Letní hazard na severu Německa

Běží 88. minuta zápasu, Brémy se marně snaží prolomit obrannou tvrz Frankfurtu a přeci jenom se to podaří - senegalský stoper Djilobodji dotlačí míč za čáru a domácí tak právě na úkor Eintrachtu udrží bundesligovou příslušnost i pro nadcházející sezonu. Střelec vítězné branky Papy Djilobodji jako by napsal pomyslnou tečku za odvedenou prací sportovního ředitele Thomase Eichina...

Oba dva už totiž nebudou dále působit ve strukturách klubu. U prvně jmenovaného se to všeobecně očekávalo, u druhého jména je to velké překvapení. A ještě větší šok záhy nastane, když předseda dozorčí rady Marco Bode oznámí jméno Eichinova nástupce...

Thomas Eichin si jako hráč připsal celkem 180 zápasů za Borussii Mönchengladbach a jeden smutný rekord - nedokázal vsítit jedinou branku. Mnohem lépe si vedl v pozici manažera, či už u hokejového Kölnu anebo v obdobné roli na severu Německa. Ostatně, není se ani co divit, protože v letech 1993-95 absolvoval kurz sportovního managementu a tato zkušenost se mu v budoucnu bohatě vyplatila.

Po konci hráčské kariéry Eichina s nabídkou marketingového ředitele oslovili v Kölnu. Dá se říct, že po jeho příchodu do klubu se během krátké doby podařilo vyhrát několik trofejí: Spengler Cup v roce 1999, německý titul o tři roky později a německý hokejový pohár v roce 2004.

Roku 2001 se Eichin přesunul na post výkonného ředitele klubu. Když vešlo ve známost, že se stěhuje na Weserstadion, žádné velké nadšení to nevyvolalo. Ono nahradit Klause Allofse není jednoduché a samotný klub se už pěkných pár sezon spíše trápil; finanční situace nebyla nejlepší a na časy, kdy klub hrával v pohárové Evropě, pomalu sedal prach. A do takového prostředí přicházel člověk, jenž nemel žádné zkušenosti z fotbalového světa.

Aby těch konců legend nebylo málo, v létě dal týmu vale Thomas Schaaf, a tak se tedy kompletně rozpadl po dlouhá léta úspěšný tandem ředitel-trenér. Za Schaafa činovníci klubu přivedli jako náhradu Robina Dutta a Eichin s ním poměrně rychle našel společnou řeč. Totéž už se nedá napsat o Viktorovi Skripnikovi, ale k tomu se ještě dostaneme.

Přes léto zavítaly do kabiny týmu nové tváře a Eichin se poměrně činil. Smlouvy podepsali Luca Caldirola, z Mnichova se podařilo vykoupit Nilse Petersena, na levou stranu obrany přišel vypomáhat Santiago García, na přání nového kouče Eichin neváhal zaplatit tři miliony eur Freiburgu za Cédrica Makiadiho. To nejlepší pak přišlo nakonec: z Anglie dorazil Franco Di Santo a s odstupem času se tento podpis dá hodnotit jako první Eichinova vlaštovka.

Na sportovním poli se nicméně příliš nezměnilo: nadále byla děravá obrana a od odchodu Schaafa se tým nikam neposunul. Přes zimu Eichin dojednal příchod Obraniaka z Bordeaux a to už tak veselé jako v případě Argentince nebylo. Vlastně jediný světlý moment si polský záložník schoval do domácího zápasu proti "Hříbatům", jeho pěkně trefený přímý kop znamenal alespoň bod. Po zbytek ročníku už si ale víceméně jen stěžoval do novin.

V nadcházející sezóně se Eichin činil mnohem více a zmíněné přestupové okno se mu vážně podařilo. Podpisy smluv s Bartelsem, vytáhnutí Selkeho a Sternberga z rezervy, nebo vykoupení Garcíi z Rangers Talca patří ke krokům, ze kterých klub do budoucna těžil a vlastně těží dodnes. Stále špatná finanční situace nedovolila větší investice do kádru, přesto to sportovní ředitel zvládl se ctí a lidé na fanouškovských fórech mu začali věřit.

Na přestupovém poli se tedy klubu začalo dařit, na tom sportovním ovšem nikoliv. Celkem dost toho naznačil už první soutěžní zápas a výjezd do Illertisenu k prvnímu kolu DFB-Pokalu. Utrápená výhra nad outsiderem v poměru 3:2 po prodloužení zvedla varovný prst, hlavně co se týče defenzívy. Že problémy v obraně jsou a budou, ukázala první tři kola Bundesligy a šest inkasovaných branek. Fotbal v podání Brém dal opět vzpomenout na časy Schaafa, jenže tyto doby jsou nenávratně pryč a vzpomínat na minulost je cesta do pekel. Po devíti odehraných kolech vedení došla trpělivost a Dutt byl odvolán.

Někdy v této době se zrodila myšlenka o velké brémské rodině, v praxi to znamená především to, že klub by na vrcholných pozicích měli vést lidé, kteří jsou spjatí s klubem a plně se s ním identifikují. Do tohoto schématu rodák z Freiburgu nezapadal a nikdy tak úplně do sebe nedostal brémskou DNA. Že tato idea není jen momentální výmysl vedení, od kterého se časem ustoupí, dokládá fakt, že novým trenérem se stal Viktor Skripnik a ten si jako asistenta ukázal na Torsten Fringse.

Dá se říct, že ihned od této chvíle začal mít Eichin pocit, že spolupráce s novým trenérem bude spíše problematická a vztahy obou mužů nebudou na takové úrovni jako s Robinem Duttem. Na sportovním poli to ale začalo prakticky přes noc šlapat a hra či spíše výsledky vykazovaly skoro až markantní zlepšení. Výrazně se pod tento progres podepsala útočná dvojka Selke - Di Santo, hlavně Argentinec se parádně rozstřílel a stal se nejlepším střelcem týmu.

Atak na předkolo Evropské ligy ale nevyšel a klub nakonec finišoval na konečném desátém místě. Jako další velmi povedený příchod se jeví angažování Jannika Vestergaarda. V Hoffenheimu nepotřebný stoper se stěhoval na konci ledna 2015 do Brém za poplatek 2,5 milionu eur. Vytáhlý Dán okamžitě pozvedl defenzivu, plynule převzal post dirigenta a ještě ke všemu pořádně hrozil při útočných standardkách. Po roce a půl ho Werder velmi dobře zpeněžil, když od Gladbachu vyinkasoval takřka pětinásobek jeho pořizovací ceny.

K dalším povedeným obchodům zcela jistě patří Selke a Di Santo. Oba nestáli při příchodu klub ani euro a následně odešli za osm a šest milionů, což podstatně vylepšilo klubovou kasu a Eichin už měl také konečně možnost rozbít prasátko a začít plnohodnotně nakupovat. Za dvojici odcházejících forwardů přišla náhrada v podobě Antonyho Ujaha a Arona Jóhannssona. Zatímco prvně jmenovaný nastupoval na začátku sezony pravidelně a na konci ročníku byl druhým nejlepším střelcem, americký útočník bohužel drtivou část sezony promarodil a nemohl tak zatím splatit vynaloženou přestupovou sumu.

Ujah je už nyní v Číně a opět z toho vyšel velmi dobře Thomas Eichin. Pořizovací cena Ujaha při přestupu zněla na čtyři a půl milionu, Liaoning neváhal vysázet milionů třináct. Suma sumárum - Vestergaard a Ujah přinesli do klubové kasy 24 milionů evropské měny. Tyto peníze už nicméně Eichin využít nemůže, byl totiž v polovině května odvolán a musel tak vyklidit svou kancelář na Weserstadionu...

B-B-S opět spolu

Za touto zkratkou se skrývají bývalí spoluhráči z přelomu tisíciletí: Marco Bode, Frank Baumann a Viktor Skripnik. Prakticky jde o osoby, které vládnou fotbalu ve Werderu. Bode je člen dozorčí rady, Baumann nahradil Eichina v roli sportovního ředitele a Skripnik vede A-tým. Na jednu stranu se tak klub na určité časové období uzavřel do sebe a nepustí mezi sebe nikoho zvenčí, na druhou stranu bude mít fanoušek SVW pocit, že klub povedou lidé, kteří nebudou mít zájem na vlastním obohacení a časem odejdou jinam. V současném německém fotbalovém prostředí podobný model funguje akorát v Bayernu Mnichov; na severu teď tedy zkoušejí mnohem skromnější variantu a jen čas ukáže, jestli mančaft od Weseru bude v tomto směru průkopníkem nebo se do podobného experimentu pouštět nikdo další nebude.

V den odvolání Eichina z funkce Bode předstoupil na tiskovce před novináře a obhajoval tak krok vedení. Werder se vydal novou cestou a chce se dívat do budoucnosti a ne do minulosti. Co si člověk má představit pod budoucností, to už Bode blíže nespecifikoval a otázce se tak v podstatě vyhnul. Jako důvod vyhazovu ovšem okamžitě popřel neshody ohledně Skripnika. Veřejným tajemstvím v Bremách bylo, že Eichin silně tlačil na propuštění Ukrajince a Bode byl rezolutně proti, časem se objevila informace, že k odvolání by došlo jedině tehdy, pokud by s tím souhlasila dozorčí rada.

Z tohoto pohledu se zdá, že Eichin vedl předem prohraný boj. Po domácím zápase s Augsburgem a smolné prohře 1:2 ve 29. kole měl údajně předstoupit před hráče a ptát se jich, zda by neměl být trenér odvolán. Podporu mu vyjádřili v podstatě jen Vestergaard a Junuzović, Eichin tak potřebnou hráčskou pomoc nezískal a možná už v tu chvíli se připravoval na odchod. Bode navíc prohlásil, že důvodem k ukončení smlouvy nebyla výhradně otázka odvolání trenéra.

Eichin si v klubu udělal dost nepřátel, vyčítáno mu mělo být i to, že prosazoval posily na úkor vlastních odchovanců a celkový přístup k mládeži a skautingu. Ostrý protiklad v této věci je právě Bode. Ve svém prvním větším rozhovoru řekl, že jednou z cest zpátky na vrchol je kvalitní mládež a boj o talenty. V uplynulých letech se v sestavě objevilo skutečně málo odchovanců, kteří by pocházeli z klubové akademie. Schaaf učinil několik pokusů ale vždy to po čase vzdal, takže se mladíci jako Wurtz, Hartherz či Busch na chvíli dostali do základu, ovšem pracovat s nimi Schaaf nechtěl. Jistě, někteří hráči tehdy neměli kvalitu na Bundesligu, přesto se člověk neubránil pocitu, že by to s nimi nebylo horší. Angažování Dutta v tomto taktéž příliš nepomohlo, takže tento problém vyřešil až současný kouč. V minulé sezoně si trvalé místo vybojoval jen Grillitsch, aktuálně v přípravě dostal dost prostoru Lukas Fröde či Johannes Eggestein.

Co se týče samotné osobnosti Eichina, vyčítáno mu byla jeho tvrdost v určitých aspektech a občas neuctivost vůči ostatním zaměstnancům klubu. Přesto se nelze zbavit dojmu, že svoji práci vykonával dobře, nástupci Baumannovi zanechal po letech přebytek finančních prostředků na kontě a celkově lze říci, že se klub za jeho vlády zkonsolidoval. Takže v podstatě splnil přesně to, s čím do hanzovního města přišel. Časem ale získal pocit, že by měl získat větší vliv na dění v klubu a personální otázky. Kontrast v této věci nabízí Bode a jeho plánovaní budoucnosti. Vytvářením tlaku na Skripnika zkrátka Eichin "píchl" do vosího hnízda a dozorčí rada se cítila ohrožena vetřelcem zvenčí.

Mia-san-mia v brémském prostředí

Bode, Baumann ani Skripnik ve svých pozicích nemají potřebné zkušenosti a na začátku svého působení je to především marketingový tah s tvářemi, které si fanoušek pamatuje z časů, kdy všichni tři nastupovali v zelenobílém dresu. V jistém smyslu se tento krok dá pochopit - Werder marně vzpomíná na časy, kdy proháněl špičku v Německu i v Evropě, zkouška v podobě Dutta se neosvědčila a podle názoru představenstva by to nezvládl ani Eichin.

Cílem samozřejmě není kopírovat Bayern ve všech věcech, základní koncept ale zůstává. Pokud budou všichni táhnout za jeden provaz a zapomenou na osobní prospěch, klub může postupně získat na své dřívější síle. Jako příklad můžou posloužit trable Uliho Hoeneße, který ani po nástupu do vězení absolutně neztratil nic ze svého vlivu a svoji pozici si s přehledem udržel, aby záhy oznámil kandidaturu na prezidenta. Právě vnitřní problémy by měly ustoupit do pozadí s nástupem Baumanna do funkce.

Ještě nedávno trápil Werder podobný neduh jako svého velkého rivala na severu Hamburk. Nejednota, zákulisní intriky a boj o moc - všechny tyto potíže svým dílem přispěly k tomu, že klub musel vyklidit své dřívější pozice a spadl do průměru. Před příchodem Bodeho na pozici předsedy dozorčí rady tuto práci vykonával Willi Lemke. Za jeho úřadování klub získal double v roce 2004, v klubu působil více jak čtyřicet let, přesto se od něho spousta lidí odvrátila a vyčítá mu, že klub ztrácel sponzory právě díky němu. Lemke totiž trval na utahování opasků a měl tak odradit většinu potenciálních sponzorů. Jeden z jeho dalších problémů měl spočívat v tom, že byl stále více politik než muž, jenž chápe problémy sportovního klubu.

V tomto směru je nástup Bodeho vítanou změnou. Stal se totiž regulérním oblíbencem příznivců zelenobílých, což není úplně bezvýznamná věc, obzvlášť pokud se klubu nedaří a trápí ho neúspěchy. Bode je většinou lidí vnímán jako sympatický a důvěryhodný člověk a pomáhá tak vylepšit mediální image klubu.

A právě vylepšený mediální obraz klubu, důraz na větší interakci s příznivci a otevřenost je jedním z důvodů, proč Werder až obdivuhodně klidně zvládá boj o záchranu. Maximální podpora od všech zúčastněných hráčů v závěru ročníku pomohla vyhrát domácí bitvy a po závěrečném hvizdu posledního zápasu se všichni společně mohli radovat. Bode si dobře uvědomuje, že pokud klub nemá dostatek financí, nemůže konkurovat lépe zabezpečeným celkům a musí proto přijít s něčím jiným, aby tento deficit snížil. Werder je také jedním ze dvou bundesligových mančaftů, které stále ještě nemají změněný název stadionu. Bode změnu názvu stadionu jednoznačně neodmítl, pro nejbližší budoucnost to ovšem není téma k diskuzi. Důvod, proč se Werder neodhodlal ke změně názvu, souvisí s tradicí a respektováním vlastního publika. Na příkladu odvěkého rivala HSV můžeme vidět, že zdaleka ne všichni příznivci Die Rothosen s nadšením kvitovali název jako AOL Aréna či HSH Nordbank Arena; v "Der Clubu" dokonce fanoušci požadovali změnu názvu stadionu na Max-Morlock Stadion.

Jedním z dalších problémů je stále otázka hlavního sponzora, kterým i nadále zůstala firma Wiesenhof. Nová smlouva ještě na obzoru není, přesto se většina lidí těší na změnu, a pokud se podaří v tomto ročníku zajistit lepší umístění a vyhnout se bojům o záchranu, i v tomto směru nastane zlepšení. Jeden z důvodů, které klub uvedl při podpisu smlouvy s firmou Wiesenhof byl, že se ve městě Brémy nenašel natolik silný sponzor, který by byl ochotný klub finančně podpořit v těžších časech. Právě v malé podpoře místních firem je další z řady problémů klubu, protože Brémy a jejich okolí není příliš atraktivní část Německa a sponzoři se tak shánějí o dost hůře oproti Hamburgeru, Kölnu či Mnichovu. Tento problém je totožný i v otázce mladých talentů, kteří dávají přednost před Werderem Dortmundu nebo Gladbachu. Zkrátka poloha na severu Německa není dostatečně velké lákadlo a tento stav bude ještě nějakou dobu trvat, bohužel.

Návrat Baumanna jako rozhodující obrat?

Frank Baumann po podpisu smlouvy nezahálel a okamžitě začal jednat. Jeden z jeho prvních kroků bylo prodloužení smlouvy se současným koučem o další rok a druhý úspěšně splněný úkol na sebe nenechal dlouho čekat. Velmi talentovaný útočník Johannes Eggestein měl smlouvu jen do konce června tohoto roku. Šance, že by prodloužil stávající smlouvu, nebyly právě vysoké, podle serveru Transfermarkt ho chtělo vícero klubů, přesto Baumann našel společnou řeč jak s Eggesteinem, tak s jeho zástupcem.

Na začátek velmi dobrá práce - především podpis mladíka Eggesteina vyslal jasný signál, že sázka na domácí hráče bude pokračovat, a pokud na trhu nebude vhodný hráč, šanci dostane vlastní produkt. Po několika letech strádaní a velmi úsporné finanční politice si teď Grünweiß mohou dovolit být aktivnější na přestupovém poli a přivést posily nejen do základní sestavy, ale i zkvalitnit lavičku náhradníků. To byl v minulých letech zásadní problém: pokud ze sestavy vypadli dva až tři stabilní hráči základu, rozdíl byl jasně viditelný a na lavičce náhradníků často nebylo kam sáhnout.

Přestupová bomba v podobě Maxe Kruse odstartovala novou vlnu euforie. Ti, kteří do této doby pochybovali o kvalitách nového sportovního ředitele, rázem umlkli. Zaplacená suma ukázala, že Baumann ví, kde má využít peníze, a období, kdy klub nemohl jít do rizika, je zřejmě už pryč. Tím samozřejmě není myšleno bezmyšlenkovité utrácení či dokonce přeplácení. To velmi dobře vystihuje přestup Floriana Kainze - 3,5 milionu eur za hráče, jenž na svém postu patřil k nejlepším v rakouské lize, je adekvátní suma a povedená příprava v jeho podání to potvrzuje. Po odchodu Vestergaarda, ukončení hostování Djilobodjiho a prodeji Galveze před Baumannem stál nelehký úkol nahradit tuto trojici. Bundesligou ozkoušený Diagne, velmi zkušený Sané a taktéž dostatečně zkušený Niklas Moisander představují okamžitou kvalitu splňující bundesligové parametry. Justin Eilers, Lennart Thy a Thanos Petsos nespadají pod Baumanna, tyto hráče stihl podepsat Thomas Eichin a bude zajímavé sledovat, jestli je Skripnik uklidí na střídačku či dokonce na tribunu, nebo dostanou plnohodnotnou šanci jako všichni ostatní členové týmu.

Baumann je pevně spjatý s Werderem, od roku 1999 začal nastupovat za SVW a ani po konci hráčské kariéry město neopustil. Od roku 2009 pokračoval v strukturách klubu jako asistent Klause Allofse, po jeho odchodu se přesunul do role ředitele profesionálního fotbalu v klubu a skautingu. Tuto funkci zastával tři roky, v létě 2015 se rozhodl, že si od fotbalu dá na rok pauzu a získá tak větší odstup. Takže se do nové práce velmi těšil a v prvním rozhovoru na otázku, zda se nebojí minima zkušeností na nové pozici, odpověděl velmi sebevědomě: "Zorc, Eberl nebo Heidel také začínali s minimem zkušeností s vedením klubu a dnes je každý obdivuje, protože dokázali do práce vložit veškerou energii a věřili v úspěch. Já budu dělat přesně to samé a jen čas ukáže, zda si mě lidé budou také pamatovat, jako si pamatují Zorce, Heidela a Eberla."

Sebevědomí tedy Baumannovi nechybí a právě takto by se Werder chtěl prezentovat i na veřejnosti. Jedním z bodů kritiky Skripnika bylo, že není typ trenéra, který by vyhledával kamery a poskytoval rozhovory. Takové kritice se Frank Baumann s chutí vysmál; podle jeho názoru má trenér připravovat heýče a ne se producírovat v tisku.

Případná změna trenéra? Náhrada je již v současném realizačním týmu

Dalším poměrně zajímavým tématem byla otázka případného odvolání Viktora Skripnika během soutěže a jeho náhrady. Tou by se mohl časem stát Florian Kohfeldt. Tyto zvěsti sice klub rychle dementoval, nicméně je to interesantní možnost. Kohfeldt v týmu působí od roku 2001, ve vedení je mimořádně oblíbený a tento krok nepostrádá logiku. Zatím ale určitě zůstává v pozici asistenta a jeho zodpovědnost především spočívá v taktické přípravě a sledování soupeře na videu. Licenci získal ve stejný čas jako Torsten Frings, takže není vyloučené, že časem by na brémské lavičce seděla dvojka Frings - Kohfeldt. K této situaci je ale zatím daleko, jasná volba je stále Skripnik. A po konci kariér Pizarra a Fritze není vyloučené, že by se i oni mohli zapojit a přispět k dalšímu rozvoji a zisku zkušeností.

Právě sázka na bývalé hráče a ohromná fanouškovská podpora mohou klubu pomoct v těžkých chvílích. Plně se opřít o diváckou podporu se mohli hráči v posledních dvou domácích zápasech. Zejména zápas proti trápícímu se Stuttgartu nebyli fanoušci dvanáctým hráčem ale spíše dokonce čtrnáctým, taková podpora to byla a hráči předvedli svůj nejlepší domácí výkon v cele sezoně. Demolice hostů se zastavila na skóre 6:2, tímto výsledkem poslal Werder VfB o patro níže a sám si zajistil do posledních dvou kol naději na přímou záchranu. Už samotný příjezd klubového autobusu na stadion byl dechberoucí. Takto zaplněná cesta lidmi bývá při oslavách titulu či výhry v domácím poháru; hráči Werderu neměli ani jednu trofej, jen potřebovali zvládnout poslední dva domácí zápasy...



Nadešel čas více zariskovat?

Postup RB Leipzig a SC Freiburg opět o něco málo zvýší kvalitu ligy a tým od řeky Weseru bude mít zase o něco větší konkurenci v dosáhnutí svých cílů. A právě zvýšená kvalita nováčků může znamenat o dva konkurenty více v boji o záchranu či klidný střed. Tím, že se podařilo získat více jak 20 milionů eur za dvojku Vestergaard - Ujah, je momentální finanční situace klubu dobrá a část těchto prostředků se tak může obratem vložit do posílení současného kádru.

Nutnost zareagovat na sílu jiných týmů přivábila toto léto do kabiny Brém nové tváře za rozumné podmínky. Kruse, Moisander, Kainz a Diagne klub stáli lehce přes 14 milionů eur, další část peněz šla do infrastruktury, zbytek je určený pro budoucnost. Baumann už výhledově plánuje, a pokud by se klubu nepodařila podzimní část sezony a opět by tým zabředl do sestupových vod, je připraven investovat přes zimní pauzu. To na jednu stranu vypovídá o tom, že časy plné strádání jsou pryč, přesto není rozumný postup napumpovat vše do hráčů a vsadit vše na jednu kartu. V případě neúspěchu už jsou pro Werder Brémy jen dvě cesty a jedné z nich se klub dlouhodobě brání...

Historicky nejúspěšnější sezonu na ekonomickém poli zažil klub v ročníku 2009/2010. Tržby v té době dosáhly rekordních 126,4 milionů euro. Po odečtení nákladu klub vykázal aktivum ve výši 1,1, milionu. O sezonu později to bylo dokonce 8,2 milionů, jenže poté nastal totální krach a těžký mínus. Za čtyři roky se ztráta vyšplhala na více jak čtyřicet milionů euro a cesta z tohoto bludného kruhu v současnosti není.

Kde ale hledat tak rapidní obrat ve finanční situaci? Nabízí se říct, že bez evropských pohárů zákonitě klub padne do mínusu, a pokud šest sezon po sobě pravidelný příjem z Evropy je a následující sezonu se to nepodaří, s rozpočtem klubu to logicky zamává nepěkným způsobem. Werder tento problém dostihl, a tak se musel snižovat rozpočet, a to dokonce dost razantně: ze 70 milionů na polovičních 35. Samozřejmě, hráči vám jen tak nekývnou na snížení svých platů, a pokud je nemáte z čeho platit, musíte je prodat. To se sice částečně podařilo a za hráče jako Sokratis či Arnautović nějaké peníze dorazily, jenže klub také do nových hráčů investoval a tam je ten mínus jasně patrný. Elia, Wesley, Arnautović či Ekici stáli přes dvacet šest milionů, připočtěte si k tomu platy, které byly u některých fotbalistů abnormálně vysoké a klub se jich tak těžko zbavoval (a když už se to podařilo, tak výrazně pod cenou).

A za těmito problémy dost možná stojí samotný Klaus Allofs. Když v roce 2009 skončili v představenstvu pánové Jürgen Born a Manfred Müller, měl tak sportovní ředitel volné ruce a prakticky žádnou kontrolu a regulaci. Tu kontrolu obstarali právě výše zmínění pánové a po jejich odchodu tuto funkci nikdo nezastával, a tak Allofs vesele nakupoval a nakupoval, sportovní kvalita již nestačila a o příjmech si mohli lidé v Brémách nechat zdát.

Finančně velmi nákladná byla i přestavba Weserstadionu. hovoří se o 76 milionech, což by zamávalo s daleko větším počtem klubů. Původní cena přestavby měla být 60 milionu, to se ale splnit nepodařilo a částka se zastavila na přesné cifře 76,25 milionů eur. Allofs se tehdy hájil, že to klub zaplatit musel, aby stadion zůstal konkurence schopný. Vlastníkem stadionu je přesně z poloviny klub a druhou polovinu vlastní město. To se ale na rekonstrukci nepodílelo jediným centem, klub tak nesl na bedrech tuto zátěž po celou dobu.

Dalším paradoxem fungování klubu je fakt, že v době kdy klub oznámil rekordní tržby, v administrativě pracovalo 101 zaměstnanců. O pět let později jich bylo již 160, a tento rapidní nárůst nikdo z klubu neřešil. DFL ve své zprávě uvádí, že každý klub Bundesligy má u výdajů průměrně 43,5 % na náklady a pod pojmem náklady se mimo jiné ukrývá mzda pro administrativu. Werder má bohužel u této kolonky přes 50 %, a to už je další zásadní problém pro chod klubu. Přes tyto potíže, které jsou dlouhodobého rázu, nikdo nevyvodí vlastní zodpovědnost a vše jede bez starostí dál. Podivný přístup k takto závažné věci. Dost možná za touto veskrze amatérskou prací stoji sám Willi Lemke, ale to už je pouhá spekulace.

Jedním z řešení tohoto zapeklitého a poměrně zásadního průšvihu je navýšení základního kapitálu, bohužel pro klub je tato možnost spíše utopie. Za úspěšných časů disponoval klub kapitálem ve výši 60 milionu eur, po hubených letech se tato částka zredukovala na 6,6 milionu a na konci roku 2015 už nezbylo z kdysi solidního balíku peněz zhola nic. Zatím na klub nebyla vypsána insolvence a ani mu bezprostředně nehrozí, přesto je klub v hluboké fiskální krizi a bude se mít co ohánět, aby se z toho dokázal vyhrabat. Ale zpět k možnostem, jak se tento problém dá vyřešit...

Vstupem investora do klubu by se mohl zvýšit základní kapitál, což by zároveň znamenalo posílení týmu i po sportovní stránce. Řešení je to prosté a jednoduché, ale pro Klause Filbryho neakceptovatelné. Filbry tvrdí, že dokáže klub přežít i bez nutnosti postupu do pohárové Evropy, a že má dlouhodobý plán jak tomuto problému čelit. To je v ostrém kontrastu se závěrem ekonoma Hickela, který naopak tvrdí, že by Filbry měl přiznat pravdu a že z této krize vede pravděpobodně jen jedna cesta - pohárová Evropa. Člověk se neubrání dojmu, že Filbry lže a zakrývá tak skutečný stav věci. Ono totiž nemusí stačit ani umístění v klidném středu tabulky a Filbryho slova, že je klub dlouhodobě nastaven tak, že přežije i bez pohárů, tak vyznívají jen jako pouhá představa vedení.

Od nečekaného konce Thomase Eichina v květnu, nástupu Franka Baumanna, zvýšení kvality týmu a celkové finanční situace stále nemůže být brémský fanoušek příliš optimistický. Stačí totiž velmi málo a klub můžou potkat i existenční starosti bez ohledu na tradici a historické renomé. Následující sezona bude nejspíš klíčová vzhledem k budoucnosti Werderu Brémy mezi německou elitou, tak snad se relativně noví lidé ve vedení klubu dostatečně poučili z chyb, které klub uvrhly do chaosu a průměru. Stále se totiž jedná o historicky druhý bodově nejúspěšnější klub za Bayernem Mnichov.