Serie A 2012/2013

Jelikož ostatní soutěže již své skončené ročníky rekapitulovaly, je čas také na nej z italského calcia. V tomto shrnutí se pokusím kromě nejpozitivnějších stran italské soutěže označit také největší negativa a překvapení letošní sezony. Sezona v Itálii skončila podle papírových předpokladů. Pro titul si dokráčel Juventus už hodně volnou chůzí, letos totiž na Apeninském poloostrově znovu nenašel důstojného soupeře. Příliš dramatu nepřinesl ani boj o druhé místo a tak se v posledním kole hrálo prakticky jen o místo třetí, ale v Itálii tolik důležité - zajišťuje totiž postup do předkola Ligy Mistrů. Třetí místo nakonec doslova ukopal Milán v posledních sekundách na půdě již jistě sestupující Sieny a nechal tak za sebou jiný obrozený tým - Fiorentinu. Další dvě pohárová místa si zajistilo Udine a Lazio, které dokázalo zvítězit ve finále italského poháru. Ligu letos neudrželo Palermo, což já osobně vidím jako velké pozitivum, Palermo je symbolem úpadku italské kopané a v Serii B bude mít jistě prostor pro lepší uvážení svých kroků. Boj s odpočtem nezvládla ani sympatická Siena a zcela očekávaně po roce opouští ligu Pescara. Tolik ke krátkému, nezbytnému úvodu a nyní pojďme již na výběr toho nejlepšího v letošní sezoně.

POZITIVA

Juventus
Turínský velkoklub je třeba zmínit na prvním místě. Soutěž projel stylem start-cíl a nenechal nikoho pochybovat o tom, zda je titul zasloužený. I když v první půlce sezony chyběl na střídačce potrestaný strůjce úspěchu Antonio Conte, Juventus pokračoval v sebevědomých výkonech z loňské sezony. Mistrovské 3-5-2 se mu podařilo ještě zdařile doplnit, kdy levou zálohu si zcela podmanila akvizice z Udine - Kwadwo Asamoah. Především záložní řada stojí za úspěchy Juventusu, Marchisio - Pirlo - Vidal jsou výborně vyváženou a doplňující se trojicí, bez nadsázky jednou z nejlepších v Evropě. Juventus vlastně tvrdě narazil až v Lize mistrů, přesto ale došel z italských týmů nejdál a zuby si vylámal na pozdějším vítězi z Mnichova, který je přeci jen v jiné fázi vývoje než ještě dva roky zpět sedmý Juventus. Před Juve stojí výzva, kterou se už dvě sezony nedaří splnit. Přivést top kanonýra. Pak bude Stará dáma zpět v té nejužší evropské špičce (myšleno po sportovní stránce).

Florentinská renesance
Pro mě nejpozitivnější úkaz letošního ročníku. Fiorentina skončila sezonu 11/12 na 13. místě a místo pohárových umístění atakovala spíš umístění okolo sestupové hranice. V Toskánsku tak nastaly změny a nutno říci, že velmi zdařilé. Na post sportovního manažera usedl ex-Říman Pradé a kromě zdařilých příchodů nových hráčů se mu povedlo ukořistit výborného trenéra. Tím se stal v Římě nechtěný Vincenzo Montella, který sezonu předtím ukazoval své kvality v Catanii. Sázka se ukázala býti velmi úspěšnou. Montella vtiskl svým svěřencům tvář a našel pro ně ideální systém - to když změnil systém z 3-5-2 na 4-3-3. Z podceňovaného týmu tak najednou byl tým, jenž bojoval do posledních sekund o Ligu Mistrů. Tým, o kterém se říkalo, že bude stát a padat s Jovetičem, dokázal, že jeho síla netkví v individualitě, ale týmovosti. Díky tomu zahrála výtečnou sezonu netradičně složená záložní trojka: Valero - Pizarro - Aquilani, tedy trojka, kde absentuje bořivý element. Zapomínat by se nemělo ani na Adema Ljajiče či Juana Cuadrada. Violu v létě s největší pravděpodobností opustí Stevan Jovetič, ale v záloze již čeká uzdravený Guiseppe Rossi a s penězi získanými z prodeje Jovetiče jistě ve Florencii dobře naloží.

Silný střed tabulky
Původně jsem do výběru zařadil obrození AC Milán po půlce sezony, ale nakonec jsem výběr přehodnotil na méně viditelnou záležitost. Toto pozitivum je zčásti vidět i kvůli stagnaci italské špičky. Ve středu tabulky tak letos skončil třeba i Inter Milán. Přesto mám na mysli spíš týmy jako Catania, Parma, Cagliari či Bologna. Tedy týmy, které pravidelně obírají o body nejsilnější italské celky, ale také jim přichystávají hráče, které dokáží lacino nakupovat z jižní Ameriky. Po sportovní stránce tyto týmy pracují výborně, s malým rozpočtem dokáží leckdy konkurovat týmům nesrovnatelně větším a míchat s boji o poháry. Důsledně ale odděluji sportovní stránku věci od zbytku fungování. Tyto týmy mají často mnoho problémů sami se sebou (viz letošní Cagliari, které nemělo kde hrát domácí zápasy). Troufám si tvrdit, že tato část ligy je silnější než v ostatních evropských soutěžích.

Nejlepší jedenáctka sezony
Do výčtu pozitiv pak zařazuji i nejlepší jedenáctku sezony, ta je vybrána spíše tak, aby hráči mohli fungovat spolu. Proto tedy volím systém 3-4-2-1 a sestavu ve složení:
Handanovič (Inter) - Campagnaro (Neapol), Barzagli, Chiellini (oba Juventus) - Cuadrado, Valero (oba Fiorentina), Vidal, Asamoah (oba Juventus) - Totti (AS Řím), Hamšík - Cavani (oba Neapol).
Náhradníci: Marchetti (Lazio), Benatia (Udine), Pirlo (Juventus), Lamela (AS Řím).
Trenér: Vincenzo Montella (Fiorentina).

NEGATIVA

Zvuk v zahraničí
Ať chceme nebo ne, italská liga nemá v zahraničí dobré jméno. Určitě nepůsobí navenek dobře, když mistrovský tým začíná sezonu bez trenéra, jež byl potrestán v korupční kauze, stejně dobře nevypadá ani pohled na tabulku, kde před startem sezony hned čtyři týmy začínají s bodovým odpočtem. Nechci teď spekulovat o oprávněnosti trestů, ale zkrátka fotbalový svaz očividně nemá ve věcech pořádek, problémy se řeší vykázáním činnosti, která problém nikdy neřeší.

Další věcí - a tou nejvíce na očích - je postoj k účasti v evropských pohárech. V Lize Mistrů se týmy snažily, to ano, tam pak byla znatelná absence kvality. Evropská liga ale hrála jinou písničku, tam týmy kvalitu měly, ale nevypustilo ji pouze Lazio. Udine, Inter, Neapol určitě mohly reprezentovat Itálii důstojněji. Týmy se totiž dostávají do kruhu, kde se točí koeficient soutěže a postavení v domácí soutěži. Týmy vypouštějí Evropskou ligu v boji o umístění o Evropskou ligu, paradox. Nezbývá než doufat, že v příští sezoně týmy, které si svojí šanci vybojovaly, prokážou více odvahy.

Stadiony, marketing, činnost okolo fotbalu
Kluby neumí pracovat s fanoušky. Kluby z velké části nemají ani jak pracovat s fanoušky. Většina klubů má nefunkční marketingovou stránku věci, merchandising na nulové úrovni. I zde se najdou výjimky - AC Milán, Inter, Juventus, AS Řím a tím prakticky končíme ve výčtu. Ostatní celky tyto aktivity vypouštějí. Weby na úrovni celků v Gambrinus lize, nulový kontakt na sociálních sítích. Kluby hrají na vypůjčených stadionech a přichází tak o velký zdroj příjmů (ano, Juventus je výjimkou - podle výzkumu Deloitte se příjmy z domácích zápasů téměř ztrojnásobily a to Juve odehrálo o 4 domácí zápasy méně). Kvůli tomu všemu doufejme, že v co nejbližší době budou postaveny avizované stadiony - v Neapoli, v Udine a v Římě. Italské stadiony z velké části dlouhodobě přesluhují, soutěž by si zasloužila nové, jenže kde na ně brát? Zemi, na níž se výrazně podepisuje ekonomická krize, by pravděpodobně nepomohlo ani pořádání některého šampionátu, protože vláda jednoduše nemá kde brát na takové investice, to mělo z pohledu fotbalu přijít daleko dřív.

Tyto otázky je třeba řešit. Ze všeho je ale cítit velký strach ze změn, ze ztráty kouzla pravého calcia. Já věřím, že duch přetrvá dál, ale už dávno byl čas pro posunutí fotbalu dál, je potřeba zachytit alespoň částečně zahraniční trendy, jinak bude calcio zválcováno zvenčí. Ostatně jak je vidět na návštěvnosti: Německo - průměrně 45 116 diváků na zápas, Itálie - 24 655 diváků. V klubovém žebříčku návštěvnosti je z italských zástupců první Inter - až na dvacátém místě na světě a druhé AC Milán - třicáté místo....

AS Řím, Inter Milán
Tyto kluby prošly v letní přestávce revolucí a měly podle představ svých vedení a fanoušků míchat bojem o nejvyšší příčky. Vedení AS se nepoučilo a znovu naprosto nepochopitelně vsadilo na trenéra, který byl jednoduše špatnou volbou (na což mnozí poukazovali již při výběru). Zdeněk Zeman opravdu nemohl svou hrou konkurovat italské špičce a hráči se pod jeho vedením trápili, výsledkem je nepromyšlené odvolání ve 23. kole, náhrada z vlastních zdrojů a po druhé za sebou neúčast v evropských pohárech. Vše znásobené porážkou ve finále italského poháru. AS tedy stojí před branami další letní revoluce. V Interu bylo špatně vše. Od volby trenéra, přes volbu hráčů, po smůlu - jak totiž jinak nazvat stav, kdy naprostá většina týmu tráví čas místo tréninku na marodce. Inter letos může děkovat jedinému muži, že skončil alespoň v první polovině tabulky. Tímto mužem je Samir Handanovič, akvizice z Udine, která držela dlouho akcie nerazzurri vysoko. Zbytek posil se nepovedl, anebo zranil. Inter nemohl najít vhodný systém, na mladičkého trenéra Stramaccioniho toho zkrátka bylo moc. I Inter tedy stojí před další letní výzvou.

Sestava zklamání
V sestavě zklamání mají pochopitelně nejvíc zástupců dva výše zmíněné týmy:
Perin (Pescara) - Jonathan, Ranocchia, Silvestre (všichni Inter), Balzaretti - De Rossi, Tachtsidis (všichni AS Řím) - Boateng (AC Milán), Dybala (Palermo), Ninis (Parma) - Bendtner (Juventus).
Náhradníci: Goicoechea (AS Řím), Pereira (Inter), Bojan (AC Milán), Immobile (Janov).
Trenér: Zdeněk Zeman (AS Řím).

FENOMÉNY SEZONY

Návrat ke klasice
Je až podivuhodné, jak rychle se rozšířila horečka s tříobráncovým systémem, který si znovu podmaňuje Itálii. V letošní sezoně si ho vyzkoušela zeširoka skoro celá italská špička: Juventus, Neapol, Fiorentina, Udine, AS Řím, Lazio a mnohé další kluby. Možnosti tohoto systému už prezentovaly v Evropě Juventus a Neapol, u ní je ale možné, že se s odchodem Waltera Mazzarriho posune k systému se čtyřmi obránci. Přesto tento zdánlivě mrtvý herní systém ukazuje, že se správnými hráči může být úspěšný i na mezinárodním poli.

Totti, Di Natale
Nestárnoucí legendy calcia znovu potvrdily své výsadní postavení. Francesco Totti tahal celou sezonu takřka sám celý Řím na zádech, hra znovu stála na něm a je to vidět i na číslech - 12 branek, 14 asistencí. Netřeba dodávat nic dalšího, historicky druhý nejlepší kanonýr Serie A může podobným stylem hrát ještě další tři sezony. "Toto" Di Natale znovu vytáhl podceňované Udine do pohárů a znovu (již počtvrté za sebou) u toho překonal hranici 20 branek, letos se zastavil na čísle 23. Společně s trenérem Guidolinem je on hlavním strůjcem zázraků, kterými Udine každý rok atakuje nejvyšší umístění.

Hra čísel
2 - body zaznamenala Pescara od 7. ledna, o sestupu nemohlo být pochyb
18 - sekund trvalo Arturo Vidalovi, než vsítil nejrychlejší branku sezony do sítě Interu
30 - čistých kont se podařilo udržet defenzivě Juventusu
42 - branek zvládlo inkasovat AS do 23. kola, tedy do odvolání Zdeňka Zemana
44 - trenérů vyměnilo Palermo za dobu, co v Manchesteru úřadoval Sir Alex Ferguson

Sestava překvapení:
Puggioni (Chievo) - De Sciglio (AC Milán), Marquinhos (AS Řím), Glik (Turín), Antonelli (Janov) - Dzemaili (Neapol), Obiang (Sampdoria) - Cerci (Turín), Castro (Catania), Bonaventura (Atalanta) - Emeghara (Siena).
Náhradníci: Gilardino (Bologna), Sau (Cagliari), Sansone (Parma).
Trenér: Ivo Pulga (Cagliari).

Všechny kategorie a sestavy jsou samozřejmě velmi individuální, limitované počtem utkání, které jsem mohl vidět a proto se těším na vaše postřehy a výběry.

A na úplný závěr by nebylo na škodu seznámit se s gólem sezony, který možná mnohým utekl, protože padl v posledním kole, v zápase, který již nic neřešil. Massimo Gobbi se trefil opravdu životně.