FOTBALOVÝ RYTÍŘ ZINEDINE ZIDANE

Zinedine Zidane se rozhodl pověsit kopačky na hřebík. Ne, nelekejte se, vy, kteří fandíte Realu Madrid, nejedná se o ty "královské"! Zatím odkládá jen ty reprezentační. Pojďme se při této příležitosti podívat trochu blíže na sportovní kariéru tohoto "pana fotbalisty"!

Začněme nejdříve stručným přehledem. Narodil se 23. června 1972 v Cannes a v roce 1992 začal hrát za Bordeaux. Od roku 1996 byl pak hráčem Juventusu Turín, se kterým získal dvě Scudetta, Superpohár a Interkontinentální pohár. O pět let později přestoupil do Realu Madrid, kde si na své konto připsal stejné trofeje, jen o jeden titul mistra ligy méně, ale vynahradil si to vítězstvím v Lize mistrů. Deset let byl v kádru reprezentace, se kterou vyhrál jak mistrovství světa 1998, tak na EURO 2000. Pochází z alžírské rodiny a je muslimského vyznání. Své dětství prožil v okrajové městské čtvrti, kilometry vzdálené od přepychu a blahobytu. V mládí mu nejprve učarovalo judo, byl nositelem hnědého pásu. Rozhodl se ale pro fotbal a udělal dobře, je považován za nejlepšího středopolaře historie, třikrát obdržel cenu pro nejlepšího fotbalistu FIFA. Je ženatý, manželka má jméno Veronique, jejich syn nese jméno na počest velkého Zidanova vzoru, Francescoliho, Enzo.

A nyní již nechme mluvit samotného Zinedine Zidana. Sám o sobě, o fotbale, o životě...

"Myslím si, že místo mého narození mělo velký vliv na můj fotbalový, ale především lidský růst. Dospívat v ne příliš bohaté čtvrti člověka velice rychle naučí jak se postavit čelem ke všem problémům. Neměl jsem snadné dětství, musel jsem se učit velice rychle doslova přežít. A všeho, co si musíš sám vybojovat, si mnohem více vážíš. Když jsem pak v 17 letech začal trénovat s profesionálními fotbalisty, cítil jsem obrovskou radost a štěstí, že se mi podařilo splnit jeden z mých snů. Ale zároveň jsem sám sebe nabádal k rozvaze a opatrnosti, stále jsem si opakoval, že se od nich musím moc a moc učit, dívat se a poslouchat, vše s respektem k jejich umění. Mou touhou bylo jednou hrát za tým, kterému jsem od malička fandil, za Marseille. Když jsem byl v Cannes, nabídla se mi tato příležitost, ale nechal jsem ji proklouznout mezi prsty a pak se vše začalo vyvíjet zcela jiným směrem a naše cesty se rozešly.

Ve Francii jsem byl doma, ale ani přechod do italského fotbalu pro mne nebyl zase až tak moc komplikovaný. Fotbalově jsem neviděl rozdíl, trochu horší to bylo se zvyknutím si na jiné město, jinou zemi, odejít od rodiny. Ale to byly snad jen ty první 3-4 měsíce, pak jsem se adaptoval stoprocentně. Já jsem vlastně z domova odešel ve 14 letech, ta situace tedy pro mne neměla být něčím nová, ale já nikdy neměl rád loučení.



Takovým vrcholem mého působení v Juventusu, bylo asi finále Interkontinentálního poháru. Naplnění dalšího snu, asi toho největšího, vyhrát tento pohár, být v klubu, který je v té chvíli nejlepší na celém světě. A bylo tu ještě něco. Mohl jsem hrát proti mému fotbalovému idolu, Enzo Francescolimu, vyměnit si s ním dres. Byl jsem na jednu stranu velice šťastný, ale také se do mé radosti vloudil stín smutku. Francescoli byl na konci své fotbalové kariéry a velice rád by se rozloučil ziskem poháru. My jsme mu to nedovolili a já se o to také zasloužil.

Z Juventusu jsem pak odešel, protože jsem chtěl změnu. Hrál jsem v Turíně pět roků, můj čas vypršel, připadal jsem si jako vymačkaný citrón, bez šťávy, bez chuti. Zdálo se mi, že fotbalově nerostu, nemám už Juve co dát, neviděl jsem budoucnost. A když se člověk dostane do podobné situace, je nejlepší za sebou zavřít dveře a odejít. Když jsem pak v dresu Realu nastoupil poprvé proti Juventusu, cítil jsem obrovské napětí, vzrušení. Juventus mi dal mnoho, vyhrál jsem spoustu zápasů, turnajů, ale i porážky a osobní neúspěchy byly součástí tohoto období. Bylo to zcela rozdílné hrát proti Juventusu, než proti jinému celku. První zápas jsme vyhráli, ale pak..., no prostě to nebyla ta naše hra, nějak nám to nešlo, motor se zadřel.

Každé vítězství je krásné, ne každá prohra musí být krutá, smutná. Pro mne tou nejkrásnější výhrou bylo vidět ony milióny nadšených Francouzů, mých krajanů, po finálovém zápase s Brazílii na MS v roce 1998. Nikdy předtím jsem něco podobného nezažil. A dnes vím, že také již nezažiji... Fotbal je radost, triumfy, ale také zklamání. V tu neděli jsem měl možnost na vlastní kůži zažít pocit, jaké to je, když jeden mančaft zblázní desítky miliónů lidí. Ten pocit je k nezaplacení.



Real Madrid... Jaký je pro mne ten nej úspěch v tomto mužstvu? Ne, neočekávejte výpočet titulů, pohárů, nejlepších zápasů a nejhezčích gólů. Já vám to tedy řeknu po pravdě. Hrát za tento klub je samo o sobě obrovským úspěchem. Já se tady fotbalem nesmírně bavím. Ono nám to sice v závěru minulé sezóny moc nešlo, ale to, co jsem v posledních třech letech prožil, je opravdu nezapomenutelné. Tady jsem získal znovu onu chuť do fotbalu, kterou jsem ztratil v Juve. Ale zápas a gól? Dobře, finále Ligy Mistrů. To poslední, zatím! Rozdíl mezi Zidanem fotbalistou a Zidanem civilem? Já nevím, když vypadnu z fotbalového kolotoče, tak se snažím být dobrým tátou, manželem. Ale jak mi to jde, to se musíte zeptat Veronique a Enza. Já si život užívám. Na hřišti i mimo něj!"



Kdysi řekl jeden univerzitní profesor filozofie, že všichni máme sedm inteligencí. Ne jen jednu, která se dá změřit u zkoušky, u testu. Kdo má prý inteligenci vrozenou, je schopen všeho, kdo ji nemá, není schopen ničeho. Ale jak se přesvědčit o pravdivosti tohoto tvrzení? Jednoduše! Stačí se podívat na "Harry Pottera", Zinedine Zidana. Je velice jednoduché pět oslavné básně na něj jako fotbalistu. A je těžké napsat něco, a vůbec pochopit, líc a rub jeho charakteru, ten osobní. Jeho budoucnost, rodinu. Kolik z nás si v mládí vytklo cíle, kolik z nás bojovalo za jejich splnění. Snad všichni jsme někdy snili o tom, být mistrem světa. A pak se to někde zaseklo, propadli jsme se na této cestě do rokliny a sen se rozplynul. Jen málokdo dojde až do cíle. A jak je to se sedmero inteligencí Zidana?

První je ona jazyková, která nám dává možnost poslouchat jeho vyprávění, jeho názory. Ta druhá je logicko-matematická, ta mu zase pomáhá rychle vypočítat vzdálenost mezi brankou a míčem, s neopakovatelnou strategií, beze strachu experimentovat. Třetí je tělesně-kinetická, která mu dává onu lehkost atleta, ale také tanečníka, když se k tomu na hrací ploše naskytne příležitost. Je umělcem, který před očima miliónů kreslí své odvážné kreace. Tou čtvrtou je inteligence speciální. Jen díky ní si užívá fotbalu jakoby to byl lehký hlavolam a on jeho konstruktérem. Ruku v ruce jde ta další, pátá, hudebně-zvuková, která nám dává onu senzaci, že jeho pohyb s míčem je baletem, tancem, tou opravdovou "Ódou na radost". Jeho hudebním nástrojem je balón a ovládá ho jako pravý virtuos. Ta šestá je vnitřní, osobní, a ta mu pomohla i v nejtěžších momentech života najít tu správnou cestu. Poslední je ta, kterou mnozí z nás postupem času ztratili a nikdy více nenašli. Je to inteligence kamarádství, přátelství, která mu umožnila pochopit bližního, najít si k němu cestu, najít si pro něj čas, poradit, pomoci vyřešit zdánlivě nevyřešitelné. I proto je Zinedine Zidane vyslancem dobré vůle OSN, zastáncem dětí trpících hladem, nemocemi, otrockou prací od útlého věku, bojovníkem proti rasismu.

"Zizou" je tím vším a mnohem víc. Je mistrem svého řemesla, je opravdivým, a ne tím filmovým, Harry Potterem. Nehledejme nového objevitele světa. Máme ho mezi sebou. Jmenuje se ZINEDINE ZIDANE. Hráč Realu Madrid. Býval také reprezentantem Francie...