Africký zápisník XVI. aneb Klasická Ghana in flaGranti

Tohle byla Ghana jako vyšitá. Ne snad jenom kvůli dalšímu semifinálovému nezdaru - už čtvrtému za posledních šest ročníků. Zároveň také vzhledem k průběhu zápasu, který veskrze kopíroval čtvrtfinále s DR Kongo - otřesný první poločas, lepší druhý poločas, jen tentokrát zasloužená prohra a snový postup pro outsidera...

A že Kamerunci jsou věru outsidery na slovo vzatými. Ano, opakovali jsme to už stokrát, ale opakovat bychom to mohli klidně do zblbnutí: Hugo Broos před turnajem obdržel omluvenky od Matipa, Nyoma, Choupo-Motinga, Anguissy, Poundjeho, Amadoua, brankářské jedničky Ajaxu Onany...

... a místo nich postavil tým veskrze neznámých tváří (z nichž ty vzácně profláklé jako N’Koulou, N’Jie nebo Aboubakar ani nehrají základ), který se ovšem skutečně prezentuje jako odhodlaný kolektiv.

Včera navíc Nepřemožitelní lvi skutečně vypadali jako nepřemožitelná jednotka, ne už jako ti relativní haluzáci a odkopávači balonů ze čtvrtfinále se Senegalem - za což opět zaslouží obrovskou poklonu.

Teď už si ale pojďme posvítit na klíčové jevy druhého semifinále...

---

1. Kamerunský úspěch je na jednu stranu nepochopitelný, ale na stranu druhou dává velký smysl. Bez papírových hvězd se dají dosáhnout velké věci, však se zeptejte v Nigérii na jejich zlaté hochy zpřed čtyř let. A leč Kamerunci představují přeci jen jinačí extrém, nenachází se daleko od věrných pokračovatelů Mikela a spol. Pro veškerou absurditu některých prvků kamerunského tažení (však Tambe na hrotu je v podstatě ekvivalent Libora Doška...) na něm ve finále není nic až tak šokujícího.

Proč? Kořeny vysvětlení sahají vlastně až k Samuelu Eto’ovi, potažmo Rogeru Millovi, do ulic zhusta obydlené čtvrti největšího kamerunského města Doualy zvané New Bell, kde se prvně jmenovaná kamerunská ikona narodila. New Bell je v podstatě takovým Sowetem bez jihoafrického kontextu; také tam se vždy rodily revoluční myšlenky a právě tam se nejhlasitěji protestovalo proti německým i francouzským kolonizátorům. Protestovalo se přitom hlavně za užití slova hemle, které v místním jazyce Bassa znamená výraz hrdosti, burcujícího nacionalismu.

Když Kamerun na mistrovství světa 1990 kráčel až do čtvrtfinále, hned dvanáct členů výpravy hovořilo řečí Bassa - jednoho z 278 (!) kamerunských jazyků o pouhých cca 250 tisíc mluvčích - a to včetně Rogera Milly. Ten sám ztělesňuje hrdou le pied camerounais, kamerunskou nohu. To Samuelovi Eto’ovi bylo do konce kariéry předhazováno, že má minimálně jednu nohu étranger, cizí, protože byl přece fotbalu učen v Madridu. Na takového Josepha Antoinea Bella, jenž vyrostl za mřížemi v New Bellu, aby se poté stal kapitánem Marseille a na protest jedl banány, které po něm házeli rasističtí fanoušci, se Eto’o prostě v určitém ohledu chytat nemohl.

Tenhle kamerunský tým přitom takovým odhodlaným "hemle!" burácí do všech stran. Kuráž by zdánlivě mohl vyvážet kamkoliv do světa; a to byl přitom včerejší Broosův základ vyskládán ze zástupců devíti různých soutěží, z nichž ve středu pole vyčníval nesmírně schopný generál Siani, rodák ze Senegalu. Přesto nejspíš nebude náhodou, že kapitán Benjamin Moukandjo i největší tahoun ofenzívy Christian Bassogog se oba narodili v Douale...

2. I přes všechen ten silný týmový duch Kamerunu zahrály také individuality. Cynik by možná podotkl, že Hugo Broos vlastně ani žádnými individualitami per se nedisponuje, ale to by bylo samozřejmě bezohledné. Bezohledné vůči Moukandjovi, jehož příkladná výpomoc defenzívě se zčásti zasadila o relativní neutralizaci obávaného Atsua. Bezohledné vůči pozoruhodně disciplinovaným stoperům, z nichž si jeden menší výpadek dovolil akorát Teikeu při úniku Jordana Ayewa ze 40. minuty. Bezohledné vůči registovi Sianimu, jehož komplexní role vrchního čističe a distributora balonů připomíná tu Onaziho z výše připomínané zlaté nigerijské mise. Bezohledné vůči aktivnímu, pružně operujícímu podhrotovému útočníkovi Zouovi...

Ve výsledku lze hovořit o téměř bezchybném, cílevědomém fungování celku o silných individualitách. Ghanské 4-4-2, respektive v určitých chvílích rovnou 4-2-4, bylo obdobným kamerunským rozestavením celkem hravě kontrováno a čisté konto nakonec i přes dvě dobré šance Jordana Ayewa není výsledkem žádných heroických činů jako spíš zodpovědného naplňování jednotlivých herních rolí.

A víte co? O tohle šlo Broosovi od samého počátku. Ony ani ty omluvenky pro něho nejsou ničím extra novým, však přicházel v období, kdy s reprezentační kariérou končilo na deset hráčů. Neznámý trenér, který v 64 letech nikdy netrénoval žádný nároďák a po propuštění od alžírského klubu čekal na práci celý jeden rok, v Kamerunu jednoduše vsadil na disciplínu a pracovní morálku; zázračné to ingredience.

Mimochodem, jedna dechberoucí statistika závěrem: když naposledy Kamerun inkasoval v semifinále Afrického poháru, psal se rok 1972 - od té doby Nepřemožitelní lvi nastoupili k osmi dalším semifinálovým duelům a na prostoru 780 minut nadále odolávají. Bravo bravo bravo!

3. Avram Grant je obyčejný diletant a je nejvyšší čas, aby ho lidé přestali zaměstnávat. Čert vem finále Ligy mistrů s Chelsea a čert vem předloňské finále Afrického poháru národů, samotný Avram Grant nestojí za moc a letošní šampionát jeho bezradnost odhalil ve své čisté podobě. Když se vám totiž trenér po takovém zápase vymlouvá na zranění Baby Rahmana (z prvního utkání turnaje!) a kondici Asamoaha Gyana, zatímco předevčírem postupoval Egypt bez šesti členů kádru, z nichž dobrou polovinu lze považovat za důležitou... tušíte, že máte co dočinění s přinejlepším průměrným koučem.

Izraelskému trenérovi se nejspíš vydařil poločasový proslov - po něm vypadali speciálně Wakaso Mubarak, Christian Atsu a Thomas Partey jako vyměnění. Ale to se zase bavíme jenom o takovém dvacetiminutovém ostrůvku v moři plném falešné arogance a hry jakoby bez valného zájmu. Jako ostatně po celý šampionát.

Že André Ayew nikdy nebyl pořádně ve hře, protože se musel vracet s pravým bekem Faiem a hyperaktivním Bassogogem, nebo že všechno musela odehrát v klidu pracující, ale sotva rozdílová středová trojka Wakaso - Acquah - Partey; tohle jsou přesně oblasti, kde očekáváte, že váš stratég na lavičce zavelí ke změně, k obratu za lepším. Jen si porovnejte Grantovu nečinnost s Broosovým zdánlivě kosmetickým, ale ve výsledku zásadním přesunem Moukandja z centrální pozice na levé křídlo.

Pravda, Grant se zde alespoň vyhnul burácivým personálním nesmyslům, jako když defenzivního záložníka Agyemang-Badua postavil loni v listopadu proti Egyptu na pravé křídlo, ovšem zato absencí jakéhokoliv plánu smrdělo naprosto celé turnajové vystoupení Black Stars. Napráskat ofenzivní hráče dopředu a pak děj se vůle boží? Takhle se mezinárodní turnaje vážně nevyhrávají. A ghanský přístup k přechodu do útoku podle toho vážně vypadal, to nijak nepřeháníme...