Recenze knihy Historie mistrovství Evropy ve fotbale

Po ročním odkladu, který způsobila koronavirová pandemie, startuje další velký fotbalový svátek. A takové obvykle nezůstávají bez povšimnutí fotbalových novinářů a nadšenců, kteří se jim věnují buď v samostatné, anebo rovnou v kompletně retrospektivní knize. Přesně takové, jako je právě tahle.

Na úvod bude dobré zdůraznit, že Historie mistrovství Evropy ve fotbale NENÍ oficiální publikací UEFA. Jejím autorem je Slovák Ivan Truchlik, jenž v minulosti vypracoval například Kuriozity a rekordy MS ve fotbale nebo obsáhlý, leč přesto nekompletní Fotbalový atlas světa. To znamená, že byla přeložena do češtiny a současně platí, že při šampionátech, které se odehrály po roce 1993, ve výčtu pokaždé upřednostňuje vystoupení české reprezentace. Psal takříkajíc na vlastní pěst, přesto si odpustil chyby, včetně malých. FIFA by si z něj rozhodně měla vzít příklad, protože tento její průvodce nejenže by se dal nazvat ostudou pro tuhle mocnou organizaci, ale zároveň se dá do značné míry považovat až za výsměch všem fanynkám a fanouškům toho nejlepšího světového fotbalu.

Nicméně vraťme se zpět k akci, jaké se můžou zúčastnit pouze země ze starého kontinentu. Historie mistrovství Evropy ve fotbale byla sestavena tak, že mezi povídáním o každém EURU najdeme tematicky zaměřenou kapitolu. Ta se týká kupříkladu brankářů, skandálů a překvapivých událostí, Ligy národů, pozoruhodné bilance zemí na ME, a samozřejmě nechybí ani kompletní výsledky závěrečných turnajů. Čili koncept povedený, byť by se některé pasáže daly určitě rozšířit, eventuálně vyměnit za nějakou poutavější - např. zajímavosti ohledně komentátorů z různých zemí světa, protože mistrovství Evropy zajímá fotbalové příznivce a příznivkyně všude na celé planetě (na rozdíl třeba od mistrovství Oceánie, což je ovšem škoda!) a téměř v každém vyspělém státě mají komentátorské stálice, z nichž některé si udržují vysoký standard, zatímco jiné nešetří úlety, jak dokazuje i tento článek. Proč ne? Když už se tady vyskytuje kapitola Mezi dvěma světovými šampionáty, která pečlivě, ale vlastně trochu zbytečně, zkoumá výsledky jednotlivých účastníků nejprve na světové a následně na evropské přehlídce, načež v další tabulce se tohle pořadí prohodí ...

Když už jde řeč o statistikách a tabulkách, autor jimi opravdu nešetří. To máte: údaje o počtu diváků, údaje o počtu gólů, údaje o nejlepších střelcích (včetně průměru na zápas) na jednotlivých mistrovstvích. U brankářů zase sleduje minuty bez obdržené branky i celkový počet čistých kont. Dále neopomene uvést mimo jiné to, který kouč vedl na závěrečném turnaji národní tým nejčastěji. A to by bylo, aby scházely nejlepší jedenáctky podle UEFA, vítězné finálové sestavy nebo výčet medailí a bodů (začleněno spíše proto, aby se na dané stránce nějak vyplnilo zbývající volné místo), přičemž asi každý odhadne, která ze zemí je na tom z těchto posledních dvou úhlů pohledu nejlépe.

V úvodu se ještě vrátíme k turnajům, jaké EURU předcházely (British Home Championship, Balkánský pohár, Skandinávský pohár) a vyzdvihnuta budou i jména, jejichž nositelé jako Jules Rimet či Henri Delaunay se výrazným způsobem postarali o uspořádání soutěže, která byla až do roku 1960, resp. 1958, v Evropě nevídaná. Bude vysvětlen dřívější systém a s ním související okolnosti týkající se postupného rozšiřování, kdy se finálového turnaje postupně účastnily čtyři, pak osm, pak šestnáct a nakonec čtyřiadvacet zemí. V tomto směru nutno podotknout, že několikrát dojde na politiku, jelikož politické dění se s nejpopulárnějším sportem na světě pochopitelně nevylučuje.

Své by o tom mohli vyprávět Dánové, kterým neklid v Jugoslávii nakonec de facto přihrál senzační titul. Nebo Španělé, kterým při zpětně vyhlášeném úvodním mistrovství nedovolil generalissimus Franco vycestovat k zápasu do Moskvy. A co tehdy, jak v kvalifikačním duelu mezi Srbskem a Albánií poletoval na stadionu nad hlavami hráčů dron? Pořádat vrcholnou sportovní akci jest nepřekvapivě prestižní záležitost, a tak není divu, že vedle politikaření přichází také korupce. Letos se kupříkladu řešilo, že Copa América se měla poprvé odehrávat ve dvou zemích. Zato Michel Platini se už před časem zasloužil o to, že se EURO 2020 rozprostře do dvanácti měst po celém kontinentu. Ten samý Michel Platini, který byl hvězdou ve čtyřiaosmdesátém a který si pak během svého předsednictví UEFA cpal úplatky do kapes tak vehementně, že mu z nich začaly zase vypadávat na zem.

Nakolik šikovný nebo stupidní nápad je, že například skupina E se bude hrát v Petrohradu a v Seville, tj. v metropolích, které od sebe dělí cca 3 500 kilometrů, se teprve ukáže. Nevěděl to totiž ani autor knihy Historie mistrovství Evropy ve fotbale, která vyšla v březnu 2020, tedy v době, kdy se začal masivně rozšiřovat koronavirus. Hotová byla pochopitelně už nějaký čas před vydáním, takže pandemii vůbec nebere v úvahu (to znamená, že divácký rekord letos jistě nepadne). Ale i kdyby ji v potaz brala, stejně by byla neúplná - jednak později vypadnul stadion v Bilbau, a jednak stále nebyli známí poslední čtyři účastníci, kteří vzešli z vítězné baráže, tedy Maďarsko, Skotsko, Slovensko a Severní Makedonie.

Jak naznačeno, tahle publikace je vedená víceméně faktograficky. Autor jde především po stopách výsledků a jeho revírem je statistika. Občas popíše, jak konkrétně padnul nějaký důležitý gól, sem tam zmíní vesměs opomíjený detail - třeba ten, že v mači na ME 2008 mezi Českou republikou a Tureckem zaznamenal Nihat Kahveci v nastaveném čase rozhodující trefu zřejmě z ofsajdu. Nehledě na to, že i kdyby měl rodák z Istanbulu tisíc dalších pokusů, takhle přesně by to s největší pravděpodobností už nikdy netrefil. Ale na "kdyby" se prostě nehraje. Ivan Truchlik o sobě, na rozdíl od jiných autorů, nenapíše jediné slovo. Je pravda, že zvláště výše uváděný Fotbalový atlas světa dokazuje, že fotbal musí mít hodně rád. Proto by bývalo nemuselo být od věci zakomponovat vlastní postřehy a zážitky, třeba tak trochu ve stylu Deníků Jaromíra Bosáka.

Pak bychom si mohli ověřit, jestli kromě statistik rozumí také samotnému fotbalu. Co se týče zajímavostí, znovu se (snad po vzoru judistického vedoucího Tumpacha v podání Františka Peterky z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje) nechce pouštět do žádných větších akcí. Ale když už na ně dojde, fanoušci a fanynky je jistě uvítají. Ať už má jít o fakt, že si Skotové po vítězství nad Anglií ve Wembley při kvalifikaci v roce 1967 v té extázi na památku vytrhávali z hrací plochy trávu; o turecké obvinění Bohumila Veselého z krádeže košile; o záměně vlajek NDR a NSR; případně o to, jak ve skutečnosti probíhal los rozhodčího Kurta Tschenschera, který měl určit, jestli se do finále ME 1968 podívá Jugoslávie či Itálie. Vzpomene taky, že při kvalifikaci na slavné EURO 1976 muselo být utkání mezi Československem a Anglií po patnácti minutách ukončeno kvůli mlze (druhý den se z výhry 2:1 radovali pozdější mistři Evropy), ale na odklad střetnutí mezi Ukrajinou a Francií na EURO 2012 kvůli deštivému rozmaru počasí už nereaguje. Jasně, jsou to maličkosti, nicméně při tom jinak vesměs statistickém pročítání stejně potěší.

Zároveň by bývalo nebylo od věci upozornit, že při kyjevském finále dohrávali Italové kvůli zraněním posledních cca 10 minut v podstatě o devíti. Oproti tomu zápas o 3. místo se na EURU hrál naposledy v roce 1980, přičemž nám bude předložena skutečná bizarní historka o tom, proč došlo k jeho zrušení, přestože by se nejen podle mého názoru měl hrát i na ME. A přečteme si také o devíti gólově nejplodnějších utkáních. Není bez zajímavosti, že hned pětkrát v nich figuruje reprezentace jistého konkrétního státu. Poměrně důkladně vybrané fotky rovněž potěší, avšak snad ještě větší radost udělá připomenutí mladšími generacemi kolikrát už neprávem polozapomenutých osobností, jakými byli Viliam Schrojf, Dieter Müller, Viktor Ponědělnik, Jean-Marie Pfaff, Marcelino Martínez Cao, Luis Suárez Miramontes, Enzo Bearzot, Dragan Džajić, Sandro Mazzola či Václav Ježek.

Historie mistrovství Evropy ve fotbale je určitě spolehlivým zdrojem informací, byť by bylo dobré, kdyby autor jaksi dokousával všechny nakousnuté myšlenky, tak jako by mohl občas lépe vážit slova, ačkoli v tomto případě by mohla být chybka spíše na straně překladatele. Každopádně platí, že tahle monografie má jediný doopravdy výrazný nedostatek. A sice, že by dávalo mnohem větší smysl, kdyby putovala na pulty knihkupectví až po EURU, protože kdyby proběhlo klasicky podle plánu už minulý rok, zůstala by aktuální necelé čtyři měsíce, namísto čtyř roků. Jinak se určitě jedná o vítané počteníčko. A nebylo by vůbec marné, kdyby vznikla a u nás vyšla obdobná knižní sumarizace turnajů Gold Cup nebo Copa América.

HODNOCENÍ: 8/10

Kniha je patrně nejvýhodněji k dispozici v e-shopu DOBRE-KNIHY.CZ