Anglická stopa v srdci katalánského velkoklubu
Zaujalo nás
Dle hesla "més que un club" je FC Barcelona velvyslancem Katalánska. I když toto motto pochází z konce 60. let, již mnoho let před tím říkával zakladatel Joan Gamper: "Popularita našeho klubu nepopiratelně obsahuje prvky, které nejsou spojené jen se sportem." Je však zajímavé, že katalánským velvyslancem je celek, který vlastně nikdy čistě katalánský nebyl.
Barcelonu založil Švýcar Gamper společně s Walterem Wildem. Vzhledem k tomu, že tehdy 22letý Hans nebyl dle španělských zákonů plnoletý, stal se prvním prezidentem jeho krajan Wild. Dalšími "otci zakladateli" byli angličtí bratři Parsonsové či Němci Maier a Kunzle a s nimi samozřejmě Katalánci Terrados, Ducal, Cabot, Pujol, Llobet a d'Osso. Přitom ve stejné době, kdy vznikl FC Barcelona, se zrodil i FC Catala, klub, který si zakládal na tom, že do něj mohou vstoupit a hrát pouze Katalánci.
Pokud jde o samotné fungování i herní styl Blaugranas, je všeobecně známý nizozemský vliv. Totální fotbal Michelse, příchod hráče a především pak trenéra Johana Cruyffa i angažmá van Gaala a Rijkaarda jsou toho jasným důkazem. Na práci těchto koučů navazují a budou navazovat trenéři této doby i let budoucích. Mnozí možná upozorní, že bychom neměli zapomínat na argentinskou školu Helenia Herrery, Olsena a Menottiho v podobě přísnosti, taktické připravenosti, ale i pro důvěru v individuality. Když ale budeme jmenovat 3 největší vlivy na chod klubu FC Barcelona, kromě katalánského, resp. španělského a nizozemského, musíme jednoznačně zmínit vliv anglický, resp. britský. Pro někoho překvapení, pro jiného logický fakt. Do Barcelony "přivezli" fotbal Britové a i první zápas Barcelony se konal proti výběru Angličanů. Kromě podílu na samotném založení a doby prezidenta Arthura Witta působilo v 115leté historii v klubu 10 anglických trenérů i několik známých hráčů z britských ostrovů.
Witty byl členem vedení již za prezidentování Bartomeua Terradese a v září 1903 byl do čela klubu zvolen on sám. Za vlády Dona Arthura, jak se mu říkalo, se týmu herně nedařilo, v samotné Barce ale tento Angličan zanechal nesmazatelnou stopu. Společně s Gamperem je autorem prvních klubových stanov, které ovšem fotbalový svaz v roce 1902 nepřijal, jelikož nebyly v souladu se zákonem. Byl to on, kdo do klubu začal přivádět mladé hráče a zajistil, aby počet členů neklesal. Jelikož pocházel z bohaté rodiny, využil svých kontaktů a zařídil první mezinárodní zápas pro Barcelonu proti Toulouse. Zároveň se díky němu tým na 4 roky dočkal i nového domácího hřiště Campo de la Calle Muntaner. Jako hráč nastoupil za Blaugranas mezi léty 1899 až 1905 do 74 zápasů. V říjnu 1905 odstoupil z funkce a byl nahrazen J. Solerem, nejzáhadnějším mužem barcelonské historie (jako u jediného prezidenta není známo jeho křestní jméno ani jeho podoba).
Svou stopu v Barce zanechal i bratr Arthura Witta, Ernesto. Tento člen vedení a amatérský tenista pomohl do klubu přivést svého spoluhráče ze čtyřhry a budoucí hvězdu týmu. "Mým učitelem byl Patullo, předchůdce barcelonských střelců," vzpomínal legendární Paulino Alcantara, který za Barcu nastřílel 357 branek v 357 zápasech. George Patullo vešel do dějin kopané v amatérském zápase v Badaloně roku 1910. Do té doby průměrný tenista si chtěl vyzkoušet hru jménem fotbal, ale protože ho nikdo neznal, dali ho do brány. Nechytil prakticky nic a jeho tým v poločase prohrával 1:5. Po přestávce ale rodák z Glasgowa nastoupil v útoku, dal 5 gólů a otočil skóre na konečných 6:5. V létě téhož roku ho Gamper přivedl do Barcy, ve které působil 2 sezóny a v 23 zápasech dal 43 gólů. Na jaře 1912 se rozhodl Patullo vrátit do Londýna, kde měl své podnikání. Když mu však barcelonský ředitel Joaquin de Vargas poslal dopis, že ho tým potřebuje v semifinále poháru, odpověděl: "Budu tam." A skutečně, den před zápasem vystoupil z vlaku, dvěma brankami pomohl k výhře 3:2 nad Espanyolem a zase se vrátil zpět do Británie.
Již jsme zmínili prezidenta, hráče a tak zbývá trenér. Dle oficiálních klubových stránek byl prvním trenérem FC Barcelona Angličan John Barrow a to v roce 1917. Skutečnost je, jak už to bývá, jiná. Do uvedeného data bylo zvykem, že mužstvo na hřišti i mimo něj vedl kapitán. Ovšem o tom, kdo bude hrát za první tým a kdo za rezervní, rozhodovala od roku 1902 v Barce tříčlenná sportovní komise. Její náplní bylo i řízení fotbalové školy, kde hráči trénovali. Pro nás může být zajímavé, že na počátku tuto školu vedl Udo Steinberg, Němec, který se ale narodil v Čechách. Ale zpět k Anglii. Přelomových obdobím se stal rok 1912, který je nazýván rokem tří trenérů. V lednu přichází do katalánské metropole William Charles Lambe. Tehdy 35letý Angličan, který dříve oblékal dres Arsenalu, se stal prvním cizincem, který dostával plat. "Byl jsem zaměstnán jako trenér Football Club Barcelona," zní jeho nekrolog, který sám před svou smrtí napsal. V září deník Mundo Deportivo informoval, že klub bude trénovat pan Barzon z Anglie. V dalších článcích jsou ale uváděna jména Barren či Baron. Až práce historika Fernanda Arrechey odhalila, že jsou všichni uvedení jeden a ten samý a to John Barrow. O jeho působení mnoho nevíme. Dle ověřených informací tohoto kouče přivedl sám Gamper a po 4 měsících ho pro závislost na alkoholu propustil. I tato skutečnost podporuje záměnu dat, jelikož švýcarský zakladatel dle své funkce v klubu mohl trenéra přijmout a odvolat v roce 1912, nikoliv 1917.
Nástupcem Barrowa se stal Jack Greenwell, který dodnes je po Cruyffovi druhým nejdéle působícím trenérem klubu. Tolik oficiální text z klubového portálu. Avšak posunutím uvedeného letopočtu je s 12 trenérskými lety na první příčce tento Angličan narozený roku 1884 v městečku Crook. "Trenérem FC Barcelony je pan Greewell," uvedl deník La Vanguardia ve svém článku v lednu 1913. Ačkoliv jeho hráčská kariéra je spojená především s domácím Crook Town A.F.C., hrál i za slavný Aucland. Neví se, jak navázal kontakt s Katalánci, ale v dubnu 1912 odehrál poslední zápas za Crook a přestěhoval se do Barcelony. Za ní nastoupil v 88 duelech. Přesně rok poté přijel do Španělska tým z Crook Town a sehrál s Barcelonou 3 přátelské zápasy. Dva skončily remízou (1:1 a 2:2), ale hned první vyhráli hosté 2:4. Crook A.F.C. je tedy prvním anglickým týmem, který porazil celek Blaugranas. Ve všech zápasech nastoupil proti svým bývalým spoluhráčům i Greenwell. S týmem vyhrál 2x Španělský pohár a 5x Katalánské mistrovství. Své umění prokázal, když na rozdíl od svého předchůdce dal důvěru Emilio Sagi Barbovi. Ten z pozice křídla či záložníka v klubu strávil 18 let a byl prvním barcelonským hráčem, který v jednom roce odehrál 50 zápasů. Nešťastné naopak bylo, když Alcantaru, který dával góly jak na běžícím páse, přesunul do obrany. Až kritika fanoušků ho donutila změnit rozhodnutí. To vytvoření zálohy z technického Sancha, dříče Torralby a střelce Samitier přineslo ovoce a zisk důležitých pohárů. Dodnes je tato záloha označována za jednu z nejlepší v barcelonské historii.
Když pak klub v ročníku 1922/23 zůstal bez trofeje a ani podzim nové sezóny se nezdařil, nahradil Greenwella William Alfred Spouncer. Tento Angličan není pro historii nijak zásadní. Pozoruhodné ovšem je, že do loňského roku jeho jméno v žádných oficiálních pramenech nefigurovalo. Až zkoumání českého nadšence ze Železné Rudy, pana Eugena Scheinherra, donutilo přepsat klubové tabulky a jméno Spouncer zařadit do seznamu trenérů na oficiálním portálu. S anglickým koučem klub získal Katalánské mistrovství, když všech 10 zápasů vyhrál. Kamenem úrazu se ovšem stal Španělský pohár. Spoucer byl známý tím, že dokázal tým připravit na důležité zápasy. Ačkoliv pod jeho vedením fotbalisté v přátelských zápasech často ztráceli a dostávali i dost branek, v pohárech vítězili a to obvykle s čistým kontem. Když pak v Copě narazila Barca na Real Union de Irun a prohrála v třetím rozhodujícím utkání 1:6, byl to šok a znamenalo to rezignaci prezidenta Enrica Cardony. Na jeho místo nastoupil na své páté funkční období Joan Gamper a ten si přivedl i svého trenéra.
Po jednom roce byl Gamper nahrazen Acardi Balaguerem, který na pozici šéfa hráčů dosadil dalšího Angličana, Ralpha Kirbyho. Zkušený a mezinárodně uznávaný kouč to v katalánské metropoli neměl vůbec jednoduché. Před jeho příchodem klub 2 roky nezískal pohár a o cíli tak netřeba hovořit. Problém byl, že Ralph uměl jen anglicky, a tak bylo obtížné přenést požadavky na své svěřence. Přesto do týmu implantoval něco, co nebylo do té doby běžné. Místo tradičního rozestavení s 5 útočníky 2-3-5 zvolil systém 2-3-2-3. V útoku nechal trojici Samitier, Alcantara a Sagi Barba, ale technického Sanchu a Pieru známého přesnými přihrávkami přesunul do zálohy. Ukázalo se, že fyzicky silný Sancho a rychlý Piera dokázali lépe podporovat své útočné kolegy ze středu než dříve z křídla a výsledky se dostavily. V tehdy novém formátu poháru, kdy se hrálo ve čtyřech tříčlenných skupinách, narazila Barca na Valencii a Zaragozu. První celek dostal sedmičku, ti druzí dokonce gólů osm. V semifinále přešli Blaugranas po výsledcích 3:2, 1:2 a 2:1 přes Atlético Madrid a ve finále porazili Arenas Getxo 2:0. Úspěchy ale nepřevážily to, že hráči si s trenérem nerozuměli po stránce herní, ani jazykové, a tak byl i Kirby odvolán.
Další anglická stopa je již spojená se Španělskou ligou založenou v roce 1929. V průběhu historicky prvního ročníku v Barce manažera Romá Fornse vystřídal James Bellamy. Příčinou trenérské výměny byl fakt, že Fornse hráči příliš nerespektovali (ten se do pozice trenéra zvolil sám, jelikož zastával funkci ředitele klubu) a byl to útočník Josep Samitier, který vedl tým na hřišti i v kabině. A právě Bellamy měl toto změnit. Hráčská kariéra rodáka z Bethnal Green je spojena především s Dundee FC, ačkoliv celkově působil v 11 týmech po celé Anglii, mimo jiné i v Arsenalu. Již na konci své kariéry pracoval i v realizačním týmu, ale s trenérským řemeslem začal až v Itálii. Odtud přišel do Barcy. Jestliže v Copě 1925 pomohla změna rozestavení na 2-3-2-3, pro premiérový ligový ročník přišel trenér Bellamy se schématem, které se nejvíce podobá dnešnímu 3-4-3. Klíčovým mužem sestavy byl 38letý defenzivní záložník Torralba. Můžeme jen spekulovat, na kolik bylo rozestavení zásadní a jak moc italské angažmá Bellamymu prospělo, faktem ale je, že když v polovině soutěže Barcu převzal, obdržela pouze 5 branek v 11 utkáních oproti 18 inkasovaným gólům v 7 zápasech do té doby. S jeho působením je spojena ale i největší porážka v historii klubu a to 12:1 na hřišti Athletic Club de Bilbao z roku 1931. To a především až 4. místo v lize donutilo vedení Katalánců k povolání toho nejzkušenějšího, Jacka Greenwella. Ten se vrátil k osvědčené hře na 5 útočníků, ale výsledky to nepřineslo. Pouze zisk trofeje pro mistra Katalánska bylo málo, a tak po 2 letech skončil i on.
Dlouhých 36 let trvalo, než měla Barcelona dalšího Angličana na trenérské lavičce. Stal se jím Victor Frederick Buckingham. Bývalý hráč Tottenhamu působil dříve ve West Bromwich, a také v Ajaxu. Byl to Vic, který do áčka Ajaxu přivedl tehdy 17letého Cruyffa. A právě Johan byl typem fotbalisty, který splňoval technické i takticky požadavky na hru založenou na pohybu a zároveň pomocí přihrávek i na držení míče. Před příchodem Buckinghama byla vizitka Barcelony následující: 10 let, 10 trenérů a 0 ligových titulů. Když v prezidentských volbách roku 1969 zvítězil Augusti Montal, přivedl z Řecka na post trenéra právě jeho. Vic zkombinoval svůj zažitý anglický styl hry s technickou dovedností domácích hráčů tak, jak to praktikoval v Ajaxu. "Když máte míč, soupeř nemůže skórovat," je známý výrok, který používal i anglický trenér. Ten se snažil změnit prakticky vše. Nový styl a trénink především s míčem prosazoval i u rezervních týmů a na jeho práci navázali jeho následovníci. Kromě herního projevu upravil i některé zaběhnuté rituály před zápasem. Známá je situace před utkání s Betisem, kdy Buckingham beze slova chodil po šatně a křídou napsal na vše možné nápis "Betis". Když se pak nechápaví hráči zeptali, proč to dělá, odpověděl: "Co vám říká ten nápis?" A trenérova odpověď?: "Fucking Betis!" Důvěru na hrotu dostal na tehdejší dobu nezvykle 190 cm vysoký Martí Filosia, který byl líný na krok, ale dokázal být vždy tam, kde bylo třeba, a měl dobré zakončení. Kolem něj postavil v ofenzívě především fyzicky zdatné, ale také technické typy jako Asensi, Rexach a Marcial. Ti měli hrát v rychlosti po zemi systémem krátkých přihrávek, ale když to nešlo, byl tu "anglický typ" Filosia a jeho hlava. Hrotového útočníka, kterého fanoušci i média často kritizovali pro jeho šetřivý krok, trenér celé své působení bránil. Z šikovného křídla Quimeta Rifého udělal Vic krajního obránce. Tento pozdější kapitán se i v nové pozici osvědčil a patřil k nejlepším asistentům týmu. Všemožné změny však k ligovému titulu nevedly, ale k zisku Copa Generalisimo v roce 1971 ano. Další rok bez triumfu v Primera division ale nepřežil, a tak profesor, jak Buckinghama katalánská média označovala, byl nahrazen stejně jako v Ajaxu Mariusem Michelsem.
Anglický vliv byl nahrazen tím holandským a to až do roku 1978, kdy do prezidentského křesla usedl Josep Luis Nuňez s jasným cílem dostat Barcu zpět na výsluní. Jenže ani přes obrovské investice do hráčského kádru a angažování zkušených trenérů Uda Latteka a Césara Luise Menottiho se výsledky nedostavily. K velkému překvapení tak v roce 1984 přebírá mužstvo bez velké zkušenosti Terry Venables. Jemu však v létě odešla z klubu hvězda největší, božský Diego. "Titul nebyl s Maradonou a bez něj není již žádná šance," hovořil jeden z novinových titulků té doby. Jiný popisoval anglického kouče jako: "Přišel pan nikdo." Jenže autoritář Nuňez si s Venablesem padli do oka a jak po mnoho let se Barca rozkládala především zevnitř, nyní byla jednotná. Předchozí Menottiho tým byl stavěn tak, že všechny akce musí jít přes Maradonu. Terry přinesl anglické rozestavení 4-4-2 se zálohou ve tvaru diamantu i anglický styl. Fyzická hra svědčila dobře disponovaným Miguelimu, Gerardovi či Julio Albertovi a především tvrdě pracujícímu Berndu Schusterovi. Bylo ovšem třeba někým zacelit díru po argentinské hvězdě. Jeho pozice byla nahrazena jiným stylem hry, ale přesto někdo nový do útoku byl nutný. Víceprezident Gaspart byl již prakticky dohodnut s Hugo Sanchezem, jenže Venables si poručil Steva Archibalda. "Neměl jsem zájem jít do Španělska, ale Tottenham potřeboval peníze, a tak jsem šel," vzpomínal skotský střelec, kterého Nuňez popsal jako hráče, který stál 7x méně než Diego. Víc o něm nevěděl. Pro Venablese to ale byla v novém prostředí sázka na jistotu a pro jeho styl bylo potřebné, že Archibald věděl, jak pomoci týmu i bez míče. Vyplatilo se, tým měl opět jasnou tvář, vítězil a po 11 letech získal ligový titul. Navíc ho dosáhl vyrovnáním rekordního bodového zisku Realu z roku 1980. Následující sezónu ale vystřílel Mexičan Sanchez titul Realu. Barcelonský cíl byl Pohár mistrů, o který hrála po 25 letech. Z penaltového rozstřelu odešla poražena. Byla to sezóna plná zklamání, kdy klub končí v lize druhý, prohrává ve finále Copy, Poháru mistrů i superpoháru, k tomu se zranil na téměř celý rok Archibald a Schuster měl roztržku s trenérem. V létě klub posílil Zubizarreta a dvojice britských útočníků Mark Hughes a Gary Lineker. Archibald tak musel s ohledem na omezení počtu cizinců být zapsán na soupisku béčka. Venables přešel k rozestavení 4-3-3. I když se především Linekerovi dařilo, tým titul nezískal, a když klub špatně začal i další ročník, byl anglický trenér vyhozen a místo něj přišel Luis Aragones. Tím byla anglická stopa opět přerušena.
Ačkoliv pohledem do historie někteří s nadsázkou tvrdí, že Buckingham vyplnil dobu čekání na Mariuse Michelse, a že Venables to samé splnil při čekání na Johana Cruyffa, již bez nadsázky lze říci, že Sir Bobby Robson vyplnil mezeru mezi Cruyffem a van Gaalem. Ročník 1996/97, kdy velezkušený Angličan vedl FC Barcelonu, byl první pocruyffovský. Zároveň prezident Nuňez tvrdil, že již v roce 1996 byl dohodnut s Louisem van Gaalem, kterému končila smlouva v Ajaxu za rok. Nikdo toto oficiálně nepotvrdil, avšak pravdou je, že během té sezóny byl van Gaal na zápasech na Camp Nou spatřen nezvykle často. Robson měl kromě trofejí před sebou 2 úkoly, které spolu úzce souvisely. Díky přijetí Bosmanova pravidla mohl klub přivést více cizinců, kteří logicky museli být vhodně začleněni. Přichází tak hvězdný Ronaldo, Couto, Amunike, Baia či Pizzi. Druhým bodem bylo zmírnit tlak na skupinu hráčů "Quinta del mini". De La Peňa, Celades, Roger, Oscar, či Jordi Cruyff byli hráči, kteří patřili k prototypům akademie La Masia a kteří dostali důvěru v posledních dvou herně a výsledkově neúspěšných sezónách. Byli to technicky nesmírně nadaní fotbalisté, ale menšího vzrůstu s problémy při fyzické hře. Robson vsadil na propojení zkušenosti (Blanc, Popescu, Amor, Stoichkov) s mládím (Ronaldo, de la Peňa, Giovanni, Figo). K tomu Cruyffovské 3-4-3, nebo pozdější 4-3-3 změnil na 4-5-1, případně 3-5-2 a zisk 3 trofejí během té sezóny ukázal oprávněnost těchto změn, na které pak navázal i v létě 1997 příchozí Louis van Gaal.
Těžko hledat místo a okamžik, kdy se z FC Barcelona stal světový velkoklub. Možná to bylo již příchodem Joana Gampera, nebo teprve postavením Camp Nou či až vítězstvím Dream Teamu ve Wembley. A možná že vše začalo u trenéra z malého městečka Crook v hrabství Durham v Anglii.
Barcelonu založil Švýcar Gamper společně s Walterem Wildem. Vzhledem k tomu, že tehdy 22letý Hans nebyl dle španělských zákonů plnoletý, stal se prvním prezidentem jeho krajan Wild. Dalšími "otci zakladateli" byli angličtí bratři Parsonsové či Němci Maier a Kunzle a s nimi samozřejmě Katalánci Terrados, Ducal, Cabot, Pujol, Llobet a d'Osso. Přitom ve stejné době, kdy vznikl FC Barcelona, se zrodil i FC Catala, klub, který si zakládal na tom, že do něj mohou vstoupit a hrát pouze Katalánci.
Pokud jde o samotné fungování i herní styl Blaugranas, je všeobecně známý nizozemský vliv. Totální fotbal Michelse, příchod hráče a především pak trenéra Johana Cruyffa i angažmá van Gaala a Rijkaarda jsou toho jasným důkazem. Na práci těchto koučů navazují a budou navazovat trenéři této doby i let budoucích. Mnozí možná upozorní, že bychom neměli zapomínat na argentinskou školu Helenia Herrery, Olsena a Menottiho v podobě přísnosti, taktické připravenosti, ale i pro důvěru v individuality. Když ale budeme jmenovat 3 největší vlivy na chod klubu FC Barcelona, kromě katalánského, resp. španělského a nizozemského, musíme jednoznačně zmínit vliv anglický, resp. britský. Pro někoho překvapení, pro jiného logický fakt. Do Barcelony "přivezli" fotbal Britové a i první zápas Barcelony se konal proti výběru Angličanů. Kromě podílu na samotném založení a doby prezidenta Arthura Witta působilo v 115leté historii v klubu 10 anglických trenérů i několik známých hráčů z britských ostrovů.
Witty byl členem vedení již za prezidentování Bartomeua Terradese a v září 1903 byl do čela klubu zvolen on sám. Za vlády Dona Arthura, jak se mu říkalo, se týmu herně nedařilo, v samotné Barce ale tento Angličan zanechal nesmazatelnou stopu. Společně s Gamperem je autorem prvních klubových stanov, které ovšem fotbalový svaz v roce 1902 nepřijal, jelikož nebyly v souladu se zákonem. Byl to on, kdo do klubu začal přivádět mladé hráče a zajistil, aby počet členů neklesal. Jelikož pocházel z bohaté rodiny, využil svých kontaktů a zařídil první mezinárodní zápas pro Barcelonu proti Toulouse. Zároveň se díky němu tým na 4 roky dočkal i nového domácího hřiště Campo de la Calle Muntaner. Jako hráč nastoupil za Blaugranas mezi léty 1899 až 1905 do 74 zápasů. V říjnu 1905 odstoupil z funkce a byl nahrazen J. Solerem, nejzáhadnějším mužem barcelonské historie (jako u jediného prezidenta není známo jeho křestní jméno ani jeho podoba).
Svou stopu v Barce zanechal i bratr Arthura Witta, Ernesto. Tento člen vedení a amatérský tenista pomohl do klubu přivést svého spoluhráče ze čtyřhry a budoucí hvězdu týmu. "Mým učitelem byl Patullo, předchůdce barcelonských střelců," vzpomínal legendární Paulino Alcantara, který za Barcu nastřílel 357 branek v 357 zápasech. George Patullo vešel do dějin kopané v amatérském zápase v Badaloně roku 1910. Do té doby průměrný tenista si chtěl vyzkoušet hru jménem fotbal, ale protože ho nikdo neznal, dali ho do brány. Nechytil prakticky nic a jeho tým v poločase prohrával 1:5. Po přestávce ale rodák z Glasgowa nastoupil v útoku, dal 5 gólů a otočil skóre na konečných 6:5. V létě téhož roku ho Gamper přivedl do Barcy, ve které působil 2 sezóny a v 23 zápasech dal 43 gólů. Na jaře 1912 se rozhodl Patullo vrátit do Londýna, kde měl své podnikání. Když mu však barcelonský ředitel Joaquin de Vargas poslal dopis, že ho tým potřebuje v semifinále poháru, odpověděl: "Budu tam." A skutečně, den před zápasem vystoupil z vlaku, dvěma brankami pomohl k výhře 3:2 nad Espanyolem a zase se vrátil zpět do Británie.
Již jsme zmínili prezidenta, hráče a tak zbývá trenér. Dle oficiálních klubových stránek byl prvním trenérem FC Barcelona Angličan John Barrow a to v roce 1917. Skutečnost je, jak už to bývá, jiná. Do uvedeného data bylo zvykem, že mužstvo na hřišti i mimo něj vedl kapitán. Ovšem o tom, kdo bude hrát za první tým a kdo za rezervní, rozhodovala od roku 1902 v Barce tříčlenná sportovní komise. Její náplní bylo i řízení fotbalové školy, kde hráči trénovali. Pro nás může být zajímavé, že na počátku tuto školu vedl Udo Steinberg, Němec, který se ale narodil v Čechách. Ale zpět k Anglii. Přelomových obdobím se stal rok 1912, který je nazýván rokem tří trenérů. V lednu přichází do katalánské metropole William Charles Lambe. Tehdy 35letý Angličan, který dříve oblékal dres Arsenalu, se stal prvním cizincem, který dostával plat. "Byl jsem zaměstnán jako trenér Football Club Barcelona," zní jeho nekrolog, který sám před svou smrtí napsal. V září deník Mundo Deportivo informoval, že klub bude trénovat pan Barzon z Anglie. V dalších článcích jsou ale uváděna jména Barren či Baron. Až práce historika Fernanda Arrechey odhalila, že jsou všichni uvedení jeden a ten samý a to John Barrow. O jeho působení mnoho nevíme. Dle ověřených informací tohoto kouče přivedl sám Gamper a po 4 měsících ho pro závislost na alkoholu propustil. I tato skutečnost podporuje záměnu dat, jelikož švýcarský zakladatel dle své funkce v klubu mohl trenéra přijmout a odvolat v roce 1912, nikoliv 1917.
Nástupcem Barrowa se stal Jack Greenwell, který dodnes je po Cruyffovi druhým nejdéle působícím trenérem klubu. Tolik oficiální text z klubového portálu. Avšak posunutím uvedeného letopočtu je s 12 trenérskými lety na první příčce tento Angličan narozený roku 1884 v městečku Crook. "Trenérem FC Barcelony je pan Greewell," uvedl deník La Vanguardia ve svém článku v lednu 1913. Ačkoliv jeho hráčská kariéra je spojená především s domácím Crook Town A.F.C., hrál i za slavný Aucland. Neví se, jak navázal kontakt s Katalánci, ale v dubnu 1912 odehrál poslední zápas za Crook a přestěhoval se do Barcelony. Za ní nastoupil v 88 duelech. Přesně rok poté přijel do Španělska tým z Crook Town a sehrál s Barcelonou 3 přátelské zápasy. Dva skončily remízou (1:1 a 2:2), ale hned první vyhráli hosté 2:4. Crook A.F.C. je tedy prvním anglickým týmem, který porazil celek Blaugranas. Ve všech zápasech nastoupil proti svým bývalým spoluhráčům i Greenwell. S týmem vyhrál 2x Španělský pohár a 5x Katalánské mistrovství. Své umění prokázal, když na rozdíl od svého předchůdce dal důvěru Emilio Sagi Barbovi. Ten z pozice křídla či záložníka v klubu strávil 18 let a byl prvním barcelonským hráčem, který v jednom roce odehrál 50 zápasů. Nešťastné naopak bylo, když Alcantaru, který dával góly jak na běžícím páse, přesunul do obrany. Až kritika fanoušků ho donutila změnit rozhodnutí. To vytvoření zálohy z technického Sancha, dříče Torralby a střelce Samitier přineslo ovoce a zisk důležitých pohárů. Dodnes je tato záloha označována za jednu z nejlepší v barcelonské historii.
Když pak klub v ročníku 1922/23 zůstal bez trofeje a ani podzim nové sezóny se nezdařil, nahradil Greenwella William Alfred Spouncer. Tento Angličan není pro historii nijak zásadní. Pozoruhodné ovšem je, že do loňského roku jeho jméno v žádných oficiálních pramenech nefigurovalo. Až zkoumání českého nadšence ze Železné Rudy, pana Eugena Scheinherra, donutilo přepsat klubové tabulky a jméno Spouncer zařadit do seznamu trenérů na oficiálním portálu. S anglickým koučem klub získal Katalánské mistrovství, když všech 10 zápasů vyhrál. Kamenem úrazu se ovšem stal Španělský pohár. Spoucer byl známý tím, že dokázal tým připravit na důležité zápasy. Ačkoliv pod jeho vedením fotbalisté v přátelských zápasech často ztráceli a dostávali i dost branek, v pohárech vítězili a to obvykle s čistým kontem. Když pak v Copě narazila Barca na Real Union de Irun a prohrála v třetím rozhodujícím utkání 1:6, byl to šok a znamenalo to rezignaci prezidenta Enrica Cardony. Na jeho místo nastoupil na své páté funkční období Joan Gamper a ten si přivedl i svého trenéra.
Po jednom roce byl Gamper nahrazen Acardi Balaguerem, který na pozici šéfa hráčů dosadil dalšího Angličana, Ralpha Kirbyho. Zkušený a mezinárodně uznávaný kouč to v katalánské metropoli neměl vůbec jednoduché. Před jeho příchodem klub 2 roky nezískal pohár a o cíli tak netřeba hovořit. Problém byl, že Ralph uměl jen anglicky, a tak bylo obtížné přenést požadavky na své svěřence. Přesto do týmu implantoval něco, co nebylo do té doby běžné. Místo tradičního rozestavení s 5 útočníky 2-3-5 zvolil systém 2-3-2-3. V útoku nechal trojici Samitier, Alcantara a Sagi Barba, ale technického Sanchu a Pieru známého přesnými přihrávkami přesunul do zálohy. Ukázalo se, že fyzicky silný Sancho a rychlý Piera dokázali lépe podporovat své útočné kolegy ze středu než dříve z křídla a výsledky se dostavily. V tehdy novém formátu poháru, kdy se hrálo ve čtyřech tříčlenných skupinách, narazila Barca na Valencii a Zaragozu. První celek dostal sedmičku, ti druzí dokonce gólů osm. V semifinále přešli Blaugranas po výsledcích 3:2, 1:2 a 2:1 přes Atlético Madrid a ve finále porazili Arenas Getxo 2:0. Úspěchy ale nepřevážily to, že hráči si s trenérem nerozuměli po stránce herní, ani jazykové, a tak byl i Kirby odvolán.
Další anglická stopa je již spojená se Španělskou ligou založenou v roce 1929. V průběhu historicky prvního ročníku v Barce manažera Romá Fornse vystřídal James Bellamy. Příčinou trenérské výměny byl fakt, že Fornse hráči příliš nerespektovali (ten se do pozice trenéra zvolil sám, jelikož zastával funkci ředitele klubu) a byl to útočník Josep Samitier, který vedl tým na hřišti i v kabině. A právě Bellamy měl toto změnit. Hráčská kariéra rodáka z Bethnal Green je spojena především s Dundee FC, ačkoliv celkově působil v 11 týmech po celé Anglii, mimo jiné i v Arsenalu. Již na konci své kariéry pracoval i v realizačním týmu, ale s trenérským řemeslem začal až v Itálii. Odtud přišel do Barcy. Jestliže v Copě 1925 pomohla změna rozestavení na 2-3-2-3, pro premiérový ligový ročník přišel trenér Bellamy se schématem, které se nejvíce podobá dnešnímu 3-4-3. Klíčovým mužem sestavy byl 38letý defenzivní záložník Torralba. Můžeme jen spekulovat, na kolik bylo rozestavení zásadní a jak moc italské angažmá Bellamymu prospělo, faktem ale je, že když v polovině soutěže Barcu převzal, obdržela pouze 5 branek v 11 utkáních oproti 18 inkasovaným gólům v 7 zápasech do té doby. S jeho působením je spojena ale i největší porážka v historii klubu a to 12:1 na hřišti Athletic Club de Bilbao z roku 1931. To a především až 4. místo v lize donutilo vedení Katalánců k povolání toho nejzkušenějšího, Jacka Greenwella. Ten se vrátil k osvědčené hře na 5 útočníků, ale výsledky to nepřineslo. Pouze zisk trofeje pro mistra Katalánska bylo málo, a tak po 2 letech skončil i on.
Dlouhých 36 let trvalo, než měla Barcelona dalšího Angličana na trenérské lavičce. Stal se jím Victor Frederick Buckingham. Bývalý hráč Tottenhamu působil dříve ve West Bromwich, a také v Ajaxu. Byl to Vic, který do áčka Ajaxu přivedl tehdy 17letého Cruyffa. A právě Johan byl typem fotbalisty, který splňoval technické i takticky požadavky na hru založenou na pohybu a zároveň pomocí přihrávek i na držení míče. Před příchodem Buckinghama byla vizitka Barcelony následující: 10 let, 10 trenérů a 0 ligových titulů. Když v prezidentských volbách roku 1969 zvítězil Augusti Montal, přivedl z Řecka na post trenéra právě jeho. Vic zkombinoval svůj zažitý anglický styl hry s technickou dovedností domácích hráčů tak, jak to praktikoval v Ajaxu. "Když máte míč, soupeř nemůže skórovat," je známý výrok, který používal i anglický trenér. Ten se snažil změnit prakticky vše. Nový styl a trénink především s míčem prosazoval i u rezervních týmů a na jeho práci navázali jeho následovníci. Kromě herního projevu upravil i některé zaběhnuté rituály před zápasem. Známá je situace před utkání s Betisem, kdy Buckingham beze slova chodil po šatně a křídou napsal na vše možné nápis "Betis". Když se pak nechápaví hráči zeptali, proč to dělá, odpověděl: "Co vám říká ten nápis?" A trenérova odpověď?: "Fucking Betis!" Důvěru na hrotu dostal na tehdejší dobu nezvykle 190 cm vysoký Martí Filosia, který byl líný na krok, ale dokázal být vždy tam, kde bylo třeba, a měl dobré zakončení. Kolem něj postavil v ofenzívě především fyzicky zdatné, ale také technické typy jako Asensi, Rexach a Marcial. Ti měli hrát v rychlosti po zemi systémem krátkých přihrávek, ale když to nešlo, byl tu "anglický typ" Filosia a jeho hlava. Hrotového útočníka, kterého fanoušci i média často kritizovali pro jeho šetřivý krok, trenér celé své působení bránil. Z šikovného křídla Quimeta Rifého udělal Vic krajního obránce. Tento pozdější kapitán se i v nové pozici osvědčil a patřil k nejlepším asistentům týmu. Všemožné změny však k ligovému titulu nevedly, ale k zisku Copa Generalisimo v roce 1971 ano. Další rok bez triumfu v Primera division ale nepřežil, a tak profesor, jak Buckinghama katalánská média označovala, byl nahrazen stejně jako v Ajaxu Mariusem Michelsem.
Anglický vliv byl nahrazen tím holandským a to až do roku 1978, kdy do prezidentského křesla usedl Josep Luis Nuňez s jasným cílem dostat Barcu zpět na výsluní. Jenže ani přes obrovské investice do hráčského kádru a angažování zkušených trenérů Uda Latteka a Césara Luise Menottiho se výsledky nedostavily. K velkému překvapení tak v roce 1984 přebírá mužstvo bez velké zkušenosti Terry Venables. Jemu však v létě odešla z klubu hvězda největší, božský Diego. "Titul nebyl s Maradonou a bez něj není již žádná šance," hovořil jeden z novinových titulků té doby. Jiný popisoval anglického kouče jako: "Přišel pan nikdo." Jenže autoritář Nuňez si s Venablesem padli do oka a jak po mnoho let se Barca rozkládala především zevnitř, nyní byla jednotná. Předchozí Menottiho tým byl stavěn tak, že všechny akce musí jít přes Maradonu. Terry přinesl anglické rozestavení 4-4-2 se zálohou ve tvaru diamantu i anglický styl. Fyzická hra svědčila dobře disponovaným Miguelimu, Gerardovi či Julio Albertovi a především tvrdě pracujícímu Berndu Schusterovi. Bylo ovšem třeba někým zacelit díru po argentinské hvězdě. Jeho pozice byla nahrazena jiným stylem hry, ale přesto někdo nový do útoku byl nutný. Víceprezident Gaspart byl již prakticky dohodnut s Hugo Sanchezem, jenže Venables si poručil Steva Archibalda. "Neměl jsem zájem jít do Španělska, ale Tottenham potřeboval peníze, a tak jsem šel," vzpomínal skotský střelec, kterého Nuňez popsal jako hráče, který stál 7x méně než Diego. Víc o něm nevěděl. Pro Venablese to ale byla v novém prostředí sázka na jistotu a pro jeho styl bylo potřebné, že Archibald věděl, jak pomoci týmu i bez míče. Vyplatilo se, tým měl opět jasnou tvář, vítězil a po 11 letech získal ligový titul. Navíc ho dosáhl vyrovnáním rekordního bodového zisku Realu z roku 1980. Následující sezónu ale vystřílel Mexičan Sanchez titul Realu. Barcelonský cíl byl Pohár mistrů, o který hrála po 25 letech. Z penaltového rozstřelu odešla poražena. Byla to sezóna plná zklamání, kdy klub končí v lize druhý, prohrává ve finále Copy, Poháru mistrů i superpoháru, k tomu se zranil na téměř celý rok Archibald a Schuster měl roztržku s trenérem. V létě klub posílil Zubizarreta a dvojice britských útočníků Mark Hughes a Gary Lineker. Archibald tak musel s ohledem na omezení počtu cizinců být zapsán na soupisku béčka. Venables přešel k rozestavení 4-3-3. I když se především Linekerovi dařilo, tým titul nezískal, a když klub špatně začal i další ročník, byl anglický trenér vyhozen a místo něj přišel Luis Aragones. Tím byla anglická stopa opět přerušena.
Ačkoliv pohledem do historie někteří s nadsázkou tvrdí, že Buckingham vyplnil dobu čekání na Mariuse Michelse, a že Venables to samé splnil při čekání na Johana Cruyffa, již bez nadsázky lze říci, že Sir Bobby Robson vyplnil mezeru mezi Cruyffem a van Gaalem. Ročník 1996/97, kdy velezkušený Angličan vedl FC Barcelonu, byl první pocruyffovský. Zároveň prezident Nuňez tvrdil, že již v roce 1996 byl dohodnut s Louisem van Gaalem, kterému končila smlouva v Ajaxu za rok. Nikdo toto oficiálně nepotvrdil, avšak pravdou je, že během té sezóny byl van Gaal na zápasech na Camp Nou spatřen nezvykle často. Robson měl kromě trofejí před sebou 2 úkoly, které spolu úzce souvisely. Díky přijetí Bosmanova pravidla mohl klub přivést více cizinců, kteří logicky museli být vhodně začleněni. Přichází tak hvězdný Ronaldo, Couto, Amunike, Baia či Pizzi. Druhým bodem bylo zmírnit tlak na skupinu hráčů "Quinta del mini". De La Peňa, Celades, Roger, Oscar, či Jordi Cruyff byli hráči, kteří patřili k prototypům akademie La Masia a kteří dostali důvěru v posledních dvou herně a výsledkově neúspěšných sezónách. Byli to technicky nesmírně nadaní fotbalisté, ale menšího vzrůstu s problémy při fyzické hře. Robson vsadil na propojení zkušenosti (Blanc, Popescu, Amor, Stoichkov) s mládím (Ronaldo, de la Peňa, Giovanni, Figo). K tomu Cruyffovské 3-4-3, nebo pozdější 4-3-3 změnil na 4-5-1, případně 3-5-2 a zisk 3 trofejí během té sezóny ukázal oprávněnost těchto změn, na které pak navázal i v létě 1997 příchozí Louis van Gaal.
Těžko hledat místo a okamžik, kdy se z FC Barcelona stal světový velkoklub. Možná to bylo již příchodem Joana Gampera, nebo teprve postavením Camp Nou či až vítězstvím Dream Teamu ve Wembley. A možná že vše začalo u trenéra z malého městečka Crook v hrabství Durham v Anglii.
Komentáře (332)