Asijská Liga mistrů: Vše ve stínu rvačky

Relativně pohodový postup favorita versus neklidný dvojzápas s překvapivým vyústěním. V rámci Asijské Ligy mistrů opět bylo na co se koukat, a výsledkem je historicky první finále, do něhož zároveň vyšlou své reprezentanty svazy Korejské republiky a Kataru...

I kdybyste se chtěli od asijského kontinentu totálně izolovat, podstatné události minimálně prvního střetnutí katarského Al Saddu s korejským Suwonem vám přesto nemohly uniknout. Tresty pro ex-marseillského Nianga, Kadera Keitu, známého z angažmá v Lyonu či Lille, nebo Stevicu Ristiće, jehož jméno si možná labužníci spojí jak s makedonskou reprezentací, tak s loňskou Permí - ty zkrátka budily pozornost. Ještě neuvěřitelnější mi potom připadá, co je zapříčinilo a jaké důsledky měly na odvetu...

Začneme ohnisky konfliktu, který vyústil v pět "banů" (krom těchto hráčů i pro katarského trenéra brankářů a jednoho řadového kouče ze Suwonu). Na úplný úvod uvedu, že i opravdoví znalci asijského fotbalu, pardálové novinářského řemesla, nad něčím takovým kroutili hlavou: takže něco takového na tomto kontinentě vskutku není běžné. To jen aby nedošlo k mýlce. Každopádně udála se jedna nefér věc, když hráči Al Saddu (deset minut před koncem a za stavu 1:0 ve svůj prospěch) zapomněli na nepsané pravidlo, že se po zakopnutí balonu v zájmu ošetření zraněného odevzdává balon postiženému; a tak Niang po Keitově ignorantské přihrávce co nevidět pelášil sám na brankáře Suwonu, který přitom v době Senegalcova startu představoval jedinou korejskou figurku na vlastní polovině. Únik samozřejmě proměnil - aby to všechno mohlo radostně vypuknout.

Rozjezd symbolizovala horlivá a zmatená gestikulace domácích fotbalistů. Což by ještě bylo v pořádku, kdyby na plac brzy nevnikl jeden korejský fanatik a nezačal pronásledovat nevinného golmana soupeře Mohameda Saqra. To už bez násilné odezvy zůstat nemohlo, takže se hrací plocha brzy zaplnila kompletními lavičkami včetně trenérských ansámblů. Kopance a rány pěstí si vyžádaly několik tržných ran na obličejích, monokly samozřejmě také nechyběly. Na videu, které přikládám níže, potom doporučuji zaměřit se kupříkladu na čas 0:48, pravý dolní roh a "kung-fu" kop nějakého náhradníka v soupravě a svítivém rozlišováku. To si pak člověk říká, jestli by náhodou "správně ventilované emoce" nemohly být nejobávanější zbraní namísto pistolí, samopalů a jiných hraček.

Celkové zhodnocení potyčky - no potyčky, to už byla regulérní bitva - určitě nechám na vás. Každopádně mi hlava nebere především skutečnost, že jakmile se vše uklidnilo, rozdali sudí pouze dvě obligátní červené karty (pár byl vybrán podle všeho náhodně, Keita nejspíš šel pod sprchy za tu nesportovní přihrávku) a šlo se hrát dál. Jako by se nic nestalo. Takové chování rozhodčích je z mého pohledu po něčem takovém zcela neakceptovatelné. A alibistickým shledávám rovněž následný distanc pro Nianga - snad jen za onen kontroverzní gól, přitom "v praxi" za zakopnutí míče. Že za samotnou hromadnou rozepři byl v součtu potrestán jenom trojlístek aktérů, to je potom další smutná věc.

Nicméně důsledky téhle bitky byly a možná ještě budou dalekosáhlé. V první řadě se ihned řešilo co s tím, a jestli by Katařané neměli soupeři dovolit symbolicky skórovat, aby stopy po svém nefér jednání zahladili. Jiné hlasy zase hovořily o tom, že muž, který balon do autu postrkával, vlastně ani původně neměl takové úmysly. K těm ho prý dohnalo jen jeho špatné zpracování a následné obklíčení dvěma soky (skutečně to tak vypadalo). Ať už to nicméně bylo, jak chtělo, onen konflikt v důsledku nejviditelněji přispěl k čistě fotbalové charakteristice dvojzápasu, k celistvému dojmu z něho. Jinak se nic moc nevyřešilo.

Odveta totiž byla až nechutným způsobem poznamenána taktizováním Al Saddu, který měl zvenčí nahráno. Přestože kouč Suwonu Yoon Sung-Hyo po utkání až moc naříkal, kritika katarského zdržování by se mu uznat dala. Ke všemu Korejcův protějšek, úspěšný uruguayský trenér Jorge Fossati, dokonce v jednu chvíli dohlížel na šest obránců! Potom není divu, že se odveta nesla zejména v duchu suwonského trápení, a i přes brzký úder Oh Jang-Euna nakonec dvojnásobnému mistrovi Asie z přelomu tisíciletí kýžený postup nezajistila. Za podivných okolností naopak kráčí dál Al Sadd - tedy klub, jenž se do semifinále dostal vlastně jen díky trestu pro íránského soupeře. Vzpomínáte?

Vedle fascinující zápletky tohoto katarsko-korejského měření sil (i těch opravdu fyzických sil) se krčí mužstva Jeonbuku a Al Ittihadu. Tedy ne že by spolu sehrály nezajímavé partie, to spíš naopak - fotbalu nabídly přeci jen více. Jenže Korejci ze Saúdské Arábie přivezli výhru 3:2, a to pak v jejich prostředí prakticky nebylo co řešit. Dosud totiž na vlastním hřišti v rámci ACL po každém z pěti duelů slavili výhru, přičemž dohromady jejich skóre z těchto klání činí 17:1! Arabové navíc v Jeonju prožili vpravdě hororové první dějství, během něhož mimo jiné přišli o nervózního Hazaziho. Ten hned po 12 minutách soupeři oplácel bodyček poněkud přepálenou mincí, takže nakonec musel zdrcený a v slzách opouštět hrací plochu za doprovodu spoluhráčů. Moc dobře si patrně uvědomoval, co nepřímo způsobil: ještě do poločasu také domácí dvakrát udeřili a bylo hotovo...

Do pátého listopadu, kdy vypukne finále, se tak můžeme těšit hned na několik novinek: o samotné katarsko-korejské premiéře ve finále už byla řeč (doplním, že tým z hostitelské země MS 2022 naposledy v tak významném duelu figuroval v sezoně 1994/95, zatímco Jižní Korea s náskokem čtyř titulů na Japonsko platí za nejlépe reprezentovanou krajinu v této soutěži), dále se pak po dvou letech nebude hrát na neutrální půdě (los přisoudil výhodu domácího prostředí Jeonbuku) a prvně od roku 2007 (Urawa Red Diamonds) se až k poslednímu možnému stupínku propracovalo mužstvo, které v zápasech základní skupiny vytěžilo jen 10 bodů (Al Sadd). Už jen to, ale i jiné faktory dělají pro finále mírného favorita z Jeonbuku. Kontinentální mistr z roku 2006 si ale těžko dovolí nejzáhadnějšího účastníka letošního ročníku podcenit...