Nizozemsko, nebo USA? Finalistky ženského MS tváří v tvář

07.07.2019 10:38 - Názory a komentáře
Megan Rapinoe (© flickr.com)
 
Konec ženského mistrovství světa se nachýlil. Včera Švédky překazily Angličankám obhajobu bronzu a dnes přijde na řadu samotné finále mezi USA a Nizozemskem. My jsme na těchto stránkách prozatím zpravodajství z MS zanedbávali, jelikož se bohužel krylo s dalšími turnaji, ale teď vám jdeme vše alespoň částečně vyhradit...

Finále se rozehraje v pět hodin večer, a nebude se tak překrývat s žádným jiným finálem. Stále je sice poněkud bizarní, že v jeden den vrcholí hned tři velké mezinárodní turnaje, ale takhle si aspoň někdo naladí i finálové zápasy jihoamerické Copy a severoamerického Gold Cupu, takže dobře pro ně.

Na rozdíl od finále mužského Eura před třemi lety, které se odehrávalo v Paříži, bude tuto bitvu o zlato hostit Lyon, což dává ve skutečnosti větší smysl, než se na první pohled zdá. Ačkoliv je totiž aktuálně Paříž ve Francii neoddiskutovatelným centrem mužského fotbalu, pro ženskou kopanou jsou přeci jen důležitější jiná sídla.

V Remeši se v 60. letech rozjížděla obnova zatracené ženské fotbalové scény, pročež se tam nyní dočkali i jednoho osmifinále. V Montpellieru zase tehdejší prezident Louis Nicollin roku 2001 zakládal první ženský profesionální tým v zemi, a také na jihu Francie si letos užili jeden vyřazovací souboj.

Ovšem současná ženská fotbalová scéna patří Olympique Lyon (l’OL), a proto se právě v metropoli regionu Auvergne-Rhône-Alpes odehrála již obě semifinálová střetnutí, a v plánu je tam i samotný vrchol šampionátu. Paříž se dvěma obřími stadiony si může trhnout; jeden je ostatně příliš malý (pro 48 tisíc diváků) a druhý zase příliš velký (pro 80 tisíc diváků), takže se velké premiéry dočká 59tisícový Groupama Stadium.

Prezident l‘OL Jean-Michel Aulas ženskou sekci klubu založil roku 2004 a od té doby Olympique Lyonnais Féminin hned třináctkrát (!) slavil národní titul a šestkrát dobyl také největší evropskou klubovou soutěž, Ligu mistryň. Na lyonský ženský fotbal teď ve Francii chodí nejvíce lidí (v dubnu l’OL stanovil francouzský rekord; bezmála 26 tisíc diváků) a profesionálky si tam užívají nevšedního zacházení. Na rozdíl od situace v Paris Saint-Germain, které v poslední době rovněž výrazně investuje do ženského týmu, lyonské fotbalistky využívají stejné tréninkové zázemí a každý domácí zápas hrají na stejném stadionu jako jejich mužští kolegové.

Jean-Michel Aulas samozřejmě snil o tom, že v Lyonu jednou pohostí i mnohé své klubové zaměstnankyně; když ne rovnou ve finále, tak aspoň v semifinále. Ovšem takovou představu ještě o zápas dříve rozehnaly nemilosrdné Američanky — a to navíc ve zpropadené Paříži. Lyon se takhle "vlastních" les Bleues se šesti klubovými oporami stabilně v základu nakonec ani jednou nedočkal. Přesto se dnes na Američanky s Nizozemkami očekává vyprodaný stánek.



Před čtyřmi lety jsem před finále minulého ročníku ženského světového šampionátu sepisoval článek s titulkem "USA versus Japonsko aneb tři důvody proč si naladit finále MS žen". Letos se rovněž budeme veskrze zabývat důvody, avšak naladění tohoto článku ― stejně jako jeho výchozí pozice ― už bude výrazně odlišné.

Zatímco čtyři roky zpátky jsem cítil potřebu vás přesvědčovat, proč si vrchol největšího ženského fotbalového svátku vůbec v první řadě naladit, tentokrát si můžu dovolit tenhle začátečnický krok přeskočit.

Před pár týdny jsme si ostatně na těchto stránkách vyjasnili, nakolik se ženská kopaná za poslední roky posunula, a že se nikdy nejednalo o jakousi lacinou kopii mužské kopané, nýbrž o svébytný sport.

K mým měsíc starým slovům mám potom nutkání přidat ještě dva výchozí body vrchem, které se dle různých diskuzí během mistrovství nezdají být úplně všemi sdílené. Osobně totiž mohu dosvědčit, že ženský fotbal opravdu lze sledovat, a skutečně si ho lze užít

A) aniž by se každý čin každé fotbalistky srovnával s každým vybraným krokem každého vybraného fotbalisty;

B) aniž by se každý jeden zhlédnutý zápas ženského mistrovství světa okamžitě hodnotil v kontextu desítek zápasů libovolného mužského turnaje.

Zejména to druhé přece nedává ani ten základní smysl.

Tentokrát každopádně nebudeme ztrácet čas s žádným "proč", kdepak. Časy se beztak změnily natolik, že vás teď mám už dávno poslušně usazené na gauči v dresech s nápisy Rapinoe či Miedema.

Místo toho se tedy pojďme zaměřit na mnohem zábavnější a podstatně méně depresivní otázky typu "kvůli komu", nebo "vzhledem k čemu" fandit oběma finalistům. Pravda, to vše vlastně pořád spadá do všeobjímajícího rendlíku "proč", ale co taky na tomhle světě nespadá?

Formát bude tentokrát poněkud experimentální ― pojmeme to formou srovnání obou účastníků finále, Američanek s Nizozemkami, přičemž na základě mého zhodnocení vybraných faktorů či aktérů již bude pouze na vás vybrat si, komu to ve finále vlastně přát.



Ústřední narativ

USA: Američanky doposud na MS vždy prošly alespoň do semifinále, o zlaté medaile si zahrají už popáté v historii, před čtyřmi lety se USA stalo prvním ženským národním týmem se třemi vavříny na kontě a letos se plánuje stát také prvním úspěšným obhájcem titulu v dějinách. Pokud si finále naladíte, můžete přihlížet potuplování již dávno zrozené dynastie, která se hravě vyrovná i těm nejlepším mužským, ba je v případě dalšího zlata dokonce pohodlně předčí (bavíme se např. o Brazílii let 1938-70 či Německu let 1966-1990).

Američanky jsou tedy v podstatě prototypem favoritek, a proto nikdo nemešká ani vteřinu, jakmile se objeví i ten sebemenší důvod si rýpnout do "klasické americké arogance". Jenom na tomto turnaji to vedlo i ke směšným obviněním ze špehování Anglie, když se manažerka amerického národního týmu vydala na běžnou obhlídku hotelu, kam by se v případě vyhraného semifinále Američanky musely stěhovat. Co čert nechtěl, v tom samém hotelu už tou dobou hnízdily anglické soupeřky v onom semifinále, a tak byl oheň hnedle na střeše. (Výběr hotelu je nicméně na FIFA, nikoliv na jednotlivých reprezentacích, a proto dává smysl, že jde někdo vybraný hotel předem okouknout ― proto "směšné". Nehledě na to, že Angličanky toho času ani fyzicky nebyly na hotelu.)

Kritizování oslav po každé brance během výsledné 13gólové demolice Thajska už dávalo o chloupek víc smyslu, ale opravdu jenom o chloupek. Já osobně tedy po někom, kdo zrovna vstřelil gól na největší akci svého sportu, žádnou svěšenou hlavu a omluvy žádat nemíním. Pokud by mě něco v roli outsidera urazilo, byla by to spíš právě naopak předstíraná kajícnost. A všechny góly se koneckonců slavily úsporně, naprosto všedně (na rozdíl od jiných amerických oslav)... nebylo to tak, že by Alex Morgan po své páté trefě na 12:0 nasedla do kajaku a minutu předstírala, že sjíždí Amazonku. A vůbec, celý týden se to řešit rozhodně nemuselo.

Nizozemsko: Vyslankyně země tulipánů se staly teprve osmým výběrem, který to v historii MS žen dotáhl až do finále, a dosáhly toho, aniž by to jediný nizozemský celek kdy dopracoval alespoň do semifinále evropské Ligy mistryň, což se o Norsku, Švédsku ani Německu ― zbylých třech evropských finalistech ― říct nedá.

Na klubové scéně tedy Nizozemky nekralují, ale jako o černých koních se o nich mluvilo už před minulým MS, dokud tedy Oranje nezklamaly těsným postupem ze skupiny a následným osmifinálovým krachem. Na druhou stranu, ono osmifinále hrály s pozdějšími finalistkami z Japonska a letos jim to v téže fázi šampionátu ukázkově vrátily, takže to jsou za mě plusové body pro Lvice co do síly příběhu.

A pak je tu samozřejmě předloňský triumf na mistrovství Evropy; doposud si finále MS coby úřadující šampionky Evropy zahrály pouze Němky, a to rovnou třikrát v letech 1995, 2003 a 2007. V obou případech z tohoto tisíciletí nakonec braly zlaté medaile, mohou tedy Nizozemky letos navázat? Vyloučit to určitě nelze.

Kdo má navrch: Dynastie je krásná věc, ale takhle jasným favoritkám se přece na úkor debutantek ve finále odjakživa nefandí. Jasné Nizozemsko.



Dosavadní průběh

USA: Onen debakl Thajska se odehrál hned na úvod šampionátu (což dané gólové oslavy taky činí o poznání pochopitelnějšími), a rovnou v prvním poločase následujícího utkání s Chile (kdy už vedly jasně 3:0) také Američanky naposledy vypadaly jako nespoutané, ofenzivní družstvo. Se Švédkami, které zjevně nebyly příliš motivované (samy si už tou dobou zajistily postup), se pak ještě vypořádaly mechanicky a s přehledem (2:0), a tak nakonec závěrem skupinové fáze sklízely ovace.

Zaslouženě. Poprvé v dějinách Američanky v prvních třech duelech neinkasovaly; a poprvé v historii celého ženského MS se stalo, aby jeden tým ve skupině nastřádal tolik gólů jako ony (18).

Ve vyřazovací fázi už nicméně přihlížíme docela odlišné verzi USA. Tři nepříliš přesvědčivé výhry 2:1, z toho jedna hned na úvod vydolovaná čistě díky penaltám, a trenérka Jill Ellis pod neustálou palbou kritiky pro své volby zahajovacích jedenáctek.

Holt když máte útočný trojzubec skládat z výběru Tobin Heath - Alex Morgan - Megan Rapinoe (startovaly první a třetí zápas) a Carli Lloyd - Christen Press - Mallory Pugh (startovaly druhý zápas), potom je jednoduché vám zároveň závidět, a zároveň vůbec ne. Tohle je vpravdě složitá úloha. Na druhou stranu, posadit jednu z nejlepších záložnic planety Lindsey Horan pro čtvrtfinále s Francií by si troufl opravdu málokdo.

Nizozemsko: Před čtyřmi lety se Nizozemky trápily ve skupině s Čínou, Kanadou a Novým Zélandem, aby ji završily se skóre 2:2. Ani tentokrát se střelecky nepředaly, když čelily ze dvou třetin těm samým soupeřkám (Kanada, Nový Zéland), ale aspoň při skóre 6:2 braly všech devět bodů. Progres by tam byl. I když pět z oněch šesti gólů si Oranje schovaly až na druhé poločasy a Novozélanďanky udolaly teprve gólem v nastavení, takže s prohlášeními o dalším kroku vpřed to po skupinové fázi nikdo moc nepřeháněl.

A pak přišly vyřazovací boje a všechny pochyby se vesměs do puntíku potvrdily. Japonsku zlomila srdce diskutovaná pozdní penalta, Itálie padla až v poslední dvacetiminutovce, a Švédsko to s Nizozemkami dotáhlo až do prodloužení, přičemž po většinu času tahalo spíš za delší konec provazu a pokořila ho jen jedna skvěle umístěná střela ze střední vzdálenosti.

Kdo má navrch: Na cynickou, leč historickou skupinovou fázi USA se už pomalu zapomíná, ale právě tenhle faktor musí Američankám tuto kategorii přihrát. Od osmifinále je to od obou ta samá upracovaná písnička.



Herní styl

USA: Vzpomínáte si, jak Hope Solo na olympiádě v Riu po senzačním čtvrtfinálovém krachu se Švédkami označila soupeřky za zbabělkyně? Inu, tentokrát by se totéž na určité úrovni dalo říct o Američankách. Jak jinak si lze vysvětlit jejich kompletní potlačení jakýchkoliv útočných choutek v druhé půli semifinále, kdy Angličankám skoro až dobrovolně přepouštěly balon a byly jenom rády, že White vstřelila gól z milimetrového ofsajdu a Houghton vzápětí neproměnila penaltu. Američanky si zasloužily řádně vytrestat.

Čistě na papíře je tohle tým nabitý ofenzivními hvězdami. Problém je prostě v negativním přístupu. V semifinále se Američanky jaly zdržovat už dobrých 12-15 minut před koncem za stavu 2:1. Podobně to vypadalo ve čtvrtfinále s Francií, kdy USA vedlo od 65. minuty 2:0 a pak už jenom betonovalo. Francie snížila a do poslední chvíle tlačila.

Američanky přežily tenkrát, přežily též podruhé, ale dají to případně i do třetice?

USA zatím nikdy na MS neprohrálo poté, co se ujalo vedení jako první (35 výher, čtyři remízy), a na tomto šampionátu zatím tuto statistiku řádně pokouší. Jill Ellis stejně jako celý svět moc dobře ví, že její standardní 4-3-3 funguje a plodí góly, přesto po pauze typicky sahá ke konzervativnímu 5-4-1 se záložnicí Julie Ertz zataženou mezi stoperkami a oběma křídelnicemi hluboko v poli.

Američanky prosluly svým presinkem i schopností vyvést míč středem hřiště v rychlosti a s nápadem; takové jevy se nám ale v druhých poločasech těchto vyřazovacích bojů vůbec nenaskýtají, protože jejich obranná ulita je prostě moc hluboko posazená a příliš negativní.

Nizozemsko: Jak už jsme si řekli, Nizozemky si naopak to nejlepší schovávají na druhé poločasy, což slibuje zajímavou konfrontaci. Anebo se obě strany kompletně vyruší a čeká nás nuda. Těžko říct. Každopádně o Nizozemkách platí leccos, co jsme si pověděli o Američankách. Taky mají na víc, a zároveň to vypadá, že jim začínají povážlivě docházet síly.

Lieke Martens je od osmifinále napůl zraněná a Vivianne Miedema v semifinále kazila i ty nejjednodušší přihrávky, což jí není vůbec podobné. V konečném důsledku lze říci, že do finále z daného semifinále nepostoupil nutně ten lepší tým; Švédky měly min. dvě obří šance.

Na druhou stranu, Švédky jsou vynikajícími obranářkami a Nizozemky leckdy strážily vyloženě na tělo, což se v americkém podání nemusí opakovat. A skutečností stále je, že křídelnice Beerensteyn má v rukávu plno zajímavých triků a na "desítce" se pohybuje úskočná Danielle van de Donk menšího vzrůstu, která je přesně tím prototypem hráčky, kterou milujete, jakmile ji máte ve vlastním týmu, ale (s respektem) nenávidíte, jakmile hraje proti vám. Když je to zapotřetí, jako v závěru semifinále, chodí si chytře pro fauly a provokuje. A s balonem je vždy šikovná, nevyzpytatelná.

Kdo má navrch: Ani jeden z týmů neaspiruje na ten nejatraktivněji hrající ve vyřazovací fázi, ale profesury byly Američanky schopné i před čtyřmi lety a ve finále explodovaly ve výhru 5:2. Takže se teď pokusím přivolat jejich odvážnější tvář a tuhle kategorii s přimhouřením oka přiklepnu jim.



X faktor

USA: Hrdinka minulého MS Carli Lloyd, která tehdy vstřelila gól ve všechvyřazovacích utkáních včetně hattricku ve finále, tentokrát pouze střídá a typicky jen na pár posledních minut, takže ta to asi nebude. Ale kandidátky se stále najdou. Pokud Jill Ellis opět nerupne v hlavě a nezahraje to se zahajovací jedenáctkou "na jistotu", v srdci zálohy budeme mít to potěšení sledovat Lindsey Horan, patrně nejkompletnější záložnici na světě, která sama o sobě dovede strhnout i rozhodnout celé zápasy.

Horan je gólová, míč podrží i vyhraje, a... no hlavně se proboha nesmí posadit. Jinak je na ní vždy spolehnutí. Horan na lavičce je ekvivalentem posazení takového Modriće uprostřed loňského MS mužů na úkor nějakého defenzivního záložníka ― jakákoliv racionální úvaha ztrácí váhu, jakmile si člověk znovu zopakuje větu "Luka Modrić sedí, mezi náhradníky, nevysvlečený". Lindsey Horan je ten samý případ.

A pak je tu Christen Press, která se do základu dostala pro semifinále s Anglií jen díky lehkému zranění Megan Rapinoe a zápas načala přesnou hlavičkou již v deváté minutě, přičemž otevírací gól, jak známo, neomylně předznamenává konečný triumf USA.

Věčná náhradnice si tak prožila svou velkou satisfakci poté, co 1) nehrála poslední dva zápasy minulého MS; 2) prohrála všechna tři utkání playoff americké ligy; 3) roku 2014 prohrála své jediné finále evropské Ligy mistryň se švédským Tyresö; a 4) neproměnila rozhodující penaltu ve čtvrtfinále olympiády v Riu.

Možná je právě tohle její turnaj; po dlouhém vysedávání za natřískanou generací Alex Morgan, Megan Rapinoe, Tobin Heath či svého času Sydney Leroux by jí to nešlo nepřát.

Nizozemsko: Sherida Spitse je excelentní exekutorkou standardních situací a Nizozemkám tak každým utkáním dává až neférovou výhodu. Tohle je totiž tým, který typicky generuje větší hodnotu "expected goals" (xG; očekávaných gólů na základě kvality střeleckých příležitostí) ze standardních situací než ze hry, a často zcela jasně. Byl to případ osmifinále, čtvrtfinále i semifinále.

Proti Japonsku Spitse od rohového praporku asistovala u první branky; proti Itálii její donáška pro změnu z přímých kopů stála za oběma trefami při výhře 2:0, a její charakteristicky naplocho kopané, ostré rohové kopy hodně štípaly i proti Švédkám.

Kdo má navrch: Síla Nizozemek na standardkách je tak fenomenální, že se k nim v tomto bodě nelze jinak než mírně naklonit, ať už Lindsey Horan osobně zbožňuji jakkoliv.



VAR faktor

USA: Všichni nesnáší videoasistenta rozhodčího (VAR), a téměř všichni zdá se nesnáší Američanky, takže tohle je pověstný match made in heaven. Ale zas tak žhavé to taky není.

Takhle, na letošním MS žen video napáchalo tuny škod a snad každý zápas jím je alespoň nějak potřísněný, ale možná i proto nelze kategoricky vyvrátit či potvrdit, že by Američanky z nové technologie nějak systematicky těžily. Video dává, video bere.

V semifinále byly kontroverzní rozhodnutí dvě, a vždy jedna na tu i onu stranu ― špička nohy Ellen White v ofsajdu, kvůli níž VAR neuznalo gól na 2:2, a následně nařízení penalty proti Američankám, kterou kapitánka Anglie Steph Houghton nedala. V semifinále se Francouzky v závěru dožadovaly ruky při zblokované střele, a měly na penaltu asi jakýž taký nárok, jinak ale ticho po pěšině. No a osmifinále sice rozhodly dvě penalty, jenže obě byly především dílem nešikovnosti Španělek, nikoliv VAR.

Nizozemsko: Semifinále Nizozemsko-Švédsko vešlo do dějin jako možná druhé utkání tohoto šampionátu, které nebylo výrazně poskvrněno zvláštním užitím VAR či ještě podivnějším rozhodnutím na jeho doporučení. Tím prvním bylo čtvrtfinále Nizozemska s Itálii. A to je holý fakt. (Anebo spíš ne.) Taky je ale holý fakt, že osmifinále předtím rozhodla penalta po sporně nastřelené ruce Japonky.

Já bych vám přitom v tomto bodě rád řekl, jestli to ruka vážně byla nebo ne, ale vzhledem k tomu, že si FIFA dovolila změnit pravidlo o tom, jak nastřelené ruce ve vápně posuzovat, doslova v půlce rozehraného mistrovství světa, nikdo už teď ani nedokáže říct, jak má taková hra rukou ve vápně prakticky vypadat, takže se do žádné analýzy pouštět radši nebudu.

Kdo má navrch: Ani jeden tým si ani zdaleka neprošel takovým VAR kolotočem jako třeba Kamerunky s Angličankami, ale Nizozemky byly protagonistkami dvou vyloženě všedních zápasů, kde VAR vesměs nehrálo žádnou roli, takže tohle dáme jim.



Hlavní osobnost

USA: Ať už jste se zrovna snažili ženské MS za poslední měsíc ignorovat, jak jste chtěli, existuje velká šance, že Megan Rapinoe jste se stejně kompletně nevyhnuli. K jejím slovům a činům se vyjadřoval úplně každý, od novinářů přes prvního a posledního "influencera" své generace až po samotného prezidenta Spojených států amerických. Co je ale důležité vědět v první řadě: Megan Rapinoe není ikonou proto, že odmítla v případě triumfu na MS navštívit Bílý dům. Taková gesta se řeší neustále, doslova po každém aspoň nějak významném vítězství kohokoliv kdekoliv v USA, a nemusí to ani nutně být kvůli názorům (na) Donalda Trumpa.

Místo toho je Rapinoe mimořádnou postavou svého sportu ― a sportu obecně ― pro tisíc lepších, unikátnějších důvodů. Rapinoe se totiž na každém kroku a v téměř každém ohledu vzpírá bohužel stále častému mužskému náhledu na ženský fotbal optikou "drž hubu a krok, a hlavně přitom dobře vypadej".

Ne snad že by se Rapinoe při hraní neměla k světu ― její vlasy jsou například vždy dokonalé (a nyní levandulové). Ona ale hlavně nedrží ani tu hubu ani ten krok. Dlouhodobě vede boj za rovné platové podmínky ve srovnání s (mnohem méně úspěšnými) mužskými protějšky. Jako otevřená lesba roku 2014 napsala komentář s výmluvným titulkem "Your Team Can’t Handle a Gay Player? Then Your Team Sucks". Poté, co si Collin Kaepernick na protest proti policejní brutalitě vůči černošskému obyvatelstvu slavně klekl při americké hymně, Rapinoe se okamžitě přidala a dodnes hymnu ani nezpívá. Kromě LGBT+ komunity (v jejímž rámci podporuje organizace jako GLSEN nebo Athlete Ally) je Rapinoe též velkou inspirací svému bratrovi, který teprve letos opustil vězení pro užívání a obchod se zakázanými látkami, a přispívá na projekt Darfur United.

Krom toho všeho je pak Megan Rapinoe, jen tak mimochodem, rovněž jednou z nejlepších tvořivých záložnic, jaké kdy planeta Země poznala, po každém důležitém gólu si uleví "FUCK YEAH", dle svých slov "nevěří lidem, kteří nepijou kafe" (plně schvaluji), není úplně marná ani ve zpěvu a hře na kytaru, a po jedné vstřelené brance krátce zapěla Springsteena. Taková je, prosím pěkně, Megan Rapinoe, a to ještě ve zkratce. Prostě svá, a zatraceně úžasná.

Nizozemsko: Je jí teprve 26 let, a přece je jednou z pouhých třech majitelek stovky startů za reprezentaci. Před dvěma lety byla Lieke Martens jmenována nejlepší hráčkou světa dle UEFA i FIFA poté, co se jako pozdější nejužitečnější hráčka turnaje vžila do role hlavní tahounky Nizozemek na cestě za jejich prvním titulem evropských šampionů. Před čtyřmi lety vstřelila také premiérový gól své země při jejím debutu na velké scéně.

Jejím idolem je Ronaldinho, a jako on se taky na hrací ploše mnohdy chová. "Když jsem byla menší, musela jsem hrát s klukama, protože dívčí týmy skoro neexistovaly. Moji spoluhráči věděli, co dokážu, a byli rádi, když mě měli v týmu. Protihráči mě pak o to víc okopávali, protože je štvalo, jak jsem skrz ně driblovala. Učinilo mě to silnější," prohlásila kdysi současná hráčka Barcelony, kde Ronaldinho prožil svá nejlepší léta.

Lieke Martens dokáže gól vstřelit i připravit, a byť nástup Vivianne Miedemy nelze podceňovat, nadále platí za největší tvář Nizozemska. Celá země tulipánů se teď tedy sborově modlí, aby se dal do pořádku její poraněný palec, s nímž laboruje již od osmifinále (kdy na něj při oslavě jednoho z jejích dvou gólů proti minulým finalistkám z Japonska omylem dupla spoluhráčka), a kvůli němuž v posledním utkání střídala již o poločase. Martens včera netrénovala, ale v dřívějších rozhovorech byla optimistická, tak snad. Bez ní by to nebylo ono.

Kdo má navrch: Se vším respektem k Lieke Martens zde nelze jinak než dílčí výhru přiklepnout USA. Megan Rapinoe by zastínila kohokoliv a kdykoliv, ať už se to Piersi Morganovi pozdává, nebo ne.



Vrchní kanonýrka

USA: Obvyklá podezřelá, Alex Morgan. Napříč turnajem se sice mluví o tom, že hraje na jedné noze kvůli bolavému kotníku a občas to tak skutečně vypadá, protože je koneckonců okopávaná v jednom kuse, ale on je pro ty všechny ostré výpady dobrý důvod ― Alex Morgan do Francie stále přijela jako vyhlášená kanonýrka. Ačkoliv se po pěti fících do sítě Thajska na pár zápasů odmlčela, znovu procitla v tu pravou chvíli, skrze vítězný gól semifinále, který vstřelila symbolicky na své třicáté narozeniny a klasicky hlavou.

Na onom gólu byla každopádně nejlepší oslava ― asi ta nejvkusnější "urážka" jednoho národa, jakou jsem kdy viděl. Jemné usrknutí čaje z miniaturního šálku proti Angličankám? Ano ano, stokrát ANO. I když to zrovna nebylo o páté, ale o půl desáté. A já už se teď nemůžu dočkat, až Morgan vstřelí gól i Nizozemkám a následně začne se spoluhráčkami na hrací ploše strouhat goudu nebo zpod trenýrek vytáhne falešný joint.

Nizozemsko: V širším kontextu je Vivianne Miedema naprostý fenomén. Útočnice Arsenalu se na tomto turnaji díky dvěma zásahům proti Kamerunu stala nejlepší střelkyní v historii nizozemského národního týmu (nyní na 61 gólech), a takového milníku tehdy dosáhla při pouhém 77. startu. Žena, kterou překonala (Manon Melis), na svých 59 zásahů vypotřebovala hned 136 vystoupení.

Na klubové scéně je to s Miedemou podobné; podobně nezastavitelné. V této sezoně předčila rekordní počet branek na jeden ročník anglické ligy už v lednu (zastavila se na 22 zářezech ve 20 startech) a nakonec Gunners zajistila jejich opětovný návrat na trůn po dlouhé sedmileté pauze. I její model Robin van Persie se při takovém zjištění musel zastydět.

Vivianne Miedema zároveň teprve za týden oslaví 23. narozeniny, takže věru není pochyb o tom, že je speciálním talentem.

Na druhou stranu, v reprezentaci jsme zatím letos pod vedením Sariny Wiegman tu nejlepší verzi Miedemy neviděli. Částečně se to zdá být vinou únavy a Miedema skutečně občas pálí věci, které normálně nepálí, ale do značné míry je to dané také její rolí na hřišti. V Arsenalu se často zapojuje do mezihry, zde se po ní chce spíš omezené operování na hrotu útoku, na což je jí trochu škoda.

I tak Miedema zvládla vsítit už tři góly a její technika i herní inteligence zůstávají na prvotřídní úrovni. Útočnice Arsenalu se zvláště vyžívá v naznačení střely a potáhnutí balonu, čímž často mate soupeřky. Stačí jedno polevení v koncentraci a míč se třepotá v síti.

Kdo má navrch: Hlavně vzhledem k přetrvávajícím zdravotním problémům Alex Morgan dávám přednost Miedemě a tedy další bod Nizozemkám; u obou nicméně platí, že se tu zatím svého stropu nedotkly a malinko se hledají.



Brankářka

USA: Kdokoliv měl přicházet po legendární Hope Solo, ten to měl automaticky ztížené, ovšem Alyssa Naeher se s nelehkou úlohou vypořádává více než znamenitě. Po třicítce, a přece bez valných zkušeností na mezinárodní scéně ve Francii dlouho nenacházela svou pokořitelku a v semifinále se stala vůbec první Američankou v historii, která ve vyřazovacích bojích zlikvidovala penaltu (mimo rozstřely).

Od osmifinále se Španělskem, kdy ji nachytala Hermoso dloubákem zpoza vápna, vypadá Naeher soustředěně a v semifinále zářila i mimo penaltu, když v první půli především krásně vyškrábla ze šibenice kroutící se střelu Keiry Walsh.

Nizozemsko: Častým návrhem na změnu v ženském fotbale je úprava velikosti branek vzhledem k průměrné výšce gólmanek. A já vám říkám: pokud se na zmenšení svatyň opravdu někdy přistoupí, Sari van Veenendaal už nikdy v životě neinkasuje.

Brankářka Arsenalu byla v semifinále se Švédskem neskutečná, když jednou reflexivním zákrokem odvracela střelu z velké blízkosti a podruhé konečky prstů posouvala gólovou střelu na tyč. Zákrok turnaje? Posuďte sami. Já byl jako u vytržení.

Van Veenendaal není nejzkušenější gólmankou v nizozemské nominaci a dokonce už neplatí ani za neohroženou jedničku svého londýnského klubu, ale na tomto turnaji se zatím revanšuje parádním způsobem a Nizozemky do finále povede i s kapitánskou páskou, tedy s extra motivací. Zatím je ve Francii bezchybná.

Kdo má navrch: Van Veenendaal je v tuhle chvíli patrně nejžhavější kandidátkou na Zlatou rukavici, a tudíž i mou favoritkou. Na Naeher má mimochodem rovnou pět cenťáků navíc, a i takové detaily mohou v konečném zúčtování klidně rozhodovat. Nizozemsko.




Tak tady to máte. Sedm kategorií, úplnou náhodou strategicky zvolené liché číslo, a Nizozemky to těsně uhrály "na sympatie" se skóre 4:3. Pár sekcí bylo nicméně vážně o fous, takže výklad všeho opět nechám na vás. A pokud na mé skóre nehodláte hledět vůbec, ani to vám nebudu zazlívat.

Hlavně se v pět nezapomeňte pohodlně usadit a finále bedlivě sledovat; já kvůli tomu vynechávám i celý jeden poločas osmifinále Afrického poháru. Tak hodně zábavy mně i tobě, a fotbalu zdar!
Autor: Tomáš Daníček
Počet zobrazení: 6693
Komentáře (380 / 0 nových)
Komentáře k článku naleznete zde
Našli jste v článku chybu? Můžete nám ji oznámit.