Adriano? Případ pro psychiatra?

Zcela jistě mnozí z vás v dětství, v dospívání, snili o tom stát se známým a uznávaným fotbalistou. Vydělávat obrovské peníze pobíháním po zeleném trávníku, hrát za slavný klub, možná dokonce hájit barvy své rodné země na světovém šampionátu. Dívali jste se na televizní obrazovku a zcela jasně si představovali, jak jednou, co nejdříve, vám budou tleskat diváci na vyprodaných tribunách, provalávat vaše jméno, křičet radostí při gólu, který padl právě z vaší kopačky.

Nic nemohlo soupeřit s tímto snem. Pro mnohé chlapy, a v každém z nás je po celý život velký kus dítěte, kluka, tento sen nikdy nekončí. Po dlouhá léta přepočítávají zisky všech těch Beckhamů, Ronaldinhů a Ronaldů, vidí se na jejich místě, v jejich dresu. Při holení si představují, že právě teď je natáčí kameraman a reklamní agent firmy Gillette již vyplňuje šek na pořádně tučnou částku dolarů, eur.

Adriano je právě tak jako vy chlapem a klukem zároveň. Proto je pro mne nepochopitelné jeho prohlášení, že se necítí šťastný jako fotbalista a po nějaký čas z toho kolotoče prostě a jednoduše vystupuje. Pravda, ve své fotbalové kariéře vyhrál téměř všechno. Jen tak namátkou vzpomenu 2 Poháry Ameriky, Serii A, Italský pohár, Pohár konfederací, dokonce titul mistra světa v kategorii U-17. Vlastně mu chybí jen pocta nejvyšší, zlatá medaile ze světového šampionátu. V dresu Brazílie se toho mohl dočkat třeba již v příštím roce.

Adriano vyrůstal v chudinské čtvrti, jedné z těch známých favel, Rio de Janeira. Právě tam, kde ony klukovské fotbalové sny mnohdy končí předčasně, kulkou z revolveru, pistole, při pouličních bitkách mezi bandami nešťastných, na drogách závislých mladíků. Hrál fotbal od dětství a tím se dokázal trochu lišit od ostatních, těch bezcílně se potulujících, vrstevníků. Stal se nedotknutelným, protože šéfové bandy z jeho rodné favely ho chránili, viděli v jeho gólech vlastní hrdost, slávu, nepřemožitelnost.

Od prvního kopnutí do míče jeho život nabral rychlost kosmické lodě a snad si ani neuvědomil, jak rychle dospěl, jak rychle se dostal na druhý konec světa, do Evropy. Daleko od rodiny, přátel, míst kde vyrůstal. Stal se hráčem slavných klubů, které na něm vyžadovaly plnění všech možných povinností. Ocitl se v neznámém prostředí, kam asi nikdy nechtěl přijít. Nesl v sobě, hluboko v srdci, onu radost, mnohdy smutnou, onoho života plného samby, karnevalu, nádherných mulatek, polonahé krásy na plážích Copacabana.

Také proto organizoval všechny ty několikadenní oslavy, ze kterých se probíral ve stavu opilosti, smutku, že to všechno je jen náhražka, bez chuti a bez zápachu. Na tréninky chodil pozdě, unavený, nerudný. Mnohdy ho posílali domů, dospat se, jedna pokuta následovala druhou... Stal se nedisciplinovanym, neovladatelným. Ale pořád ještě dával góly... Mourinho mu dal šanci, Mancini trpělivě snášel jeho výstřelky. Ale vše marné, "Emperador" se nezměnil, stále častější byly jeho večírky a opilecké manýry.

Nikdo se nikdy nezeptal tohoto talentovaného fotbalisty, zda opravdu chce hrát pro radost, pro peníze, pro slávu. Zda tak jako většina z nás měl onen sen stát se Bohem pro milióny kluků. Nikdo neví, zda kopat do onoho kulatého nesmyslu je tou prací, kterou chtěl dělat, kterou se chtěl živit. Je docela možné, že se nikdy necítil šťastný, že fotbal pro něj nikdy nebyl onou radostí, která trvá 24 hodin, každý den, po dlouhé a dlouhé roky.

Je sám na onom fotbalovém nebi? Nenapadá vás, že třeba existují další hráči, kteří se necítí ve své kůži a "dělají" fotbal se stejnou chutí, jako celá řada obyčejných smrtelníků svou práci, kterou jim někdo vnutil, nařídil nebo jinou nenašli... Architekt, který chtěl být lékařem, ale rodiče mu vybrali kariéru. Policajt, který chtěl tančit na scéně divadla, ale musel pokračovat v rodinné tradici, protože pradědeček byl četníkem už za tatíčka Masaryka a jak mu to v té uniformě slušelo. Někdo, kdo měl talent, inteligenci, ale rodině chyběly peníze na studia... A nikdy v sobě nenajdou odvahu říct celému světu, že je to prostě nebaví a jdou od válu...

Co řekl Adriano:
"Nevím na jak dlouho nechám fotbalu. Měsíc, dva, tři... Nejsem v Itálii šťastný, cítím se mnohem lépe v Brazílii, tady mám rodinu, kamarády. Ztratil jsem radost z fotbalu. Nechci plat, nechci od Interu nic. Všechno, co dělám, je pro mou radost, štěstí."

Co řekli o Adrianovi:
Mancini: "Adriano prožívá těžké období života, jeho problém je vážný. Potřebuje pomoc odborníků." Julio César: "Nechápu, nerozumím." Deník Lancel: "Adriano plánuje konec své kariéry!" Joana Machado, bývalá přítelkyně a snoubenka: "Necítí radost z fotbalu, císařem je pouze když se bez kopaček probíhá po pláži a pouští papírové draky po úbočích své favely Via Cruzeiro!"

Je docela možné, že každý z nás má v sobě "malého Adriana" a dělá věci, které mu nevoní, ale z různých důvodů je prostě dělat musí. Fotbal potřebuje hráče jakým je Adriano. Potřebuje jeho góly. Chci se, chtěl bych se, mýlit ve mých závěrech. Spravedlnost v tomto případě neexistuje, fotbal je ochuzen o Adriana, Adriano je chudší o fotbal.