Merci, Zizou!

Naposledy si v kanceláři prohlédl na zdi visící klubový znak, vzal do ruky svůj černý kufřík a odešel. Konec krátkého působení kovaného Madridisty Rafy Beníteze doprovázela velká úleva fanoušků. Rozhodně se nejednalo o konec, který by si sám představoval. Na rozlučku se údajně dostavili pouze jeho věrný druh Danilo, svůj sen na pozici desítky žijící Bale a jak jsme se později dozvěděli, tak i upřímnost oceňující řízný bek Pepe.

O nástupci bylo hned jasno. Zinedine Zidane. Dlouho se vědělo, že tento den jednou přijde. Santiago Bernabéu bude opět v režii mistra Zizoua. Nepochyboval jsem, že je pro tuto pozici předurčený. Přesto se člověk neubránil otázkám. Je už ten správný čas? Může neprověřený Zidane úspěšně zvládnout tlak, který je spojený se zřejmě nejvrtkavější trenérskou židlí mezi fotbalovými kluby? Potřebují rozmazlené dětičky na čele s věčným průšvihářem Benzemou spíše hodného tátu, nebo přísného otce? Panoval ve mně zvláštní spokojený pocit. Pokud ne Zidane, tak kdo? Rovněž pro něj hovořilo několik důležitých faktorů.

Ať už si to zpětně připouštíme nebo ne, rok a půl zpátky se spekulovalo i o pozici Florentina Péreze před blížícími se volbami v létě 2017. Velká část fanoušků byla stále naštvaná za odchod oblíbeného Carla Ancelottiho a šokována jmenováním Beníteze, kterého jsme na poslední chvíli ukradli z lukrativního angažmá ve West Hamu. Pérez si musel uvědomovat, že je potřeba uklidnit fanoušky. Zároveň věřil, že Zidane jeho oslabenou pozici znovu posílí. Jsem si naprosto jistý, že by Zidane dostal další sezónu i v případě prohraného finále LM. Pérez za ním musel stát. A právě silná důvěra prezidenta ve mně budila optimismus.

Hráči k němu vždy chovali a chovají obrovský respekt. Jako persona, kterou spousta hráčů s úžasem sledovala z gauče v televizi, měl výbornou výchozí pozici. Jakmile mluví, všichni poslouchají. Pro mnohé to byl idol. Respekt kabiny si Rafa nikdy nezískal. V kuloárech se proslýchalo, že si hráči z Beníteze často dělali srandu a neměli k němu žádnou úctu, byť se jí snažil svým autoritářským přístupem vynutit. Pro Zidana bylo klíčové získat si jejich přízeň a dát jim to, co jim u předchozího trenéra chybělo.

Můžeme jen spekulovat, do jaké míry platí tvrzení o "samořízení" úspěšných týmů. Ať už šlo o úžasnou Guardiolovu Barcelonu, nebo další slavné týmy plné světových hvězd. Z mého pohledu nic takového nefunguje. Úspěšní manažeři jako Guardiola v Barceloně dokáží propojit zapojení svých taktických vizí a zároveň dát hráčům určité množství svobody. Kontrast práce Zidana a Beníteze ukázal jednu věc. Nejlepší hráči potřebují vedení, ale potřebují především lidské vedení. To Benítezovi zlomilo vaz. Jako taktický mág viděl hráče pouze jako figurky na své šachovnici. Nedokázal v sobě probudit při vedení týmu lidskost. Nepohlížel na ně jako na individuality, které potřebují vést, ale zároveň mít dostatečnou volnost. Individuálně přece patří mezi nejlepší na světě. Což je podle mě hlavní důvod toho, proč může být Rafa mnohem úspěšnější v menším klubu, kde ho hráči dokážou následovat a odložit svoje ega.

Zidanovi do karet nahrávala i soupiska. Čistě papírově se stále jednalo o jeden ze tří nejsilnějších týmů světa. Široký kádr, velké množství hráčů schopných rozhodovat zápasy. Veškeré posty až na hrotového útočníka a levého beka kvalitně zdvojené. A především ochota a nadšení hráčů. Chtěli změnu a dostali ji. Byli spokojeni s vyhozením Beníteze a ochotni poprat se za nového trenéra. Zidane sledoval práci Mourinha, sledoval práci Ancelottiho, sledoval práci Beníteze, učil se u Guardioly i Bielsy. Nepochybuji, že si z každého něco vzal. A jak to dopadlo? Pojďme se přesunout do data 3. 6. 2017.

Real Madrid ukončil dlouholeté čekání na mistrovský titul a jako první dokonce obhájil titul v nejprestižnější klubové soutěži Lize mistrů. Jakou roli v tom sehrála postava Zinedina Zidana a co bylo klíčové?

Stavební kameny pozdějšího úspěchu v právě skončené sezóně postavil Zidane už v přestupovém období. I když se až na návrat ztraceného syna Álvara Moraty relativně na pohled nic nedělo, Zidane učinil hned několik důležitých kroků, které se později ukázaly jako klíčové.

V první řadě se nebál podržet španělské hráče. Prvním příkladem je Nacho. Nikdy za jeho několik let působení v kádru Realu Madrid se nedostal ani na dostřel hranice 2000 odehraných minut. Navzdory faktu, že je jedná o velkého Madridistu, byl na pokraji odchodu. Měl namířeno do AS Řím. Zidane si s ním promluvil, ubezpečil ho o jeho roli v týmu a Nacho zůstal. Odměnou mu bylo 3000 odehraných minut (téměř dvojnásobek jeho předchozího maxima a jen o 300 minut méně, než má například Raphael Varane), silnější místo v kádru, velká vděčnost fanoušků a další pozvánky do španělské reprezentace.

Dalšími na řadě byli Asensio, Lucas Vázquez a především Isco. Prvně jmenovaný se i přes nejasné vyhlídky rozhodl zůstat v Madridu a Zidane do něj vkládal velkou důvěru. Nebyl jeho základním kamenem, chodil ovšem pravidelně dohrávat důležité zápasy proti těm nejsilnějším soupeřům. Včetně finálového utkání v Cardiffu. Lucase Vázqueze můžeme označit za jednoho z největších oblíbenců Zidana. Fyzicky skvěle vybavený bojovný hráč, na kterého se mohl vždycky spolehnout v závěrech utkání. A Isco? Zaplaťpánbůh, že Zidane vyslyšel volání fanoušků a udělal z něj v závěru sezóny jednoho z nejdůležitějších hráčů mužstva. "Iscománii" nastartoval a v plném rozsahu spustil především zápas na hřišti Sportingu Gijón, kde jsme byli svědky zřejmě nejlepšího individuálního výkonu hráče Realu Madrid v celé sezóně. Od té doby Isco nechyběl v žádném důležitém zápase.

V týmu se vytvořilo opravdu silné španělské jádro, které se postaralo o celkovou atmosféru v mužstvu. Španělská skupinka "lavičkářů" kolem dvojice brankářů, Nacha, Isca, Asensia, Lucase, Moraty a osvojeného Mariana se starala o pohodu v mužstvu celý rok. Unikátní je fakt, že čistě papírově šlo o Zidanovo béčko. A právě v tom je kouzlo. Právě ti hráči, kteří by mohli být nespokojení se svým vytížením, dělat rozbroje, byli symbolem atmosféry v mužstvu. Bylo by to stejné, pokud bychom místo Nacha měli zahraničního stopera, místo Asensia reinkarnovaného Altintopa, na křídle Drentheho a místo Moraty Adebayora? Těžko říct. Real je přece jen španělský.

Síla lavičky a fakt, že se na ní Zidane mohl bez pochybností spolehnout, byla nakonec rozhodujícím faktorem v boji o ligový a evropský titul. Díky zdvojeným postům, širokému a kvalitnímu kádru + funkčnosti "béčkových" hráčů nebyl sebemenší problém s rotací. Zidane mohl v podstatě kdykoliv posadit kohokoliv. Sílu kádru nejlépe demonstruje složení tribuny ve finálovém utkání Ligy mistrů. Hráči jako Pepe, Coentrao, Lucas nebo James Rodríguez se nevešli ani na lavičku. Kádr byl perfektně odpočatý a připravený na nejdůležitější zápasy sezóny, kdy jsme po fyzické stránce neměli konkurenci. A co je nejdůležitější, zápasy "béčka" nebyly odchozené, jednalo se o oslavu fotbalu. Neodpustím si připomenout komentář trenéra Betisu Mela, že "áčko" Realu Madrid je daleko více k poražení, než jeho "béčko". Místo jedenácti hvězd na soupeře vyběhlo 11 hladových kluků, kteří se prostě přišli bavit fotbalem.

Oproti konkurenci měl Zidane daleko větší prostor k manévrování. Zatímco přímá konkurence ztrácela především v zápasech, kde se to nečekalo, z důvodů úzkého kádru a především slabé nevyvážené lavičky, Real Madrid po letech objevil vítěznou mentalitu. Důkazem budiž počet rozhodnutých duelů a nastřílených branek v posledních minutách. Mluvilo se o štěstí. O tom, že se Zidane upsal ďáblovi. Štěstí, náhoda, rozhodčí. Tým byl po letech opravdu rozhodnutý vyhrát titul, nebyla žádná jiná možnost.

Pokud se na celou kauzu pozdních vstřelených branek podíváme statisticky, dojdeme k velmi zajímavým číslům. Hráči Realu za rok a půl pod Zidanem dokázali v závěrech ligových zápasů (80+) díky svým brankám získat Realu Madrid neuvěřitelných 27 bodů, přičemž pouze 6 bodů díky inkasovaným brankám v závěrech zápasů poztráceli. Celkově tedy +21. Pro srovnání, Benítez za půl roku -4. Carlo Ancelotti za poslední dvě ligové sezóny +12.

Real Madrid ve velkém množství letošních duelů nepředváděl vyloženě dominantní výkony. Neovládal hru po celých 90 minut od začátku do konce. Nebušil nepřetržitě do soupeřových vrat. Mohl dokonce působit dojmem, že je lehce k poražení. Jakmile však soupeř ztratil na moment koncentraci, hráči Realu dokázali rychle rozhodnout.

Jedním z klíčů k úspěchu jsou pro současný Real Madrid jsou bezpochyby oba krajní beci. Marcelo i Dani Carvajal se dokáží postarat o celou lajnu, což umožňuje Ronaldovi pohybovat se blíž k brance a Realu vyměnit jednoho typického křídelníka za hráče navíc ve středu pole (Isco, Asensio). Častým jevem v právě skončené sezóně bylo i střídání klíčových stran pro vedení útoku. Zatímco v prvních poločasech byl ve hře daleko více Carvajal, s blížícím se koncem utkání se stupňoval výkon Marcela. Nemyslím si, že Real Madrid má v současnosti na všech postech nejlepší hráče. Pokud je však jeden post, který Realu Madrid můžou všechny ostatní kluby závidět, jde o pozici krajních beků. Dvojka Carvajal - Marcelo a její celoplošná práce je pro úspěchu týmu klíčová.

Zidana v nejdůležitějších momentech podrželi klíčoví hráči. Neuvěřitelná série rozhodujících gólů Sergia Ramose. Fotbalový karneval v podání míčového kouzelníka Marcela, který se při vedení míče stále vidí na ulici v Brazílii. Německý stroj Toni Kroos. Fotbalový básník Luka Modrič. A především probuzený Cristiano Ronaldo, který zažil nejlepší závěr sezóny za celou svoji kariéru v Realu Madrid. Ať už se jedná o Ramose, Marcela, Carvajala, Modriče, Kroose nebo Ronalda, na své lídry se Zidane vždy mohl obrátit. Zidane nebyl a není dokonalý. V době klopýtání čelil mírnému tlaku fanoušků. Proč hraje tenhle? Proč zase Bale? Kde je Isco? Nad několika jeho rozhodnutími jsme kroutili hlavou. Ale mohl se spolehnout na jednu věc. Na hřišti byl vždycky někdo, kdo se popral a postaral o jeho vykoupení. Tým za ním stál. A já poprvé po x letech měl v každém zápase pocit, že to zvládneme. I když byla 85. minuta a čas se neúprosně krátil, vnitřně jsem nepochyboval. Zidane vnesl klid do kabiny a probudil v hráčích vědomí o vlastních schopnostech vítězit. Věděli, že to zvládnou. Věděli, že jejich čas a šance přijde. Věřili, že kapitán znovu vyskočí nad hlavy všech soupeřů a zajistí Realu vítězství.

Jako zajímavý poznatek mi přijde srovnání Realu Madrid pod Mourinhem a Zidanem. Všechna čest Mourinhovi za navrácení Realu Madrid mezi elitu v Lize mistrů, po letech se však v kontrastu se Zidanem ukazuje zajímavý fakt. Za doby vládnutí Mourinha měl člověk z klubu pocit, že je motivován především negativní formou, a to ve smyslu, že je vše proti nám. Rozhodčí, liga, okolnosti, počasí, trávník, tribuny. Vytvářel motivaci ve směru "pojďme se postavit nepřízni osudu a zvládnout to i přes veškeré bariéry, které nám druzí staví". My jsme ti poškozovaní. Zidane je jiný. Čiší z něho klid, nadhled, moudrost. Na lavičce často vypadá, že by jej z klidu vyrušil pouze Materazzi v dresu soupeře. Dokázal v týmu vytvořit pozitivní motivaci. Našel každému roli a vyjádřil mu jeho důležitost. Každý v týmu pro něj byl důležitý. Hráči věřili, protože měli hlad po úspěchu, nikoliv po odplatě.

Velkou roli v úspěchu Realu Madrid sehrálo i sestavení realizačního týmu na čele s kondičním trenérem Pintusem. Po fyzické stránce tahala Zidanova družina za kratší konec v naprostém minimu zápasů. Často jsme byli svědky tuhého odporu v prvním poločase, který vzal už od začátku druhého brzy za své. Vypadalo to, jako by hráči přepnuli na druhý rychlostní stupeň. Dokázali měnit tempo zápasu, vydrželi relativně čerství až do konce. Pouze se čekalo na gól. Fyzická připravenost v závěru sezóny byla jedním z klíčových aspektů, proč se Realu letos konečně povedlo uspět na obou frontách.

O Zidanovi se často mluví jako o největším trenérském "štístkaři" na fotbalové scéně. Nabízí se ovšem otázka. Může mít člověk takové štěstí donekonečna? První zápas, pátý zápas, třicátý zápas? Je to stále ještě štěstí? Štěstí a umění být ve správný čas na správném místě do určité míry ovlivňuje vše, ale opravdu je to u Zidana jen o tom štěstí? V posledních měsících pro mě představuje ideální variantu trenéra, který umožní hráčům svobodu a zároveň předá taktické prvky hry. Příkladem může být poslední zápas v Cardiffu. Juventus na Real vletěl ve velkém stylu, nedovolil mu ovládnout střed pole, trpělivě napadal, hráči Realu byli neustále pod tlakem. Současný nejlepší střed zálohy na světě Modrič - Kroos - Isco se vůbec nedostal do zápasu. Přesto ovšem nemůžeme říct, že by gól Juve visel na vlásku. Real držel soupeře v poměrně uctivé vzdálenosti od branky a nedovolil Juventusu téměř žádné nebezpečné situace, nepočítaje Pjaničovu ránu ze střední vzdálenosti a Mandžukičův nádherný gól z téměř neřešitelné pozice. V druhém poločase nastoupil úplně jiný Real Madrid. Svěží, čerstvý, hladový, o dva rychlostní stupně před Juventusem, který se ani po inkasovaných brankách nezvedl k odporu. Byla to ukázka špičkové fyzické připravenosti a zároveň zapojení taktických prvků od Zidana. První poločas stál Juventus hrozně sil, Zidane dovolil Juve řídit zápas, zároveň však se svými hráči držel aktivní blok a měl téměř pokaždé dostatečně hráčů za míčem.

Nejzajímavější změnou bylo zřejmě nasazování a šetření Cristiana Ronaldo. V minulých letech jsme byli zvyklí, že na konci sezóny nechyběl v jediném papírově lehčím zápase a honil se za počtem branek. Tu 3 tady, tu 4 tam. Chtěl odehrát vše. Nemůžeme mu to mít za zlé. Ronaldo je přirozený vítěz. Právě jeho vůle vítězit znovu a znovu, sprintovat i za stavu 5:0 pro další gól, z něj dělá jednoho z nejlepších hráčů historie. Kvůli maximálnímu vytížení nepodával v nejdůležitějších zápasech výkony odpovídající hráči světové extratřídy. Rozhodovali za něj jiní. Letos jsme byly svědky něčeho úplně jiného. Ronaldo daleko častěji chyběl v nominaci. Zidane s ním našel společnou řeč, díky které Ronaldo zažil nejpovedenější závěr klubové sezony v kariéře. Byl čerstvý, hladový po gólech, vždy včas na správném místě. Rozhodl čtvrtfinále, semifinále, finále. Ronaldo z konce sezóny byl k nezastavení.

A jaký je výhled do budoucna? Zidana čeká velká spousta práce. Lze si velmi lehce všimnout, že bujaré oslavy pominuly a na povrch se dostávají méně příjemné zprávy. S Madridem se rozpačitě loučí stoperská legenda Pepe, na odchodu je James a otazníky visí nad Álvarem Moratou. Minulé léto Zidane zvládl na jedničku, letos to bude mít o poznání složitější. Vše funguje, ale právě sezóna po úspěchu hodně prověří jeho kvality. Bude hráčům jako je Asensio a Kovačič, kteří mají být budoucností Realu Madrid, stačit podobný počet minut, nebo v případě nedostatku začnou volat po změně? Hráči jako Kovačič, Asensio, Isco, Morata a další mají potenciál být světovými hvězdami. V drtivé většině světových velkoklubů by měli neotřesitelnou pozici v základu. Bude jim stačit, aby byli titulováni jako "béčko", když mohou jinde být v záři reflektorů? Podaří se Zidanovi udržet všechny hráče hladové po úspěchu i po zisku double? Usadí se Isco natrvalo v základní sestavě, nebo vládu nad Madridem převezme formace MCBP (Mbappé, Cristiano, Bale, Pérez), známá především z americký komedií. Po nadcházející sezóně budeme o kvalitách Zinedina Zidana vědět daleko víc. Zatím si vede na jedničku, ale nečeká ho lehký úkol. Nechme úvahy úvahami a těšme se na další sezónu.

Stejně jako byl Zinedine Zidane magický na hřišti, obdobně působí i na lavičce. Vyzařuje z něj klid, charisma, vítězství. Právě skončená sezóna ukázala celkem jasně, jakého člověka tým jako Real Madrid na lavičce potřebuje. Musí to být do jisté míry hodný táta, který si nebude muset respekt hráčů vynucovat. Zidane si hráče získal. A právě to se ukázalo jako nejdůležitější. Nerad bych se pouštěl do nějakých soudů a sporů o nejlepší trenérech a manažerech na světě. Řeknu jen jedno. Zinedine Zidane nemusí být nejlepším trenérem na světě. Rozhodně je však v současnosti nejlepším trenérem pro Real Madrid. Letošní sezóna zůstane navždycky zapsaná velkým písmem v historii Realu Madrid. Teď nám zbývá říct jen jediné. Merci, Zizou!