Africký pohár národů 2017 - preview skupiny C

Skupinu C na letošním Poháru národů definují hlavně dvě věci: velké množství zraněných hvězd a skvělé trenérské souboje. Pobřeží slonoviny obhajuje kontinentální zlato a mezi největší favority patří i letos; zastavit se jej pokusí Maroko a Demokratická republika Kongo, zatímco Togo bude doufat v podobný zázrak jako před čtyřmi lety.

Přijít v jediné skupině o Bolasieho, Gervinha a prakticky kompletní marockou ofenzivu je pro nestranné fanoušky těžkou ránou; "céčko" by však i přesto mělo nabídnout skvělé bitvy. Zejména díky tomu, že jak Sloni, tak Leopardi z Konga mohou celý turnaj vyhrát. Maroko a Togo jsou v tuto chvíli pozadu, mají ale své vlastní zbraně: Togo vede ikonický Claude Le Roy, chodící trenérská legenda afrického fotbalu, a Maroko má na lavičce jeho protežé Hervé Renarda. Který, jak známo, před dvěma lety celý turnaj vyhrál - se Slony, jimž se letos postaví v nelehké roli soupeře.

---

Leopardi z Konga letos tak nějak přirozeně "vklouzli" do pozice turnajových spolufavoritů; gabonský turnaj by je měl teoreticky zastihnout na vrcholu sil. Potenciál ve válkou zničené zemi ležel vždy, jeho systematické vytěžování je však spojeno až s osobou současného kouče Florenta Ibengého: první domácí trenér, který v historii národního týmu dostal dlouholetou smlouvu, převzal tým po Claude Le Royovi v roce 2014 a hned o rok později s ním na prvním Poháru získal bronz. Letos je cílem tuto pozici minimálně obhájit - a Konžané rozhodně nejsou bez šance.



Zkraje kvalifikačních bojů, tedy v kalendářním roce 2015, přitom s Leopardy ještě cloumala medailová kocovina. Hned první ostrý zápas doma v Kinshase proti slabému Madagaskaru měl (podle přání a představ fanoušků) skončit nějakým pěkným debaklem; místo toho se ale Kongo třáslo do samého konce o hubenou výhru 2:1, načež nepříjemně překvapilo prohrou 0:2 ve Středoafrické republice.

Ibengé tedy musel urychleně jednat; loňské březnové okno totiž vyplňovaly dva zápasy s Angolou, papírově největším konkurentem, který měl na kontě o bod více a neinkasoval v úvodních dvou duelech ani gól. V klíčovém okamžiku však Leopardi potvrdili svoji sílu, Angolu dvakrát porazili a po následné demolici Madagaskaru (6:1) měli před posledním hracím kolem vše ve svých rukou. S dvanácti body na kontě jim stačilo neprohrát doma se Středoafrickou republikou, která jich měla na kontě deset.

Výsledek? Suverénní výhra 4:1 a zakončení celé kvalifikace s úctyhodným skóre 16:6. Ibengého tým se zkrátka před Pohárem rozehrál do parádní formy. Což ostatně potvrdily i rozehrané boje o postup na mistrovství světa 2018, kde Mbokani a spol. rozstříleli Libyi (4:0) a vyválčili i potenciálně velmi cennou výhru v Guinei (2:1).



"Africkým trenérům dlouho chyběl skutečně úspěšný lokální vzor. V Ibengém ho možná konečně našli," napsal před dvěma lety prestižní server FourFourTwo, když konžského kouče zařadil na svůj seznam 50 nejlepších stratégů světa - a pokud odhodíme tradiční eurocentrické brýle, není se moc čemu divit. Ibengé nejenže dotáhl Kongo po sedmnácti letech ke kontinentální medaili, ale navíc ještě "bokem" dovedl svůj klub AS Vita do finále africké Ligy mistrů. A práci na dvou židlích si nemohl vynachválit - koneckonců jako vystudovaný ekonom, který většinu dosavadní kariéry strávil jako účetní, daleko od tréninkového hřiště, má stále co dohánět.

Ibengého talent nespočívá ani tak v tom, že by své hráče učil "západním" způsobům; ví, že jeho týmy nejsou stavěny na technický kombinační fotbal, zato oplývají rychlostí, dynamikou a fyzickou silou. Ví, že konžští fotbalisté rádi útočí, tak je nechává útočit. Největším trademarkem jeho práce je dokonalé splynutí s mentalitou týmu, což - spolu se skutečně solidní taktickou erudicí - představuje silnou zbraň proti legii Kasperczaků, Leekensů, Broosů a dalších post-koloniálních seniorů na konkurenčních lavičkách.

Očekávejme proto, že Leopardi budou hrát živelně, s gustem a především dopředu. Mají k tomu dobré hráče: hned šest borců zaznamenalo v kvalifikaci minimálně dva góly, a přestože zranění hvězdného Yannicka Bolasieho představuje kvalitativní problém, náhrad je v týmu dost a dost. Ve výchozím systému 4-2-3-1, který může plynule přecházet v nátlakové 4-2-4, vyniknou jak veterán Dieumerci Mbokani, tak hráči jako Cédric Bakambu, Jeremy Bokila nebo Firmin Ndombe Mubele.



Ibengé však zároveň není kouzelník, takže ruku v ruce s ofenzivním potenciálem přicházejí nepříjemné otázky na druhé straně hřiště. Ikonický gólman Muteba Kidiaba už pověsil kopačky na hřebík, jeho chaotická aura ale s týmem žije dál. Ne že by Leopardi neměli vzadu kde brát; borci typu Marcela Tisseranda, Gabriela Zakuaniho nebo Chancela Mbemby jsou ostřílení kvalitními evropskými ligami, jenže konžská obrana jako systém má zkrátka tendence kolabovat pod tlakem a často si nedokáže udržet potřebný klid.

To znamená potenciál skutečně zábavných zápasů, jenže na turnaji samotném budou muset fanoušci doufat, že to Leopardům jednoduše "sedne" - vzpomínky na Pohár 2013, kam jeli v pozici napjatě vyhlížených černých koňů, ale vyhořeli hned ve skupině, jsou stále dost živé (ostatně se jedná u tutéž hráčskou generaci).

A i dva roky stará semifinálová jízda nevypadá při bližším pohledu tak impozantně, jak by se podle výsledku dalo usuzovat. Demokratická republika Kongo tehdy pronikla do vyřazovacích bojů po třech skupinových remízách, ve čtvrtfinále v divoké přestřelce udolala výrazně slabšího rivala z "druhého" Konga, v semifinále nestačila na Pobřeží slonoviny a v zápase o třetí místo jí proti domácí Rovníkové Guinei pomohly až penalty. Teď, když už budou soupeři na Ibengého herní filozofii mnohem lépe připraveni, bude zapotřebí ukázat konzistentnější tvář. Což rozhodně není samozřejmostí.





Ibengé vybral do Gabonu poměrně zkušený tým; kromě zraněného Bolasieho jsou v kádru prakticky všechny stabilní opory posledních let, s výjimkou obránce Joëla Kimwakiho. Největší otázkou zůstává složení dvoučlenného záložního štítu, případně pozice ofenzivní spojky; tam může nastoupit buď Neeskens Kebano (Fulham) nebo Paul-José M'Poku (Panathinaikos), s tím, že ve hře je ještě poměrně reálná možnost ofenzivního 4-4-2 (4-2-4) se dvěma hroty a dvěma křídly.

Jedničkou v útoku je samozřejmě Dieumerci Mbokani z Hullu, v jednatřiceti letech nejstarší a nejzkušenější Leopard; pokušení postavit mu dopředu parťáka na hrot, jako to Ibengé udělal v nedávném zápase s Libyí, však může být hodně silné. Možností je dost: samozřejmě Cédric Bakambu (Villarreal), ale i katarští legionáři Mubele s Bokilou nebo Jonathan Bolingi z týmu lokálního giganta Mazembe.

Ani v systému se dvěma čistými forvardy se však všichni na hrot nevejdou, takže se dost možná dočkáme jakéhosi energického chaosu s útočníky náhodně rozházenými napříč celou ofenzivní čtveřicí. Zajímavou alternativou může být i pravý křídelník Jonathan Botaka z Charltonu.

Chancel Mbemba, urostlý stoper z Newcastlu, hraje v reprezentaci defenzivního záložníka po boku Rémiho Mulumby, případě starého známého Youssoufa Mulumbua; jejich společným úkolem bude chránit varchrlatou zadní čtveřici, v níž si kapitán Gabriel Zakuani (Northampton) s Tisserandem (Ingolstadt) občas rozumí skvěle a občas vůbec. Na levém beku je jedničkou Lomalisa Mutambala, na pravém Issama Mpeko; oba patří mezi vyslance domácí soutěže, stejně jako nová jednička mezi tyčemi, Ley Matampi.

---

Na to, v jaké depresi ukončoval svoji reprezentační kariéru legendární kanonýr Didier Drogba, je aktuální fotbalová situace v Pobřeží slonoviny vyloženě optimistická. Zisk zlatých medailí na Poháru 2015 konečně verifikoval mýtus "zlaté generace", takže od nového cyklu mohli Sloni začít nanovo - a ačkoliv v podobné situaci často následuje vystřízlivění a dlouhé čekání na nové hvězdy, v tomto případě to vypadá, že generační proměna probíhá jako na drátkách. Sloni jsou letos jiným týmem než dva roky zpátky pod Renardem, papírově však vypadají ještě silněji.



Vzhledem k tomu, že Pobřeží bylo nalosováno coby nasazený tým do jediné tříčlenné kvalifikační skupiny (kromě tří soutěžících výběrů sem patřil ještě domácí Gabon, jehož zápasy se počítaly coby přátelské a neměly na výslednou tabulku žádný vliv), měla tamní FA poměrně dost času vyřešit otázku Renardova nástupce. Úspěšný trenér sice v létě odešel zkusit štěstí do Lille, ostrá kvalifikace ale pro Slony začala až v září. Za nového kouče byl nakonec vybrán ex-guinejský Michel Dussuyer.

Skupina se Sierrou Leone a Súdánem byla nakonec mnohem vyrovnanější, než se čekalo; svoji roli samozřejmě sehrál i fakt, že se nový kouč s týmem teprve sžíval - navíc s týmem, který už s onou generací roku 2006 neměl společného prakticky nic - přesto ale jediná výhra ze čtyř zápasů, kterou doma proti Súdánu vystřelil Gervinho, vyvolávala mezi fanoušky oprávněné obavy.

Pobřeží nakonec nepříjemnou skupinu vyhrálo coby jediný neporažený tým a postup do Gabonu mu neunikl; teď, když nabralo skvělou formu, je kvalifikační trápení zapomenuto, ale vzpomínky na trapnou domácí remízu se Sierrou Leone a dvě upachtěné venkovní plichty by měly Dussuyerovi sloužit jako varování. Odhalily totiž několik potenciálních problémů, které by se na Poháru mohly projevit v mnohem palčivější míře.



Úspěch na fotbalovém turnaji je to obrovské míry psychologickou záležitostí: a Pobřeží slonoviny tento fakt poprvé za deset let může brát jako výhodu. Tlak historického očekávání, který tolik sžíral generaci Tourého, Drogby, Barryho a spol., je definitivně pryč. Slonům vyrostla skvělá generace, na samém sklonku získala heroické zlato a potom sborově opustila scénu, aby uvolnila místo novým nástupcům. Dussuyer si samozřejmě nemůže dovolit nějaký krach už ve skupině, nikdo ale neočekává - co více, nepokládá za samozřejmé - že jediným pozitivním výsledkem je zlato. Když Kessié, Aurier a další mladíci nevyhrají letos, tak prostě vyhrají příště; času na to mají až až.

Mimochodem, pamatujete na defenzivu "starého" Pobřeží? Ne že by Kolo Touré, Sol Bamba, Emmanuel Eboué, Romaric nebo Didier Zokora byli špatnými fotbalisty; problém nastával v okamžiku, kdy si na hřiště stoupli všichni najednou, čímž se kreativita a v pozdějších letech i pohyblivost celého obranného bloku limitně blížila k nule. Dussuyerův tým nejenže tyto problémy nemá, ale přesně naopak - staly se z nich jeho největší devizy.

Hráči jako Serge Aurier a Eric Bailly mají potenciál stát se na svých postech jedněmi z nejlepších fotbalistů planety; zároveň jsou ale vychovávaní podle diktátu moderního fotbalu, umí pracovat s míčem a obstojí proti technicky mnohem náročnější konkurenci. To bude pro Slony velkou výhodou zejména na mistrovství světa, už letošní pohár ale slibuje velké věci. A platí to i o středu zálohy: zatímco dříve ležela veškerá tíha kreativní zodpovědnosti na Yayovi Tourém, teď se o jeho úkoly dělí Franck Kessié s Jeanem-Michaëlem Serim, případně teprve dvacetiletý Victorien Angban. Neskutečný posun směrem kupředu.



Obrannou fázi tedy generační výměna jednoznačně posílila; o té útočné už to tak úplně neplatí. Zranění Gervinha je pro Slony velkou ránou, stejně jako "forma" Maxe Gradela; tito křídelníci, kteří možná v klubech vždy nezářili, v národním dresu ale patří dlouhodobě mezi velké opory, za sebe totiž nemají adekvátní náhrady. Tíhu zodpovědnosti tak přebírá už trochu vyčpělý Salomon Kalou, jediný "přeživší" ze staré Drogbovy party.

Bylo to vidět jak v kvalifikaci, kde Sloni během čtyř zápasů skórovali pouze třikrát (Gradel, Gervinho, Kodjia), tak i v přátelácích na konci roku 2016: proti Francii i Zimbabwe Sloni finišovali bez branek. Za celý kalendářní rok sehráli devět utkání se souhrnným skóre 8:4. Nebuďme proto překvapeni, až uvidíme Dussuyerův tým v první řadě důsledně a aktivně bránit; je to pro něj mnohem přirozenější pozice než vířivé útočné manévry, které zdobily starší turnaje.

Otazníkem je i postava trenéra samotného. Bývalý průměrný gólman přicestoval do Afriky už zkraje tisíciletí a svůj osud spojil s Guineou, kterou sice dokázal před dvěma lety dotáhnout do čtvrtfinále, to je ale všechno. Ne že bychom snad měli kritizovat kouče za to, že u guinejského kormidla nesbíral medaile, ale Pobřeží je tým, který chce (a minimálně výhledově i musí) vyhrávat. Nejen v kvalifikacích a přátelácích, ale i na velké mezinárodní scéně. Dokáže se Dussuyer poprat s úkolem, jemuž čelí - ve svých sedmapadesáti letech - vůbec poprvé v životě?





Sylvain Gbohouo mezi tyčemi; Serge Aurier napravo; Eric Bailly a Lamine Koné uprostřed; Wilfried Kanon nalevo. Defenzivní pětice Pobřeží slonoviny je narýsována jasně a budí skutečný respekt. Jedinou potenciální otázkou je pozice levého beka - Kanon je totiž primárně stoperem, což by Dussuyera mohlo lákat postavit na kraj ofenzivnějšího Adamu Traorého z Basileje. Každopádně by si Kanon měl místo v sestavě udržet tak jako tak; francouzský kouč jej má vyzkoušeného na obouá pozicích. Pokud by Traoré nastoupil v základu, je pravděpodobné, že se nizozemský krajánek přesune na LCB a jeden z dvojice Bailly - Koné poputuje na lavičku (Traoré nikdy v reprezentaci nehrál po boku jiného levého stopera). Slávista Simon Deli je na řadě až jako poslední, už samotnou nominaci ale může považovat za velký úspěch.

Za Renarda uspěli Sloni s pohyblivým systémem 3-4-3; Dussuyer je ale mnohem konzervativnější, takže podobné experimenty můžeme rovnou zavrhnout. Pobřeží bude nastupovat v klasickém 4-3-3, kde pozici nejhlouběji posazeného záložníka obsadí objev letošní sezony Franck Kessié z Atalanty. Při ofenzivních výletech jej bude jistit kapitán a věrný "hlídací pes" Serey Dié, zatímco Seri z Nice má za úkol bourat stereotyp o nekreativních afrických středopolařích. V klubu je letos skvělý, vytváří mraky šancí a vyznačuje se nebývalou schopností být úplně všude.

Stejně jako obrana je i záloha složena velice efektivně; horší je to s lavičkou náhradníků, ale Angban (Granada), vyzkoušený prakticky na všech místech mezi oběma vápny, a klasické štíty N'Guessan (Nancy) a Doukouré (Méty) představují na africké poměry stále solidní kvalitu.

V útoku se Dussuyer odhodlal k poměrně zajímavému kroku, když klasickou "post-drogbovskou" otázku (Bony nebo Sio?) vyřešil po svém a postavil na hrot Jonathana Kodjiu z Aston Villy. Už sedmadvacetiletý forvard nemá takové jméno jako jeho konkurenti, zato ale v sedmi reprezentačních zápasech nasázel už čtyři branky a vypadá to, že si s týmem opravdu rozumí. Kodjia by mohl představovat zajímavou, neokoukanou zbraň, což už se Bonymu (navzdory jeho kvalitám) nejspíš nepovede.

Zbývá tedy obsadit křídelní pozice; za ideálních okolností by zde nastoupili Gradel a Gervinho. Zranění druhého jmenovaného pravděpodobně "přihraje" základní sestavu Wilfriedu Zahovi (Crystal Palace). U Gradela je situace složitější; v národním týmu má spoustu odehráno, je zkušený a kvalitní, jenže jeho trápení v Bournemouthu se přehlíží jen hodně těžko. Dveře do základu tak má otevřené veterán Kalou, zatímco na lavičce bude číhat mladík Nicolas Pépé z Angers.

---

Jestli si na něco Hervé Renard nemůže v kariéře stěžovat, je to nuda. Za posledních pět let stihl vyhrát dvě africká zlata s dvěma různými týmy (což se před ním nikomu nepovedlo), dvakrát si "odskočit" do Ligue 1, tam dvakrát pohořet a nakonec zakotvit v Maroku, jehož příprava na Pohár sestávala prakticky výhradně z počítání rychle přibývajících zraněných opor. Nikdo vlastně vůbec neví, co od Lvů z Atlasu na turnaji očekávat; jedinou jistotou je to, že to neví ani sám Renard.



Když Renard přebíral tým v únoru 2016, měl dobře připravenou půdu - Maročané i bez stálého trenéra vstoupili do kvalifikace na jedničku, když udolali Libyi i Sao Tomé (bez inkasované branky) a dělili se o čelo tabulky s Kapverdami. Bylo jasné, že právě tyto dva týmy si to rozdají o postup; pro Renarda, který je známý tím, že se s novým týmem sžívá poměrně dlouho a rád experimentuje, šlo o velkou výzvu hned zkraje angažmá.

Pokud však měli fanoušci obavy, že se na osmačtyřicetiletém kouči krach v Lille nějak podepíše, hned první zápas v Praie je rozehnal do ztracena. Maročané v něm nepředvedli nic světoborného, obávaného soka ale porazili díky El-Arabiho penaltě 1:0 a po suverénně zvládnuté domácí odvetě (2:0) jim stačilo získat jediný bod z posledních dvou duelů. Smolná remíza 1:1 v Libyi (kde domácí vyrovnali v 90. minutě) jim tak sice přetrhla vítěznou šňůru i hromadící se čistá konta, postup ale zajistila.

Na to, jak marocký tým nyní působí - nejasná sestava, nejasný systém, opory na marodce, ambice s otazníkem - může být pohled na suverenitu, s níž proplul kvalifikačním sítem, až překvapivý. Renard v Lille narazil na to, že kladl příliš velký důraz na obranu a zároveň nedokázal vyhrávat vyrovnané zápasy; fanoušci by mu možná odpustili nudnou hru nebo neuspokojivé výsledky, ale ne oboje zároveň. V Maroku však jeho defenzivní fokus zatím slaví úspěch. Jediná inkasovaná branka v celém kvalifikačním cyklu je vůbec nejlepší výsledek ze všech.



V tuto chvíli už je to sice nošení dříví do lesa, ale Renard + africký fotbalový tým = úspěch. Nebo minimálně jistota, že blíž k záruce úspěchu už se dostat nedá. I kdyby byli Maročané zcela bez formy, samotná Renardova přítomnost - která může mít i psychologický charakter ve stylu jakéhosi "vědomí neporazitelnosti" - z nich dělá nebezpečný tým. Jenže oni jsou navíc ve formě, za poslední rok a půl prohráli jediný zápas a navíc jim evidentně funguje obrana, což je na turnaji vždy dobrá zpráva. Během celého roku 2016 inkasovali dva góly v deseti zápasech; to nejsou jen dobrá čísla, to jsou "Mourinho 2004/05" čísla.

Renard je zkušeným taktikem a obratným experimentátorem, který takřka vždy dokáže z týmu vyždímat maximum. A většinou mu to ani moc dlouho netrvá; pokud nám to tak připadá, je to proto, že zatímco jiní trenéři testují různé sestavy a systémy většinou na ploše více zápasů, Renard je schopný nastoupit ve 3-4-3 a v poločase přepnout na 4-2-4. Tento "taktický dekonstruktivismus" se stal jakýmsi jeho trademarkem: dokud si nezkusí všechno, nemůže vědět, co je pro tým opravdu nejlepší. Se Slony takto vyhrál titul díky narychlo spíchnutému systému, který Pobřeží nikdy předtím v historii nehrálo; proč by to s Maročany nemohlo dopadnout stejně?

Renardova inteligence a strategická hravost z něj dělají nesmírně nebezpečného soupeře, protože jeho týmy jsou v důsledku nečitelné. Platí to i tady; ještě v přípravě zkoušel 3-5-2, 4-3-3, záložníky na stoperech, Amrabata na beku, Belhandu všude možně, a jedinými jistotami jsou v tuto chvíli gólman Munir, stoper Benatia a El-Arabi na hrotu.



Jenže tato nečitelnost zároveň způsobuje, že se Lvi z Atlasu - navzdory veškeré své kvalitě a dobrým výsledkům - nestihli před turnajem dostatečně sehrát. Krásně to bylo vidět v generálce proti Finsku, která skončila prohrou 0:1 (po dlouhé šňůře bez zaváhání). Maroko bylo v zápase jednoznačně lepším, techničtějším týmem, svého soupeře zatlačilo do defenzivy, jenže útočným hráčům zkrátka chyběla ona důležitá intuice, vědomí, že když pošlu míč do prostoru X, tak tam spoluhráč naběhne, protože jsme to spolu zkoušeli už mnohokrát.

Maročané nic takového nemají; stále jde o tým ve vývinu, bez zažitých mechanismů. A to může být problém, protože i kdyby Renard vymyslel sebelepší strategii, fotbal není krasobruslení a držení míče zápasy nevyhrává. Vyhrávají je góly, které střílí týmy, jež ví, jak to mají dělat - jako sice mnohem slabší, ale sehranější Finsko.

To samozřejmě není Renardova chyba; kdyby bylo po jeho, budou v základu Sofiane Boufal, Younes Belhanda a Nordin Amrabat, čímž by tento problém de facto zanikl. Jenže Boufal, Belhanda i Amrabat jsou zranění, stejně jako Ousmana Tannane a Hakim Ziyech. Takový zásah do ofenzivy by mohl položit i ještě mnohem silnější týmy než je Maroko. Je na trenérovi, aby opět začal čarovat; Boussoufa s Carcelou, jak je známe z reprezentace, žádný tým sami k medaili nedotáhnou.





Ačkoliv není vyloučené, že Renard opráší svůj oblíbený tříobráncový model (od odchodu ze Zambie s ním vlastně nikdy nepřestal koketovat), logika věci velí očekávat rozestavení 4-3-3 / 4-2-3-1 s Mbarkem Boussoufou na pozici ofenzivního středního záložníka. Pokud spočítáme "přeživší" ve zdecimovaném kádru, začíná se ofenzivní část sestavy přece jen trochu rýsovat; El-Arabi na hrotu, na křídlech Carcela-González a nejspíš Omar El Kaddouri (protože levá křídla Renardovi zkrátka došla).

Jenže samozřejmě může být také všechno úplně jinak. Trenér si očividně oblíbil mladého hrota Youssefa En Nesyriho z Málagy; v devatenácti letech ještě nejspíš zůstane v pozici žolíka, ale loni toho odehrál hodně, stejně jako Nabil Dirar. U něj je zase možné, že nastoupí na beku i na křídle. Pokud by stárnoucí Boussoufa nezvládal svoji roli stažené desítky, může jej nahradit Faycal Fajr, případně El Kaddouri...

...případně někdo úplně jiný, defenzivní, třeba Romain Saïss. Který může nastoupit i na stoperu, i když to je spíše možnost do tříčlenné obrany, protože Mehdi Benatia s Manuelem Da Costou dohromady fungují dobře. Pokud se v tom začínáte trochu ztrácet, vězte, že nejste sami; zároveň ale nepochybujte o tom, že Renard vymyslí něco, co bude stát za to. Jak je ostatně jeho zvykem.

---

Jsou týmy, které bojují proti stereotypům: zkouší nové věci, skautují zajímavé mladé hráče, koketují s lokálními trenéry, nebojí se měnit zažité postupy. A pak jsou týmy, které dospěly do určité fáze deset let zpátky a od té doby se nepohnuly ani o centimetr. Togo patří do té druhé skupiny. Vedené nesmrtelnými dinosaury Kossi Agassou a Emmanuelem Adebayorem, z nichž ani jeden momentálně nemá zaměstnání, se pokusí napodobit rok 2013 a navzdory předpokladům postoupit z papírově velice těžké skupiny. Otázka je, jestli někdo skutečně věří tomu, že by se něco takového mohlo stát.



Psalo se 4. září 2016 a Claude Le Roy, trenér Jestřábů z Toga, potřeboval malý zázrak. Jeho předchůdce Tom Saintfiet mu ve skupině A "přenechal" průběžné třetí místo, což by na postup v žádném případě stačit nemohlo; jedinou šancí bylo rozstřílet doma slabé Džibutsko, doufat, že matní Tunisané zaberou proti překvapení z Libérie, a zároveň doufat v takovou konstelaci ostatních výsledků, že se Togo vleze na druhé místo mezi stříbrnými týmy (které představovalo vůbec poslední možnou vstupenku na Pohár).

To znamenalo, že Benin musí prohrát v Mali (ideálně vysoko) a Etiopie nesmí před vlastním publikem rozstřílet trpaslíka ze Seychel. Ani jeden z těchto scénářů nebyl nereálný, a sázkaři dobře ví, jaký má smysl spoléhat na vzájemnou korelaci čtyř (byť docela dobře možných) výsledků. Togu to nakonec vyšlo, Džibutsko rozstřílelo 5:0 a nechalo za sebou jak Libérii (ve skupině A), tak Benin s Etiopií (v tabulce druhých týmů).

Le Royova skutečná práce začala až vzápětí - protřelý kouč ihned po postupu zvedl telefon a začal do tožské kabiny lákat staré hvězdy. Šance ještě naposledy zabojovat o kontinentální úspěch tak bude u Jestřábů na turnaji asi nejvýraznějším faktorem.



Působí to jako scéna z filmu o třech mušketýrech: Emmanuel Adebayor, Kossi Agassa a Alaixys Romao byli všichni součástí týmu, který v roce 2006 slavně postoupil na mistrovství světa. Teď, o jedenáct let později, se pod vedením šedivého maršála Le Roye scházejí znovu. Je jim dohromady 102 let.

Mít v základní sestavě skoro čtyřicetiletého gólmana, útočníka, který strávil poslední dekádu v národním týmu neustálými odchody a návraty, a defenzivního záložníka ostříleného třemi stovkami zápasů v Ligue 1 může být dvojsečná zbraň. Na jednu stranu je samozřejmé, že tato trojice už má to nejlepší dávno za sebou - jenže zároveň může nabídnout obrovské penzum zkušeností, na což Le Roy evidentně spoléhá.

To ostatně neplatí jen pro tři přeživší z německého Mundialu: Togo má tým nabitý zkušenými oporami, zejména v defenzivě. Hranici třiceti mezinárodních startů překročili i Mamah, Akakpo, Djené, Ouro-Akoriko, Gakpé a Floyd Ayité. Dokonce i u fotbalistů v ideálním věku, jako Dossevi, Segbefia a Boukari, má člověk pocit, že je v tožském dresu vídá už asi sto let. I když Floyd Ayité tentokrát jede na turnaj bez bratra Jonathana, což se mu ještě nestalo.

Claude Le Roy musí z této nahromaděné zkušenosti vytěžit co nejvíce, pokud chce pomýšlet na úspěch. On sám je ostatně na africké fotbalové scéně legendou; na černém kontinentu trénuje třicet let, a jelikož v osmašedesáti už asi nebude vymýšlet žádné novátorské experimenty, je protřelé know-how lokálních poměrů také jeho největší výhodou. Demokratickou republiku Kongo sám vedl ještě v roce 2013, Renardovi dělal v začátcích kariéry mentora. Má zkrátka v tomto směru obrovský náskok.



Podchytit tožské slabiny je relativně jednoduchý úkol; stačí se podívat na sestavu. Noví kvalitní hráči v malé západoafrické zemi jednoduše nevyrůstají, takže kádr se skládá z notoricky známých jmen a neprověřených "výplní", s nimiž se do základu pravděpodobně nepočítá.

Jestřábi nemají žádného kvalitního levého beka, žádného ofenzivního záložníka, a kromě Adebayora ani žádného pořádného hrota. Jenom spoustu stoperů a křídel. Zřejmě v žádném jiném týmu by nebylo možné, aby se na soupisce seřadilo hned pět (!) pravých křídelníků; Le Roy ale musí vybírat podle kvality, ne podle postu na hřišti, takže místo aby se Dossevi, Atakora, Gakpé, Boukari a Bebou pobili o jedno místo v sestavě, budou se do ní (alespoň dva nebo tři z nich) muset zkrátka nějak poskládat.

Výhodou je, že od Toga nikdo nic moc nečeká; pokud Le Roy dokáže udělat účinnou zbraň z nostalgické sehranosti, mohou Jestřábi překvapit. Spíše je ale pravděpodobné, že jejich stará generace - na rozdíl od té sloní dva roky zpátky - vyšumí do ztracena.





Le Roy postaví svůj tým v nominálním rozestavení 4-4-2 se čtyřmi obránci, dvěma štítovými záložníky, Adebayorem a třemi ofenzivními "doplňky". Reálně to znamená mít na hřišti tři křídla. Serge Gakpé, který má přece jen zkušenosti se hrou na hrotu i pod ním, nejspíš doplní nejlepšího střelce v útočné dvojici, zatímco nalevo má místo předplacené Floyd Ayité a napravo si to rozdají Atakora Lalawélé (Helsingborg) a Mathieu Dossevi (Lutych). Razak Boukari z Chateauroux může v případě potřeby zaskočit jak na kraji, tak v útoku; jediným čistokrevným náhradníkem za Adebayora je mladý Kodjo Fo-Doh Laba, hrající v Maroku.

To vlastně není vůbec špatná kvalita, jenže problém je v tom, že obrana a střed zálohy ofenzivní čtyřku kreativně nepodpoří; Alaixys Romao to ani neumí a Henri Eninful z kyperské Doxy je neprověřenou možností. Místo v sestavě si tak možná vybojuje spíše turecký legionář Prince Segbefia; tak jako tak však bude mít Togo před stopery slabinu.

Střed obrany pod vedením Serge Akakpa by mohl fungovat poměrně dobře; Sadat Ouro-Akoriko umí předvést spolehlivý výkon, stejně jako třicátník Vincent Bossou, jehož služeb však bude zřejmě potřeba nalevo. Důkazem nevyváženosti tožského kádru je situace na pravém beku, kde má Le Roy k dispozici hned dvě zkušené a solidní možnosti: Abdoul Gafar-Mamah i Djené Djakonam si myslí na základní sestavu, ve hře je proto i šance přesunout jednoho z nich nalevo. Kossi "Bezpečné ruce" Agassa bude mít každopádně hodně práce.

---

Tip na pořadí ve skupině:

1. Pobřeží slonoviny
2. DR Kongo
3. Maroko
4. Togo