Recenze knihy Oddanost - Didier Drogba

Jeden z nejvýraznějších, nejpopulárnějších a nejproslulejších afrických fotbalistů všech dob se rozhodl po sezoně pověsit kopačky na hřebík. Na pultech knihkupectví leží už nějaký čas jeho autobiografie, která by měla být povinnou četbou nejen pro příznivce Chelsea, ale i pro fanynky a fanoušky toho nejlepšího světového fotbalu, který nezřídka opravdu spojuje. V neposlední řadě vlastně taky pro všechny slušné lidi, kteří nechtějí jen tak posedávat v koutě. Příběh Didiera Drogby je totiž v mnoha ohledech inspirující.

Pro začátek jedno upřesnění: tato monografie vyšla v roce 2015, krátce poté, co s Blues oslavil čtvrtý titul. Prolog tedy věnuje svému poslednímu zápasu v modrém dresu, přiblíží své tehdejší rozpoložení a zároveň prozradí, co si řekli s Josém Mourinhem, který v jeho kariéře sehrál setsakramentsky důležitou úlohu. Čili pestré povídání o severoamerickém dobrodružství v klubech Montreal Impact a Phoenix Rising nemůžeme čekat. Angažmá a spoluvlastnictví ve druhém jmenovaném bylo tehdy ještě ve hvězdách, zatímco o tom prvním napíše jenom tolik, že vlastně ani nevím, proč to zmiňuji.

To čínská anabáze v Šanghaji svůj prostor má a z autorova vyprávění zjistíme, že byla skutečně exotická. Na svět ale přišel 11. března 1978 v bezmála 13 000 kilometrů vzdáleném Abidjanu, tehdejším hlavním městě Pobřeží slonoviny. Pro Středoevropany obtížněji představitelné poměry ve své rodné zemi více nastíní až v kapitole nazvané Sloni, kterou věnuje svému dvanáct roků trvajícímu působení v reprezentaci, ve které toho nepochybně musel zažít více nevšedního, než uvádí na těch jedenácti stránkách. Jeho bezprostřední výzva míru ke spoluobčanům v občanskou válkou zmítaném státě poté, co s národním výběrem postoupili na mistrovství světa v Německu, stejně jako nápad sehrát zápas v baště rebelů, na což vzpomíná o několik stránek dál, patří spolu s pomáháním ostatním (mimo jiné prostřednictvím své nadace) k těm nejsilnějším událostem, jež dokládají, že Didier Drogba je nejen útočníkem globální extratřídy, nýbrž zároveň celebritou, která si svou pozici plně zaslouží.

Musel však urazit hodně dlouhou cestu, než se stal vyslancem dobré vůle OSN. V útlém věku se stěhoval do Francie, kde žil u tetičky a strýce Michela Gobyho, jenž rovněž hrával fotbal a svého synovce naučil dovednostem, které se mu pak v profesionální kariéře nesčetněkrát hodily. Vlastně už od dětství si šel odhodlaně za svým cílem, přičemž i na jeho příkladu můžeme vidět, jak je obecně pro úspěch důležité potkat ty správné lidi. Drogba jich potkal několik od Marka Westerloppa přes Josého Mourinha a Romana Abramoviće až třeba po Papeho Dioufa. Současně ovšem platí, že svým přístupem šel štěstí naproti.

Ale natrefil i na ty, kteří jeho filozofii nesdíleli a z různých důvodů přehlíželi, jak skvělého hráče v něm mají. Šlo o klubové funkcionáře i trenéry, které také proto někdy zmiňuje už v samotném názvu kapitoly. Nutno podotknout, že málokdy si nesedli lidsky, protože nevycházet s Didierem Drogbou musí snad jen úplný ignorant. Spíše byla na vině ne rozepře s novináři, ale herní koncepce nebo forma po (vleklejším) zranění. S tím souvisí skutečnost, že ač by se o to nějak snažil, vlastně precizně shrne, jak náročné jest působení ve velkém evropském klubu. Kupříkladu v Chelsea se do toho kolotoče zapojil hned při svém prvním setkání se spoluhráči, mezi nimiž nechyběly ikony Petr Čech, Frank Lampard nebo John Terry, o nichž se - podobně jako o Florentovi Maloudovi či Nicolasi Anelkovi - zmíní vícekrát.

Rekapituluje také konkrétní zápasy, nejen ty, které odehrál za celek ze Stamford Bridge. Nicméně na to, kolik jich od vstupu do vrcholového fotbalu má za sebou, jich zmíní poměrně málo. Avšak dvěma finále Ligy mistrů věnuje stejný počet kapitol. Aby ne, když v obou velmi výrazně zasáhl do průběhu zápasu, leč pokaždé s jiným vyústěním. To, že věří v osud, může usnadnit přijmout porážku, i když hráči přece nechtějí prohrát, zvláště pokud se jedná o poslední turnajový duel. Protože jak říká The Special One: "Finále se nehrají, ale vyhrávají".

Jakožto mimořádně gólový hráč nasázel spoustu branek, včetně finálových klání. Nový stadion ve Wembley by mohl vyprávět ... Skvělé statistiky si držel nejen v Ligue 1, Premier League, Ligovém poháru, FA Cupu, Lize mistrů, turecké lize, ale i při debutových utkáních či proti Arsenalu. Kompletní přehled včetně rekordů, výčtu trofejí a individuálních ocenění najdeme v závěru knihy. Pokud si říkáte, že by bylo hezké, kdyby přidal seznam (proti)hráčů, které považuje za nejlepší, tak vás Oddanost potěší ještě o malinko více. Jako bonus nechybí ani poctivý rejstřík, což nebývá zvykem.

Třebaže si obvykle soukromí přísně střeží, jedna kapitola patří rodině, která je pochopitelně důležitá i v životě profesionálního fotbalisty, jenž tráví většinu roku mimo domov. Seznámí nás s manželkou Lallou, se svými dětmi a letmo s dalšími členy. Nečiní tak ovšem téměř snad na každé třetí stránce jako Luis Suárez, v jehož biografii to pak trochu působí dojmem, že by si bez manželky Sofie pomalu ani nezavázal kopačky. Coby vrcholový sportovec se Didier Drogba taky potkal se spoustou zajímavých lidí. U uznávaných osobností se to dalo čekat, nicméně emotivně založeného Afričana hodně ovlivnila i setkání s takovými, o nichž svět do té doby nevěděl. Nejen na těchto příkladech zároveň ukazuje, že cestou k lepším zítřkům (zvláště co se "Černého kontinentu" týče) není lhostejnost, nýbrž vzdělání.

Oddanost - Didier Drobga je kniha, která představuje natolik poutavé čtení, že často není vůbec snadné se od ní odtrhnout. Někde autor možná mohl jít více do hloubky, ale přesto si pro čtenáře a čtenářky připravil na 350 stránkách komplexního průvodce svými jedinečnými zážitky. Na tu nejvyšší úroveň se, podobně jako například Luca Toni, dopracoval až v pozdějším věku. Avšak není pochyb, že by se díky své pracovitosti dotkl fotbalových výšin i v případě, že by za oněch podivných okolností podepsal smlouvu s PSG. Na hřištích i mimo ně zkrátka zažil pozoruhodné věci a je jenom dobře, že si je nenechal pro sebe. Co dál? Ve stejnojmenné kapitole to sice přímo nenapíše, nicméně klidně může napodobit George Weaha a stát se v Pobřeží slonoviny prezidentem. Lepšího by si tato západoafrická země nemohla přát.

HODNOCENÍ: 10/10