Sinclair se dočkala prvního velkého zlata, její mise však zdaleka nekončí

Její aura v ženském fotbale je podobná jako ta Lionela Messiho v mužském - někteří ji už léta řadili do konverzace o nejlepší fotbalistku historie, ovšem její kandidaturu vždy sráželo tučné "ale”: chybějící velký úspěch s reprezentací. Teď se během jednoho léta dočkal jak Messi s Argentinou na Copě Américe, tak Kanaďanka Christine Sinclair na Olympijských hrách...

Zatímco Messi na zlatém turnaji opanoval všechny individuální kategorie a byl po zásluze vyhráčen nejužitečnějším hráčem Copy, Christine Sinclair prožila na své poměry poněkud tišší šampionát. Konkrétně ve finále sice vybojovala penaltu v normální hrací době, zároveň však byla střídána už v 86. minutě a přímo se tak neúčastnila napínavého rozstřelu závěrem vyrovnané bitvy.

Také pro Sinclair však platilo, že v pátek už dávno neměla komu co dokazovat - dosáhla na tři stovky reprezentačních startů a už v lednu 2020 se stala rekordmankou v počtu mezinárodních branek napříč mužskými a ženskými národními týmy (aktuálně 187).

Teď už tuplem nemá nikomu co dokazovat.

Sinclair se účastnila pěti mistrovství světa i dalších třech olympiád, a nyní se jí konečně v nervydrásajícím finále se Švédkami podařilo vystoupat na piedestal. Předešlým maximem rodačky z Britské Kolumbie byly dva olympijské bronzy (2012, 2016); na světovém šampionátu to bylo nejlepší hned napoprvé (4. místo roku 2003).

Na zlato z kontinentálního mistrovství 2010, které Sinclair sama ve finále s Mexikem vystřelila proměněnou penaltou, se obvykle ve výčtu úspěchů zapomíná, protože se Kanaďanky na dané edici ani jednou nepotkaly s největšími rivalkami ze Spojených států.

Právě mnohé Američanky teď i díky osobnosti Christine Sinclair neměly problém Kanadě olympijské zlato otevřeně dopřát, přestože se před ní samy skláněly v semifinále.

Sydney Leroux byla za Kanadu "velmi ráda”, přičemž Megan Rapinoe už v lednu neměla problém přiznat, že Sinclair zůstává nejlepší hráčkou, která nikdy nebyla oceněna formou Zlatého míče.

Zlatý míč se sice ženám uděluje až od roku 2018, ale ani anketa FIFA Fotbalistka roku s podstatně delší tradicí této pokorné, pracovité Kanaďance žádný triumf nedopřála. Nominována sice byla celkem sedmkrát, ale ani olympijský hattrick proti USA z roku 2012 ji nevynesl mezi Top 3.

Kariéra Christine Sinclair bude asi navždy charakterizována ikonickým přímým kopem na MS 2011 proti Německu, s nímž se vyšvihla i přes ošklivě zlomený nos, ale 14násobná nejlepší kanadská fotbalistka roku určitě nemíní přestat natahovat svůj famózní odkaz.

"Dalším krokem je mít v Kanadě profesionální soutěž a profesionální týmy. Myslím, že pro olympijské šampionky je neakceptovatelné, aby se dále nemohly realizovat v profesionálním prostředí,” vytyčila si držitelka Kanadského řádu, která má své místo i na kanadském chodníku slávy vyhrazeném pro největší osobnosti všemožných odvětví.

Pokud se někdo skutečně může zasadit se o profesionalitu ženské kopané v Kanadě, je to zrovna Christine Sinclair.

Sinclair si sice nikdy nevypracovala mediální personu jako Megan Rapinoe, nedělala velká gesta na hřišti i mimo něj jako Abby Wambach, ba dokonce povětšinou ani nebyla nejsilnějším hlasem v kanadské kabině, ale o jejím charismatu, přirozeném umění vést a jít příkladem hovoří bez rozdílu každá její spoluhráčka, ne-li soupeřka. Stejně tak se Sinclair každé své spoluhráčce bez rozdílu věnuje, ať už jde o novou tvář v týmu nebo veteránku.

Zkrátka přirozená lídryně, která si nepotřebuje nic dokazovat. Na hřišti ji zdobí efektivita v zakončení, mimo pažit potom rovněž přiléhavý minimalismus. Mluví méně, ale o to úderněji.

Kanada však o Sinclair nepřijde ani na hřišti, přestože se nyní zdá, že její hlavní cíl leží mimo něj. Dlouholetá útočnice amerického Portlandu Thorns ihned po olympijském triumfu prohlásila, že s kanadskou reprezentací rozhodně prozatím hotová není. Velkou motivací je nejspíš i říjnový příchod nové trenérky Bev Priestman, která prý "změnila přístup nás všech”.

Sama Sinclair o změně a progresu ví své. "Když jsem v národním týmu začínala, prohrávaly jsme s Američankami 0:9. To byla norma. Tušila jsem, že je Kanada tohoto schopná. Ale, hergot, že se to stane takhle rychle...” prohlásila po pátečním finále.

Vzhledem k tomu, kde se ženská kanadská kopaná toho roku 2000 nacházela, i 21 let znamená "rychle”...