Sbohem, gentlemane aneb O Xabim bez slz i nenávisti

Když končí kariéru světový šampion, dvojnásobný mistr Evropy a vítěz dvou ze tří nejlepších světových lig, je na místě uznalý potlesk. Úctyhodná kariéra a výčet úspěchů Xabiho Alonsa rozhodně zaslouží obdiv a pětatřicetiletý středopolař je určitě hráčem, kterého si už navždy budeme spojovat jak se zlatou érou španělské reprezentace, tak s legendárním vítězstvím Liverpoolu v Lize mistrů...

I přesto však kolem oznámení fotbalového konce zkušeného záložníka nezaznívají jen nadšená slova uznání nad bohatou kariérou, ale i více či méně posměšné poznámky ve stylu "Už bylo načase", v horším případě dokonce "Včera bylo pozdě."

Ač to může znít neuvěřitelně, nenápadný a na první pohled ničím nevybočující sympaťák je v posledních letech jednoznačně nejkontroverznější postavou mnichovského klubu.

Zatímco velká část fanoušků nesledujících pravidelně nejvyšší německou soutěž má jméno Xabi Alonso stále za záruku kvality, vzpomínaje na jeho výtečná představení v záložní řadě Liverpoolu a stabilní výkony v Madridu, bundesligoví fanoušci rostou nad výkony zkušeného záložníka a jeho neustálým nasazováním do základní jedenáctky už tak dlouho, že by i z Philippa Lahma byl po chvíli Jan Koller.

Faktem ale je, že Alonso jako takový není tím, na koho by se měli fanoušci Bayernu zlobit. Problém je jinde - Xabi je s 1 437 minutami v Bundeslize a dalšími 450 v Lize mistrů vedle Thiaga Alcântary nejvytíženějším hráčem mnichovské záložní řady. V pětatřiceti letech.

V konkurenci mladé naděje Kimmicha, který na podzim z pozice středního záložníka nasázel za 1250 minut dohromady v domácí soutěži i v LM sedm branek. V konkurenci Renata Sanchese, který přišel do Bayernu v létě s nálepkou dost možná největší mladé naděje světového fotbalu a s trofejí pro vítěze mistrovství Evropy v ruce.

A také na úkor Thomase Müllera. Právě usměvavý ofenzivní univerzál totiž Ancelottiho zálibu v Alonsovi odnesl fakticky. Nejprve naskakoval mnichovský odchovanec z křídla, po návratu Arjena Robbena z marodky se však z Müllera stal hráč na pomezí základní sestavy a lavičky - na jeho obvyklý post staženého útočníka pohybujícím se pod hlavním "hroťákem" totiž při Ancelottiho oblíbeném rozestavení 433 nezbylo místo. A pokud italský stratég v daném utkáním na tři středopolaře hrál, vždy byl jedním z nich pětatřicetiletý Xabi.

Zde už se dostáváme k hlavnímu problému, jenž způsobuje, že se fanouškům Bayernu při vyslovení Xabiho jména ježí vlasy na hlavě. Xabimu Alonsovi je pětatřicet let a už nejméně druhou sezonou (spíše však už od jara 2015) absolutně nemá výkonnost na to, aby hrál pravidelně v základu Bayernu Mnichov.

Xabi je pomalý (což je vzhledem k jeho věku pochopitelné), ale fotbal dnešní doby, který je založen bezvýhradně na rychlosti a i ti největší lenoši z každého týmu jsou nuceni v zápase naběhat mnoho kilometrů, není pro starší a méně dynamické hráče příjemnou věcí a hráčů Pirlova typu také ubývá.

Avšak i Andrea Pirlo, který vždy udivoval jinými věcmi než prudkým zrychlením, byl i ve své poslední sezoně na nejvyšší úrovni platný - pravidelně prokazoval své kvality svým přehledem a herní inteligencí a schopností založit zničehonic nebezpečnou útočnou akci. Ve středu hřiště s Pogbou a Marchisiem tak Juventus snadno došel až do finále Ligy mistrů, kde statečně vzdoroval Barceloně.

Xabi však Pirlovými schopnostmi neoplývá. Byť lze při procházení fotbalových statistik nalézt jeho výborná čísla přesnosti či počtu rozdaných přihrávek, není radno se nechat zmást - je třeba se spíše podívat na to, kolik z nich bylo dopředu a kolik z nich mířilo na dvojici středních obránců. Byť Xabi povětšinou nastupoval coby defenzivní záložník, na hřišti se pak choval spíše jako třetí stoper; stahoval se mezi oba klasické střední obránce a vypomáhal jim s rozehrávkou - což bylo pro mnichovský celek spíše dvojsečnou zbraní.

Zaprvé tím mezi mnichovské stopery pozičně vnášel zmatek, z čehož jen v letošní sezoně pramenilo několik gólů (nehledě už na samotný fakt, že jestliže v Bayernu hrají na stoperu Boateng s Hummelsem, případně přeučený defenzivní záložník Javi Martínez, tak opravdu nepotřebují s rozehrávkou pomoci), zadruhé pak chyběl na místě, kde se vyskytovat měl. Takovým způsobem skóroval například hoffenheimský Kerem Demirbay, proti němuž na hranici vápna nikdo na pozici defenzivního záložníka nevystoupil - hráč se totiž nacházel před Neuerem a za soupeřem spěchal levý bek Juan Bernat.

Bylo by nesmyslné snažit se z Alonsa dělat neumětela - hrát fotbal pochopitelně umí, což dokázal i v letošní sezoně. Problémem ovšem je, že se jedná o hráče spíše ze staré školy a jeho předností zkrátka už velkoklub typu Bayernu nemůže využít. Právě kvůli Alonsově pomalosti v rozehrávce pak dochází k tomu, že dostane míč, a než se rozmyslí, co s ním provede, jsou u něj tři protihráči. Alonso pak má veskrze dvě možnosti: buďto míč posune obligátně dozadu na stopery, nebo míč ztratí, z čehož pramení protiútok soupeře.

Své přednosti, tedy dobré čtení hry a technickou vybavenost, která mu umožňuje poslat nadýchaný centr nebo přesnou přihrávku po zemi, tak může využít pouze tehdy, není-li ohrožen agresivním presinkem hráčů soupeře. Pouze proti týmům, jež Bayern aktivně nepresují ve středu pole, ale spíše se zavřou ve vlastní šestnáctce či spoléhají na odvracení balonů vzduchem prostřednictvím vysokých stoperů/defenzivních záložníků, tak mohl Xabi zazářit.

Dobrý výkon tak podal před Vánoci proti nervóznímu Lipsku, ochromenému červenou kartou pro nejproduktivnějšího hráče Emila Forsberga a ve středu pole kvůli výkonu ten večer zcela marného Nabyho Keity dočista bezzubému. Tehdy se Xabimu dokonce podařilo i vstřelit branku. A výborně pak zahrál také v prvním utkání proti Arsenalu, kde po zranění Laurenta Koscielného obrana Gunners zcela rezignovala na defenzivní činnost a v tomto chaosu se Alonso blýskl dost možná nejlepším výkonem za poslední sezony.

Sympaťák Xabi ale jinak zkrátka na fotbal na nejvyšší úrovni dále nemá. Respektive, určitě by zvládl zahrát si v rodném Baskicku či nadprůměrném klubu Serie A (o hvězdy lákající MLS ani nemluvě), v žádném případě však nemá výkonnost na to, aby byl stabilním článkem základní sestavy velkoklubu, jehož cíle nemohou být menší než získat všechny trofeje, které se ve fotbalovém světě sesbírat dají.

A zatímco u konce kariéry Philippa Lahma mohou fanoušci kroutit hlavu a poohlížet se po vhodné náhradě, Xabi na hřišti chybět nebude. Bezpochyby bude v kabině Bayernu chybět lidsky - usměvavý elegán ze staré školy je mezi těmi všemi swaggery a nositeli, ivánkovským slovníkem, "komedií na hlavě" vždy vítaným osvěžením. Herně ho ovšem rozhodně nahradit dokáží - a při chabé minutáži, které letos právě kvůli Alonsovi dostávají Joshua Kimmich či Renato Sanches je otázkou, zda neměl pozvolný Xabiho odchod na lavičku náhradníků nastat už loni.

Ve svém dnešním vyjádření pro klubovou televizi Xabi velmi dobrou němčinou uvedl, že byť je pro něj opuštění fotbalového světa pochopitelně smutnou záležitostí, prostě cítí, že nastal ten správný moment. A za toto rozhodnutí mu patří můj obdiv. Paradoxně na to přišel dříve než lidé kolem něj - už v prosinci, kdy se zprávy o Alonsově plánovaném konci objevily v médiích poprvé, se totiž jak Ancelotti, tak klubový šéf Rummenigge vyjádřili ve smyslu, že udělají všechno pro to, aby hrál Xabi za Bayern i v další sezoně.

Kariéru končí hráč, který byl dost možná u nejfantastičtějšího příběhu, který fotbal minimálně v současném tisíciletí nabídl. Hráč, který vyhrál tři velké reprezentační turnaje po sobě. Hráč, jehož góly z dálky patřily vždy k těm nejhezčím. A především hráč, který i přesto, že stále patří dle Ancelottiho vyjádření i volby sestavy k nepostradatelným mužům jednoho ze tří největších světových velkoklubů, se sám rozhodl skončit.

A za to Xabimu patří velké uznání. Vědět, kdy odejít, a odhodlat se k tomu je totiž možná ještě těžší než vyhrát ty nejvýznamnější soutěže. A nedokáže to i leckterý držitel Řádu britského impéria.