Recenze knihy Ilustrovaná historie fotbalu

Jelikož se jedná o nejoblíbenější sport na světě, není divu, že o něm vychází celá řada nejrůznějších knih. Vedle (auto)biografií hráčů jsou na pultech knihkupectví speciální publikace o konkrétních klubech nebo velkých turnajích. Autor této chtěl zvolit trochu jiný přístup. Vyšlo to?

Pro lepší přiblížení pojďme nejprve k tomu, co je uvedeno na obálce: "Fotbal a komiks. Spojení, které fungovalo mnoho let. Bohužel v poslední době je těžké najít vtipný a zručně nakreslený fotbalový komiks. Naštěstí je tu však David Squires, aby to změnil. V Ilustrované historii fotbalu autor oživuje některé z nejslavnějších momentů z historie této nejpopulárnější hry na světě a také se zaměřuje na nejslavnější hráče. Současně se nemilosrdně naváží do obrovských sum, které se ve fotbale točí, a kritizuje a dělá si legraci z korupčních skandálů i z výstřelků takzvaných hvězd."

Obálka zní na první přečtení dost tuctově, nicméně tato kniha - jakkoliv není výhradně vtipná a jenom zručně nakreslená - si zaslouží šanci. Na úvod i během čtení nastolí autor nějakou tu pozoruhodnou otázku (např. Jak by vypadal svět, kdyby gól Geoffa Hursta nebyl v prodloužení finále MS 1966 uznán?), leč nenabídne na ni odpověď. Význačné události jsou v knize zaznamenány chronologicky, takže "pračlověčí" fotbal na začátek spolehlivě navnadí na další čtení a prohlížení. V závěru naopak nechybí pohled do budoucnosti. Poněkud přitažený za vlasy, na druhou stranu bychom se teoreticky něčeho trochu podobného mohli klidně dočkat v roce 2022 v Kataru.

V tomto blízkovýchodním státě mají prachy, ale ne vždycky dodržují lidská práva. Tomu i některým přehmatům FIFA se autor opravdu věnuje, nicméně nejen v těchto případech se nevyhýbá jaksi pokřivené/podivné ironii, která pak vyznívá jinak než měla. Občas využívá velice specifický humor, kterým jakoby značně odbočoval od tématu, což jistě zdaleka ne každému bude připadat vtipné. Viz kupříkladu kapitolka o tzv. Maracanazu (prohra Brazilců s Uruguayí na domácím MS 1950), kterou se naštěstí podaří zachánit tím, že se v jejím závěru Luis Felipe Scolari baví s Davidem Luizem o tom, že "nic tak ponižujícího se Brazílii na místrovství světa na domácí půdě už nikdy nestane." Rovněž hláška o tom, jak "je vzrušující sledovat, kdo každý rok doplní v semifinále Champions League Barcelonu, Real a Bayern, přičemž asi chvíli potrvá, než zase vyhraje tým z Rumunska," se povedla. S endoskeletony z Terminátora či s narážkou na Scarface uhodil, jak se říká, taky hřebíček na hlavičku.

Formát knihy je rozvržen následovně: Na levé stránce vždycky najdeme název (např. Bitva o Santiago: Chile versus Itálie, 1962; Po stopách hvězdy: narodil se José Mourinho; Prostě nádherný fotbal: Brazílie 1970). Pod ním si přečteme tu více, tu méně odstavců o dané události a na pravé straně pak najdeme k ní se vztahující komiks, kde by obrázky a kresby měly všechno podstatné nejlépe vystihovat. Výjimku tvoří akorát vítězství Anglie na domácím šampionátu v roce 1966, kde obsáhne dvě stránky jak text, tak komiks.

Není se co divit, protože Squires, jenž přispívá do novin The Guardian, věnuje nejvíce kapitolek ze své knihy anglickému, potažmo britskému fotbalu. La Liga, Bundesliga, Serie A nebo Ligue 1 jsou odsunuty na druhou kolem. Přitom za ty roky se i v těchto soutěžích událo mnoho zajímavého, co by jistě zasloužilo být zaznamenáno v knize, která se pyšní názvem Ilustrovaná historie fotbalu (tj. nikoliv "Ilustrovaná historie Premier League, předchůdkyně Premier League, PMEZ, Ligy mistrů a úlohy britských mužstev v těchto soutěžích, a zvlátěpak ještě Anglie na mistrovství světa").

Autor ve svých karikaturách nezachází do extrémů, jak to bývá běžné - viz kupříkladu MS ve fotbale 1930-2014 - Obrazový průvodce, o kterém bychom si taky mohli v brzké době jen tak pro radost napsat. Kupříkladu i Luis Suárez tady má v podstatě normální zuby. Potíž však přesto může trochu spočívat v důvěryhodnosti celé knihy. Vzhledem k tomu, že má jít v podstatě o "zábavně podanou historii" se dá předpokládat, že si něco přimyslel nebo poupravil, byť se na rozdíl od Oficiální historie mistrovství světa ve fotbale FIFA nedopouští faktických chyb.

Jasně, historické filmy si mnohdy taky některé věci přikrášlují za účelem dramatizace. Někdy to funguje, někdy to nefunguje. Mimochodem, autor zmíní pár bijáků, které pojednávají o fotbale. Rozhodně navnadí k jejich zhlédnutí. Tedy pokud jsme je už neviděli. To platí kupříkladu pro francouzské drama podle skutečné události s názvem Šťastné a veselé, které vypráví o tom, kterak se znepřátelené strany během první světové války rozhodly, že Vánoce 1914 stráví v míru a společně, a které - jen tak pro zajímavost - stříhala česká režisérka Andrea Sedláčková.

Ale zpět k důvěryhodnosti této publikace. Opravdu byl prvním panovníkem, který začal chodit na fotbal, král Jiří V. (dědeček Alžběty II.)? Fakticky má ázerbajdžánský pomezní sudí Tofik Bachramov, který uznal Hurstův gól/negól ve finále MS 1966 v rodné zemi sochu? Byl právě Don Revie prvním koučem, který v rámci přípravy na zápas začal sbírat detailní info o soupeřích? Skutečně museli Skotové na Mundialu v Argentině ‘78 tlačit svůj bus do kopce k hotelu a skutečně pokousal jejich kouče MacLeoda při jednom z pozápasových rozhovorů pes?

Nelze nevidět, že autor jest velkým fotbalovým nadšencem a jemu podobní budou jistě v naprosté většině kapitol vědět, jak se věci doopravdy měly. Třeba při finále MS 1934 před zraky Benita Mussoliniho, ve kterém Čechoslováky několikrát zaříznul švédský rozhodčí. Připomenuto bude i osmifinále sedmnáct roků starého turnaje, ve kterém se střetla domácí Jižní Korea s Itálií, a hlavní roli hrál sudí Byron Moreno, přičemž v knize nechybí zmínka o tom, že se později stal mulou pro drogový kartel a bych chycen při pašování několika kilogramů heroinu. A jak se potom k vyřazení své země postavil šéf Perugie? Dále se řeší třeba řecký zázrak z portugalského EURA (Jan Koller se stane Trojským koněm), styl tiki-taka, titul pro Citizens z roku 2012, případ Bosman, finále Ligy mistrů 2005 a samozřejmě musela být zakomponována kapitola o Invincibles (tj. Neporazitelný Arsenal ze sezony 2004). Avšak ještě silnějším příběhem než kung-fu kop Erica Cantony pochopitelně zůstává vražda kolumbijského obránce Andrése Escobara.

Nás může těšit, že své čestné místo získal Vršovický dloubák Antonína Panenky. Dokonce se dostal až na zadní stranu obálky. Ačkoliv ledacos nasvědčuje tomu, že každá země, ve které kniha vyšla, uvádí na této zadní straně něco jiného, co se k ní vztahuje. Při této příležitosti nelze nezmínit práci překladatele, který texty poměrně často doplňuje svou vlastní poznámkou. Nicméně protože není psaná obvyklou kurzívou, není snadné rozsoudit, jestli má být touto poznámkou pouze jedna věta nebo třeba celý odstavec. Navíc evidentně nefandí Realu Madrid a sem tam si neodpustí pozměnit text. Například v kapitole o Nottinghamu Forrest z roku 1979 se píše: "Leicester City anglickým titulem šokoval celý moderní fotbalový svět, přičemž pravděpdobnsot byla asi tak velká, jako že David Limberský získá Zlatý míč ... Naděje Davida Limberského tedy žije." Silně pochybuju, že by v originále bylo napsáno zrovna jméno obránce Viktorie Plzeň.

Mimochodem, ještě k "Liškám v kurníku", za jejichž pohádkovým úspěchem stály podle autora tři naprosto obyčejné věci - silná morálka, motivace a smlouva s thajským miliardářem. Touto veselou tečkou můžeme povídání o Ilustrované historii fotbalu bez obav uzavřít. Jenom dodejme, že počet devadesáti kapitol je tak akorát, byť některé příběhy byly upřednostněny na úkor těch hodnotnějších a z hlediska dějin nejpopulárnějšího sportu na světě také významnějších. Na druhou stranu potěší, že dál budeme mít, co řešit. Jelikož ani tato kniha nepřináší jednoznačnou odpověď na otázku, jestli je lepší fotbalista Cristiano Ronaldo nebo Lionel Messi!

HODNOCENÍ: 7/10