Neplač pro mne, Argentino. To já pláču za tebe

Nedávná epizodka s Lionelem Messim trucujícím stranou národního týmu posloužila jako solidní zábavná vložka. Barcelonská hvězda se vrátila, aniž by vynechala jediné reprezentační utkání, a tak by se nad vším chtělo jen s pohrdavým odfrknutím mávnout rukou. Jenže to by znamenalo ignorovat širší kontext, který odkrývá hlubokou krizi argentinské kopané...

Lionel Messi měl pozici v reprezentaci vždy automaticky ztíženou. Jakmile po mistrovství světa 2006 pominulo počáteční nadšení z generačního talentu, začalo se mu často vyloženě bez rozmyslu předhazovat, že Argentině nedává tolik co Barceloně, že nedělá takový rozdíl jako Maradona, atd., atd...

I z těchto důvodů uplynulé dva frustrující roky znamenaly větší nápor na Messiho psychiku než na psychiku kteréhokoliv z jeho krajanů.

Předloni přebral sošku pro nejlepšího hráče turnaje jakožto útěchu za krutou finálovou porážku, respektive Higuaínovu neschopnost v zakončení. Loni už na Copě stejnou cenu odmítal, ačkoliv byl tentokrát jako hlavní mozek týmu celkem jasně nejlepší. Letos ve finále neproměnil stěžejní penaltu.

To všechno — spolu s menší zradou jeho spojence-trenéra Gerarda Martina, který pro obě kontinentální finále nepochopitelně vsadil na bojácný herní plán; příliš defenzivní, příliš úporný až agresivní ve svém zaměření na Mascheranem vedený střed pole — se na Messim jednoduše muselo podepsat.

A už jen z tohoto úhlu pohledu se Messiho přirozeně afektované rozhodnutí dalo chápat. Ovšem pak je tu ještě jeden úhel — stavějící rovněž na kumulované frustraci, akorát sesbírané z více stran. Mimo jiné ten úhel, který s Messim sdílí a od počátku sdílelo hned několik spoluhráčů, třebaže se opět veškerá pozornost médií zaměřovala čistě na Messiho rozhodnutí skončit.

"Někteří z nás zvažují, zdali dál pokračovat v národním týmu," sdělil dokonce novinářům zcela na rovinu jinak nedotknutelný Kun Agüero. Podle informací ESPN se mělo jednat o Mascherana s Bigliou. Jiné (a četné) zdroje se zase přidávaly s Banegou, Lavezzim, di Maríou a Higuaínem. To už je skoro celá kostra.

A jistě, je to celé přehnané. Ale taky bezprecedentní. A konečně taky opodstatněné.

Ne snad proto, že Argentina na trofej dál čeká nepřetržitě od roku 1993 a od počátku devadesátých let při zahrnutí Konfederačního poháru nezvládla dohromady osm finálových zápasů. Spíš hlavně proto, že přes veškeré to psychické hroucení se na trávníku ta hlavní rakovina dlí na vyšších místech.

Trenér Gerardo Martino a jeho pobočníci například až do letošního května po šest měsíců neviděli své výplaty, protože svaz jednoduše nemá peníze. Což úzce souvisí s čerstvým skandálem, při němž byl z čela Argentinské fotbalové asociace (AFA) násilně vystrnaděn sám prezident Luís Segura...

Grondonův zhoubný odkaz

Luís Segura se napoprvé dostal do čela svazu nepřirozenou cestou. Původně byl totiž jen dočasným šéfem argentinské kopané poté, co v létě 2014 — krátce po očekávané rezignaci kouče Alejandra Sabelly — zesnul dlouholetý prezident AFA a vyhlášený despota Julio Grondona. S jeho smrtí se vedení asociace měnilo poprvé od roku 1979, a proto se jisté tápání dalo čekat. Přesto jeho míra leckoho zaskočila.

Všeobecně stěží oblíbený Grondona zodpovídá za dramatické zchudnutí asociace, úpadek mládežnické kopané (o obou více níže) a nepřímo i několik lidských životů, které si vyžádal nikterak potlačovaný kulturní fenomén tzv. 'barra bravas'. Za co už ale ani Grondona nemůže, to je například hnedle groteska, kterou se ukázala být volba jeho nástupce.

Nejprve se nečekaně oznámilo, že Luís Segura bude post 'dočasně' držet déle než rok, až do vypršení původního mandátu Grondony (říjen 2015), ovšem takové zarážející rozhodnutí ještě nebylo nic proti tomu, když z následného regulérního hlasování dokázalo 75 volitelů vykouzlit zázračnou remízu 38-38. Segurův jediný vyzyvatel, televizní persona a viceprezident San Lorenza Marco Tinelli, nakonec musel začátkem června letošního roku z boje sám odstoupit, aby se Segura konečně stal regulérním lídrem...

... a to vyloženě jen na pár dnů. Už Tinelliho rezignace na pokračování trapného závodu koneckonců divže nezapadlo ve vlně zpráv o zpronevěřených příjmech z televizních práv. Pro Seguru nešlo o první skandál, to bychom jinak nebyli v Argentině; jmenovec slavného dominikánského zpěváka byl už dříve zapleten do kauzy ohledně odprodeje již zakoupených lístků na zápasy MS, které záhy skončily v rukou nechvalně proslulých 'barra bravas'. Avšak letošní aféra byla přeci jen jiné monstrum. Dokonce takové, že v době finále Copy América byla AFA pod přechodnou kontrolou nezvykle intervenující FIFA.

Už roku 2011 Grondonovi před novináři uklouzlo takové 'malé' doznání, že mu vlastně televizní peníze pomáhají ve vymáhání různých laskavostí od jednotlivých klubů, čímž jím ražené heslo "Futbol para todos" (Fotbal pro všechny) nabylo nového rozměru — lépe řečeno parafráze ve volném znění "(Peníze na) fotbal pro všechny (kdo mi půjdou ochotně na ruku)".

Jen pár dní po Grondonově náhlé smrti potom tato poctivě rostoucí bublina splaskla, když byla provedena razie kanceláří AFA. Podezření mělo padnout konkrétně na období let 2009-2015, na jehož počátku svaz ukončil spolupráci s největší televizní společností a místo toho podepsal novou smlouvu se samotnou vládou. Její hodnota zprvu odpovídala 41 milionům pesos; dnes už je to milionů 116 (bezmála sedm milionů eur).

I přes tak drastický nárůst ocenění televizních práv ovšem AFA 'záhadně' nebohatne, ba naopak chudne. A příčiny jsou poměrně banální stejně jako zarážející — svaz v podstatě načerno financuje provoz nejednoho argentinského klubu, když peníze tradičně rozpůjčovává bez jakýchkoliv úroků, a proto je nezřídka vidí naposledy.

Právě touto cestou za uplynulou dekádu dluh všech domácích celků vůči AFA vzrostl o stěží uvěřitelných 473 %. Roku 2009 — tedy na rozjezdu nové éry TV práv — činil souhrnný závazek argentinských klubů vůči své matičce přesně 348 milionů pesos (20,7 milionů eur), což samo o sobě značilo 27procentní skok oproti předešlému roku. Na silvestra 2010, kdy stihl uplynout pouhý rok a čtyři měsíce od podpisu nové smlouvy, dluhy narostly o dalších 38 procent.

Ale dobře, to jsou jenom nějaká od pohledu vysoká, povrchní čísla, že? Pojďme teď tedy díky vynikající studii prestižního argentinského listu La Nación zarýt ještě o něco hlouběji a posvítit si na jednotlivé kluby...

Tak třeba samotné Independiente, nejzadluženější z celků a zároveň nejúspěšnější argentinský aktér dějin Copa Libertadores, aktuálně v červených číslech laškuje s hranicí stovky milionů pesos (skoro šest milionů eur). Ke stejné částce se dále blíží taky Argentinos Juniors, mimochodem další kontinentální šampioni (1985), a přes 80 milionů se vyšplhaly ještě celky Banfieldu a Quilmese. Pouze Quilmes se z daného výkvětu nikdy nestal poválečným ligovým mistrem.

Pokud bychom udělali pomyslnou tlustou čáru za uplynulou dekádou, pouze třicet z celkového počtu 170 zkoumaných argentinských klubů by se mohlo tváří v tvář AFA pochlubit pozitivní bilancí. V tomto malém okruhu celků nenajdeme ani Boku Juniors (ačkoliv ta se zdaleka neřadí k nejzadluženějším subjektům), naopak neméně slavné River Plate tam jako jeden z pouhých pěti prvoligistů figuruje.

Obecně vzato je River Plate vlastně jediným elitním argentinským klubem, který není finančně závislý na řídícím fotbalovém orgánu země. Vděčit za to může čtyřletému prezidentskému období kapitána mistrů světa z roku 1978 Daniela Passarelly (2009-2013), ale i parádním úspěchům na mezinárodním poli. Dle pokladníka River Plate Andrése Ballotty tvoří příjmy z televizních práv akorát zanedbatelných šest procent klubového rozpočtu. Přezdívce Los Millonarios je tedy činěno zadost.

Na takto nerovný vztah mezi kluby a domácí asociací přirozeně v důsledku netrpí pouze ligová scéna plná finančně nevyrovnaných účastníků, ale částečně i reprezentace. Vzhledem k tomu, že je AFA v dané situaci nucena neustále hledat nové zdroje příjmů, dělá se poslední dobou z národního týmu tak trochu cirkusová společnost obrážející širý svět kvůli více či méně zbytečným přátelským zápasům.

Tady se nám přitom na scénu vrací Lionel Messi, ta hlavní atrakce metaforického cirkusu. Když totiž svaz dojednává přípravné utkání, jsou v nabídce dvě ceny — jedna za Argentinu s přítomností Messiho, jedna za Argentinu bez něho. Když se Messi před 10 lety ocital na rozjezdu reprezentační kariéry, nijak se ještě nerozlišovalo a Argentinci si za každý přátelák účtovali 300 tisíc pesos. Dnes je to už milion za národní tým bez argentinské hvězdy a půldruhého milionu za Messiho účast, což je rozdíl zhruba 30 tisíc eur.

Zde tedy máte dodatečné vysvětlení toho, proč se fenomenální číslo 10 předloni v říjnu vláčelo do Hong Kongu, aby se dvěma góly podílelo na povinné demolici domácích v poměru 7:0...

Hladové krky argentinské mládeže

To bychom tedy měli už několik velice pravděpodobných zdrojů Messiho frustrace — věčný Maradonův stín, prohraná finále, únavné přáteláky. Jedním dalším relevantním faktorem by však mohl být také celkový stav argentinské mládežnické kopané na mezinárodní úrovni.

Sám Lionel Messi býval prominentní postavou různých akcí s věkovým omezením. Kvůli tahanicím se španělskou stranou sice kompletně přeskočil kategorii do 17 let (kde na druhou stranu jeho generace s Bigliou, Garayem či Gagem tak jako tak brala roku 2003 bronz), ovšem ihned záhy coby čerstvý dospělák slavil mezi dvacetiletými (2005) a za další tři roky si připsal na konto i cenný olympijský triumf.

Tehdy do Pekingu pod argentinskou vlajkou hrdě cestovali také Sergio Agüero, Juan Román Riquelme, Ángel di María či Javier Mascherano. Pravda, tenkrát samozřejmě nic nekomplikovala výroční Copa América, ale i tak jde o dramatický kontrast s letoškem. Fanouškům byli dávno před Olympijskými hrami v Riu slibováni alespoň Paulo Dybala, Luciano Vietto, Matías Kranevitter, Mateo Musacchio, Leandro Paredes, Joaquín Correa či Ramiro Funes Mori... aby nakonec všichni bez výjimky zůstali doma.

Takové fiasko bylo vrchem doprovázeno rezignací ztrápeného kouče Gerarda Martina, ale i seriózními spekulacemi o tom, že Argentina ani nedokáže složit a do Brazílie včas odeslat svůj 18členný výběr, což nevyhnutelně následovalo rovněž fiasko výsledkové.

Albicelestes tedy v Brazílii nehráli nijak extrémně zle — stačilo ostatně, aby Jonathan Calleri proměnil pár svých tutovek, a bezpochyby šli dál na úkor semifinálové senzace z Hondurasu — ovšem jejich debakl v základní skupině nakonec jenom vhodně dokresluje větší obrázek. Na první překážce totiž Argentinci končili i na loňských srazech smetánky do 17, respektive 20 let.

Něco takového v Argentině nedávných časů samo sebou nepamatují — a všechno to opět souvisí s diletantským počínáním domácí fotbalové asociace. Kouč olympijské výpravy a světový šampion z roku 1986 Julio Olarticoechea již dříve upozorňoval na hladovějící mládežnické výběry na základně AFA, kde si nemohou dovolit platit ani "blbé špagety", a po turnaji se pak do svazu pustil ještě jednou:

"Caldera, můj asistent, dělá tisíc různých věcí. Vydělávat má 18 tisíc pesos měsíčně (něco přes tisíc eur - pozn. red.) a po tři měsíce už nic z toho neviděl. (...) Včera jsem volal mé ženě a žádal jí, ať mi pošle peníze od naší dcery. Říkal jsem šéfům svazu, že potřebujeme peníze, a teď je tahám ze své dcery. Jeden by nad tím zaplakal, ale taková je realita."

Hrozivé, že? A tím to ani zdaleka nekončí. Bývalý trenér argentinské dvacítky si zároveň dříve stěžoval na to, že mu největší domácí kluby, Boca Juniors a River Plate, z "politických důvodů" odmítají uvolňovat hráče, zatímco vyslanci jiných celků se nedostavují kvůli příšerným podmínkám na základně AFA.

Za takových okolností vážně není divu, že si mládežnické výběry — někdejší velká chlouba země — zničehonic vedou tak špatně. Ještě v letech 2005 a 2007 se přece Argentincům stejně jako v předešlé dekádě podařilo obhájit prvenství na MS dvacetiletých. Už na konci sedmdesátých let na této úrovni zářil Diego Maradona a žádná jiná země se nevyrovná souhrnnému počtu šesti argentinských titulů.

Jenže v polovině minulé dekády bylo leccos jinak. José Pekerman si za přispění svého asistenta Huga Tocalliho dával velmi záležet na příkladném chodu mládežnických struktur i na následném hladkém postupování největších nadějí, které koneckonců dodnes tvoří naprostý základ seniorské reprezentace.

Co by dnes v Argentině dali za takovou pevnou vizi; místo toho se teď kormidlo dvacítky stává oblíbeným terčem nepotistických praktik vedení svazu. V nedávné minulosti takto byli odměňováni světoví šampioni z roku 1986 jako Sergio Batista či Marcelo Trobbiani, potažmo neznámá jména s minimem zkušeností (Walter Perazzo), a úplným vrcholem bylo dosazení Grondonova syna Humberta.

Potomek bývalého prezidenta svazu byl z pozice odvolán okamžitě po senzačním krachu argentinské "20" na loňském světovém šampionátu, kde talentované mužstvo ani jednou nevyhrálo. Ještě hůře si toho samého léta vedla "17", která dokonce všechna tři skupinová klání rovnou prohrála. A tyhle kolektivní neúspěchy v součtu možná trochu neférově vrhají špatné světlo i na vycházející hvězdy argentinské kopané.

Talentu hodného opěvování se přitom v tradiční jihoamerické fotbalové baště stále rodí požehnaně, akorát se taková skutečnost z výše nastíněných důvodů neprojevuje na velkých turnajích. A to tedy dramatickým způsobem. Vždyť považte následující:

Na MS do 20 let se od roku 1995 tradičně vyhlašuje trojice největších hvězd šampionátu. Z prvních sedmi edic pouze dvě neměly argentinského držitele zlatého, stříbrného či bronzového míče. Mezi Albicelestes se našli hned tři vítězové (Saviola, Messi, Agüero — všichni nejlepší střelci daných ročníků) a oceněno bylo dohromady sedm jedinců.

Na posledních čtyřech srazech po zlatém roce 2007 takhle ovšem nezazářil ani jeden Argentinec; na dva z turnajů se dokonce vinou selhání v kvalifikaci žádný Argentinec ani nedostavil...

Messiho čin byl potřeba. Jen trošku jinak

Pokud binec na nejvyšších místech do značné míry ničí i rozvoj mladé krve, je nejvyšší čas zakročit. A Messiho symbolické gesto v tomhle ohledu mohlo udělat zásadní rozdíl. A taky mělo, kdyby jen trvalo o něco déle a ideálně se dotklo i nově zvoleného vedení svazu.

Osoba Lionela Messiho je totiž v podstatě tím ideálním protagonistou takového typu protestu. A to ne v první řadě proto, že jde o největší hvězdu týmu a patrně nejlepšího fotbalistu planety v jednom, nýbrž hlavně proto, že je Messi svými krajany veskrze vnímán jako outsider. A právem. Jde přece o hráče odkojeného v Katalánsku, který ve vlasti nikdy na žádné profesionální, ba ani amatérské úrovni nehrál; čili jinými slovy o hráče se svěží perspektivou, kterou by AFA tak zoufale potřebovala vštípit.

Proto — ačkoliv Messi v Argentině není ani zdaleka tak bezvýhradně zbožňován jako třeba Mascherano s Tévezem — byl konec barcelonské hvězdy obvykle přijímán nikoliv s pohoršením, nýbrž spíše s regulérním zděšením, co bude dál. A snad i s nadějí, že se právě teď něco konečně změní k lepšímu.

U nikoho jiného by stejný krok žádný radikální vývoj situace nesliboval. Univerzálně obdivovaný Javier Mascherano je přece ztělesněním všeho dobrého i zlého, co argentinský fotbal znamená; jeho kult je výsledkem tradiční argentinské fixace na tzv. 'huevos', tedy v přeneseném slova smyslu drsné válečníky, kteří ze sebe na hřišti vždy vydají sto procent a nejdou pro ostrý zákrok dvakrát daleko.

Ačkoliv to může znít jako sebevětší klišé, kopaná je v Argentině fenoménem natolik silným, že prostupuje celou společností. Již onu posedlost 'huevos' si například někteří vykládají jako odraz dalšího typicky argentinského jevu — 'machisma', tedy nadřazování mužského pokolení. Kdyby fotbal neměl takový dalekosáhlý vliv, bylo by zároveň daleko snazší vykořenit již zmíněné násilné fanouškovské skupiny 'barra bravas'. A taky by se o něm nejspíš nevyjadřoval sám papež František, který se nechal slyšet, že San Lorenzo není pouze o fotbale, ale že definuje identitu jeho samotného.

Slovy "takový je holt už argentinský fotbal" se běžně omlouvá lecjaká vada na kráse, a proto by eventuální řádně provedené gesto 'outsidera' Messiho klidně mohlo kdekoho přimět k tomu poodstoupit o jeden metaforický krok a zamyslet se nad aktuálním stavem věcí. Bohužel, takhle spíš nelze hovořit o ničem jiném než o promarněné příležitosti.

---

---

O tomto víkendu se znovu nanovo rozjede argentinská nejvyšší soutěž a svým způsobem se bude jednat o připomínku Grondonova starého režimu. Čerstvé sladění kalendáře s předními evropskými ligami se ještě dá považovat za chvályhodný krok, ovšem monstrózní liga o 30 účastnících již rozhodně nikoliv.

Původní Grondonův plán — de facto poslední velké dílo umírajícího prezidenta — každopádně počítal se dvěma matoucími 15člennými divizemi a nevyhovujícím únorovým začátkem ročníku, takže i zde lze spatřovat menší krůčky vpřed. Dalším takovým bylo třeba loňské zrušení zákazu vstupu cestujících fanoušků na ligové stadiony — takový kontroverzní ban platil od roku 2013 a jednalo se o stěží efektivní řešení bujícího fanouškovského násilí.

Závěrem by se tedy chtělo zvolat optimistické "jen tak dál", a i příchod v Brazílii vysoce ceněného trenéra Edgarda Bauzy ke kormidlu seniorské reprezentace k tomu vybízí, ovšem minimálně do prezidentských voleb si nelze být ani zdaleka jist. Už jen samotný, již jednou odkládaný, termín voleb je přece ve hvězdách...