Christian Pulisic: Další čtyři roky

Když jsme odcházeli ze hřiště, v hloubi duše jsem věděl, že je konec.

Věděl jsem to. Byla tu hromada složitých matematických teorií, ale znali jsme tu hlavní. Potřebujeme aspoň remízu. Dělali jsme pro to všechno, až do úplného konce. Ale nedokázali jsme to. A když jsme pak šli ze hřiště, věděl jsem, že je konec.

Ale potřeboval jsem to vědět jistě.

Zeptal jsem se jednoho z asistentů.

"Jak dopadly ostatní zápasy?"

Chtěli jste se někdy někoho zeptat na otázku, za kterou vám vlastně bylo trapně, takže jste ji museli přeformulovat? To byl můj případ. Přesně v ten moment. Byl to způsob, jak se vyhnout otázce, na kterou jsem ve skutečnosti chtěl znát odpověď, ale nedokázal jsem se zeptat.



"Jedeme?"

Nikdy nezapomenu ten pohled na jeho obličej a pocit totálního zmaru, který mi projel celým tělem.

"Nejedeme. Nedokázali jsme to." "Nejedeme na mistrovství světa."

O našem neúspěšném snažení dostat se na světový šampionát bylo vedeno v posledních týdnech mnoho diskusí. Doufám, že lidi chápou, proč jsem se do žádné nezapojil.

Hrát za Spojené státy na mistrovství světa bylo mým snem odjakživa. Finále světového šampionátu, zbývá minuta do konce... balon má Pulisic... a dává góóóól!. Jo, o tomhle jsem snil. Vždycky to pro mě bylo to nejvíc, čeho lze v našem sportu dosáhnout.

Vzpomínám, jak jsem sledoval turnaj před třemi lety u svého bratrance ve Virginii. Při příležitosti prvního utkání USA proti Ghaně jsme uspořádali velkou párty. Než jsem se stačil vůbec posadit na gauč, posunul si Clint balon na levačku a poslal to tam.

Odehráno 29 sekund, 1:0 pro USA.

Nedovedete si představit tu následnou atmosféru. Jako by s námi v tom obýváku byla celá země. Bylo úžasné si to uvědomit. Tohle dokáže... americká kopaná. My to dokážeme.

Dojít za dobu od tohohle gólu tak daleko... Dostat se do týmu a být jen jednu vstřelenou branku od úspěchu... a přesto nepostoupit? Bolelo to tak, že to nejde slovy popsat.

To je důvod, proč jsem se rozhodl pár týdnů počkat a pak následně napsat něco sám. Mám spoustu názorů na americkou kopanou - a věděl jsem, že s nimi chci jít ven. Zároveň jsem si ale chtěl být jistý, že jsem měl dost času na to, se zastavit a přemýšlet. A když jsem se rozhodl, že něco napíšu, nebudu se dívat zpátky. Chci se dívat dopředu.

Úvodem chci říct, že samozřejmě nejsem expert. Věřím tomu, že je dost lidí, co o problematice národních týmů ví daleko víc, než já - a doufám, že se tito lidé dostanou do vedení americké kopané během příštího kvalifikačního cyklu.

Mně je jenom devatenáct, mám za sebou první rok v národním týmu, takže všechny postřehy, co můžu nabídnout, jsou založené jen na tom, co jsem sám zatím v kariéře zažil.

Druhá věc - nejsem žádné zázračné dítě. Vždycky jsem byl solidní hráč, to ano. A ano, byl mi dán, dejme tomu, nějaký přírodní talent. Ale taky jsem na sobě makal a hodně jsem obětoval, abych z toho, co mi bylo dáno do vínku, vytěžil maximum. Tohle je důležité říct jasně. Víte, problém americké kopané není talent. Vlastně jsem přesvědčen, že některé děti, co teď čtou tenhle text, jsou talentovanější, než jsem byl v jejich věku já.

Třetí věc: Miluju americkou kopanou. Možná to zní jako samozřejmost, ale myslím, že hodně lidí v sobě nosí podivnou představu o hráčích amerického národního týmu, kteří se usadili v Evropě.

Prý nejsme tak zazřaní do místní kopané, nejsme dost "američtí". Fakt mě štve, když lidi říkají To vlastně není Američan, nebo Vyrostl v dortmundské akademii a podobně. Zaprvé, není to pravda. Až do šestnácti jsem byl součástí amerického mládežnického systému. Prošel jsem všemi kempy, akademiemi, programy, vším, co to obnášelo. Zadruhé, tohle mi obecně přijde jako nebezpečná věc - mít omezený, uzavřený pohled na to, co znamená být nebo nebýt Američan. A doufám, že tenhle přístup v příštích letech dokážeme z téhle debaty vymýtit.

Když se mně ptají, co mi nejvíc změnilo kariéru, není to nejjednodušší otázka. Měl jsem během těch let hromadu štěstí - na rodiče, co mě podporovali, parádní mládežnické akademie, skvělé spoluhráče a tak dále.

Ale nejsem si jistý, jestli si lidi uvědomují jednu věc, když o mně mluví. Jaké štěstí mám, že mám i chorvatský pas.

Díky svému dvojímu občanství jsem mohl hrát v Evropě a trénovat v akademii Dortmundu už v šestnácti. Nebýt toho, musel bych čekat až do osmnácti. A pro fotbalistu, zeptejte se, koho chcete, jsou léta mezi šestnáctým a osmnáctým rokem úplně všechno.

V těchto letech se tak nějak protíná hráčův růst s jeho schopnostmi tím správným způsobem - a když ho správně směřujete, může tu hráč dosáhnout obrovského pokroku. V americkém systému se často stává, že je nejlepší hráč týmu do sedmnácti let brán za hvězdu. Nemusí pracovat při presinku, soustředí se pořád jenom na ofenzivu a podobně - v době, kdy by hráči měli bojovat ze všech sil o své místo.

V Evropě je na druhou stranu obecná úroveň mnohem vyšší - každý tu byl někdy považován za nejlepšího a stejně tu každý bojuje o místo na slunci. Týden za týdnem. Ke všemu musíte přistupovat s daleko větší intenzitou a pokorou, i z psychického hlediska je to něco, co v americké fotbalové výchově nenajdete.

Bez těchto zážitků a zkušeností bych jen stěží byl dneska na úrovni, na jaké jsem. A tak si tak říkám - proč můžou hráči z Evropy odejít ze země v šestnácti, ale ti ostatní až v osmnácti? Proč nemůžou odejít a měřit se s těmi nejlepšími ve své kategorii, využít svého potenciálu a snažit se z něj dostat co nejvíc?

Chápu, že ani když tu možnost máte, opustit Státy nemusí být pro každého. Naprosto respektuju, když se někdo rozhodne zůstat. Na druhou stranu mě fakt frustruje, když sleduju MLS a vidím naše talentované mladé hráče, jak jsou v nominaci... ale na hřiště je nepustí.

Koukám na to a přemýšlím o tom, jakou jsem vlastně dostal šanci. Opravdovou šanci - a jak mi to změnilo život. Proč tedy tak váháme v tom, jestli dát těmhle talentům šanci se rozvinout?

Podívejte, sám si nejsem jistý, jak zní odpovědi na všechny tyhle otázky. Ale stejně si myslím, že stojí za to si je pokládat. A jedním si jistý jsem - cesta Spojených států k výhře na mistrovství světa nezačíná čekáním na "více talentů". Začíná s rozvojem talentů, které máme zrovna teď. Tím správným způsobem.

Další věc, o které jsem přemýšlel, je chápání kopané coby kultury. Kopaná, fotbal... v jiných zemích je to prostě životní styl. Když je váš oblíbený klub úspěšný, když vyhrává vaše reprezentace - každý je rád, spojuje to lidi dohromady. Přichází ten úžasný pocit hrdosti.

Cítil jsem to při tom Clintově gólu v roce 2014 - jako by se v ten moment změnila nálada v celé zemi. Proto mě tak zdrtilo, když jsem věděl, že nic takového my lidem příští rok v létě nepřineseme. Ale i přes tuhle příšernou prohru a fakt, že se teď každý ptá, co je špatně s americkou kopanou, tak se naše fotbalová kultura zlepšuje. Neustále.

MLS se jako liga v posledních letech velmi zlepšila a když se podíváte, co vybudovali v Portlandu nebo Seattlu - je to inspirující. A když jsme hráli v Orlandu s národním týmem kvalifikační duel proti Panamě, bylo to něco, co jsem nikdy předtím ve Státech nezažil. Fanoušci byli neuvěřitelní. A já byl hrdý na to, že v tom zápase hraju.

Jsem posedlý vítězstvím. A poslední měsíce jsem se cítil dost bídně. Ten pocit, že musíte čekat další čtyři roky... zní to jako věčnost. Vždyť ve fotbale i čtyři týdny můžou působit jako dlouhá doba. Podívejte se na ty moje poslední - nepostoupili jsme na mistrovství světa, poprvé jsme prohráli v lize, pak doma s Bayernem... a máme sakra co dělat, abychom postoupili ze skupiny v Lize mistrů. Pro kluka posedlého vyhráváním nějak moc porážek.

Ale stejně se na tom nic nezmění. A chci ujistit každého amerického fotbalového fanouška, bez ohledu na to, k jakým změnám dojde, kdo bude trenérem nebo jak bude vypadat nominace - pořád budu posedlý vítězstvím. A udělám všechno proto, abychom se tam dostali.

Protože... jo, nejedeme na mistrovství světa.

Ale ono pak přijde další. A po něm další. A po něm další. A myslím, doufám, že budeme schopni vybudovat něco, co se nebude odvíjet od jedné prohry, jednoho kvalifikačního cyklu nebo jednoho konkrétního mužstva. Bude se to týkat celé země, která se semkne pro sport.

Takže 2022.

Poznamenejte si to a připravte všechno potřebné v obýváku.

My tam budeme.

Text je volným překladem článku 1,834 Days z webu The Players Tribune.