Já, sportovec. Do Česka bych se teď bál vrátit, říká Simič

V sedmnácti odešel do Janova, pak ho koupil AC Milán. Naposledy hostoval v belgické Jupiler Pro League a v Česku na sebe upozornil na mistrovství Evropy hráčů do 21 let. O sportu jako takovém, mladých lidech či českém přístupu k autoritám hovořil dvaadvacetiletý stoper Stefan Simič v rozhovoru pro Eurofotbal...

Máte za sebou Euro jednadvacítek. Jak byste celý turnaj z pohledu českého výběru shrnul?

Asi převažuje zklamání, protože na postup jsme podle mě měli. Svou vinu na tom měla hloupá prohra s Dánskem, ale hodně to ovlivnil už úvodní zápas s Německem. Turnaj byl systémově udělaný tak, že už jedna prohra ve skupině dost snižuje šance na postup - pak přijdou do hry věci jako skóre a další.

Je podle vás tenhle formát s jedním přímým postupujícím hloupý?

Hloupý asi nebude, nějaká pozitiva asi má, když se zavedl, ale preferoval bych klasické dva postupující ze skupiny.

Hrálo před zápasem s Dánskem roli, že jste věděli, že musíte nastřílet aspoň tři góly a nedostat žlutou kartu? Přeci jen, je to jiné než jít do utkání s tím, že stačí jakkoliv vyhrát.

Určitě jsme do toho utkání nešli s tím, že budeme jenom útočit a vykašleme se na obranu. Na druhou stranu, po prvním inkasovaném gólu jsme věděli, že se to dost zkomplikovalo a teď těch gólů musíme nastřílet hodně. Pak už jsme věděli, že bylo třeba to víc otevřít, z čehož pak pramenily některé chyby v obraně.

V současnosti jste mimo hru kvůli zraněné ruce, proto jste neodcestoval s mužstvem do Číny. Jak vám to může zkomplikovat případný odchod na hostování?

Před pár dny jsem s tím byl na operaci, která se povedla. Je to záležitost na tři, čtyři týdny, ale odchod na hostování by to určitě zkomplikovat nemělo. V Miláně jsem se zapojil do přípravy, ale myslím, že v zájmu jak mém, tak klubu je, abych hrál pravidelně, což v AC v současné době moc nehrozí - tím spíše, že teď přišel Bonucci, což je jeden z nejlepších stoperů na světě. Proto bych rád šel hostovat, kam to ale bude, se uvidí v nejbližších týdnech.

Tenhle přestup fotbalový svět docela šokoval...

Je to hodně velká bomba. Nevím, co přesně byl za problém mezi Bonuccim a Juve, každopádně tady pro lidi v Miláně je to doklad, že vzestup klubu je vážně reálný. Už předtím klub udělal nějaké dobré přestupy, každopádně příchod takového top hráče je důkazem, že se možná bude chtít Milán zapojit do boje o Scudetto už letos.

Jedním z vašich spoluhráčů je talentovaný gólman Donnarumma. Ten po docela kontroverzním průběhu nakonec s Milánem podepsal novou smlouvu. Jak jste celou tuhle kauzu vnímal?

Tohle je další příklad, jak je dnešní doba divná. Osmnáctiletý kluk, zajímá se o něj Real Madrid a další velkokluby. A on nemůže ani si v klidu sednout a zvážit si, co vlastně bude dál. Přitom nikdy neřekl chci tolik a tolik milionů, nebo chci odejít tam a tam. Jen prostě zatím nepodepsal smlouvu. A fanoušci se do něj hned pustili. Podle mě je dobře, že zůstal, pro něj i pro klub. Ale nemůže se ani v klidu rozmyslet? Navíc nikdo nevíme, jak to všechno bylo, jaký byl přístup všech zúčastněných. Je tam milion různých kombinací. Gigi - Raiola, klub - Raiola, klub - Gigi a podobně. Nikdo nevíme, jak to přesně bylo, ale všichni mají jasný vyhraněný názor, že Gigi je ten nejhorší. To mi nepřijde spravedlivé.

Dva kluby důležité pro vaši kariéru výrazně pozvedl příchod čínských investorů. Jak se na nové majitele Milána tváří fanoušci v Itálii?

Fanoušci v Miláně jsou rádi, že po letech zmaru má klub znovu ambice a snad se vyšplhá tam, kam patří. Na druhou stranu je tu určitý smutek kvůli odchodu prezidenta Berlusconiho a ředitele Gallianiho, protože to jsou lidi, kteří Milán v podstatě vybudovali.

Zažil jste mládežnický fotbal v Česku a pak v Itálii, v Janově a v Miláně. V čem je ten největší rozdíl?

Ten rozdíl je markantní. Když to řeknu jednoduše, mladý fotbalista v Česku chodí na tréninky, na zápasy - a jinak si dělá, co chce. Tady v Itálii je to úplně o něčem jiném - hráči bydlí na intru, kde mají všechno zajištěné, včetně jídla, mají doučovatelky, které jim mohou pomoct ve škole. Na to se tady obecně hodně dbá důraz - Milán ví, kde studujete a každý den tam vychovatelky volají, jestli jste přišli do školy. Po škole jedete na intr, pak autobusy rozvážejí děti do tréninkových center a zase zpátky. Neexistuje, že byste se každý večer flákali někde s kamarády po městě. Když někam chcete jít, musíte to nahlásit a odůvodnit. A neexistuje, napsat si každý večer "jdu do centra", oni vás do toho centra pustí třeba jednou týdně, někdy ani to ne. Může to znít přehnaně, ale právě v tom problematickém věku puberty, pokud má hráč nějaký potenciál, je třeba ho držet trochu zkrátka, aby ze sebe dostal to nejlepší. Další rozdíl je v přístupu k hráči na tréninku. Je daleko individuálnější. Tady má každý klub čtyři kondiční trenéry, každý se zaměřuje na něco jiného. V Česku je jeden a můžeme být rádi, někde tuhle roli má asistent trenéra. Obecně se vám jako jednotlivci věnují daleko víc, trenéři vám řeknou, co zlepšit, na jaké herní činnosti zapracovat. Ano, je to záležitost peněz, ale myslím, že by se na mládež měly najít i v Česku. Mladým hráčům by se měla věnovat větší péče.

Ze Slavie jste do zahraničí odešel v sedmnácti letech, teď je vám dvaadvacet. Jaký byste byl, kdybyste zůstal v Česku a odešel do ciziny až v dospělém věku?

Ze Slavie jsem chtěl odejít, protože jsem věděl, že nabídka na zahraniční angažmá může přijít jednou v životě a chtěl jsem zažít, co obnáší skutečně život profesionála. Žijete v cizině, musíte se naučit jazyk, poznáte nové lidi, poznal jsem třeba úplně novou kulturu - a zároveň jsem fotbalově vyspěl, protože pro obránce je italská liga hodně náročná a dost vás naučí po taktické stránce.

Zmínil jste kulturu - co tedy v praxi znamená italská kultura?

Je to hodně o respektu a o porozumění tomu, co si můžete dovolit. Pochopit, s kým žerty jdou, a s kým ne, obzvlášť, když jste mladý kluk, co někam zrovna přijde. Zažil jsem třeba na hostování v Serii B, že přišel kluk, měl nějaké nejapné žertíky a jeden ze starších hráčů ho rovnou chytil pod krkem. Proto jsem ze začátku jen na všechno kýval a nepouštěl se do žádných větších diskusí. Ta hierarchie je tu zkrátka daná, staří mazáci a mladí, kteří by se měli spíše držet zpátky.

Hrál jste za Slavii, ta teď získala titul a zažívá dobré časy. Jak to vnímáte?

Mám z toho pochopitelně radost, Slavia je můj klub, když vyhrála na Strahově titul, měl jsem chuť na ten trávník vběhnout. Jediné, co mě mrzí je, že když se na tu sestavu podívám, najdu tam jenom dva odchovance - Jardu Zmrhala a Tomáše Součka. Přitom když si vzpomenu na léta, kdy jsem ve Slavii byl, bylo tam deset nebo patnáct třeba i lepších fotbalistů, než jsem já - a někteří z nich už fotbal třeba ani nehrají, nebo někde kopou třetí ligu.

Je to chyba Slavie? Nevěnovala se jim v mládežnických kategoriích dostatečně?

Neříkám, že je to jenom chyba Slavie, je to v první řadě chyba jejich. Myslím si ale, že klub pro jejich rozvoj a kariéru měl udělat víc. Ale to se netýká jenom Slavie, taková byla situace asi v mládežnických kategoriích ve všech klubech. Dneska je to možná jiné, nevím. Ale tehdy to úplně profesionální v některých věcech nebylo, a po přestupu do Itálie jsem o to víc viděl ten kontrast.

Do ligy míří hvězdní hráči. Je to dobře, nebo je to důkaz toho, že nemáme kde brát z vlastních zdrojů?

Pro ligu je samozřejmě super, že diváci uvidí hráče jako je Danny a podobně. Na druhou stranu bych uvítal, kdyby tam bylo víc mladých. Vždyť právě těm mladým klukům můžou Danny, Altintop a další předat obrovské zkušenosti. A oni místo toho někde létají po hostováních, kde ani nedostanou pořádně šanci. Proč? Proč si je klub aspoň nevyzkouší, nedá jim šanci, jenom si to zažít, zahrát si pár zápasů za áčko. A pak je třeba zanalyzovat a poslat na to hostování s tím, aby tam zlepšili konkrétní herní činnosti, aby se mužstvu vrátili jako lepší hráči. Dneska mi přijde, že se někde objeví mladý hráč, tak ho klub koupí, aby ho měl, ale rovnou ho pošle někam hostovat a pak se o něj ani moc nezajímá. Přitom je to jejich hráč, oni by mu měli dát šanci a prověřit si ho, aby věděli, co na něm vlastně chtějí zlepšovat. Zažil jsem případy, že se nějaký hráč na hostování zranil a pak se léčil v klubu, kde hostoval. Přitom jeho mateřský klub měl daleko lepší podmínky pro rehabilitaci, ale zkrátka o něj nejevil zájem. Obecně mi přijde, že se Česku bojíme dát šanci mladým. Znám kluka, co přišel do jednoho klubu na hostování, dal za jarní část sezony asi šest gólů, nejvíc z toho mužstva, které na tom jinak bylo s produktivitou mizerně - a oni o něj už dál neměli zájem, protože mu řekli, že hledají útočníka, který lépe brání. To mi přijde úplně absurdní.

Zřejmě půjdete někam hostovat. Chtěl byste se vrátit třeba právě do Česka, do Slavie?

Určitě bych se do Slavie jednou rád vrátil, ale teď určitě ne. Vlastně bych se bál se do Česka vrátit.

Proč?

Tady mám jenom fotbal. Jsem tu jako hráč, který má tréninky, zápasy, chce se nějak zlepšovat. Trénink, regenerace, utkání, neexistuje pro mě nic jiného. Kdybych se vrátil do Prahy, kde mám hromadu kamarádů, myslím, že by postupně ta koncentrace na sport jako takový začala uvadat. Jasně, že bych nezačal pařit.Ale jednou bych šel s kamarádem někam posedět, pak bychom hráli na Playstationu, takže nepůjdete spát v jedenáct, ale v jednu ráno,... a najednou by pomaličku ta morálka vyprchala, regenerace by nebyla taková a mohlo by to mít vliv na můj přístup k fotbalu a výkony.

Jste stoper. Jaká je podle vás klíčová vlastnost pro středního obránce?

Vím, že se teď hodně vyzdvihují stopeři, kteří jsou elegantní. Pro mě je ale největší devizou stopera to, když se ho soupeř bojí. Když trenér řekne Hele, dneska budeme hrát na toho pravého, protože ten levý do toho jde. Prostě takový ten respekt na hřišti. Něco, jako měl Tomáš Řepka. Jasně, měl zase jiná negativa, ale na hřišti měl nepopiratelný respekt a nikdo nechtěl hrát na Řepku. To je můj cíl, aby si útočníci řekli Dnes to budeme hrát přes toho druhého, protože tamten chodí do soubojů, je dobrý na hlavičky, přes něj projít prostě neni snadné. Je samozřejmě super, když stoper má dobrou rozehrávku a udělá milion kliček, taky to někdy zkouším. Ale základ toho postu je pro mě pořád tohle.

Teď jste byl na hostování v belgické lize, jak byste ji popsal divákovi, který zná akorát Anderlecht v evropských pohárech?

Z mého pohledu je to hodně kvalitní soutěž. Na rozdíl od Itálie se tam moc nedbá na taktiku, takže zápasy končí třeba 5:4, 3:2. Pro obránce je super, že je neustále v permanenci. Navíc je dynamická, rychlá, tvrdá, hraje tu hodně mladých hráčů. Mám pro ni jen slova chvály.

Je o vás známo, že rád čtete sportovní životopisy. Co vám tahle literatura dává?

Pochopíte, jak ti nejlepší přemýšlí. Když dvacet lidí řekne o Jordanovi: "On nikdy nechtěl prohrát, ani na blbým tréninku", tak pochopíte, že ono to asi není dobré prohrát, ani na školním hřišti. Že musíte pořád vyhrávat, pořád do toho dávat maximum, pak budete nejlepší na světě. Když si přečtete milionkrát vystřelil na koš, byl tisíckrát v posilovně, Rafa Nadal třeba milion hodin na kurtu. Pak víte, že čas máte trávit na fotbalovém hřišti. Když čtete, že pro ně nebylo těžké vstávat v pět ráno a vy vstáváte ve čtyři ráno na letadlo, protože jedete někam na reprezentaci, tak to pro člověka taky nemůže být těžké, protože jede za něčím, co ho zase zlepší. Když čtete, že do každého tréninku dali maximum a vy máte třeba nějaké problémy v životě, tak je necháte v životě a do toho tréninku dáte maximum, protože takhle to dělali ti nejlepší.

Máme v Česku takové sportovní vzory, lidi, co by mohli svým přístupem inspirovat? Kromě Jardy Jágra.

Máme, ale všichni jsou v zahraničí, takže nejsou tak vidět, a nejsou uznávaní, jak by měli být. Lidi si jich tady nevšímají, oni nevidí, co dokázali. Vezměte si Tomáše Berdycha. Vyjde článek "Hráč, co nikdy nevyhrál grandslam". Všude na něj čtete jenom hejty. A přitom nikdo už neřekne Jo, on nevyhrál grandslam, ale protože hraje v éře tří polobohů, protože hraje proti Federerovi, kterého porazit je v podstatě nemožné. Ten chlap se deset let drží v top deset, je totální borec ve svém oboru. Kdy jindy takového hráče budeme mít? Nebo Petr Čech, fantastický brankář, držitel rekordu v Premier League. A tady taky nemá zdaleka takové uznání, jaké by měl mít. Pavel Nedvěd vyhrál Zlatý míč. To je ocenění, co získají jen ti nejlepší. A stejně tady nemá takový respekt, jaký by mu měl patřit. On dělá viceprezidenta v Juventusu, je spokojený, ale přitom takoví lidé by měli být ve vedení českého fotbalu, měli by předávat příklad a zkušenosti mladým hráčům, ukázat mladým klukům, kam by to mohli dotáhnout. Nebo třeba Marek Jankulovski, Tomáš Ujfaluši. Vítěz Ligy mistrů, hráč Atlétika, Fiorentiny. Tam je lidi milují, tady je nebereme vážně. Obecně ten přístup k hráčům jako takovým není podle mě ideální. Někomu se nepovede zápas, hned média napíší, jak je ten hráč k ničemu, fanoušci ho v komentářích rozcupují. Komu to pomůže? Proč se nenapíše v tomhle a v tomhle by se měl zlepšit, aby si z toho ten hráč něco odnesl?

Je nalákání bývalých špičkových hráčů do vrcholných manažerských pozic cesta, jak zvednout image a kredit českého fotbalu jako takového?

Určitě je to jeden z faktorů. Zaprvé, aby se do funkcí dostali lidi, kteří dobyli fotbalový svět a mají co předat ostatním, a za druhé zlepšit práci s mládeží, aby byla profesionálnější. Vždyť kam jinam dát peníze, než do mládeže, když nebudeme mít dobré mladé fotbalisty, tak za pár let nebudeme mít nic. A oni tu péči potřebují, potřebují, aby se jim někdo věnoval na sto procent. Vezměte si, když přijde trenér naštvaný z kanceláře a vztek si vylije na dětech. To je prostě špatně. To má být člověk, který je totální profík, mají ho zaplatit tak, aby se věnoval jenom těm dětem, aby fotbalu dával sto procent. Klub obecně by se měl postarat o ty děti více, protože když přijde puberta, hromada hráčů, kteří by jinak měli potenciál, na to začne kašlat. A zatřetí, využít toho, jaké hvězdy teď v lize máme, a pustit k nim na hřiště právě ty mladé kluky. Aby je velcí hráči mohli něco naučit. Proč třeba Slavie, Sparta, Plzeň, nevezmou nějaké nadějné juniory třeba aspoň na soustředění? Zažili by atmosféru, předvedli se. Pak z nich můžou vyrůst velcí hráči, na které budeme hrdí. Ale musíme jim dát šanci.