Kterak do Makedonie dorazil Liverpool

Rabotnički Skopje udrželo předminulý čtvrtek remízu na půdě arménského MIKA Jerevan a vysloužilo si tím nejen postup do další části kvalifikace Evropské ligy, ale také slavného protivníka v tomto kole. Do Makedonie pak zavítal anglický Liverpool, který se na celém Balkáně mohl těšit velkému zájmu veřejnosti, ačkoli do Skopje neodcestoval zdaleka se svými největšími hvězdami.

O většině makedonských klubů není v evropských pohárech rok co rok slyšet, vypadnou v kvalifikačních kolech už o letních prázdninách. I každý v zemi, kdo se o fotbal trochu zajímá, vám o makedonském fotbale řekne: "Ovde? Za nikade," což znamená v překladu něco jako "Fotbal tady? Stojí to na nic." Fotbalová liga nemá prestiž, nemá fanoušky, stadiony jsou v hodně špatném stavu, kluby nemají peníze ani nevychovávají sezónu co sezónu talenty pro evropské velkokluby. Všichni na Balkáně spíše sledují Ligu mistrů a nejlepší evropské soutěže.

Když už si nemůže klub stanovit žádné přehnané cíle v evropských pohárech, byť by byl pro ty makedonské třeba postup do základních skupin veleúspěchem, může si alespoň přát v nějakém předkole kvalitního a světoznámého soupeře. Logicky. Rabotnički v tomhle ohledu los velmi přál. Ze všech protivníků byl FC Liverpool, vítěz Ligy mistrů z roku 2005, pro 3. předkolo Evropské ligy určitě volbou číslo jedna.

I proto se Rabotnički, ač je v Evropě zajisté slavnější pro svou tradici městský konkurent Vardar (mimochodem skoropřemožitel pražské Sparty v roce 2003 v posledním kvalifikačním kole Ligy mistrů, což se doteď bere v Makedonii za největší klubový fotbalový úspěch posledního desetiletí), tolik snažilo v Arménii uspět, aby pak mohlo proti anglickým Reds a následně také na Anfiled Road nastoupit. Ze Skopje si vezlo nevyzpytatelnou výhru 1:0. Ne úplně v pohodě, přesto na Kavkazu uhrálo remízu 0:0 a radovalo se nakonec z postupu. A po něm bylo jasné - do Skopje přijede Hodgsonova družina, těšila se celá Makedonie. Především čtyři dny před utkáním nebyly sportovní rubriky makedonských deníků zaplněny ničím jiným než oním duelem. Rabotnički se vůči fanouškům zachovalo nadmíru štědře. Žádné přemrštěné ceny vstupenek. Stačilo mít v kapse 300 denárů, tedy něco kolem 120 korun, a mohli jste být přímo u toho!

Zápas se nemohl odehrát nikde jinde než na Národním stadionu Skopje Filipa II., nově pojmenovaném po slavné historické makedonské osobě. Neznám mnoho stadionů, které by ve svém názvu nesly jméno slavného krále či vojevůdce. Stadion Slavie, Stadion Karla IV. v Edenu? Místo Generali Arena třeba Jan Hus Arena?

Důvody nemusíme hledat dlouho. Makedonie není uznávaná jako stát ze strany sousedních Řeků. Ti je prostě vůbec neberou jako národ a ani nechtějí, aby se Makedonie Makedonií nazývala. Proto je teď v zemi cítit takové menší "národní obrození." V centru Skopje stojí nové sochy slavných osobností (Sv. Kliment Ohridský, slavný revolucionář Goce Delčev nebo Konstantin a Metoděj), buduje se moderní velké divadlo, museum a budova soudu, uprostřed pruhů mezi každou větší ulicí se tyčí vysoký stožár s makedonskou vlajkou, které světu mají ukazovat: Makedonie je tu. A rekonstrukce stadionu, připomínající otce Alexandra Makedonského, jsou také v plném proudu.

V ještě rychlejším tempu než divoká městská řeka Vardar se pak úpravy hýbaly právě čtyři dny před zápasem. Týden před ním se předkolo Ligy mistrů mezi úřadujícím makedonským mistrem Renovou a Omonií Nikósie sehrál jen před (samozřejmě a bohužel téměř prázdnou) severní tribunou. Rabotnički chtělo, aby se stihla dát pevně do kupy i jižní, kde už stačilo jen namontovat sedačky. Stavbaři řekli: ano, dokončíme včas. Na Balkáně se nikdy nikam moc nespěchá, to je všeobecně známo. Teď ovšem ano. A rázem se na stadion mohlo vtěsnat dvaadvacet tisíc diváků. Západní a východní tribuna jsou mimochodem zatím jen samý pilíř či drát do betonu. Až se ale dostaví, pojme stadion Filipa II. až 35 000 diváků.

Vstupenky zmizely už dva dny před utkáním. V Makedonii prostě něco nevídaného. Být ovšem lístky třeba třikrát nebo čtyřikrát dražší, plné tribuny by zřejmě nebyly. Vždyť průměrný plat jednoho Makedonce činí dvacet tisíc denárů čistého, asi osm tisíc korun. Každý by pak zvolil spíše televizní přenos Kanalu 5, který se jako první odvážil toto léto vysílat zápas evropského poháru makedonského klubu.

Byl to prostě fotbalový svátek. Fanouškům bylo jedno, že do Skopje nepřicestovali Gerrard, Reina, Torres, Mascherano nebo Cole. Anglický celek se prostě v Makedonii nevidí na potkání. Věřím tomu, že anglická média věnovala utkání sloupek na dvacáté šesté straně. Na Balkáně ale prostě Liverpool vyvolal docela humbuk. Čekalo se, že z okolních států se přijede podívat na čtyři tisíce fandů podporující Reds jinak celou sezónu jenom na dálku, a tisícovka přímo z Anglie. Nakonec zůstalo na tribunách pouze jediné volné místo. Právě sektor určený pro liverpoolské fanoušky, kteří nakonec do Skopje přijeli jen v pár desítkách, zel prázdnotou.

Se zápasem souvisela rovněž přísná bezpečnostní opatření. Na utkání Renovy s Omonií jsem mohl přijít s lístkem za 200 denárů o čtvrthodiny později po úvodním hvizdu, po poločase dokonce pořadatelé pouštěli zadarmo. Jakmile jste nyní nepřišel hodinu před utkáním, měl jste smůlu a na zápas se nedostal. Stadion se zavíral přesně v 19:45. Elektronická čtečka vstupenek? Rovněž na poměry makedonského fotbalu neobvyklá záležitost. Zapalovače patřily samozřejmě do krabice u vchodu. Pro balkánské obyvatelstvo nevídaná věc - nezapálit si cigaretu, kdy budu moct... O přestávce přesto pár jedinců mohlo zašmátrat do krabice s odevzdanými zapalovači a podpálit si svojí marlborku pod tribunami. No, spíše jiný, levnější druh cigaret. Krabičku tu seženete dokonce už od 17 korun.

Opět se ještě vrátím k duelu Renovy s Nikósií. Lavičky totiž byly tehdy ještě oblepeny reklamou na mistrovství Evropy žen do 19 let, které se tu konalo koncem června a začátkem července. Teď už bylo všechno strženo. A nejen této změny jsem si všiml. Ten hlavní rozdíl byl pochopitelně v atmosféře. Dvacet tisíc lidí netrpělivě čekalo, až to vypukne. Jako byste nebyli v Makedonii. Opravdu. Jako by fandové přišli na španělskou či italskou ligu. Blesky fotoaparátů z protější tribuny, v ruce každý papír formátu A4, na kterém bylo logo Rabotnički a se kterým diváci mávali, jakmile oba týmy vstupovaly na plac.

Pravých příznivců Rabotnički tolik nečekejte. Lidé byli spíše zvědavi na to, jak se makedonský klub popere s rolí naprostého outsidera. Chvilku, tak čtvrthodiny věříte, že by liverpoolská sestava kombinovaná s B-týmem a mladíky z juniorky mohla zaváhat. Škrteľ, Agger, Aquilani, Kyrgiakos, Lucas, N'Gog, to jsou hráči, o kterých máme ponětí. Na lavičce se však nenacházel hráč, jenž by měl na svém dresu menší číslo než třicet dva, které nosil neznámý Stephen Darby.

Na rovinu? Čekal jsem víc. Že jsem byl před týdnem hodně zklamán z výkonu Renovy, teď mě fotbal rovněž celých devadesát minul doslova a do písmene nudil. Možná že kdyby hrál Vardar, který má alespoň nějakou tu tisícovku věrných fandů spojenou pod jednu skupinu Komiti, ostatní by na stadionu třeba více rozproudili. Takhle byly slyšet dvě nebo tři vuvuzely, ani těch pár anglických příznivců Reds nezavelelo k obvyklým chorálům. Domácí makedonští příznivci Rabotnički prostě moc nepomohli.

Co ale kolem sebe uslyšíte celý zápas, ať jste navštívili domácí ligu nebo evropský pohár, bez ohledu na to, co se právě na hřišti děje, stejně jako třeba v Jižní Africe monotónní hlas vuvuzel, jsou zvuky lidí chroustajících takzvané "semki" nebo "kikiriki." Jestliže k českému fotbalu pasuje kelímek piva, vězte, že na Balkáně by se těžko někdo obešel byť bez malého kornoutku oříšků, slunečnic či jiných semínek, které seženete v nejmenším množství klidně za 4 koruny. Já hrst za takovouto cenu spořádám s problémy za hodinu a půl, ostatní mají jinak třikrát více. Kdo zkrátka neumí správně rozlousknout a vytáhnout jazykem ze skořápky ono slané semínko, jako by vlastně ani nebyl z Balkánu. "Grickanije semki," tedy něco jako "louskání semínek," je prostě nedílnou součástí makedonské kultury.

A ještě jeden zvuk slyšíte po celý zápas. Než jsem na to přišel, trvalo mi to deset minut. Když byl u míče Kyrgiakos, málokdo si na loňskou letní posilu Liverpoolu nezapískal. Až pak mi to bez větších handrkování došlo. Řek na hřišti v Makedonii. A jeje... Jenom to byl důkaz, že se Makedonie se svými jižními sousedy opravdu nemusí. Až do konce zápasu neslyšel Kyrgiakos nic jiného než nadávky a bučení. Nakonec mu to asi bylo stejně jedno, N'Gogovy snadné dvě trefy rozhodly o bezstarostném vítězství 2:0. Hlavně první branka. Připadal jsem si jako na utkání divize. Dostat tak hloupý gól, to byl proti Liverpoolu pochopitelně velký luxus.

Dalších deset odstavců bych mohl psát o příčinách porážky Rabotnički. Ale jak u hry Renovy, tak u hry Rabotnički jsem si všiml jedné, do oka bijící věci. Buďme rádi za naší Gambrinus ligu. Jestli v některých utkáních u nás hráči chodí, tak v Makedonii musejí kulhat, brankář dokonce snad i ležet. Takové odevzdání a tak laxní přístup v zápase evropského poháru jsem nikdy a u žádných jiných týmů v životě neviděl. Nedivím se, že v 74. minutě davy lidí ze stadionu odcházely. Do toho navíc zhasla i jedna část osvětlení, takže na hřišti nebylo zbylých patnáct minut úplně dobře vidět.

Aspoň že na těch pár dnů se makedonská veřejnost výrazně nadchla jednou pro ten nesledovaný fotbal, ač pak divadlo načinčané médii nabídlo spíše smutnou a nezáživnou podívanou. A nevěřím tomu, že až jednou za uherský rok znovu náhodou přijede Inter Milán či Olympique Lyon, že tomu bude v malé Makedonii jinak.