Morávek: Reprezentace Schicka potřebuje. To ale neznamená, že jí musí obětovat kariéru a zdraví

Patrik Schick (30) se po konci reprezentační kariéry vrátil k tomu, jak to na MS v zámoří vypadalo a ostřejší výroky pronesl i na adresu národního týmu. V Česku jeho slova vyvolala smíšené ohlasy. Já osobně patřím v tomto ohledu na jeho stranu. V novém Prostoru Jana Morávka zkusím vysvětlit, proč.

Na celé situaci se mi líbí hlavně jedna věc. Patrik Schick se neschoval za prázdné fráze a otevřeně pojmenoval, jak reprezentaci vnímal, co mu vadilo a proč už nemá chuť v tom pokračovat.

To není samozřejmé. Ve fotbale často slyšíme naučené věty jen proto, aby se někdo neurazil. Zejména v kontextu reprezentace a toho, co se kolem ní dlouhodobě dělo.

Pokud hráč roky cítí, že se věci neposouvají, mluví o tom a žádná zásadní změna stejně nepřichází, není překvapivé, že jednou řekne: Takhle už dál nechci.

Upřímně moc nevidím důvod, proč bych měl Schicka za jeho vyjádření pro podcast "To nemá kam" soudit.

Právě naopak. Spíš bychom se měli ptát, proč český fotbal za dlouhé roky nedokázal vytvořit takové prostředí, aby jeden z nejlepších hráčů poslední české dekády chtěl do reprezentace jezdit s radostí, chutí a přesvědčením, že jeho čas i energie jsou využívány smysluplně.

Patrik za národní tým odehrál skoro šedesát zápasů a dal kolem šestadvaceti gólů. Dlouhé roky reprezentaci odevzdával servis, který od něj všichni chtěli. Byl tváří velkých turnajů, nejnebezpečnějším útočníkem, hráčem, na něhož se tým spoléhal. A teď, když řekl dost, se z něj stal vyvrhel, který nechal národ na holičkách...

Lidé, kteří Patrika za jeho rozhodnutí soudí zvenčí, si podle mě často vůbec nedokážou představit, co všechno vlastně reálně znamená reprezentovat.

Ano, v první řadě je to čest a hrdost. Nebudeme si však nalhávat, že to hráčům nepřináší i stinnou stránku v jejich kariérách.

Schick hraje několik let v Leverkusenu, pravidelně bojuje v Bundeslize o přední příčky, má zkušenosti z evropských pohárů a k tomu všemu ho doprovází také dlouhá historie zdravotních problémů. Myslím, že ve třiceti letech už on sám nejlépe ví, co jeho tělo zvládne a co potřebuje, aby mohl dál fungovat na nejvyšší úrovni.

Pro hráče v takovém režimu může být reprezentační pauza paradoxně nejlepším obdobím pro odpočinek a regeneraci, pokud zůstane v klubu. Má dva nebo tři dny volna, může být s rodinou, vypadnout z každodenního shonu, nabrat síly a energii. V klidu se znovu zapojí do tréninkového režimu a připraví se na nejbližší zápas.

Ale napadlo někdy někoho, jak to vypadá, když hráči cestují na reprezentační srazy?

Sbalíte se a míříte do Česka, kde víte, že budete hrát zcela jiný fotbal než v klubu, ale lidé od vás mají stejná očekávání jako v Bundeslize. Když vám zápas nevyjde, dostanete to sežrat. Posloucháte, jak neběháte, nepresujete a dokonce se z vás možná stane i náhradník.

Po tom všem se znovu sbalíte, jedete zpátky do klubu. Přiletíte ve čtvrtek večer či v pátek přes den, takže často ani pořádně nestihnete trénink a v sobotu v 15:30 už zase musíte být připravený podat stoprocentní výkon v lize.

Nechci, aby to vyznělo jako výmluva, ale taková je realita evropského fotbalu. Obzvlášť v tom českém podání, v němž poslední trenéři týmu spíš brali než dávali. Pro hráče, kteří jsou zvyklí na určitý zahraniční standard, mohly být srazy frustrující.

Schick tohle absolvoval roky. A když řekne, že už nechce pokračovat, považuji to za naprosto legitimní rozhodnutí. Jde přece o jeho zdraví, jeho rodinu a ve finále i o jeho kariéru. Má dvě malé děti, závazky v klubu a především jen jedno tělo. Nikdo mu nemůže vyčítat, že se rozhodl dát prioritu prostředí, v němž se cítí dobře a kde dlouhodobě funguje.

Zcela jistě někdo namítne, že Tomáš Souček to má v Anglii také náročné a zvládá to. Bez výmluv. Ano, všechna čest jeho oběti pro nároďák.

Nicméně bychom neměli zapomínat, že jsme pořád jen lidé a každý je z jiného těsta. Ne každý má takový naturel, aby jakékoliv problémy či nekomfort dokázal hodit za hlavu. Za mě je lepší se jako Patrik ozvat, říct věci upřímně a nastavit si zdravé hranice, než to v sobě dusit a předstírat něco, co sám vůbec necítí.

Absurdní mi přijdou historická srovnání s Ryanem Giggsem. Mluvit o tom, jak to zvládal Giggs před dvaceti lety, přeci vůbec nevystihuje dnešní fotbal. Rychlost hry, objem zápasů, cestování, tlak na hráče, analýza, regenerace i fyzická náročnost jsou úplně někde jinde. A jsme zase u toho, že každý hráč je jiný. Nejde přeci generalizovat.

Když Pavel Nedvěd po Euru 2004 skončil v reprezentaci, protože se chtěl soustředit na Juventus a své vlastní zdraví, tak to bylo něco jiného? Vždyť opouštěl tým na vrcholu sil. Jako jeho kapitán. Naopak jej po pár měsících národ přemlouval, aby se vrátil a dodnes má přívlastek legendy a srdcaře.

Myslím, že Schick své v českém dresu odvedl. Nemá se za co stydět. Ve stavu, v jakém se reprezentace za poslední dekádu ocitá, odešel s velmi slušnou vizitkou.

Nemohu se zbavit dojmu, že dnes do něho lidé kopou především proto, že si uvědomují, že Patrika v nároďáku prostě potřebujeme. Nemáme žádného dalšího útočníka jeho formátu v TOP 5 evropské lize. A strach z toho, co bude, v lidech vyvolává vztek a negativní emoce.

Nebo proč se tedy podobně nenakládá i s jinými hráči, kteří po MS oznámili, že už dál nehodlají pokračovat?

Objevují se úvahy, že by Schicka mohl přesvědčit nový trenér. Já bych byl velmi opatrný.

Podle mě je správné, aby si za svým rozhodnutím stál. Pokud se jednou v budoucnu jeho pohled změní, může se o tom samozřejmě bavit. Ale nemělo by se z toho stát divadlo, v němž nový trenér přijde, pronese pár vlídných vět a Schick okamžitě nakluše zpátky.

Jsem totiž přesvědčený, že o svém konci Patrik přemýšlel v širších souvislostech.