Mistrovství světa 2014 - shrnutí skupin (1/2)

Žádná evropská ani asijská selanka se v Brazílii nekoná, naopak africké či středoamerické celky zažívají skvělý, ne-li historický šampionát. Každá skupinová fáze každého mistrovství světa má zkrátka své vítěze a poražené, jejichž podrobný seznam nabízí právě tento dvoudílný speciál EuroFotbalu...

S dějištěm největšího fotbalového svátku planety se předčasně rozloučili všichni tři nejlépe placení trenéři (Capello, Hodgson, Prandelli), ale i statisticky nejkreativnější hráč, Miralem Pjanić s 12 vytvořenými příležitostmi na kontě. Pokračovat naopak přirozeně může fotbalista s nejlépe seřízenou muškou (Müller), potažmo údajně jediná dvě opravdová překvapení turnaje z Alžírska a Kostariky.

Objektivní řeč statistik ovšem samozřejmě není jediným způsobem, jak se lze za děním ve skupinách 20. mistrovství světa v Brazílii ohlédnout. Jednu z poněkud subjektivnějších alternativ vám nyní nabízí také EuroFotbal, který nejvýznamnější události uplynulých dnů shrnuje pomocí pěti kategorií a hvězdných jedenáctek všech osmi skupin. Začínáme prvními čtyřmi, A-D. Příjemnou zábavu!

SKUPINA A

Klíčový okamžik: Strategické harakiri Nika Kovače
Hodnotit chorvatské vystoupení na šampionátu je nevděčná úloha; balkánský tým nepředváděl špatný fotbal, proti Brazílii jej okradli rozhodčí, Kamerun rozebral čtyřmi brankami. Jenže pak přišel rozhodující duel s Mexikem, a v něm se naplno ukázala slabina, na kterou upozorňovali insideři už před výkopem - Chorvaty hladká výhra nad Kamerunem zkrátka uspokojila a zatemnila jim reálný pohled na amerického oponenta. Máslo na hlavě má zejména trenér Kovač, jehož rozhodnutí postavit doprostřed zálohy extrémně kreativní pivot Modrić - Rakitić vybouchlo týmu do tváře pokaždé, když jej protivník dokázal zatlačit. Rozdíl v připravenosti obou týmů ve vzájemném duelu byl skutečně výrazný - Mexičané do boje vyslali fungující tým, Chorvaté namlsané individuality.

Největší překvapení: Mexické načasování formy
Mexičané do turnaje zdánlivě vcházeli jako jeden z nejhůře nachystaných týmů. Ve čtyřech přípravných zápasech se jim netrefil byť jen jediný útočník, přičemž místo v základu na první pohled neměl rezervované ani hrdina Oribe Peralta. Do toho se všichni báli veterána Mazy uprostřed obranné trojky a nebyli si jisti obsazením brankářské jedničky, dirigentskými schopnostmi nezkušeného Héctora Herrery ani náhradou za zraněného štítového záložníka Mediny. Ptáte se na mexickou situaci po úvodní fázi závěrečného turnaje? Inu, Ochoa patří k nejlepším brankářům šampionátu, Maza s Herrerou k nejpříjemnějším překvapením a nebýt pochybných výroků rozhodčích, tři různí útočníci by se zasadili o čtyři ze šesti mexických branek (dvě regulérní Giovy nebyly uznány). Solidní posun, no ne?

Největší zklamání: Scolari je umanutější, než jsme si mysleli
Být za největšího konzervativce v konkurenci Paula Benta nebo Óscara Tabáreze, to je panečku umění. Ne však zároveň ten typ umění, ze kterého by měl být neutrální divák jakkoliv unešen, pochopitelně. Na domácí Brazílii se těšil asi celý svět, a i když se vpravdě nedala čekat žádná samba, Konfederační pohár znamenal příslib solidního válce. Bohužel, také Scolari se právě tím samým pohárem nechal zbytečně ovlivnit. Dani Alves tak dnes jednoduše musí hrát, ačkoliv má k ideálním výkonům na obou koncích hřiště opravdu velmi daleko; extrémně matného Hulka ze základu nakrátko vystrnadilo pouze zranění; a ještě horší je to uprostřed hřiště, kde celou zálohu vehementně tahá dolů jeden sepraný Paulinho. Takhle proděravělá Brazílie vážně může skončit dřív, než řeknete "Neymar".

Hrdina: Francisco "Maza” Rodríguez (Mexiko)
Snad na žádném Aztékovi se neprojevila změna trenéra tak pozitivním dojmem. Pod de la Torrem působil zkušený Maza jako čtyřicetiletý veterán před fotbalovým hrobem, byl pomalý, neohrabaný a dělal tuny zbrklých chyb. Jenže na tomto šampionátu je to najednou on, kdo drží skvělou mexickou defenzivu pohromadě - a díky jeho vůdcovství přirozeně září i nejofenzivnější z trojice stoperů, kapitán Rafa Márquez. Maza byl ve skupině pozičně bezchybný a na jedničku plnil to, po čem fanoušci volali dlouhé měsíce.

Zoufalec: Volker Finke (Kamerun)
Ne, tohle opravdu nevyšlo. Retrospektivní pohled na dosavadní působení německého veterána u kamerunské lavičky vyvolává pořádnou depresi - odpudivý fotbal v kvalifikaci a ostudu na šampionátu překlenula pouze povedená baráž a slibná remíza v přípravě s Německem. Po ní to chvíli vypadalo, že by Nepřemožitelní lvi mohli v Brazílii pořádně kousat, jenže Finke od první minuty potenciálně klíčového střetu s Mexikem vsadil opět na tuhou defenzivní kartu, odstavil levého beka Henriho Bédima, čímž dokonale eliminoval svého nejlepšího ofenzivního hráče (Choupo-Moting), a pokud k tomu přidáme tahanice o prémie a nesportovní rozmíšky přímo na trávníku, nezbývá než označit tento Kamerun za možná největší ostudu mistrovství.

All stars (3-5-2): Charles Itandje (Kamerun) - Rafa Márquez, Francisco "Maza" Rodríguez (oba Mexiko), David Luiz (Brazílie) - Ivan Perišić (Chorvatsko), Héctor Herrera (Mexiko), Luiz Gustavo (Brazílie), Luka Modrić (Chorvatsko), Marcelo - Neymar (oba Brazílie), Giovani dos Santos (Mexiko). Trenér: Miguel Herrera (Mexiko).

SKUPINA B

Klíčový okamžik: Nevytrestaná chilská siesta
Prvních třicet minut to byl uragán.Chilané se na světové jeviště vrátili doopravdu ve velkém stylu a zprvu to vypadalo, že Australany bez mrknutí smetou rozdílem několika tříd. Jenže když Tim Cahill před pauzou snížil na 2:1, rozhodli se Latinoameričané v druhé půli hubený náskok prostě bránit - což jim příliš nesvědčilo. Socceroos klidně mohli srovnat, a potom vskutku kdoví, jak by vypadal souboj Chilanů se Španěly, který... no však víme.

Největší překvapení: Australské "Kdo se bojí, nesmí na MS"
Ze všech asijských účastníků mistrovství světa Australané nahráli nejméně bodů, přesto se vesměs celá fotbalová obec shodne na tom, že v Brazílii zanechali nejpozitivnější dojem - proč to? Jednoduše proto, že je ani "skupina smrti" nepřiměla k odhození vlastní, atraktivní tváře. Ange Postecoglou se proti Nizozemcům ani Španělům nebál zkoušet náročné herní prvky jako vysokou obrannou linii, a ačkoliv protinožci v důsledku toho opouštějí dějiště MS se skóre 3:9, jsou alespoň podepsáni pod několika záživnými i veskrze vyrovnanými (!) poločasy.

Největší zklamání: Realisté duchem mimo
Iker Casillas. Xabi Alonso. Sergio Ramos. Ani jeden z nich nechyběl u zlatého hattricku a všichni tři jsou po většinu té samé doby spoluhráči z Realu Madrid. Právě v jeho barvách ještě v květnu slavili výhru v Lize mistrů, o měsíc později je už ale v Brazílii - zejména s ohledem na předešlé reprezentační zkušenosti - nikdo nepoznával. Casillas možná v Realu ztratil post jedničky, přesto zde ani omylem neměl mít tak strašidelný odhad ve věci jakýchkoliv balonů. Xabiho standard možná šel za poslední rok trochu dolů, přesto tenhle mírný úpadek rozhodně nemusel vést až k takovému blikanci, který poslal Chile do klíčového trháku. A konečně Ramos možná nevypadal hůř než kolega Pique, přesto určitě měl španělskou defenzívu dirigovat docela jinačím způsobem. Stěží uvěřitelných sedm inkasovaných branek jde pak z největší části na triko právě těchto tří mužů.

Hrdina: Arjen Robben (Nizozemsko)
Jako by holohlavého forvarda někdo polil živou vodou. Kouč Louis van Gaal má k dispozici papírově nejslabší Nizozemsko od přelomu tisíciletí, rozhodnutí dát útočné klice Robben - van Persie vepředu absolutní volnost se mu však vyplácí znamenitě: oba borci jsou jako utržení ze řetězu, a pokud bychom vyhlašovali vůbec nejlepšího hráče skupinové fáze, bude Robben minimálně silným kandidátem. Kapitán Oranjes je zkrátka úplně všude, zápas co zápas znemožňuje soupeřovy obrany a jeho elán a chuť do hry by mu mohli závidět fotbalisté o dekádu mladší. Pozorovat jej při hře je čistá radost.

Zoufalec: Vicente Del Bosque (Španělsko)
Označení "zoufalec" je v tomto případě možná přece jen příliš tvrdé; Del Bosque se pouze rozhodl neměnit systém, který v uplynulých šesti letech slavil fenomenální úspěchy. Jenže ani tento fakt neomlouvá jeho největší chybu, kterou je přílišné lpění na přežité strategii; už "obstarožní" nominace vyvolávala ve fanoušcích lehkou skepsi, a způsob, jakým agilní a běhaví Nizozemci španělského dinosaura v úvodním duelu rozebrali na prvočinitele, nenechal na pochybách už vůbec nikoho. Del Bosque zkrátka jako stratég selhal, a to i například v řešení útočné otázky, když na hrot postavil Diega Costu, zvyklého na úplně jiný styl fotbalu; na lavičce přitom celou dobu čekal veterán David Villa. I ono kritizované 4-6-0 s Fábregasem na devítce by nejspíš fungovalo lépe - aneb když už se držet starých pořádků, tak se vším všudy. Linie mezi úspěchem a selháním bývá v těchto případech velice tenká a je na trenérovi, aby na ní udržel přijatelný balanc. Proti Chile pak Španělé působili dojmem, že prohráli už před výkopem, a Del Bosque byl trestuhodně bezradný.

All stars (3-4-3): Claudio Bravo - Gary Medel (oba Chile), Ron Vlaar (Nizozemsko), Matthew Špiranović - Mathew Leckie (oba Austrálie), Charles Aránguiz (Chile), Daley Blind (Nizozemsko), Jordi Alba (Španělsko) - Arjen Robben, Robin van Persie (oba Nizozemsko), Alexis Sánchez (Chile). Trenér: Louis Van Gaal (Nizozemsko).

SKUPINA C

Klíčový okamžik: Střídání Sabriho Lamouchiho
Dnes už bývalý trenér Pobřeží slonoviny byl takříkajíc hozen do vody, přesto však dokázal hrát na šampionátu důstojnou roli a jeho Sloni vypadli až po penaltě v nastavení posledního duelu s Řeckem. Je ironické, že se o to "zasloužil" zrovna Giovanni Sio, který v té době pobýval na hřišti pouze deset minut; jediné body (v úvodním utkání proti Japonsku) totiž africký celek získal poté, co Lamouchi vyslal na hřiště talismana Didiera Drogbu a změnil tak rozestavení z výchozího 4-3-3 na nátlakovější 4-2-4. V doposud nejdůležitější zkoušce kariéry jej však šťastná ruka opustila.

Největší překvapení: Radamel kdo že?
Když vyšlo najevo, že se hvězdný Radamel Falcao na světovém šampionátu pro přetrvávající zdravotní problémy definitivně neukáže, leckdo Kolumbijce z fleku odepisoval. Tím spíš, jakmile se Los Cafeteros na poslední chvíli zranila také Falcaova přirozená náhrada v Carlosi Baccovi. Jenže sami Lationameričané se v žádném případě vykolejit nenechali. Po skupinové fázi se efektivnější ofenzivní vozbou pyšní pouze Nizozemci, sami Kolumbijci proměnili rovnou největší procento gólových šancí ze všech (31 %) a co je na tomhle všem vůbec nejlepší - oni jednoho Falcaa suplují opravdu příkladně rozloženou produkcí. Trefilo se jim už šest různých borců; z toho Quintero si v pravý čas připsal debutový reprezentační zářez a teprve 22letého maestra Jamese Rodrígueze lze mít se třemi přesnými zásahy na kontě za historicky nejlepšího kolumbijského střelce na MS. Takže ještě jednou... Radamel kdo že?

Největší zklamání: Touré z Kola ven
Z individuálního hlediska to pro Slony nebyl dobrý turnaj; splněné povinnosti si mohou odškrtnout tak možná explozivní pravý bek Serge Aurier a sice trochu přesmíru sólující, ale pořád nebojácný a efektivní Gervinho. Vzhledem k tomu, že herní profil papírově nejsilnějšího afrického týmu byl od začátku hodně čitelný, přitom Lamouchimu nezbylo než spoléhat právě na silné individuality; Bony, veterán Drogba, v Lille výtečný Kalou ani bratři Touréové však svého limitu nedosáhli. Kolo Touré byl dokonce až třetím stoperem, takže sloní obrana navíc postrádala přirozeného vůdce. Takhle si to spolehlivý liverpoolský veterán určitě nepředstavoval.

Hrdina: Juan Cuadrado (Kolumbie)
Nejlepším hráčem Kolumbie byl ofenzivní univerzál James Rodríguez. Překvapení to není, už před turnajem řada expertů upozorňovala na to, že Falcaovo zranění Los Cafeteros nemusí drasticky oslabit, pokud bude právě on v pořádku a ve formě; na volné podhrotové pozici v systému 4-2-2-2 je pro hru týmu klíčovým hráčem. Velkou pochvalu si však zaslouží i jeho kolega Juan Cuadrado, od kterého se možná tolik nečekalo, o to lepší výkony však podával; po Rodríguezově boku mu protivníkovy obrany věnovaly méně pozornosti, čehož využíval přímo mistrně. Hbitý křídelník se skvělou kopací technikou je na nejlepší cestě zařadit se mezi největší komety celého turnaje, a podhrotová dvojice Kolumbie dává fanouškům důvody snít o medaili.

Zoufalec: Alberto Zaccheroni (Japonsko)
Celou Zaccheroniho anabázi u japonské reprezentace lze víceméně přirovnat k jedné takové dlouhé cestě autem. Na začátku jste ostražití, pozorně projíždíte serpentiny a menší vesničky (válcujete Asijský pohár a veškeré kontinentální kvalifikace), vzápětí ale dojedete na (brazilskou) dálnici a tam si už "za odměnu" oddechnete při tempomatu. Alberto Zaccheroni skutečně vrchol svého asijského dobrodružství jaksi vypustil. Sám jako by nevěděl, koho si do Jižní Ameriky přivezl, a proč (viz nevyužití Kiyotake se Saitem); své svěřence nedovedl namotivovat, a to jak před zápasy, tak během nich; a při skládání jedenáctek až příliš vycházel ze zaprášeného Asijského poháru 2011. Nové tváře byly popraveny dříve, než se stihly rozkoukat, a Japonci ve výsledku působili až neuvěřitelně vyčichle. Neustále.

All stars (4-2-3-1): Orestis Karnezis (Řecko) - Serge Aurier (Pobřeží Slonoviny), Mario Yepes (Kolumbie), Kostas Manolas (Řecko), Pablo Armero (Kolumbie) - Panagiotis Kone (Řecko), Carlos Sánchez - Juan Cuadrado, James Rodríguez (všichni Kolumbie), Gervinho (Pobřeží Slonoviny) - Shinji Okazaki (Japonsko). Trenér: José Pekerman (Kolumbie).

SKUPINA D

Klíčový okamžik: I Suárez má své dny
Můžete si o Luisi Suárezovi myslet co chcete, jedna věc je však nad slunce jasnější: nikdy s ním není nuda. V prvním duelu s Kostarikou na hřišti chyběl a Uruguay se trápila, proti Anglii nastoupil a popravil ji dvěma brankami. Měl to být fenomenální návrat obávaného střelce, který mohl dotáhnout svou zemi opět na výsluní, jenže potom ve finálním zápase přišlo kousnutí do Chielliniho ramene, tvrdý distanc a konec. Suárez tak dokázal být zároveň nejdůležitější postavou uruguayského postupu a zároveň tím, který mužstvo do dalších bojů nejvíce potopil. To je brutální statistika.

Největší překvapení: Kostarická lekce z efektivity
Už při pohledu na kostarické rozestavení s pěti obránci bylo tak nějak jasné, že středoamerický celek přijel do Brazílie hlavně bránit; kouč Pinto, velký obdivovatel Josého Mourinha, však odmítl hrát jednoduchý "prešovský beton" a místo toho vypiplal tým, který se fyzickou i taktickou připraveností zařadil mezi vůbec nejlepší na turnaji. Nejenže kostarická defenziva šlapala jako hodinky, Pintovi svěřenci byli nebezpeční i směrem dopředu - jejich výhry nad Uruguayí a Itálií nebyly žádnými náhodami, ale výsledky systematického plnění zadaných úkolů, v obraně i v útoku. Spolu s excelentní výdrží a sehraností obranné i záložní řady se tak z jasného outsidera ve skupině D stal její nečekaný vítěz.

Největší zklamání: Prandelliho ofenzíva ve stylu halaBala
Ať už si je neotřelým géniem trenérského řemesla, jakým chce, faktem je, že Cesare Prandelli italskou kocábku od konce stříbrného Eura kormidloval dosti chaotickým způsobem a bez zřetelné vize. Vedle Balotelliho se za toto období vystřídalo nezdravé množství útočníků, kteří s ním následně v Brazílii spíše kolidovali, než kooperovali. Křídla v podstatě až na Candrevu a jeho ojedinělý výkon proti Anglii neexistovala, pročež neexistovalo ani adekvátní propojení zálohy s úto(ční)kem. V tomhle směru se tedy nakonec Itálie až příliš spoléhala na stárnoucího Pirla, který jednak operoval zbytečně vysoko, jednak při zvýšené pozornosti soupeřů v těchto podmínkách fyzicky velmi rychle odpadal.

Hrdina: Óscar Duarte (Kostarika)
Otázka, kterého Kostaričana do této rubriky vlastně zvolit, není jednoduchá; zasloužili by si to podle očekávání skvělý gólman Keylor Navas, výtečný levý wing-back Júnior Díaz i jeho kolega z druhé strany hřiště Cristian Gamboa, útočný tahoun Joel Campbell nebo nenápadný maršál středu pole Yeltsin Tejeda. Naše volba však padla na Óscara Duarteho, lídra kostarického obranného šiku a podle všech statistik (i prostého herního dojmu) jednoho z nejlepších obránců na turnaji. Vítězná trefa proti Uruguayi pak byla k jeho výkonům nadmíru příjemným bonusem.

Zoufalec: Roy Hodgson (Anglie)
Před světovým šampionátem na Ostrovech zavládla nevídaně pozitivní nálada - Roy Hodgson se utrhl ze řetězů a jal se razantně omladit dlouhodobě stagnující Albion. Jenže zhruba v tomto naoko optimistickém momentě se přesně veškeré anglické vyhlídky na případný úspěch začaly bortit: sám Hodgson totiž na něco takového očividně nebyl připraven a jeho brazilské počínání potom lze snadno připodobnit k bezradné zebře, která v puse cumlá pořádný kusanec masa. Ostřílený manažer se zkrátka příliš nechal unést vidinou "poliverpoolštěné" Anglie. Jedním tahem takto zavrhl svůj nezáživný, ale v rámci možností fungující systém, aby v tom novém kdekoho utopil. Rooney, Welbeck, Jagielka i Sturridge rázem měli operovat uprostřed něčeho, na co z klubů nebyli vůbec zvyklí. A všichni dohromady - spolu s Hodgsonem - ve finále vlastně ani netušili, o co že se vůbec pokouší.

All stars (4-4-2): Keylor Navas (Kostarika) - Matteo Darmian (Itálie), Óscar Duarte (Kostarika), José Giménez (Uruguay), Júnior Díaz - Cristian Gamboa (oba Kostarika), Arévalo Ríos (Uruguay), Yeltsin Tejeda, Bryan Ruíz - Joel Campbell (všichni Kostarika), Daniel Sturridge (Anglie). Trenér: Jorge Luis Pinto (Kostarika).