O ženské kopané s fotbalistkou Sparty: Kdo se přijde podívat, negativní názor změní

31.01.2020 21:31 - Rozhovory
 
Fotbal nehrají jen muži. Obliba ženské verze tohoto sportu poslední dobou roste a české kluby na sebe upozorňují třeba dobrými výkony v Lize mistryň. O současné ženské kopané jsme si v rozhovoru povídali s fotbalistkou Sparty Natálií Kavalovou.

Od sedmi let je kmenovou hráčkou pražské Sparty, za jejíž áčko v současné době nastupuje. Zahrála si i v juniorských reprezentacích a nyní se snaží fotbalovou kariéru skloubit se studiem na vysoké škole. S obránkyní Natálií Kavalovou jsme si v rozhovoru pro Eurofotbal.cz povídali o americkém přístupu k fotbalu, nabídkách, které nejdou odmítnout i atmosféře v ženské kabině.

Ženský fotbal ušel za poslední dobu pořádný kus cesty. Stane se vám ale ještě někdy, že ve společnosti nových lidí řeknete, čemu se věnujete, a oni nevěřícně koukají?

Občas se ještě setkám s překvapenými pohledy. "Ty hraješ fotbal? Jako fakt?" Jo, hraju fotbal. "A to tě vaši nechtěli dát na něco jinýho?" No, brácha hrál fotbal, tak jsem ho začala hrát taky, pokrčím rameny.

Podvědomí o ženském fotbale ale roste. Velkou zásluhu na tom má propagace na sociálních sítích, ať už ze strany klubů nebo reprezentace. Každý tým má své facebookové či instagramové stránky, na kterých fanoušci najdou sestavy, střelkyně gólů, jak to probíhalo.

Myslíte, že je to v jiných evropských zemích podobné? Nebo ještě jako Česko zaostáváme? Jak je to třeba u týmů Španělska nebo Itálie, se kterými jste se potkala na Euru devatenáctek?

Myslím, že mediální zájem je v těchto zemích docela srovnatelný. Markantní je ale rozdíl v návštěvnosti - Andy Stašková přestoupila do Juventusu a na každý zápas tam přijdou dva tisíce lidí, někdy i pět tisíc, ať je to třeba jen přátelák nebo pohár. U nás přijde sto padesát lidí a jsme rádi.

Přitom propagace funguje, lidi o nás ví - na zápasy ale moc chodit nechtějí. Já ale myslím, že naše utkání mohou být stejně atraktivní jako ty chlapské. Jasně, z fyziologického hlediska je samozřejmě náš fotbal odlišný, ale i tak může být pohledný. Jsme více na balonu, není to tak soubojové, hodně hrajeme po zemi. Většinou ten, kdo se přijde podívat, pak negativní názor změní. Kdo ale zůstane u toho svého, že "Holky by přece neměly hrát fotbal", tomu jeho pohled nevymluvíte.

V Americe to vypadá asi jinak.

Amerika, to je v tomhle ohledu úplně jiná liga. Ženský fotbal je tam sledovaný, fanoušci hltají novinky z klubů i z národního týmů, některé hráčky jako Hope Solo platí vyloženě za celebrity. Ženský fotbal tam má úplně jiné zázemí, zejména díky univerzitám - tam se sportem zkrátka žije a proto i zápasy méně kvalitních univerzitních týmů doprovází neskutečná divácká kulisa.

Tady taková návštěvnost ani zdaleka není. Možná i proto, že se někdy hraje v deset dopoledne, což není úplně příznivý čas. Těžko říct, čím bychom lidi nalákaly, aby jich začalo chodit víc. Možná kdybychom postoupily daleko v Lize mistryň. Ale i tak mi přijde, že zápasy, které jsme v Champions League odehrály, mohlo navštívit daleko více lidí.

Něco přes tisíc diváků není zrovna důstojná návštěva na takový zápas, obzvlášť když se hraje na Letné nebo v Edenu. Na takových stadionech je to jako nic. Jinak si ale myslím, že se ženskému fotbalu daří dostávat se více do povědomí. Jsme za to rády, i když samozřejmě do určité míry. Určitě bychom nechtěly, abychom byly známé, aby na nás na ulici volaly "Jé, to jsou ty holky, co hrajou za Spartu". To už se taky stalo a není to nic pro mě. Posunout to ale trochu výš bychom určitě chtěly, zejména co se týče fanouškovské základny.

Focení pro časopis Esquire, které jste absolvovala na podzim, má na propagaci ženského fotbalu v Česku nepochybně také pozitivní vliv...

To bylo hodně zajímavé. Ozvala se mi holka z našeho PR týmu, že by prý se mnou a s Luckou Martínkovou chtěli udělat rozhovor do časopisu Esquire a že k tomu budou i nějaké fotky. Řekla jsem si Jasně, proč ne. Nakonec ale Lucka měla nějakou virózu a proto jsem tam šla sama. Přišla jsem a řekli mi, že to budou takové odvážnější fotky, stylistka mi dala na výběr ze dvou outfitů, jeden spořejší než druhý. Ve finále jsem tam šaškovala v kraťáskách a tričku, zatímco všichni na Strahově koukali, co se to sakra děje. (usmívá se)

Skloubit sport na této úrovni s dalšími aktivitami je složité. Zažila jste někdy období, kdy jste se chtěla na fotbal vykašlat?

Tohle jsem mívala hlavně na střední. Tam je to s docházkou samozřejmě složitější než na vysoké, navíc jsem v té době ještě reprezentovala v mládeži, takže jsem de facto každý měsíc jezdila na týden pryč. Pak jsem musela všechno dohnat na konci pololetí, testy, zkoušení. Kolikrát jsem si říkala, jestli to mám zapotřebí. Ale neumím si představit být bez fotbalu, přijít a ze dne na den najednou skončit.

Půl roku jste strávila na hostování v Dukle. Zatímco Sparta soupeří v lize jen se Slavií a ostatním uštědřuje debakly, tady jste najednou hrála v týmu, který je rád, když od Sparty nedostane debakl.

Bylo to zvláštní. Najednou jsme hrály s Brnem, což byla vždycky povinnost vyhrát. A najednou se vyhrát chtělo, protože kvalitativní rozdíl mezi týmy nebyl zdaleka takový. Hrálo se o každý gól, nebyly ty exhibice jako na Spartě. Na druhou stranu jsem hrála každý zápas, takže mi to určitě pomohlo v rozvoji. Celkově bylo zajímavé zažít si to ze druhé strany. Když jsem hrály proti Spartě, držely jsme o poločase remízu a nikdy jsem nás neviděla tak makat, jako v tomhle zápase. Ve druhé půli jsme samozřejmě fyzicky odešly, protože jsme běhaly naprosto všude.

Naše liga je o dvou týmech. Je naděje, že by se to v nejbližší době změnilo?

V juniorských kategorií to není v takové míře, v té době na naší úrovni byla i Plzeň, dlouhodobě kvalitní mládež mají i na Slovácku. Pak se to ale s přechodem do dospělého fotbalu láme tím, kolik jsou jednotlivé týmy schopné a ochotné dát do ženského týmu peněz. A tady Sparta i Slavia pořád hrají úplně jinou ligu.

Existuje i v ženském fotbalu jakási sparťanská mentalita? Pěstovaný pocit výjimečnosti, nadřazenosti, možná taková zdravá namyšlenost? My jsme Sparta, kdo je víc?

Do mladších žákyň to tak není, to si jdeme v první řadě zahrát pro radost a určitě to není tak, že by na nás trenér řval, že určitě musíme vyhrát. Pak se to samozřejmě mění - chcete vyhrát titul, chápete rivalitu se Slavií, už si nejdete užít zápas, ale vyhrát.

A na hřišti vládnou emoce.

I atmosféra je najednou jiná. Dřív na nás řvali hlavně rodiče, třeba do Hradce jsem nikdy nechtěla jezdit, co všechno jsme si tam museli vyslechnout. Teď už po sobě řveme my. (usmívá se) Možná proto nikdo nechce chodit na naše zápasy, jestli to slyší, co tam po sobě pořváváme. (usmívá se)

Panuje takový předsudek, že zatímco kluci si raději "dají do držky", holky se za zády pomlouvají a intrikují. Platí tohle i v kabině v ženské kopané?

Do jisté míry ano. Stejně nakonec vždycky přijde fáze, kdy si to musíme vyříkat z očí do očí. Holky se ale zkrátka nejdřív pomlouvají, tak už to je. (usmívá se)

Netajíte se obdivem k obránci Bayernu Mnichov a rakouské repre Davidu Alabovi. Kde se vzala tahle láska?

Baví mě, že hraje dobře kdekoliv, kam ho postaví. Na levém beku, na stoperu, ve středu pole. Sama to mám podobně, nejradši hraju krajního beka, ale dřív jsem hodně hrála ve středu obrany. Několik zápasů jsem hrála ve středu zálohy. A do dvanácti jsem hrál na křídle nebo v útoku, až mě pak ve Spartě postavili do obrany a tam jsem už zůstala.

Nějakou dobu jste hrála i s kluky. Berou na holky kluci ohled, nebo jste dostávala stejné "saně", jako klučičí spoluhráči a protihráči?

Do mladších žáků docela jo. To si všichni říkali Tyjo, holka. I trenéři kladli klukům na srdce, hlavně nezajíždějte do té holky. A naopak - v našem týmu se říkalo Kdo zajede do holky, zajeďte do něj pak taky. Tohle ale ve starších žácích už úplně zmizelo. Pak už do mě chodili jako bych byla kluk.

V USA je ženský fotbal velmi oblíbený a řada hráček míří i na štace do Evropy. Jak se americké dívky adaptují na české prostředí?

Trvá jim v první řadě, než se adaptují na zimu - hodně děvčat sem totiž chodí z Kalifornie a podobných krajin. Další věc je samozřejmě jídlo, když dostanou na stůl knedlíky, asi na to ze začátku docela koukají. A pak to jsou další věci vyplývající z odlišného životného stylu - jedna spoluhráčka byla neuvěřitelně překvapená z toho, že tady nikdo nemá sušičku, protože v Americe je to naprosto běžná součást výbavy domácnosti. První čtyři týdny chodila ve zmačkaném oblečení, protože nikdy nežehlila a nechápala, jak jde žít bez sušičky.

Je rozdíl i v přístupu ke hře?

Určitě. V Americe je to nastavené jinak. Na prvním místě je vždycky ten konkrétní hráč - já, já, já. Jsou k tomu vedené odmala, je to jiná mentalita. Tady je to víc o týmu, všechno se podřizuje kolektivu. Tam to berou holky tak, že musí ukázat, proč jsou ony ty nejlepší, že na nich to stojí. Já jsem ta, která potřebuje dát gól.

Jak si vlastně sportovkyně, která musí být večer v půl šesté na tréninku, hledá práci? S tím, že v případě nominace do reprezentace jednou za čas na týden zmizí.

Je to různé a asi se to nedá úplně zobecnit. V první řadě to musí být samozřejmě práce, kde vám vyjdou vstříc, takže ne úplně něco, kde se pracuje na odpolední směny. Některé holky pracují v kanceláři, v pojištovně, jedna dělá třeba grafický design. Další spoluhráčka pracuje na FAČR, takže to samozřejmě chápou.

Zatímco vy musíte chodit do školy nebo do práce, Američanky mají plně profesionální režim. Je na ně proto o to větší tlak? Čeká se, že budou těmi nejlepšími?

Samozřejmě se to od nich očekává. Kdyby ne, tak tu nemusejí být, měly by zvyšovat konkurenci, být tahounkami týmu. Mají tomu koneckonců uzpůsobený i režim - chodí na ranní i odpolední tréninky, mají dostatečnou regeneraci, mají vlastně jen tréninky a pak volno. Nemusejí nikam na osm hodin do školy nebo do práce.

Přestup z české ligy třeba do Bundesligy tím pádem pro hráčku znamená, že se fotbalem konečně může začít živit. Dá se vlastně z tohohle pohledu zahraniční nabídka odmítnout?

Když přijde nabídka z dobrého týmu, která je lákavá i finančně, tak asi odmítnout nejde. Na druhou stranu, osobně jsem zatím spokojená. Fotbal je něco, co mě baví a je nedílnou součástí mého života, navíc nemusím chodit nikam na brigádu. Na druhou stranu je to pořád odreagování, něco, co dělám, protože chci. Ne protože musím.
Autor: Jan Pikous
Počet zobrazení: 11472
Komentáře (348 / 0 nových)
Komentáře k článku naleznete zde
Našli jste v článku chybu? Můžete nám ji oznámit.