HORROR ANGLIE - FRANCIE

David Beckham hrál 75 minut jako opravdový "galactico". Pak nedal penaltu a vytratil se. Někde od pomezní čáry bezmocně přihlížel, jak se jeho klubový kolega z Realu Madrid, Zinedine Zidane, mění z obyčejného pěšáka v pilota kosmické lodi, v "galactica"! Bylo to utkání, které se zapíše do fotbalových dějin a dědečkové v Anglii s ním budou strašit malé, zlobivé kluky...

Angličané byli lepší. Kdyby se hrálo jen 90 minut a neexistovala prodloužení, nastavení, prostě čas extra, mohli se radovat ze 3 bodů. Veledůležitých. Nic horšího nemohlo hráče okolo Davida Beckhama potkat, než že se probudí génius Zinedine Zidana a za 3 minuty rozhodne o všem. Bylo to jako podle onoho starého hesla: Nemožné ihned, zázraky do 3 minut. Francie ten zázrak udělala.

A teď ruku na srdce. Utkání nesplnilo jako celek naděje, které do něj byly vkládany. Co hráč, to hvězda světového fotbalu. Proto všichni čekali hvězdný fotbal. Ale jinak bylo vše atraktivní, počasí nádherné, trávník perfektně připraven a příznivci obou týmů neúnavně povzbuzující po celou dobu utkání. Ti z Francie ještě dlouho po něm. Ti z Anglie neodcházeli s pokřikem. Oni totiž neodcházeli vůbec. Dlouhé minuty bez pohybu, skoro bez mrknutí, pohlíželi na hřiště a nemohli uvěřit. Nechtěli uvěřit. "Jak je vůbec možné prohrát zápas, v kterém jsme byli lepší, v devadesáté minutě jsme zpívali naše oslavné chorály a pak...?" To asi byla nejčastěji opakovaná slova na straně poražených.

Rivalita obou zemí je dobře známa. Pro obě země je každý souboj mnohem víc, než jen obyčejné fotbalové nebo ragbyové utkání. Je to souboj cti. A jak se říká - komu čest, tomu sláva. Fandové na obou stranách si oboje zaslouží. Byli na výši. Jejich souboj vibroval od první do poslední minuty. Na trávníku to však bylo o něčem jiném. Francie hrála svůj typický fotbal, plný krátkých přihrávek, Anglie od toho svého rovněž nehodlala upustit, a tak jsme v jejím podání viděli dlouhé pasy a rychlost. Francie začala o něco lépe a v prvních minutách dominovala. Patrick Vieira ukazoval, že na EURO 2004 přijel v dobré formě a byl motorem akcí.

Zidane se s Beckham před zápasem přátelsky políbili. Pak každý začal vést mužstvo po svém. Oba s kapitánskou páskou. Ten s francouzskou chtěl uplatnit svou hru, chtěl být dirigentem orchestru. Nedařilo se mu to. Ten s anglickou byl výborný při vracení se po svém křídle, rychlý v rozehrávce a smrtelně nebezpečný při rozehrávání standartních situací. Šance? Trezeguet, po centru Vieiry, hlavou poslal míč těsně vedle, Steven Gerrard po akci z levé strany vystrašil Bartheze v brance Francie. Ve 38. minutě přišlo to, co logicky muselo přijít. Po faulu, Beckham profesorsky poslal míč do pokutového území a tam Lampard typickou anglickou hlavičkou skóroval. To aby měli Francouzi o čem v šatně přemýšlet.

Ve druhém poločase se hrálo přesně to, co se dalo očekávat. Francie se snažila o vyrovnání, Anglie bránila a udržovala jednobrankový náskok. James byl bezchybný, právě tak, jako francouzský útok bezzubý. Po dlouhé minuty byla radost dívat se na jediného hráče. A tím byl bezesporu David Beckham. Rozděloval míče, ty ztracené dokázal vybojovat, centroval, střílel, vracel se, odvracel nebezpečí od své branky. Ale pak to vše se zhroutilo jako domek z karet. V 72. minutě nedal penaltu, která mohla rozhodnout.

Beckham se od tohoto momentu jen díval. Na koho? Na stejného hráče, kterého před zápasem přátelsky políbil. Zidane převzal královské žezlo, které Beckhamovi na 72 minut zapůjčil. Ještě dalších 18 minut se jej poněkud nejistě a neohrabaně pokoušel pevně uchopit, až se mu to na 3 poslední minuty podařilo. A nejen to. Dokázal ho vysoko pozdvihnout nad hlavu. Nad tu svou, kapitánskou, ale rovněž nad hlavy desítek miliónů, do té doby trpících, Francouzů. Jak? Ale to už určitě víte...

P.S. Omlouvám se za pozdní vydání tohoto komentáře. Technika je někdy nepřítelem a nezodpovědnost ještě větším. V zemi, kde žiji, banánové republice Honduras, nedokázali za 19 hodin uvést do provozu internetové spojení. Měli volno...