To je případ Micka van Burena.

Holandský forvard přišel do Česka z dánské ligy a v Šilhavého hierarchii hroťáků byl v mistrovské sezoně až číslo tři. Není se čemu divit, prosadit se v konkurenci tahouna týmu Škody a neskutečně produktivního žolíka Mešanoviče vážně není snadná věc. Van Buren tak logicky nebyl spokojen se svým vytížením a nahlas se hovořilo o tom, že ho vedení červenobílých pošle na hostování do Liberce.

Pak ale Šilhavého napadlo vyzkoušet van Burena na pravém křídle. Znělo to podivně, autor dvou branek v loňském ročníku je typologicky rozhodně spíše bijcem do vápna otravujícím stopery, než běžcem po lajně, jenž bude do šesnáctky posílat nadýchané centry.

Čtyřiadvacetiletý blonďák však svou možnost ukázat se využil k dokonalosti - když přišel na hřiště, slávistický útok ožil, van Buren se nebál vymýšlet, byl úspěšný v soubojích jeden na jednoho. Zkrátka byl vidět. A povedenou přípravu, ve které byl dost možná ze slávistických hráčů tím úplně nejlepším, završil parádním představením proti Nice - po jeho akci kopali červenobílí penaltu, následně famózním způsobem nahrál na druhý gól Škodovi a třetí a čtvrtou branku svého mužstva už sám vstřelil.

Do už tak nabitého zápisníku musel po přípravných utkáních Šilhavému přibýt další otazník - o post křídelního hráče se totiž kromě tradičních krajních záložníků přihlásil další plejer. A to velmi hlasitě.

Když se navíc podíváme na další místa v červenobílé sestavě, řeší trenér vršovického klubu téměř samé příjemné starosti. Kdo nastoupí coby defenzivní středopolař? Silný a spolehlivý Ngadeu, nebo Souček, který se v Liberci rozehrál k parádním výkonům a svůj povedený půlrok korunoval famózním představením na Euru jednadvacítek, kde spolu se Simičem patřil k nejlepším českým hráčům?

A byť si slávistická defenziva jedinou branku, na kterou se včera svěřenci Luciena Favreho zmohli, za rámeček nedá a podobné neuhlídání hráče na penaltě by se mohlo v předkolech evropských pohárů sešívaným setsakra vymstít, i složení stoperské dvojice rozhodně nepůsobí béčkovým dojmem. Simon Deli když chce, a zrovna nepředvádí až přílišné ekvilibristiky v rozehrávce, k čemuž měl v závěru ligy trochu sklony, je spolu s Romanem Hubníkem bezkonkurenčně nejlepším stoperem ligy - a Jakub Jugas mu bude dobrým pobočníkem. Bývalý kapitán Zlína se sice v přípravě nevyvaroval určitých zbrklostí či chyb, je na něm však vidět snaha, nasazení a potenciál podávat více než spolehlivé výkony - v tomto ohledu se autorovi textu zdá pětadvacetiletý rodák z Otrokovic lepším stoperem než Michael Lüftner, kterého bývalý zlínský lídr ve Slavii nahradil.

Za oběma středními obránci navíc mezi tyčemi stojí pětatřicetiletý Jan Laštůvka, který sice červenobílým příznivcům včera občas nahnal strach svými neuerovskými výběhy, které by se novému muži mezi slávistickými tyčemi mohly v důležitých zápasech o evropské poháry vymstít, nicméně vše nakonec dopadlo dobře - a rozhodně v bývalém gólmanovi Karviné má trenér Šilhavý asi nejlepší možnou náhradu za nyní už bundesligového Pavlenku.

A navíc, s angažováním brankářských veteránů těsně před duely o Champions League má Slavia poměrně dobré zkušenosti...

Dost ale bylo nadsázky. Jakkoliv se pod tímto textem jistojistě objeví názory, jež budou opakovat jednu z věcí, které jsem uvedl v úplném úvodu tohoto komentáře, na věci to nic nemění.

Slavia chce do Ligy mistrů. Přesně po deseti letech od její dosud jediné účasti mezi evropskou klubovou elitou. A se vší úctou ke všem hráčům, kteří legendární postup přes Ajax tehdy na Strahově vybojovali, má k tomu nyní o poznání lepší tým. Sebevědomější, s lepšími individualitami, které se nezaleknou velkých jmen a umí s balonem velké věci.

Takže jakkoliv naprosto chápu pokoru všech klubových příznivců, kteří se po letech zmaru bojí velkých slov a říkají si, že po všech těch patáliích z posledních let by Evropská liga byla docela fajn, bylo by zbytečně skromné mířit jen tam.

Nedělní večer v Edenu nabídl sebevědomý, atraktivní, kombinační fotbal pod skvělou diváckou kulisou.

Nebylo by špatné si k němu na podzim v úterý a středu pustit i písničku.