SEŠÍVANÉ SRDCE

Slavia staví vlastní stadión! Kdo nevěří, ať tam běží a na vlastní oči se přesvědčí! Přes víkend jsem přečetl snad všechny možné články, které na toto téma vyšly. Právě tak jsem udělal klik na diskuze plné posměšků a úsměšků. Po zkušenostech z posledních let jsem se ani moc nedivil. Vždyť ani my, kovaní Slávisté, moc nevěříme a necháváme si ta zadní vrátka otevřena. Dočkáme se?

Vy, kteří jste "přežili" úvod tohoto článku a rozhodli se přečíst si pokračování, odpusťte mi předem, že jsem ho pojal jako osobní zpověď. Zde je vlastně popsáno mých 46 let života se sešívaným srdcem...

Ke Slavii jsem se dostal omylem. Jednou, myslím si, že to bylo v roce 1959, se mě na zastávce tramvaje "U Bulhara" zeptal kolega mého otce, oba Sparťani až za hrob, komu fandím. A já, Žižkovák od narození, jsem to popletl. Chtěl jsem říct "Slavoji", tak se totiž v té době Viktorka jmenovala, ale z mých úst zaznělo pro mne slovo neznámé a nepochopitelné: "Slavii!" Proč neznámé? Vždyť ani Slavia nebyla Slavií, jmenovala se přeci Dynamo!

Oba pánové se zasmáli, něco pohrdlivého utrousili. Ale já byl paličák paličatá, a tak jsem se stal, na truc a na just, Slávistou. Ani to sešívané srdce jsem nemohl od prvního momentu mít, dresy mého dnes tak milovaného klubu byly barvy modré...

Od prvního dne začalo mé trápení. Rodina mého otce byla z Holešovic a Letné, tedy rudá až za ušima. Ve škole bylo těch Sparťanů o pár desítek víc než nás z Edenu. Před sestupem do druhé ligy jsem zažil snad jedinou hezkou chvilku, když ti naši dokázali dát za sedm minut dva góly do sítě Bratislavského Slovanu a vyrovnali na 2:2. Kdo si pamatuje, že tento bratislavský fotbalový kolos měl v oněch letech název Chemické závody Juraja Dimitrova?

Nenašel jsem odvahu projevit nezměrnou bolest a smutek, v den vynesení rozsudku a sešupu do druhé ligy, na veřejnosti, a tak jsem si černou pásku dal jen na pyžamo a snil potupné sny o zápasech s kluby pro mne do té doby neexistujícími. Po roce jsme se vrátili, ale zase jen na rok, následovalo dvouleté utrpení.

Konec dobrý, všechno dobré. V roce 1965 se Slavia, ano opravdu Slavia, do nejvyšší soutěže vrátila. Kolo před koncem jsem stál na Viktorce Žižkov, na tom jejich "Plincneráku", za brankou rezatého brankáře Pakosty a proklínal ho, když pustil do sítě míč z kopačky plzeňského útočníka. Nikdo mi nevymluví, že v tu chvíli zaúřadovali pradědečkové těch nynějších "kapříků"! Díky tomuto šouráku se o postupujícím rozhodovalo o týden později. Slavia - Plzeň, v Edenu bylo vyprodáno, 44 tisíc diváků! Na druhou ligu! Divil jsem se, kde se vzalo tolik lidí, vzpomínal na chvíle, kdy se nás ztrácelo v ochozech pár stovek, kdy se v utkání proti Chemičce Ústí čekalo víc než pět minut na návrat míče zakopnutého na místa k stání, jiný asi nebyl k mání a vzhledem k dešti jsme se všichni diváci třásli chladem na kryté, dřevěné tribuně. Slavia vyhrála 4:1, byl průvod Prahou, historický, hlídali nás příslušníci SNB (Sboru národní bezpečnosti), nevím kdo se v té době bál víc, nás bylo hodně, oni neměli s něčím podobným zkušenosti.

Na podzim téhož roku se hrálo na Strahově, na onom starém stadiónu pojmenovaném po vynikajícím reprezentantovi Československa v atletice Evženu Rošickém, derby se Spartou. Oni byli tenkrát doma na Větrné hůrce, to aby se ti dnešní Sparťánci tolik nesmáli! Zápas skončil 2:2, tedy sešívaný úspěch, 50 tisíc diváků, atmosféra k zapamatování po zbytek života. Zase průvod, nebyli jsme žádní beránci, skandovali jsme, že jdeme zapálit Letnou, hasiči, pardón - požárníci, měli pohotovost.

Nakonec jsme tu ligu málem vyhráli, v posledním kole hrála Slavia doma s Interem Slovnaft Bratislava, Béďa Tesař nedal penaltu, Weiss skóroval, rozhodčí Fencl, major armády, nás k ničemu nepustil, Sparta prohrála v Košicích, naopak Dukla ty druhé Košice na Julisce porazila, a tak si ze třetího místa doskočila pro titul! Nevím, asi v tom nic nebylo, ale bolelo to moc. Někomu se možná nelíbilo vrátit Slavii její jméno, její sešívané dresy a ještě titul k tomu, moc radosti najednou...

Roky plynuly, další velká šance se naskytla o 10 let později, poslední zápas nás poslal na Tehelné pole, Slovan nám dal "dvojku", Ostrava vyhrála v Plzni 1:0, titul byl její. Mluvilo se hodně o tom zápase, s kamarádem Láďou Řeháčkem jsme v Bratislavě byli, v hotelu Kyjev a na baru Ukrajina pár vodeček z žalu vypili, historky slyšeli... Že prý Anton Ondruš nabízel oba body za pár tisíc zelených, že prý vedení odmítlo zaplatit, že prý Odbor přátel Slavie ty peníze v kufříku přivezl, že prý... Vše je promlčeno, možná, že to opravdu byly jen drby...

Pak to bylo takové neslané nemastné, střed tabulky, sem tam nakouknutí do vyšších pater, ale vždy schováni za zády těch prvních. Hráči přicházeli a odcházeli, Eden začal dosluhovat. V roce 1984 byl předložen první projet na přestavbu, nic, o čtyři roky později se zbourala východní tribuna, a nic víc, devadesátá léta a všem známý vývoj "nic nedělání". Nové tisíciletí a odchod na Strahov, prý se do tří let vrátíme, nevrátili jsme se, a tak v roce 2003 Leška vyslovil ona památná slova: 19. října 2005 v 18:30 na stadiónu Josefa Bicana...

Zažili jsme vůbec nějakou radost? Ale ano! Titul v roce 1996! A pak taky rána posměváčkům ze Sparty, za ten neexistující stadión dostali 4:1. Na Strahově, v našem vyhnanství!

Konec vzpomínání, přítomnost se hlásí o slovo. Poklepalo se kladívkem na základní kámen, výstavba začala. Věřme že bude pokračovat, že v březnu 2008 skončí úspěšně. Josef Bican, František Plánička a spolu s nimi celá generace těch vynikajících fotbalistů, Slavistů tělem i duší, se nového stadiónu nedočkala. Věřme, že Franta Veselý, Bohouš Smolík, Pavol Biroš, Peter a Dušan Herdové, Pavel Kuka, prostě všichni žijící Slávisté, se toho prvního kopnutí do balónu na našem novém stadiónu dočkají. A společně s nimi také my, kteří máme opravdové sešívané srdce!