Mistrovství Evropy - kvalifikace UEFA - Mistrovství Evropy - kvalifikace 2008

Očekávaný výsledek, ale Belgie nemůže být s účinkováním v této kvalifikaci spokojeno, i když trochu mužstvo přebudovává.

Christian Gourcuff

Trenér provinčního Lorientu je jednou z nejzajímavějších postav celé Ligue 1; vděčí za to zejména své herní filozofii, o níž jsme se už v několika dílech našeho seriálu dříve rozepisovali. Gourcuff, který je s provinčním klubem z Bretaně pevně spjatý už déle než dekádu, si postupem času vybrousil svoje mužstvo v extrémně ofenzivní formaci kladoucí důraz na totální fotbal, mohutnou útočnou podporu od krajních beků (které jsou v podání lorientské hry spíše napůl křídly) a téměř absolutní volnost pro klíčové duo kreativních hráčů Morgana Amalfitana a Kévina Gameira. Jeho tým má zažitý systém 4-3-3, který se v průběhu letošní sezony s příchodem druhého hrotového útočníka Lynela Kitambaly podařilo úspěšně transformovat na 4-4-2 (4-2-4), a kromě výše zmíněných hráčů klade obrovské nároky na stopera-organizátora, klíčovou esenci celé obrany, na jehož výkonech životně závisí hra jinak poměrně chatrné defenzivy. Díky skvělým výkonům Bruna Écuelé Mangy, který úspěšně nahradil stejně spolehlivého Sylvaina Marchala, je tak v rovnováze i obranná činnost mužstva, která sice občas povážlivě zkolabuje (viz utkání v Lille, které nasázelo Gourcuffovým mužům hrozivých šest gólů), ale v celkovém průměru dostává méně branek, než bývalo zvykem – a to v souvislosti s faktem, že odešla kompletní stoperská dvojice, pravý bek Franco Sosa zaznamenal obrovský výkonností propad a svoji fantastickou jarní formu dlouho hledal i brankář Fabien Audard, působí skoro jako nějaké čáry...

Co myslíte, je to Yoannův táta?

Philippe Montanier

Trenér Valenciennes je nesmírně nenápadný muž – stejně jako celé jeho mužstvo. Právě on je však příčinou toho, že v podstatě malý klub, jehož soupiska je nabitá neznámými hráči, hraje dlouhodobě v klidném středu tabulky, každý rok obere o body několik vysokých favoritů, a co především – předvádí oku lahodící fotbal, který nevadí snad žádnému fanouškovi. Principem Montanierovy hry je dokonale propracovaný systém 4-4-2, přičemž Va’nnes hodně čerpá z toho, že má hráče schopné dát gól i na ne příliš obvyklých pozicích, jako je stoper (Milan Biševac) nebo defenzivní záložník (Carlos Sanchéz). Záloha Valenciennes je nesmírně pohyblivá, v podstatě jí chybí klasické DM (v čemž také pramení hlavní odlišnost hry Va’nnes oproti ostatním francouzským týmům), přičemž defenzivně zaměření hráči jako Rémi Gomis nebo právě Sanchéz neplní roli klasických “čističů”; tato funkce v pojetí hry Va’nnes prakticky chybí a Montanier její absenci nahrazuje maximálně týmovým pojetím, aktivním presinkem, vysunutým napadáním a hrou ve vysoké rychlosti.

Snad vůbec první déletrvající změnu v takto ustanoveném fungujícím rozestavení a systému, podobně jako Gourcuff u Lorientu, udělal Montanier až letos s nečekaným probuzením do té doby ne zrovna hvězdného Grégory Pujola, jehož perfektní doplňování se s Johanem Audelem na hrotu útoku bylo v loňské sezoně fungující zbraní; letos se zdálo, že Audela, který odešel do Stuttgartu, pouze nahradí Mamadou Samassa, avšak Pujol ukázal, že se na hrotu umí zorientovat i sám, a Va’nnes tak v poslední době hrají 4-1-4-1 s Rémi Gomisem coby spojujícím článkem mezi obranou a zálohou. Tento systém však tým nemá natolik zažitý jako ten klasický, což by vzhledem k ne zrovna oslnivé síle kádru mohlo nadělat nečekaně hodně škody; faktem je, že gól osmnáctiletého Kamerunce Vincenta Aboubakara v posledním utkání proti PSG by mohl znamenat návrat k osvědčenému stylu...

Jean Fernandez

Trenér Auxerre je v našem seznamu tak trochu výjimkou: prosazuje totiž styl, který by se dal označit jako primárně defenzivní, s důrazem na rychlé brejky a perfektní kolektivní pojetí celého mužstva, které se opírá především o výkony “svaté trojice” Benoït Pedretti, Cédric Hengbart a Ireneusz Jeleń. Jak vypadá hra Auxerre, když jsou všechny tyto tři životně důležité články zraněné, se můžete přesvědčit pohledem na poslední zápasy burgundských...

O všech aspektech klasické Fernandezovy hry, která je, jsou-li všichni klíčoví hráči zdraví a ve formě, dost možná vůbec nejúčinnější v celé Francii, jak dokládá loňská famózní jízda ligou až do prestižní Ligy mistrů, jsem napsal už dříve v samostatném článku, kde jsem take rozvedl důležitost křídelní hry a razantní posun dopředu ve chvíli, kdy se plně adaptoval skvělý Frédéric Sammaritano. Chcete-li se o Fernandezově herní filozofii dozvědět vice a předcházející článek vám unikl, můžete si ho přečíst zde: (((link))).

Moment kola – největší drsňáci ligových trávníků

Jedním z rozšířených předsudků o francouzské nejvyšší soutěži je tvrzení, že v jejích týmech hrávají prim především atletičtí, fyzicky skvěle vybavení, ale fotbalově maximálně nadprůměrní hráči, většinou Afričané, což se následně projevuje na příliš silovém a málo atraktivním pojetí zápasů, které jsou v drtivé většině případů orientovány silně na defenzivu. Ve skutečnosti je však poměr “silových” a “běhavých” týmů a zápasů prakticky vyrovnaný, o což se největší měrou zasluhují někteří progresivní trenéři ordinující svým týmům sice běhavý fotbal ve vysoké rychlosti, ale zároveň take elastickou hru přes křídelní prostory, variabilitu záložní řady a vzájemné podporování a prolínání jednotlivých prostorů na hřišti. Faktem nicméně zůstává, že oněch klasických bijců, pro které je síla důležitější než míč a jejichž přítomnost na trávníku vyvolává mezi hráči a příznivci soupeře minimálně respekt, se v týmech L1 prohání stale dost. Rozhodli jsme se proto podívat na ty největší drsňáky ligových trávníků, ale take na největší hecíře, lídry svých mužstev a v neposlední řadě i na hráče, kteří si občas neodpustí nějaký ten přestupek.

Co se brankářů týče, není situace nikterak dramatická; jejich pozice na hřišti jim zkrátka neumožňuje “okopávat” soupeře, a tak se jejich autorita z pozice síly nejsnáze obhajuje díky agresivnímu stylu chytání a hlučnému dirigování obrany. Tady musíme zmínit dva veterány, kteří jsou pro svoje mužstva pomalu modlami a jejichž klubismus, zdravé (a občas i nezdravé) vzteklounství a dokonalá kontrola nad celým obranným prostorem působí na fanoušky těchto týmů jako magnet. Jsou to Jérémie Janot, opora Saint-Étienne, a Gennaro Bracigliano, jehož herní přínos pro Nancy zřejmě definitivně ochabuje (téměř pokaždé, když brankář Nancy předvede mimořádný výkon, jde o náhradníka Damiena Grégoriniho, který se v probíhající sezoně už dostává do branky minimálně stejně často jako Bracigliano), nicméně jeho klubismus, zápal do hry a suverénní kontrola nad celým obranným prostorem stale přetrvává. Skutečnou jedničkou je však Janot, holohlavý potetovaný ďábel, který zůstává největším patriotem mezi ligovými brankáři a zároveň i mimořádně výkonným hráčem.

Největší procento takovýchto bijců je zákonitě mezi obránci, a to zejména obránci středními. Zeptejte se jakéhokoliv útočníka, jak se mu hraje proti Adamovi Coulibalymu, Kaderu Manganovi, Souleymane Diawarovi nebo Michaelu Cianimu – to jsou totiž zřejmě nejtvrdší “skály” z celého ligového pelotonu a setkání s nimi může pořádně bolet. Respektovaným válečníkem je i lyonský Cris, který však umí být i pořádně nedůrazný; nade vší pochybnost však zůstává největším křiklounem francouzských trávníků a jen málokdy ho vidíte jinak, než že hlasitými povely a burcováním formuje celou obranu. Mezi beky je pak zřejmě největším pořízkem toulouský Cheikh M’Bengue, o jehož tvrdé hře často až na hranici pravidel by mohli vyprávět třeba právě hráči Lyonu, kteří mají mimochodem mezi sebou asi nejostřejšího pravého beka soutěže, Anthony Réveilléreho. Panteon obránců, o něž žádný útočník nechce takříkajíc “zakopnout”, bychom pak mohli doplnit třeba univerzálem z Marseille Gabrielem Heinzem, který je sice na obranářského “psa” dost malý a lehký, ale tento svůj handicap vyrovnává o to agresivnější hrou; navíc je proslulý divokou gestikulací a tím, že rád vytáčí své soupeře. Oč je hra třeba proti Coulibalymu s Manganem náročnější fyzicky, o to je střet s argentinským brouskem náročnější psychicky...

Mezi záložníky pak najdeme nefalšovaného krále této disciplíny – je jím mladý kapitán Saint-Étienne, Blaise Matuidi. Fotbalově skvěle vybavený hráč a reprezentant, o kterého se právem zajímají věhlasné světové kluby, nejenže není žádné “ořezávatko”, nýbrž funguje prakticky jako synonym nesmlouvavého, rvavého, bojovného až zákeřného defenzivního záložníka, kterého vlastní fanoušci milují a všichni ostatní jej nemůžou vystát. Matuidi odvádí ve středu pole obrovské penzum práce jak dopředu, tak dozadu a je nadán velmi vysokou herní inteligencí, jenže co je nejvíc vidět, jsou právě jeho ostré a nesmlouvavé zákroky, kterými si vyvolává mezi protihráči velký respekt a mezi fanoušky bouřlivé debaty.

Kromě Matuidiho určitě musíme zmínit take středovou dvojici Caen ve složení Damien Marcq – Sambou Yatabaré, a to už proto, že Marcq je prozatímním ligovým rekordmanem ve sbírání žlutých karet (už jich nastřádal devět!) a Yatabarého obrovská fyzická síla zkrátka dokáže většinu soupeřů zbourat jako kuželky. Nastoupit proti takovému dvojbloku vyžaduje minimálně slušnou dávku odvahy; otázka je, zda by se Caen propadlo takhle hluboko, kdyby mělo ve středu zálohy nějakého kreativnějšího hráče...

A na závěr útočníci. Těch fyzicky silných je poměrně slušná řádka – namátkou třeba Guillaume Hoarau, André-Pierre Gignac nebo Ireneusz Jeleń – ale pátráme-li po skutečných “bořičích”, schopných otrávit život ve vápně každému obránci, musíme zmínit především dvě jména – Bafétimbiho Gomise z Lyonu, jehož schopnost doslovat “zbourat” vše, co mu přijde do cesty, je skutečně obdivuhodná, a pak největší eso mezi útočnými hráči, marseilleského Brandaa; tento mohutný forvard, do jehož neoblíbeného repertoáru patří i četná hra lokty, u málokoho vyvolává asociace slučitelné s ideálem fotbalu. Kapitolou samou pro sebe je pak Paul Alo’o Efoulou z Nancy a Dennis Oliech z Auxerre; tito hráči nejsou ani tak drsní, mohutní nebo silní, jako spíš nefotbaloví. Zejména Oliech často působí dojmem, že v útlém věku se jako každý správný Keňan chtěl vrhnout na atletiku, ale omylem zabloudil na fotbalový stadion...

Hvězdy kola:

1. Nené (PSG)

Je to člověk? Je to duch? Přízrak? Zeptejte se fotbalistů Valenciennes, nebo v podstatě každého, kdo měl letos tu čest pobýt s Neném na jednom hřišti. Připadá vám, že se ze hry pomalu vytrácí, že se příliš nezapojuje do útočení a že vůbec nepřipomíná onoho opětovaného smrtícího střelce? Chyba lávky – stačí mu dát míč, rozhlédne se, napřáhne a skóruje. Neného herní pohoda je zkrátka fantastická. Valenciennes porazil v podstatě sám.

2. André Luiz (Nancy)

Nancy bylo v domácím utkání se Sochaux outsiderem; mohla za to jeho špatná bilance na vlastním hřišti a také obdivuhodná forma Sochaux, které naposledy vykradlo svatostánek Caen v poměru 3:0. Jenže hráči v červenobílých dresech dokázali urvat výhru a na čas se opět vzdálit od sestupových starostí; hlavním strůjcem vítězství byl přitom řízný stoper André Luiz, který vsítil jediný gól utkání.

3. Morgan Amalfitano (Lorient)

A i třetí příčku v našem žebříčku hvězd kola obsadil Brazilec, tentokrát se však jedná o “francouzského Brazilce”, totiž záložníka Lorientu Morgana Amalfitana. Tento úžasně kreativní hráč se zřejmě už definitivně vypořádal s přechodem na stranu zálohy a jeho výkony opět začínají připomínat loňskou a předloňskou sezonu, kdy tehdy neznámý hráč budil svými výkony uprostřed pole stejné pozdvižení jako letos například Julien Féret. Zvedající se Lens popravil především Amalfitanův přínos hře Lorientu; způsob, jakým ji řídí, jak přesnými přihrávkami posílá spoluhráče do šancí a naopak taktickým podržením míče uklidňuje hru, je ukázkou mimořádné kvality, a poslední dobou i formy.