Mistr světa pro Afriku aneb Podivuhodný svět Seppa Blattera

Prezident FIFA Sepp Blatter, jeho evropský protějšek Michel Platini a nový šéf jihoafrické fotbalové asociace Danny Jordaan se včera shodli, že je na čase projednat zvýšení počtu afrických a asijských týmu na mistrovství světa. Inu, proč ne. Otázkou však je, jaký by to mělo smysl.

V první řadě je třeba podotknout, že Jordaan je v mezinárodním fotbale velkým zákulisním hráčem - byl to on, kdo s FIFA vyjednal pořadatelství Jihoafrické republiky pro mistrovství světa 2010, a vzhledem k rostoucí globalizaci fotbalu není divu, že se Blatter a spol. snaží najít s ním společnou řeč. Modelů pro případné přepracování systému přiřazování konfederačních míst je několik - poprvé se rozšíření MS přetřásalo už před šampionátem v roce 2006, kdy padnul návrh zvýšit počet účastníků na 36. Tehdy se jako zásadní problém ukázal nelogický počet základních skupin, který by způsobil chaos v osmifinálovém postupovém klíči.

Nyní Michel Platini prosazuje rovnou 40 týmů, a to v deseti skupinách po čtyřech, což by umožňovalo smysluplnější model přímého postupu všech vítězů a dvou nejlepších celků z druhých míst, zatímco ostatních osm by se utkalo v jakémsi "šestnáctifinále" o čtyři zbývající fleky. Tady už přitom platí validní precedens z dob, kdy MS hrálo 24 týmů, a postupový klíč tak byl rovněž komplikovanější než v klasických šestnácti- a dvaatřicetitýmových modelech. Platini je podle všeho horlivým zastáncem rozšíření šancí pro africké a asijské týmy, a jihoafrický reportér serveru goal.com Ignat Manjoo se domnívá, že v případě zachování současného formátu by se UEFA musela vzdát minimálně jednoho ze svých současných třinácti míst.

Blatter tvrdí, že případné rozšiřování by navýšilo dobu trvání šampionátu pouze o tři dny; to je poměrně solidní argument pro první výtku proti navrhovanému systému, totiž přílišnému zatěžování hráčů (které je už teď na hraně). Logika celého návrhu vychází z principu, že fotbal, coby globální sport, by na své největší akci měl poskytovat rovné příležitosti úplně všem, bez ohledu na nějakou maximu absolutní výkonnosti. S tím lze polemizovat, a řada fanoušků se bude opírat o tvrzení, že na MS by přeci měli startovat ti nejlepší, ale v tomto ohledu je myšlení FIFA správné - koneckonců, je to právě střet různých fotbalových škol, prostředí a taktik, který dělá fotbalový Mundial tolik zajímavým. Etnocentrické snahy evropských fanoušků protlačit na šampionát co nejvíce "vlastních" týmů by v podání FIFA zaváněly politickou sebevraždou. Fotbal je jediný skutečně globální sport, a vytrvalé a systematické prosazování tohoto faktu je zcela v pořádku.

Blatterova logika tudíž vychází z naprosto přirozené a snadno obhajitelné filozofie "mistrovství světa pro všechny". I případné snížení počtu míst pro Evropu by znamenalo, že UEFA dostane suverénně největší absolutní počet účastníků, zatímco Jižní Amerika si udrží procentuálně daleko nejvyšší účast; dvě historicky nejsilnější konfederace tedy navýšením šancí pro africké a asijské týmy tratit tak jako tak nebudou. Problém je však jinde: leží v otázce, co by vlastně umělé zvedání počtu afrických týmů rozvoji fotbalu na černém kontinentu reálně přineslo. Odpovědi jsou přitom daleko černější, než by si pánové Blatter, Platini a Jordaan přáli.


Vývoj? Stagnace?

Prvním africkým týmem, který se kdy podíval na světový šampionát, byl v roce 1938 Egypt; poté následovala dlouhá pauza až do roku 1970, kdy se vyslancem CAF stalo Maroko. V roce 1982 pak byl navýšen počet afrických týmů na dva, o dvanáct let později na tři, a od památného šampionátu ve Francii 1998 má Afrika na turnaji pět účastníků. Toto pravidlo bylo porušeno pouze naposledy v Jihoafrické republice, která měla jako pořadatel účast zajištěnou, a celkový počet týmů se tedy vyšplhal na šest.

První skutečný průlom zaznamenal v roce 1990 kamerunský tým kolem legendárního Rogera Milly, který dokráčel až do čtvrtfinále, a od té doby existuje ve fotbalovém světě jakási pevně zakořeněná mantra o "vzestupu afrického fotbalu". Musíme si uvědomit, že tento pohled vzniknul v době, kdy v Jižní Africe stále zuřil apartheid, a pohled na usměvavého "ambasadora" Millu, kterak předvádí dokonale "africké" oslavy gólu u rohového praporku, sváděl k romantizujícím představám o vzepjetí utlačovaného kontinentu proti nadvládě koloniálních mocností. Svět, jak ho známe nyní, byl v roce 1990 u svého zrození.

Boom afrického fotbalu byl nadále podporován rozzářením hvězdy George Weaha či nástupem skvělé nigerijské generace Okochy či Amokachiho; kolem černého kontinentu se tak vytvořila aura čehosi skvělého, neokoukaného, aura, která do fotbalu přivedla prastarý antropologický koncept "ušlechtilého divocha". Devadesátá léta byla nejen ve fotbale obdobím převratných změn - utvářely se nové státy, Luciano Benetton s Olivierem Toscanim svými reklamami podnítili debaty o tabuizovaných tématech, paradigma myšlení měnilo stárnoucí modernu za vzrušující možnosti pulzující postmoderny, fotbal definitivně pronikl na půdu USA...

Od přelomového kamerunského úspěchu pak africké týmy dosáhly čtvrtfinále ještě dvakrát - jednou prostřednictvím Senegalu, vedeného nedávno zesnulým Bruno Metsuem, v roce 2002, podruhé pak před třemi lety v Jihoafrické republice, kde na semifinálové brány hlučně klepala Ghana. To jsou tři srovnatelné úspěchy v periodě 20 let, navíc rozložené tak pravidelně, jak jen to čtyřletý cyklus konání mistrovství světa dovoluje. Je tedy africký fotbal skutečně na dlouhodobém vzestupu?

Když egyptský národní tým pod vedením Hassana Shehaty objevil pro Afriku, beznadějně zakonzervovanou ve starém anglickém systému 4-4-2, který jejím zástupcům před mnoha lety přece přinesl úspěch, tříobrancový model, vedlo to nejen k zisku tří po sobě jdoucích titulů na kontinentálním mistrovství (2006, 08, 10), ale také k debatě o úpadku "černých", subsaharských týmů na úkor disciplinovanějšího, takticky organizovanějšího arabského severu. Jenže to je - a vždycky bylo - velmi hrubé zjednodušení situace.

Egypt se pod Shehatou na mistrovství světa vůbec nedostal, a na posledním Africkém poháru národů, konaném letos v lednu, postoupilo do čtvrtfinále hned sedm západoafrických (a tedy "černých") týmů, které doplňovala pouze domácí Jihoafrická republika, zatímco Alžírsko, Tunisko a Maroko se poroučely hned po skupinové fázi, a Egypt s Libyí se na šampionát vůbec nedostaly. Je tedy subsaharský fotbal skutečně v dlouhodobém útlumu?

Ne a ne. Ukazuje se, dnes víc než kdy jindy, že představa hrdinně bojujících "černých" týmů, spoléhajících čistě na fyzický fond a bezbřehý entuziasmus, je ve své podstatě stejně rasistická, jako snaha je už jen z podstaty věci ze světové scény co nejvíce eliminovat. Afričtí fotbalisté nejsou "ušlechtilí divoši", jsou to profesionálové, kteří si na živobytí vydělávají v nejlepších světových klubech, a celý kontinent není kompaktním reprezentantem jedné fotbalové školy, nýbrž tepajícím kotlíkem stejně široké palety herních systémů, tradic a stylů, jako nabízí historicky etablovanější fotbalové scény. V roce 2013 by bylo hrubým zjednodušením říkat, že fotbalová Afrika je na vzestupu či v útlumu. Fotbalová Afrika je fotbalová Afrika. Už více než dvě desetiletí.


Jak se vyrábí mistr světa

Podle informací ČTK je jednou z Blatterových motivací pro rozšíření světového šampionátu touha po africkém mistrovi. To můžeme šmahem odsoudit jako populismus (vycházející dozajista z toho, že Afrika má vůbec největší počet oficiálně registrovaných reprezentací ze všech kontinentů, a přesto zůstává vedle mnohem méně ambiciózních konfederací Severní a Střední Ameriky a Oceánie jedinou, která dosud nevyslala svého zástupce přes čtvrtfinálové brány), ale neuškodí podívat se na tento problém trochu blíže.

Co potřebuje reprezentační výběr k tomu, aby dosáhnul na trofej pro světového šampiona? Tato na první pohled složitá a komplexní otázka se ve skutečnosti dá shrnout do tří hlavních faktorů.

Prvním je štěstí. Ano, "štěstí" je ve své podstatě trýznivě primitivní a vágní koncept, jenže svoji roli zkrátka vždy hrál, hraje a hrát bude. Budoucího mistra světa musí provázet štěstí už od začátku - musí nabrat patřičné sebevědomí v kvalifikaci, často spoléhat na los, na benevolenci sudích, na zdraví svých opor, na nepředvídatelné psychické vlivy, na penalty, podcenění, motivaci, počasí. Každý z těchto faktorů je sám o sobě stejně alibistický jako empiricky zcela neprůstřelný.

Vždyť kolikrát se už stalo, že budoucí šampion postoupil v průběhu turnaje jen proto, že soupeř zahodil za nerozhodného stavu jasnou šanci? Není snad pravda, že nebýt obětavého a naprosto nepředvídatelného zásahu Luise Suáreze, stala se Ghana před třemi lety historicky prvním africkým semifinalistou? Jaké mají Angličané zkušenosti s penaltovými rozstřely? Co Jižní Korea a jejich fazona na domácím Mundialu roku 2002, opentlená nevídanou pomocí rozhodčích? Co Maradonova Boží ruka? Co nechutně tendenční vedení finále v roce 1934, v němž sudí proti tehdejšímu Československu nepokrytě tlačili k triumfu domácí Mussoliniho Itálii?

Je však nutné podotknout, že od doby, co mistrovství světa přešlo na formát o 32 týmech, podařilo se tento faktor zhusta eliminovat. Pokud zašátráme v paměti po nedávných událostech, jediným "šťastným" vítězem velkého turnaje bylo Řecko, mistr Evropy z roku 2004 - a kdo viděl nekonečnou frustraci Brücknerových Čechů v semifinále, nemůže než souhlasit. EURO nicméně hraje 16 týmů, což znamená o jedno vyřazovací kolo méně; to se může zdát jako banalita, ale rozdíl mezi tím, jestli mistr potřebuje vyhrát tři nebo čtyři zápasy, je jednoduše obrovský. Navíc EURO neuznává tradici bojů o třetí místo, čili - v nadsázce řečeno - případnému medailistovi stačí postoupit ze skupiny (čehož lze teoreticky dosáhnout i se ziskem dvou bodů za dvě remízy a prohru), a poté uhrát jeden zápas v play-off. Jižní Korea by na hypotetickém EURu 2002 sahala po trofeji, na Mundialu skončila čtvrtá. A navíc je nefér tvrdit, že by Řecko spoléhalo pouze na štěstí, protože..

..fotbal je sportem, v němž hraje naprosto zásadní roli správně zvolená strategie. Rehhagelovi Řekové dovedli k dokonalosti systém, který těžil to nejlepší z tradice italského catenaccia, případně letitého švýcarského verrou; jistě, bylo to k nekoukání, byla to esence estetického nihilismu a hesla "účel světí prostředky", ale nešlo o žádnou náhodu, stejně jako nebylo náhodou, že talentem přetékající výběr Argentiny zkolaboval pod vedením takticky neschopného Diega Maradony. Jestliže Blatterův hypotetický africký mistr nemůže spoléhat na štěstí (ačkoliv ho k úspěchu bude potřebovat), strategie bude tou pravou alfou a omegou jeho úspěchu.

Momentálně je nejúspěšnějším africkým stratégem Nigerijec Stephen Keshi. Stále mladý, teprve jedenapadesátiletý kouč přitom platí v Africe za uznávanou autoritu - byl to on, kdo dovedl podceňované Togo k historické účasti na MS 2006 (po postupu jej vystřídal německý lodivod Otto Pfister), a právě díky němu vyhrála jeho rodná Nigérie letošní Africký pohár národů. Keshimu přitom stačilo jediné - změnit letitý systém 4-4-2, který tvrdohlavě využíval národní ikonu (a v pozdějších fázích kariéry už spíše jakýsi fetišistický hromosvod pro všechny případné úspěchy i prohry) Nwankwa Kanua na pozici tvůrce hry, na přímočaré 4-3-3 s pevným středem zálohy, a roli playmakera svěřit Johnu Obi Mikelovi.

Tento původní profesí defenzivní záložník platil v Chelsea dlouho za obyčejného posunovače míčů, který se bojí nahrát dopředu; jeho výkony pod Keshim jsou přitom úchvatné, a přesné pasy přes několik desítek metrů se v jeho podání změnily z rarity na očekávaný přínos hře. Lars Lagerbäck, Keshiho předchůdce, toto nedokázal, a proto se i přes jinak slibné výsledky musel pakovat (politické vměšování prezidenta Goodluck Jonathana do záležitostí svazu tentokrát ponechme stranou). A to je přitom Lagerbäck excelentní trenér - vždyť kdo jiný než excelentní trenér by dovedl Island poprvé v historii do baráže o mistrovství světa?

(Poznámka: Fakt, že Nigérie dokázala zaplnit kreativní díru po opěvovaném trequartistovi Okochovi až předěláním Mikela, nádherně ilustruje proměnu této stěžejní pozice v moderních dějinách fotbalové taktiky. To jen tak na okraj.)

Progresivní trenérská erudice je něco, co africkou fotbalovou scénu dlouho míjelo velkým obloukem. Snad je to podprahovým dědictvím kolonialismu, snad nedostatkem trpělivosti a nejasnou strukturou a rozdělováním kompetencí v národních svazech, nicméně Keshiho letošní úspěch znamená v dějinách subsaharské Afriky důležitý milník. Jistě, existují příklady náhlého entuziastického vzepjetí podceňovaných týmů pod vedením domácích stratégů - Stanley Tshosane takto heroicky dovedl Botswanu na její první Pohár národů v roce 2012, Sewnet Bishaw totéž zopakoval o rok později s Etiopií - ale skutečný úspěch se dlouho ne a ne dostavit.

Porozumění domácím poměrům, dokonalé splynutí s fotbalovou filozofií národa, to jsou atributy, na nichž se v rozpolcené, územ dávno přežité anglické fotbalové výchovy zanedbané Africe dá stavět. Afrika se musí naučit poskytnout svým koučům jednak patřičnou výchovu ke kompetenci, jednak trpělivost - vždyť jaký progres zaznamenal trenérský elév, Francouz Sabri Lamouchi, u Pobřeží Slonoviny oproti domácímu matadorovi Francoisi Zahouimu? Proč africké týmy tak vehementně odmítají vychovávat si vlastní, s prostředím a národní identitou sžité stratégy, namísto povolávání druhořadých, průměrných packalů z někdejších koloniálních mocností?

Pravda, tento aspekt se postupně mění - Kwesi Appiah na lavičce Ghany vlastně nikdy nepůsobil úplně přesvědčivým dojmem, až do doby, kdy jeho tým rozstřílel Egypt amerického kouče Boba Bradleyho v prvním kole baráže o mistrovství světa 2014 jasně 6:1. Snad jsou právě on, Keshi, Bishaw a jim podobní příslibem světlejších zítřků. Nicméně vzhledem k surové kvalitě afrických fotbalistů je pro další rozvoj fotbalu na kontinentu životně nutné, aby se domácí trenéři naučili, jak vést úspěšný tým 21. století. Pánové Blatter s Jordaanem by pro africký fotbal udělali daleko více, kdyby se místo teoretizování o redistribuci konfederačních míst zasadili o tento stěžejní prvek.

Třetím, a podle mnohých nejdůležitějším atributem potenciálního mistra světa je herní kvalita. Zde je třeba předeslat, že trend posledních let směřuje k vyrovnávání kvality jednotlivých fotbalistů, a do hry proto opět vstupuje sehranost - a je to vidět i na Keshiho Nigérii, která dosáhla velkého úspěchu za mohutného přispění hráčů domácí ligy. Řada reprezentantů Zambie, mistra Afriky 2012, nastupuje za konžského lokálního giganta TP Mazembe, a trendem povolávání hráčů z domácích soutěží se poměrně univerzálně řídí i týmy z arabského severu.

Je to důvod, proč Itálie povstala s obrozením Juventusu, Španělsko s nástupem neporazitelné Barcelony, je to důvod, proč se Brazilci houfně vracejí domů, aby byli před domácím Mundialem více na očích; je to důvod, proč nástup bundesligy mezi nejlepší evropskou trojku koresponduje s úspěchy Německa Joachima Löwa, a také proč Pobřeží Slonoviny, od roku 2006 nejtalentovanější tým, který Afrika kdy zažila, nikdy nedosáhnul na výrazný úspěch. Individualismus, nesehranost a sobectví jsou morem afrického fotbalu. Blatterův hypotetický mistr světa nemůže připomínat nesourodý soubor frajerů kolem Drogby či Asamoaha. Tento bod - tento stěžejní, nejstěžejnější bod - je největší obžalobou papulatého pro-afrického populismu FIFA.

Není náhodou, že nejslavnější týmy fotbalové historie si zakládaly na domácí líhni, pečlivě vypiplané progresivní výchovou ke specifickému cíli. Dělal to Valerij Lobanovskij u svých tří slavných výběrů Dinama Kyjev, dělal to Pep Guardiola s barcelonskou La Masií, a africké týmy si přitom dokolečka přehazují svých několik "osvědčených" trenérských globetrotterů, kteří snad ani nemohou mít ambice se v dané zemi usadit a vychovávat vlastní mládež k obrazu svému. Afričané si musí s definitivní platností uvědomit, že spása neleží na Západě, v rukou zkušených taktiků, kteří svoji zkušenost dokládají nekonečnými životopisy; klíč k progresu, klíč k Blatterovu africkému mistru světa, leží v rekonstrukci a reorganizaci domácí mládeže.

Africký mládežnický fotbal je v havarijním stavu. Nenechte se zmást přelétavými úspěchy tamních dorosteneckých týmů; fyziognomie černochů je přímo předurčuje k tomu, že budou umět lépe běhat než jejich evropští vrstevníci, a přesto je trendem afrických mládežnických koučů učit své svěřence ještě lépe běhat. Že se fotbal hraje s míčem, a že je tudíž naprosto nutné učit hráče právě obratnosti s míčem, jako by na černý kontinent pronikalo bolestivě pomalu. Není pravda, že by Afričané z nějakého principu s míčem neuměli - surový talent je surový talent, a Afrika může surového talentu nabídnout stejně, jako Evropa nebo Jižní Amerika. Předesílat, že Afričané umí pouze běhat, znamená strefovat se do nesprávného cíle.

Frédéric Kanouté, Emmanuel Adebayor, Didier Drogba, Samuel Eto'o, Yaya Touré - tak zní seznam hráčů, kteří v poslední době dosáhli na trofej pro nejlepšího fotbalistu kontinentu. Nikdo z nich nezůstal doma v Africe déle než do devatenácti let. Chce-li se Blatter dočkat svého afrického mistra světa, musí svoji pozornost upnout tímhle směrem.


Poznámka na okraj - 40 týmů, 40 hotelů. 40 týmů, kolik měst?

Současné vedení FIFA se netají záměrem rozšířit fotbal do co největšího počtu zemí světa, a je to naprosto v pořádku. Dokonce i tolik diskutované udělení pořádání Mundialu 2022 Kataru zní jako logický krok, uvědomíme-li si, jak důležitou roli (finanční i demografickou) představuje současná muslimská populace, a že muslimský svět na své první mistrovství světa stále čeká. Jenže zvýšením organizační a logistické zátěže se může docela dobře stát, že počet států, které budou podle současných směrnic reálně schopné uspořádat mistrovství světa, signifikantně poklesne - vynecháme-li Evropu, zbývá nám nejspíš Jihoafrická republika (CAF), USA, Mexiko (CONCACAF), Argentina, Brazílie (CONMEBOL), Japonsko, Jižní Korea a možná Austrálie (AFC). Ach, ty velké oči..


No a kdo tedy.. ?

Pojďme se na závěr podívat na současné africké týmy, které by mohly mít (byť jen teoretickou) šanci kýžený titul mistra světa uhrát. Anebo ne, zredukujme tento odvážný cíl na dosažení semifinále. I to by pro černý kontinent byla historická výhra.

Nigérie - možná, pokud bude Mikel v životní formě, Emmanuel Emenike s Ahmedem Musou budou střílet góly jako na běžícím pásu, a Vincent Enyeama si uchová formu, díky níž má aktuálně na triku největší počet čistých kont ze všech brankářů pěti nejlepších evropských lig. V současné situaci, s vydatným přispěním nevyzpytatelného faktoru štěstí, zřejmě jediný alespoň trochu reálný kandidát.

Ghana - tým, který je extrémně závislý na střelecké formě jediného hrota Asamoaha Gyana, tým, jehož nejlepší hráči naprosto nectí etiku výlučnosti reprezentace. S kvalitou, jakou poskytují André Ayew či Kevin-Prince Boateng, se dá doma rozstřílet silný Egypt, s loajalitou, jakou poskytují André Ayew či Kevin-Prince Boateng, se nedá uspět v konkurenci 31 dokonale motivovaných soupeřů.

Pobřeží slonoviny - bez šance. Klíčové opory jsou dávno za zenitem, tento tým svoji šanci už promarnil. Je třeba začít odznova a lépe.

Alžírsko - byl by snad případný postup ze skupiny, nebude-li (díky faktoru štěstí) extrémně jednoduchá, něčím jiným než překvapením? Bylo-by snad semifinále, neřkuli titul, čímkoliv jiným než pronikavým důkazem slavného Pospíchalova bonmotu "Fotbal nemá logiku"?

Pro všechny ostatní týmy bude v aktuální situaci velkým úspěchem byť jen samotná účast na mistrovství světa.

Ne, pane Blattere, takto jednoduché to není, a pokud se něco zásadního nezmění, ani nebude. Africký fotbal ušel za poslední dvě desetiletí dlouhou cestu - od neškodného exotického zpestření po plnohodnotného globálního hráče, který si klade za cíl sbírat mezinárodní úspěchy. Budiž mu to přáno. Tím, že se plošně zvýší počet afrických účastníků na mistrovství světa, se však nic nezmění. Víte to jak vy, tak i pan Jordaan, jehož Jihoafrická republika má přitom na cestě výchovy domácích trenérů a hráčů oproti přímým konkurentům takový náskok (!), že je s podivem, že se neangažuje v dalším zkvalitňování těchto faktorů.

"Na fotbalovém hřišti jsou si všichni rovni," prohlásil kdysi průkopník afrického fotbalu Roger Milla. A právě tam - na hřišti, ne v nablýskaných kulisách papalášských kuloárů - se momentálně odehrává ten největší a nejdůležitější boj v dějinách afrického fotbalu. Nezbývá než doufat, že si to odpovědní představitelé uvědomí.

A potom - možná - se Sepp Blatter dočká svého vytouženého afrického mistra.