PO ITÁLII A PŘED...?

Sen skončil. Přišlo probuzení, nevlídné, sychravé, nepříjemné. Naše tolik očekávaná účast na MS 2006 patří minulosti. Postupem času opadnou vášně a bude čas na podrobnou a věcnou analýzu. Ano, jsme po Itálii a nejen po ní. Ale zároveň jsme před...?

Uplynulo deset let od největšího fotbalového úspěchu samostatné České republiky. Na stříbro z EURO 1996 nelze zapomenout. Zároveň můžeme tento rok a toto evropské mistrovství pokládat za první krok k účasti na MS 2006. Poborský, Nedvěd, Šmicer, byli u toho a stříbrné medaile jim tenkrát moc a moc slušely.

Ve stejný moment jsme si uvědomovali, že je zde šance dostat se znovu na MS, do Francie, o dva roky později. Nepovedlo se, právě tak jako v roce 2002 do Koreje a Japonska. Až letos. Ale mezitím se objevil další evropský šampionát, Belgie - Nizozemsko, ale zejména ten v Portugalsku a naši fotbalisté na něm sahali po zlatu, po titulu. Chyběl krůček, překážkou se stal pozdější vítěz turnaje Řecko. Museli jsme se spokojit s bronzem za účast a porážku v semifinále. Ale zde se vlastně zrodil tým, který později vybojoval v kvalifikaci, a následné baráži s Norskem, postup do Německa.

Co jsme na tomto turnaji ukázali a dokázali? Porazit USA po velice dobrém výkonu, když si jedničku zasloužili především neúnavní bojovníci Nedvěd a Rosický, ale také Jan Koller. Jeho nešťastné zranění se stalo jakýmsi vyvrcholením prokletí reprezentace České republiky. Po Šmicerovi a Barošovi přišel trenér Brückner o dalšího, a dá se říci posledního dobrého, útočníka.

Zmatek a bezcílné bloudění po hřišti v utkání s Ghanou, kde si nejlepší známku zasloužil jen brankář Petr Čech, který nás zachránil od debaklu. Pavel Nedvěd se snažil, ale také on se postupně vytratil.

A na závěr poměrně velmi slušný výkon proti Itálii. Dá se říci, že jsme za daných okolností na víc neměli. Znovu to byl kapitán týmu Pavel Nedvěd, který od začátku do konce burcoval spoluhráče, chodil si pro míče, zakládal útoky, přihrával, střílel. Jak jsem již napsal v článku po utkání s Ghanou, vynikající fotbalista. Bylo-li toto jeho definitivní loučení s reprezentací, nemá se za co stydět. Jen to vítězství chybělo. A s ním postup do osmifinále. Jistý byl také brankář Petr Čech, překvapil Radoslav Kováč v obraně, kde nahradil Tomáše Ujfalušiho, forma se vrátila jeho jmenovci Rosickému. A potlesk si zaslouží také Milan Baroš, za snahu, za ochotu riskovat zhoršení zdravotního stavu, obětovat se pro tým. Ostatní? Nic moc, skoro nic...

Jaký je tedy celkový dojem z působení naší reprezentace na tomto mistrovství světa? Střídavě oblačno, čekali jsme slunečno, ale ono se z pár mráčků zatáhlo nebe, zablesklo, zabouřilo a spustil se pěkný slejvák. A s ním odpluly také naše naděje. Zranění, karty, slabá lavička, ale také určitá "zaslepenost" trenéra Karla Brücknera. To jsou asi základní příčiny našeho vyřazení. Naučili jsme se vlastně jen dvě taktické varianty. Buď nakopávání míčů na vysokého Kollera a rychlého Baroše, což se dařilo 43 minut proti USA a pak se stalo zcela neúčinným. Nebo vyvážení míče Nedvědem a Rosickým, podél lajny také Grygerou, se snahou proniknout na dostřel branky. To se dařilo proti slabě hrajícím fotbalistům USA a částečně, díky Nedvědově nezlomné bojovnosti, proti Itálii. Ale ukázalo se jako nedostačující ve chvílích, kdy byl soupeř rychlejší nebo měl skálopevnou obranu. Při změně rytmu, přechodu z defenzivní taktiky na ofenzivní, jsme si nevěděli rady, mnoho z oněch deseti hráčů v poli působilo kolikrát až bezradným dojmem.

Ale nepouštějme se do podrobností, na hodnocení každého jednoho hráče a týmu jako celku jistě bude mnoho příležitostí. Nyní žijeme euforií, jsme plně vtaženi do atmosféry MS, byť kolikrát smutně přihlížíme radosti těch druhých, šťastnějších. Kroutíme hlavou nad neexistující penaltou ve prospěch Itálie, nad "býčími zápasy" v podání fotbalistů Portugalska a Nizozemska, nad zkratem švýcarských střelců, nad pádem Španělska a vzestupem Francie. Líbí se nám fotbal Argentinců, suverenita Němců, do spánku upadáme při pohledu na jednotvárnost hry Anglie. Tečka, MS 2006 je bez nás, budeme se radovat z dobrého fotbalu, bez nervů, mnozí škodolibě čekajíc na vypadnutí našich pokořitelů, zejména Italů, každý si jistě najde svého favorita a bude mu fandit až do posledního hvizdu rozhodčího.

Co dál? Myslím si, že nastal čas generační výměny. Počínajíc trenérem Karlem Brücknerem, kterému musíme být všichni vděčni za odevzdanou práci, za radost kterou nám přinesl na EURO 2004. Jednou provždy se také stane prvním trenérem, který dovedl Česko na mistrovství světa. Odvedl kus poctivé práce, která mu v závěru nepřinesla očekávanou sklizeň. Vše v životě jednou končí a proto: díky trenére, na shledanou.

To samé se dá říci o Pavlu Nedvědovi. Jeho vrtochy, odchody a návraty, jsou "manýry" hvězdy. Fotbalista je to ovšem vynikající a po právu mu již dnes patří místo v Síni slávy české kopané. Karel Poborský se ocitl za zenitem pravděpodobně již ve chvíli svého odchodu z pražské Sparty, zdá se, že do Německa jel za zásluhy. Formu tedy určitě neměl. Jan Koller, Vratislav Lokvenc, Tomáš Galásek, Jaromír Blažek, Vladimír Šmicer, ti všichni si odvedli své, dozrál čas pro jejich loučení. Za různé kluby si jistě odehrají své, přinesou ještě hodně radosti příznivcům dobrého fotbalu. Ale reprezentace se musí začít ohlížet po nových tvářích. Najde je? Existují? Znate jejich jména? Čeká nás kvalifikace na EURO 2008, Německo, Slovensko, Irsko, Wales, Kypr, San Marino, budování týmu pro MS 2010. Uvidíme, zda první zápas nové sezóny, 16. srpna 2006, s novým Srbskem, bude také pro nás znamenat něco nového.

Vedení ČMFS by nemělo zapomenout na tři věci :

1) Vybrat stejně zodpovědného trenéra jakým byl Karel Brückner.

2) Připravit hodnotný zápas na rozloučenou s touto fantastickou generací reprezentantů České republiky.

3) Ale hlavně ODSTOUPIT!

A co se očekává od nás, příznivců fotbalu a fanoušků Česka? Vyprodaný stadión a nekonečné ovace a poděkování všem těm jejichž jména proslavila náš fotbal po celém světě. Účast na MS 2006 nebyla černou tečku na konci jejich reprezentační kariéry! Naopak! Jejím vyvrcholením!