Óda na Bastiho - lídra, kterého musel Německu každý závidět

Nazývejte mě třeba podivínem či hipsterem, nicméně kdyby mě někdo v podstatě kdykoliv v průběhu minulé dekády požádal o jméno jednoho cizince, kterého bych okamžitě adoptoval pro českou reprezentaci, měl bych jasno. Nezvolil bych Messiho ani Cristiana Ronalda, nýbrž Bastiana Schweinsteigera - postavu tak dokonale vystihující německou evoluci posledních let...

Když Německo koncem 90. let a na začátku tohoto milénia sešlo na scestí, pořád dokola v médiích i mezi bývalými hráči cirkulovaly výtky na styl "tahle generace postrádá vášeň, na vlasti jí tolik nezáleží, je měkká a zbytečně hýčkaná, postrádá lídry... ".

Bastian Schweinsteiger do této škatulky rovněž zprvu zapadal. Zdál se být nenapravitelným bohémem, který si až příliš cení hýřivého nočního života, a na levém křídle potom věčně ztrácí a zase nachází formu. Ve zkratce řečeno na něho nebylo spolehnutí na trávníku ani mimo něj.

Postupem času se však Schweinsteiger vypracoval v hotový protipól všeho výše jmenovaného. Stal se příkladným buldokem, jehož obětování nezná mezí. "Ten, co se pořád vyhýbá zodpovědnosti" najednou na mistrovství světa 2010 s velkou ctí suploval zraněného tahouna Michaela Ballacka.

Pro Nationalelf rázem představoval zuřivě bijící srdce, stejně jako ústředí nervové soustavy.

Dovedl se zhroutit pod enormním tlakem, jako když vůbec neustál španělský presink v semifinále MS 2010, zároveň ale ve čtvrtfinále téhož turnaje se stoickým klidem - skoro jako učiněný flegmatik - tiše ničil argentinský střed pole. Zkušený, takticky bezchybný výkon mu pak docela výmluvně vynesl cenu pro hráče zápasu, kterému jinak při drtivé výhře 4:0 dominovala ofenzivní vozba Němců.

O čtyři roky později se dvakrát bronzový Schweinsteiger Argentině postavil znovu; tentokrát již v rámci samého vrcholu nejdůležitějšího turnaje, a navíc uprostřed personální krize Die Mannschaftu. Löw na rozcvičce přišel o Khediru, aby pak ještě před pauzou musel stahovat otřeseného Kramera. Přesto Němci nikdy nemuseli panikařit - měli přece lepidlo jménem Schweinsteiger.

Energický uzlíček emocí tehdy pro Němce dělal úplně všechno, přestože nad ním po více než 90 minut viselo žluté varování. Balonu se zbavoval včas a leckdy i sám houževnatě vyrazil kupředu, aby napomohl tempu německé rozehrávky. Zároveň neúnavně presoval, efektně skluzoval a osobně bránil Lionela Messiho. Hlavně kvůli Bastimu si argentinská modla musela pro přihrávky sbíhat do stran, protože středem jednoduše nebylo kudy cokoliv rýsovat.

Proto ani nebylo divu, že si Argentinci na německém generálovi často vybíjeli zlost. Faulován byl celkem šestkrát a uprostřed prodloužení se dokonce po Agüerově úderu loktem načas odporoučel ze hřiště. Vrátil se 11 minut před koncem, s tržnou ranou pod pravým okem, a za mistrovskou trofejí se následně šplhal s viditelnými obtížemi, v křečích. Husí kůže mě tehdy zachvátila jakoby naprosto přirozeně.

Pro Schweinsteigera šlo o obrovskou satisfakci, o tom nemůže být pochyb. Šampionát načínal jako lazar bez kondičky, prvního utkání se vlastně vůbec nezúčastnil, a přesto finišoval v roli absolutního hrdiny.

Taková problémová trajektorie je pro Bastiho kariéru obecně poněkud příznačná: hráč to není bůhvíjak výjimečný a za svou kariéru nastřádal i vyloženě otřesné výkony v pozoruhodně velkém množství důležitých utkání, ovšem ve výsledku jako by ony veškeré lekce dokonale vstřebal a prodal.

Roku 2011 při prohře s později mistrovským Dortmundem zklamal Louise Van Gaala na pozici improvizovaného libera, o tři roky později zase v semifinále Ligy mistrů s Realem Madrid selhal v pozici ofenzivního záložníka. A za pár měsíců už exceloval zhruba někde mezi - téměř v obou rolích zároveň.

Schweinsteiger je svým způsobem fenoménem podobným Pavlovi Nedvědovi. Zvláště jejich ofenzivní talent příliš nekoresponduje s dnešními konvencemi - nutně se neprojevuje smrtící šikovností při driblinku nebo přemírou vytvořených šancí. Jejich průniky směrem vpřed oku nikdy vyloženě nelahodily, spíš v sobě nesly jakousi přirozenou sílu, respekt.

Úspěch obou se nakonec zakládá především na kultivovaném charakteru rváče, který nevypustí jediný souboj, pro tým se dočista strhá, a přitom si výborně porozumí s balonem.

Pro výše načrtnutou paralelu je tak trochu symbolické, že odchod Pavla Nedvěda ze scény takřka dokonale splývá s nástupem o 12 let mladšího blonďáka. Schweinsteiger naznačil potenciál už závěrem tragického Eura 2004, kam cestoval ještě jakožto pravý bek předělaný na záložníka, naplno však poprvé vynikl právě na Méďově posledním šampionátu v Německu.

Kdo by si ještě dnes živě nevybavoval jeho dravé průniky z levého křídla, potažmo ony dva krásné dalekonosné góly, které domácím proti Portugalsku bezprostředně přihrály bronzové medaile? I tehdy to byl navýsost vzrušující Schweinsteiger, chcete-li 'Basti Fantasti', ačkoliv ještě nikoliv ten protřelý "stratég, jehož přítomnost na hřišti vždy cítíte", jak ho předloni trefně popsal brankář Neuer.

Louis Van Gaal by jistě nesouhlasil, nicméně Schweinsteigerova úžasná transformace z neposedného křídla v tu chladnokrevného, tu horkokrevného středopolaře byla zahájena již na podzim 2007 Joachimem Löwem, který ho do srdce své formace postavil ke kvalifikačnímu duelu s Walesem.

Miroslav Klose tehdy dvakrát zavěsil, přesto se chvála snášela především na Schweinsteigerovu hlavu. Teprve toho zářijového večera, na rozjezdu Bastiho šesté sezony s áčkem Bayernu, vyšlo konečně najevo, pro jakou herní úlohu že se to před 23 lety narodil.

A tak pokud si doteď lámete hlavu nad tím, v čem že konkrétně spočívá nějaký hmatatelný Löwův odkaz v čele Nationalelf, zde je můj návrh: to on de facto položil základy jednoho z nejpamátnějších individuálních výkonů, jakým jsem kdy přihlížel...