Sbohem Boleyn Ground, stánku s unikátním charisma

Premier League včera napsala tečku za sezonou 2015/16 a pro další ročník už řidiči prvoligových anglických autobusů budou muset trochu pozměnit své plány: místo na Upton Park se už za West Hamem bude jezdit trochu více na západ. Premier League touto zdánlivě kosmetickou úpravou přichází o jednu velkou stálici a EuroFotbal jí tímto vzdává menší hold...

West Ham nazýval Boleyn Ground svým domovem nepřetržitě od roku 1904, a tak v londýnském East Endu zůstává nespočet vzpomínek. Vášeň pro Kladiváře a jejich malebný stánek se tam dědila z generace na generaci, což v tomhle případě vážně lze chápat do slova a do písmene.

Nejde o historicky první plány na stěhování klubu. Jedna taková šuškanda těsně následovala už katastrofu v Hillsborough, která vedení soutěže přinutila k zákazu míst ke stání.

Tehdy se v 90. letech měl West Ham rovněž přesouvat po východním Londýně, do nedalekého Becktonu, a i navzdory tomu se fanoušci proti takové ideji celkem zřetelně vymezili.

Ničemu nepomohla ani novinka předsedy Terryho Browna, který představil speciální balíčky za 500 až 900 liber, které byly vaší jedinou cestou k pevně rezervovanému místu na stadionu. Brown tímto roku 1991 reagoval na postup do první ligy a zadělal tak na četné protesty i přímo na trávníku a během zápasů. Balíčků se ve finále prodalo jen osm stovek a brzy se od nich upustilo.

Tentokrát je nálada v táboře West Hamu přeci jen jinačí. Stěhování pochopitelně mrzí, ale dnešní doba už holt podobné pragmatické kroky vyžaduje. Řada příznivců Hammers je teď navíc po absolvování režimu Sama Allardyce, seveřana se stylem velmi nepodobným takzvané 'West Ham Way', jaksi otrlejší.

Celkově vzato se reakce na středeční adieu Boleyn Ground různily. Někdo se emocemi zrovna nezatěžoval, jiní v tomto směru zacházeli ještě dál a křečovitě trvali na nepříliš aktuální nálepce semeniště fanouškovské agresivity, někdo naopak z přehnané sentimentality začal skupovat veškeré příslušenství stadionu... jedno však zůstávalo: jen málokomu byl konec takhle tradičního stánku zcela lhostejný.

Boleyn Ground tu s námi byl zdánlivě celou věčnost a obklopuje ho i jistý obláček mysterióznosti. Jednak tedy mnoho z nás (mě nevyjímaje) strávilo většinu svých diváckých let v domnění, že Upton Park je ten správný název pro stadion West Hamu, a nikoliv pouze přilehlá stanice metra.

Zároveň ale také inspirace pro to opravdové pojmenování, Boleyn Ground, nemá úplně vyjasněný původ — nedalekému domku na Green Street se totiž odpradávna přezdívá Boleyn Castle, odkud také pochází název stadionu, ovšem jeho spojitost s manželkou Jindřicha VIII. je přinejmenším pochybná. Jedni se domnívají, že tam Anna bydlela, jiní jsou spokojeni s představou, že se na místě coby majitelka jen párkrát otočila, a dokupy jsou potom všichni nepřesní, neboť Jindřich chuděru Annu popravil osm let před zbudováním domu.

Tak jako tak, že domácí hřiště West Hamu odvozuje svůj název od hradu — respektive domu, který ho svou impozantností připomíná — to se nyní zdá poněkud symbolické. Právě jako na tažení za dobytím středověkého sídla se totiž především v minulosti musel cítit takřka každý cestující fanoušek...

---

Obávaná tribuna zvaná Chicken Run. Zdroj: theyflysohigh.co.uk

---

Pouštět hrůzu na sto způsobů

Snad každý fotbalový fanoušek má povědomí o filmové sérii Green Street Hooligans, jak ovšem ihned úvodem svého sloupku pro Yahoo upozorňuje příznivec West Hamu Kevin Darling, realita všedních víkendů byla svého času ještě o poznání drsnější. V Upton Parku se to skinheady začalo hemžit zhruba v 60. letech minulého století a v nadcházejících dvou dekádách potom Boleyn Ground zodpovědně plnilo úlohu nejstrašidelnějšího cíle výjezdů.

Ze stanice metra do venkovního sektoru Boleyn Ground to je zhruba jen 10 minut cesty — i takových deset minut vám nicméně při všude možně poletujících cihlách a flaškách může připadat jako hotová věčnost. Přesně taková byla přitom oblíbená aktivita Inter-City Firm, kdysi nejobávanější anglické skupiny chuligánů.

"Upton Park je vážně příšerným místem k návštěvě," svěřil se Darlingovi držitel sezónní permanentky sousedního Tottenhamu George Birch. "Jakmile se dostanete na Liverpool Street, už cítíte to napětí, a i když existuje asi 10 různých cest (ke stadionu), každou provází jistý element nebezpečí."

"Naštěstí fanoušky West Hamu poznáte na míle daleko, takže jízda metrem je obyčejně v pohodě, prostě nehnutě sedíte a snažíte se jim vyhnout, ale jednou z nejhorších věcí na celém výjezdu je to, že vás metro vyplivne rovnou na Green Street," pokračuje Birch. To nejmenší a zároveň stále ukrutně nepříjemné, co vás může v přilehlých ulicích potkat, je verbální šikana. U ní však často nezůstane, což se bohužel týká i nedávné minulosti.

V srpnu 2009 na West Ham čekal pohárový souboj s úhlavními rivaly z Millwallu, a ačkoliv se taková derby obyčejně nechávají na raná nedělní odpoledne, kdy se automaticky počítá s přísnou ostrahou, tentokrát šlo o večerní duel uprostřed týdne — a situace se jako na potvoru vymkla kontrole. Jeden hostující fanoušek byl před výkopem pobodán a další zranění se potom urodila přímo na stadionu, kde domácí příznivci dokonce vnikli na hrací plochu. Jako za starých temných časů.

Není to však pouze o fanoušcích, své si na Boleyn Ground užili i hráči. Zvláštní kategorii samozřejmě představují odchovanci jako Frank Lampard a Jermain Defoe, kteří si brzy sbalili své saky paky a posunuli se dál po Londýně; ti mají do konce kariér o nadávky postaráno. Největším 'Jidášem' ze všech byl potom prohlášen Paul Ince (kuriózně jinak vždy působící mimo hlavní město), jenž se prý při svém prvním návratu na Boleyn Ground raději ani nehnul z místa.

Kam by Ince nikdo zaboha nedostal, to byla především východní tribuna. Na tu se pravidelně stahovali starousedlíci s nejprořízlejšími pusami a svébytným smyslem pro humor, pro což měli skvělý důvod — East Stand totiž vynikala tím, že skoro až vbíhala do hřiště. Jakmile se před ní soupeř hotovil vhazovat, měli jste ho jako na talíři; podobně jako třeba na žižkovské viktorce. Kór pokud se zrovna dotyčný chystal vyprodukovat dalekonosný aut, musel se v podstatě zanořit až mezi nepřátelsky naladěné fanoušky.

Dnes už východní tribuna po prodělání rekonstrukce roku 2001 nebudí ani zdaleka takový respekt. Svého času ale neměla v Británii obdoby. Na jaře 1923 si Kladiváři zahráli ve svém prvním pohárovém finále, když na poslední překážce v rámci FA Cupu ztroskotali na Boltonu, a krátce nato se vedení odhodlalo k ambiciózní expanzi stadionu — schválilo výstavbu dvoupatrové východní tribuny, která se okamžitě s kapacitou pro pět tisíc lidí stala tou vůbec největší v Londýně.

East Stand se mezi fanoušky brzy začalo přezdívat 'Chicken Run' pro drát, který tribunu obháněl a používal se také právě k vymezení plochy pro kuřecí závody. Jedno takové kolbiště nová tribuna nahradila a později se stala výsostním hnacím motorem úspěšných mančaftů ve vínovém. Někdy čistě skrz osobitý humor a důvtip, jindy i prostřednictvím nekalejších taktik. Ryan Giggs například ve své autobiografii zmiňuje, že by přišel k hotovému jmění, kdyby poctivě sbíral každou minci, která po něm byla mimo jiné z East Stand vržena v průběhu jediného zápasu...

---

Trevor Brooking střílí jeden z mnoha gólů. Zdroj: whufc.com

---

Všechno zažilo, všechno vidělo

Lidé na East Stand, kteří se tam zpravidla mačkali po vzoru sardinek v konzervě, a obecně Boleyn Ground jako celek, za ta léta přihlíželi naprosto všemu možnému.

V 60. letech měl Upton Park tu neobyčejnou čest víkend co víkend hostit tři mistry světa, včetně autora zlatého gólu z roku 1966 Geoffreyho Hursta. Právě on se o dva roky později za přizvukování zlatých kolegů Bobbyho Moorea a Martina Peterse na Boleyn Ground vytasil s takzvaným double hattrickem, když šesti góly sestřelil Sunderland. Vyšší prvoligovou výhru než tu tehdejší poměrem 8:0 už východolondýnský stánek nezažil.

Se starými dobrými šedesátkami, které West Hamu přinesly první ze tří triumfů v FA Cupu (1964), se pojí také nejsilnější vzpomínka Sira Trevora Brookinga, famózního záložníka a později legendárního televizního komentátora. "Je složité vybrat jeden (zápas), ale vybavuji si rok 1967. Tehdy jsme hráli s Coventry a prohráli jsme 1:3. Především kvůli tomu, že se Bobby Moore nechal vyloučit. Po zápase jsme se odebrali zpátky do šatny, abychom ji našli kompletně vyprázdněnou. Bobby nás stihl komplet vyluxovat. Hodinky, peněženky, obleky, všechno. Pomysleli jsme si, že tu červenou plánoval, jen aby měl v šatně pokoj sám pro sebe. On byl vždycky takový, lump jeden."

Nebyly to však pouze prohrané zápasy, které nesly výrazný Brookingův otisk, samo sebou. Jeden z těch pověstných gentlemanů a poslední z bývalých fotbalistů, který od královny obdržel rytířský řád a titul Sira (2004), na Boleyn Ground řádil jako černá ruka hlavně v dubnu 1976, když jeho dva góly a jedna asistence pomáhaly otáčet manko z prvního semifinále Poháru vítězů pohárů. West Ham si takto na úkor Frankfurtu zahrál své druhé evropské finále, i když tentokrát bezúspěšně.

Přesně o deset let později si na Boleyn Ground na vlastní nesmrtelnost s neopakovatelným nádechem bizarnosti zadělal rovněž Alvin Martin, který se kuriózně loučil ve stejný den, kdy debutoval Rio Ferdinand. Martin na Upton Parku strávil dohromady 20 let, nikdy se mu však nesnilo o tom, že by jednou z pozice obránce vsítil hattrick a potřísnil tak konto třech různých brankářů zároveň! Právě toho dubnového večera se mu to proti Newcastlu při ligové výhře 8:1 senzačně povedlo.

Jednu takovou raritu si na Boleyn Ground střihl rovněž jiný ikonický obránce Tony Gale. Ten se ve vínovém dohromady trefil jen pětkrát ve 300 ligových startech, na jedno konkrétní pohárové utkání však nikdy nezapomene: "Jedna z mých nejlepších vzpomínek se týká utkání Ligového poháru z roku 1988, když jsme 4:1 porazili Liverpool. Oni byli tenkrát nejlepší tým v zemi a my toho dne neměli soupeře. (...) Já dával gól z přímého kopu a úplně jsme je smetli z hřiště. Bylo to vážně úžasné."

Ze stěhování Kladivářů budou patrně nadšení všichni ti, kdo mají co dočinění s Manchesterem United. Jeho úterní prohra, která s největší pravděpodobností Red Devils připravila o Ligu mistrů, totiž akorát vhodně navázala na zkázu z let devadesátých, kdy si United na Boleyn Ground prohráli hned dva tituly — v letech 1992 a 1995. V druhém případě dokonce při remíze 1:1 čaroval československý brankář Luděk Mikloško. Takhle lze tedy vlastně říci, že nebýt Upton Parku, devadesátky by poznaly všehovšudy dva mistry; Arsenal (dvakrát) a právě Fergusonovu mašinu.

Za vlády Harryho Redknappa (1994-2001) Boleyn Ground s láskou kojilo hned šest nadaných hochů, kteří to v Premier League dotáhli pořádně daleko — Rio Ferdinand, Joe Cole, Jermain Defoe, Frank Lampard, Michael Carrick a Glen Johnson by dohromady poskládali na stůl rovnou 18 mistrovských medailí a 14 nominací do nejlepšího týmu sezony dle PFA (na obou sbírkách by se nepodílel jen Defoe). Ti dva nejúspěšnější, Ferdinand s Lampardem, se pak částečně podíleli i na tzv. Velkém úprku z jara 1997, kdy West Ham před domácím publikem dvakrát za sebou úchvatně otáčel zápasy s londýnskými rivaly; nejprve s Tottenhamem (4:3) a potom s Chelsea (3:2).

Zvláštní vzpomínky bude mít na Boleyn Ground Mark Noble, který na stadionu jako malý kluk pomáhal sbírat zakopnuté balony, aby tam později de facto startoval další 'Great Escape'. West Ham sice ještě tehdy v březnu 2007 s Tottenhamem prohrál 3:4 (načež se Noble dle svých slov rozbrečel), pak nicméně opanoval sedm ze zbývajících devíti kol a senzačně se zachránil. Onen duel se Spurs byl památný i proto, že se tenkrát poprvé v dresu Kladivářů trefil jistý Carlos Tévez, aby ukončil své 20zápasové čekání na gól. Následně to byl právě on a Bobby Zamora, kdo WHU střelecky odtáhl za vytouženou spásou.

A že vám ještě v tomto výčtu chybí nějaké ty krásné góly? Nebojte se ničeho, i těch se na Boleyn Ground urodily mraky. Je libo Beckhamův magický lob či Rooneyho gól z půlky hřiště? Nebo snad Baleův dechberoucí nápřah z kroku s Henryho příslovečnou pohotovostí při přebírání balonu? Potažmo nabídnu vytříbené domácí kandidáty jako třeba Di Cania s jeho parádním kouskem improvizace, případně Antona Ferdinanda a jeho vyloženě sporadický příspěvek do diskuze. Dimitri Payet se v takové vybrané společnosti se svým brilantním přímým kopem z letošní sezony jistě taky neztratí...

---

Bratři Tonkinsovi a jejich skromný byznys. Zdroj: telegraph.co.uk

---

Boleyn Ground, třináctý to hráč

Kdyby mělo Boleyn Ground lidskou duši, nejspíš by bylo zapřisáhlým katolíkem, odpradávna pracujícím v docích a oddaně sledujícím obdobu českého seriálu Ulice, nekonečné ságy Eastenders, lamentujícím nad smrtí každé své oblíbené postavy za hrdého užití svého obhroublého dialektu cockney. Ano, tak silné stereotypní rysy dostal stánek West Hamu do vínku čistě svou polohou, respektive demografickým složením svého okolí.

Spojení stadionu a lokální komunity se možná občas bere na lehkou váhu a leckdy se naopak i přeceňuje; vztah Tottenhamu a židovské obce je třeba dobrým příkladem takového zveličování. V případě West Hamu a londýnského East Endu se nicméně jedná o regulérní symbiózu, kdy si klub s okolím vzájemně prospívají, a dohromady jaksi splývají.

S katolickou církví byl West Ham spojen téměř odnepaměti. Právě jí Hammers svým způsobem vděčí za vlastní domov, neboť to byl Norbert, milosrdný bratr (Brother of Mercy) v nedaleké škole Svatého Eduarda, kdo zástupce West Hamu dávného roku 1904 pozval, aby omrkli bývalé bramborové pole. Převážně irští katolíci se potom zasadili o to, aby byl o sedm let později hned vedle otevřen kostel svaté Panny Marie (v originále Our Lady of Compassion Church), a od té doby jde pobožná část East Endu s fotbalovým klubem West Ham United pevně ruku v ruce. Až do roku 1959 ostatně část westminsterské diecéze Boleyn Ground de facto vlastnila.

Dnes už to nejsou pouze irští přistěhovalci, kdo dodává místní komunitě na nezvyklém koloritu. Dnes už to jsou i Ghaňané, Bangladéšané, Nigerijci, Filipínci, Uganďané, Indové, Tamilové, Litevci a další etnika, kdo utváří prazvláštní kaleidoskop, jakým je populace východní části Londýna. V pořadí pátá nedělní mše se takto v kostele svaté Panny Marie čerstvě pronáší v polštině a speciálních bohoslužeb se dostává rovněž indickým katolíkům.

Roku 2005 kostel zaznamenal rekordní návštěvu, když se na mši dostavilo až patnáct stovek věřících, a dnes se k dlouhému zástupu zájemců řadí i vybraní členové fotbalového klubu. Manažer Slaven Bilić je zapřisáhlým katolíkem a se sestrou Patriciou sdílejí vzpomínky na Medjugorje, oblíbené poutní místo na chorvatsko-bosenských hranicích. Zrovna letos v březnu Bilić po výhře nad Tottenham přišel do kostela zapálit svíčku. Mimoto se pak k pravidelným návštěvníkům řadí také obránce Joey O’Brien a brankář Adrián si místním ghanským knězem nechal zorganizovat i vlastní svatbu.

Sestry Patricia a Immaculata místní modlitebnu spravují od roku 2000 a přesunu Hammers na Olympijský stadion se vysloveně děsí, v čemž ani omylem nezůstávají samotné. Pakliže relokace West Hamu má dle prvotních plánů pomoci vytvořit uprostřed jedné z nejchudších čtvrtí Londýna až 700 nových pracovních míst, v těsném okolí Upton Parku několik takových zřejmě zanikne — a vesměs všechny budou mít co dočinění s fanouškovskou rutinou před domácími zápasy i po nich.

Zatímco stěhování Arsenalu na Emirates Stadium či ještě dříve Tottenhamu na White Hart Lane s sebou neslo jen pár kroků navíc či kosmetické úpravy zajetých víkendových tras, tentokrát se jedná o citelný rozdíl čtyř kilometrů vzdušnou čarou. Na nový stánek se takhle nebude stěhovat třeba Gary Firmager, který si na Boleyn Ground po neuvěřitelných 27 let přivlastňoval jeden žebřík, z něhož lidem laskavě udával vlastní fanouškovský magazín "Over Land and Sea".

Jen stěží se bude přesouvat rovněž Dean Tonkins s bratrem Dalem, kteří o každém hracím dnu před svým domem čechrali stánek s různými sladkými dobrotami (viz foto). Jejich pouťové žužu bonbóny a ledová tříšť příchozí diváky vábily nepřetržitě od roku 1996. Po čtyřech letech svého fungování bratři Tonkinsovi klubu odvedli symbolických 40 liber, které obratem putovaly na charitu; soukromý vlastník arény v bohatším Stratfordu už ale tak shovívavý dozajista nebude. Pro Deana Tonkinse se jedná o čtvrtinu živobytí, a proto ve snaze zajistit si místo rovněž před Olympijským stadionem dokonce oslovil i samotného londýnského primátora Borise Johnsona. Jeho budoucnost přesto zůstává ve hvězdách.

O byznys se rázem strachuje také ikonická Kenova kavárna, kde by po sobě Frank Lampard senior klidně mohl mít pojmenovaný svůj oblíbený sendvič s párkem. A dolů bezesporu půjdou i výdělky dalších podniků v bezprostředním okolí stadionu. Karren Brady — pravá ruka spoluvlastníka klubu Davida Golda a mozek projektu relokace, údajně odměněný až milionovým bonusem — si například oblíbila koláč Christine Nathan, jejíž nizozemští předkové hojně vyhledávaný obchod založili už roku 1938. "Každý den pečeme plné talíře, všechno za pětku (35 korun), navíc s šálkem čaje. Kolik za tohle zaplatíte na západě?" táže se rétoricky Nathan a přiznává, že její srdečné doupě čeká velká rána.

Malou naději Christine a dalších zosobňují ti, které nostalgie bude k Boleyn Ground táhnout i nadále. A že se tací skutečně najdou. K místu, kde se brzy rozprostře na 800 bytových jednotek, se před zápasy na Olympijském stadionu plánuje stahovat třeba Frank Adams, už přes čtyřicet let držitel permanentky. "Bydlím ve Stratfordu, blíže stadionu, než jsem kdy bydlel. Ale stejně se tu míníme zdržovat do doby zhruba hodinu před výkopem a potom chytnout vlak," trvá na svých rituálech Frank.

Víkendová rutina se těžko bude opouštět také Steveu Midwinterovi, který v hospodě nedaleko Boleyn Ground v 70. letech potkal svou nynější manželku Elaine. "Bydlím hned za rohem a sem chodím popíjet. Stratford? Jistě, najde se tam pár barů pro mladé kravaťáky. Ale já tenhle klub následuji od svých 16 let, a mé zápasové dny vždy byly o šipkách, pár drincích, prostě společenská událost. Fotbal pro mě znamená celý den venku na tahu, nestačí si jen odskočit na třetí hodinu zkouknout zápas," sdělil Steve Telegraphu, usrkávaje piva ve svém oblíbeném pubu.

Právě Steve s Frankem zřejmě jedině uvítají služby dvou lokálů, které od příští sezony budou do Stratfordu vysílat speciální autobusy, jenže plno dalších své srdcovky chtě nechtě opustí. A ty pak možná budou neochotně následovat Vévodu z Edinburghu — hospodu, ve které kdysi za dob aktivního hraní rád sedával obránce Julian Dicks, a jež se k nevíře leckoho uzavřela již roku 2014.

---

---

Boleyn Ground a jeho přilehlé okolí napříč historií pojilo West Ham — jeho hráče, fanoušky i funkcionáře — v jednu velkou rodinu, a to bez nejmenší nadsázky. Harry Redknapp například vzpomíná, že když roku 1961 poprvé dorazil na místo, kde později strávil 18 let jako hráč a manažer, měl okamžitě jasno o tom, že je každý v okolí skrz naskrz vínový. I když by to do sebe v pár případech ti dotyční sami nikdy neřekli, jako třeba výše jmenované sestry Patricia a Immaculata, byli zkrátka vtaženi do víru reality.

"Celý klub sestával z kluků, kteří žili v okruhu čtyř nebo pěti mílí (šest až osm kilometrů) od sebe a společně se mísili v rámci jedné komunity. John Bond (skvělý pravý bek a majitel bezmála čtyř stovek ligových startů za Hammers — pozn. red.) napříč svou hráčskou kariérou bydlel jen 50 metrů od stadionu. Zápas skončil, a po boku 40 tisíc diváků kráčel on, zahnul doprava, pak hned doleva, a do minuty byl ve svém malém řadovém domku," vzpomíná Redknapp.

Taková sounáležitost Upton Parku je sice od pohledu krásná věc, ovšem faktem zůstává, že přesun West Hamu dále na západ je rozumným, byť krutě pragmatickým krokem. Sám David Gold ho bezesporu neposvěcoval s lehkým srdcem, však sám v sousedství vyrůstal, i on nicméně musel spatřovat také očividné limity, které s sebou sídlo na Boleyn Ground nese.

Vzhledem k jeho pevnému ukotvení v dané lokalitě je zhola nemožné stadion rozšířit a 35tisícová aréna se už zkrátka ukazovala být nedostatečná; na Olympijský stadion se přeci jen údajně stihlo prodat přes 50 tisíc permanentek. Stařičký stánek navíc nezvládá držet krok s dnešním vysokým standardem; stoletá pamětnice Mabel Arnold — v úterý klubem sympaticky uctěna za věrné následování Hammers od roku 1934 — si třeba na stránkách Guardianu naoko stěžuje na stále stejně nepohodlné sedačky.

Boleyn Ground tedy možná v půlce čtyřicátých let zvládlo ustát nálety Luftwaffe, ovšem běhu času, respektive nárokům moderní hry, už jednoduše nemělo šanci odolat. A Premier League takhle přijde o jednu významnou konstantu; jeden z nejcharismatičtějších stánků vůbec.

Volně poletující bublinky budou jistě nadále zdobit každé domácí utkání West Hamu, a pokud hymna "I’m Forever Blowing Bubbles" dokázala takhle zachvátit celé širé Wembley, Olympijský stadion pro ni nebude o nic tvrdší oříšek. Sir Trevor Brooking a Bobby Moore o své tribuny rovněž nepřijdou a držitelé permanentek budou díky pěknému gestu vedení klubu povětšinou okupovat korespondující prostory.

Ale přesto; už nikdy to zkrátka nebude to pravé kladivářské. Se všemi svými plusy i mínusy...