Africký zápisník XIV. aneb Egypt zachránil kouzelný Kokamžik

Kouzlo Hervého Renarda tentokrát pominulo už ve čtvrtfinále. Maroko s mírně favorizovaným Egyptem sehrálo vyrovnanou taktickou bitvu a ve druhé půli mělo více ze hry, jeden rohový kop ho však zradil. Předtím si už šesté semifinále v řadě zajistila Ghana, a to ve svém typicky umolousaném stylu...

Statistika Egypťanů momentálně bere dech. Za minulých šest zápasů mají skóre 6:0 a opět potvrdili pověst specialistů na vyřazovací zápasy Afrického poháru. Během posledních deseti inkasovali všehovšudy pětkrát a v rámci celého šampionátu čekají na přemožitele už 23 utkání.

Ghaňané potvrdili proti DR Kongo roli favoritů přesně, jak je jejich zvykem - v první půli jevili pramalý zájem o dění na hřišti, po pauze se ujali vedení, pak o něho přišli a nakonec zvítězili díky individuálnímu selhání soupeře. Konžanům nebyl k ničemu ani závěrečný tlak, Ghana prostě ve čtvrtfinále nevypadává.

Tolik ale k úvodu, teď už si pojďme oba zápasy rozebrat zevrubněji...

---

1. Dieumerci Mbokani a bratři Ayewové jsou dokonalými miniaturami svých týmů. Neutrální fanoušci měli při sledování prvního včerejšího utkání jasno: Demokratická republika Kongo zanechala na hřišti mnohem lepší dojem než vítězná Ghana. Kouč Florent Ibengé dokázal načasovat formu svých svěřenců tak, že favorizované Černé hvězdy v úvodním dějství dokonale ztrapnili - a ačkoliv si za to do značné míry mohla Ghana svou trapností sama, neměli bychom zapomínat na obrovský kus cesty, kterou stále ještě neznámý konžský kouč za posledních dva a půl roku urazil.

Leopardi byli letos silnější než před dvěma lety, kdy si nakonec se štěstím dokráčeli pro bronzové medaile; tehdy to z jejich strany byl pořád ještě především zábavný chaos, letos to však už vypadalo, že Ibengé přesně ví, co chce hrát. Konžané oplývají spíše fyzickou silou a rychlostí než taktickou vyspělostí a herním klidem, i tak se ale dokázali plynule zařadit mezi kontinentální špičku...

...chyběla jim však vyrovnanější kompozitura. Nejlépe to ilustroval zkušený forvard Dieumerci Mbokani - nepřekonatelný ve vzduchu, skvělý zády k bráně, prakticky nebránitelný. Zkrátka hráč, který se do šancí dostává s lehkostí a samozřejmostí elitního útočníka. Jenže když měl v sedmé minutě možnost v tisíciprocentní šanci otevřít skóre, nepochopitelně selhal, a podobný amatérismus v zakončení neukázal v zápase naposledy.

Porovnejte to s Jordanem a Andrém Ayewovými, kteří byli na hřišti dlouho neviditelní, ale nakonec - když to jejich Ghana potřebovala nejvíce - chladnokrevně rozhodli. Lepší symbolická redukce včerejšího zápasu (potažmo týmů Konga a Ghany jako takových) neexistuje.

2. Je na místě ptát se po skutečné příčině ghanských úspěchů. Černé hvězdy postoupily do semifinále pošesté v řadě. To je úctyhodná série, která slouží jako testament světového talentu této generace - či alespoň jejích největších opor. Mějme přitom na paměti, že oba Ayewové, Atsu, Mubarak, Partey či Amartey mají před sebou ještě mnoho potenciálních let na vrcholu (a polovina z nich na něj zatím ani nedosáhla). Přesto ale ve vzduchu zůstává trpká pachuť: Ghana si, opticky vzato, postoupit nezasloužila.

Není to poprvé. Tým Avrama Granta působil rozháraně už ve skupině, a pokud půjdeme zpátky v čase, zjistíme, že skutečně impozantní dojem vyvolával naposledy někdy pět, šest let zpátky. Včerejší zápas se dá svést na štěstí - problém je v tom, že totéž můžeme říct i o dvou skupinových výhrách, o stříbru z před dvou let... a v určitém okamžiku už "štěstí" jako objasnění konstantní výsledkové křivky přestává stačit. Ten okamžik je dávno za námi. Proč tedy Ghana neustále postupuje?

Taktikou to není; takto můžeme mluvit o Egyptu nebo Burkině. Entuziasmus? Podívejte se na Senegal a Kongo; takto vypadá entuziasmus. Absolutní kvalita? Jistě - jenže tou letos disponovali i Alžířané a Sloni.

Skutečným důvodem dlouhodobé ghanské úspěšnosti je totiž něco, proti čemu se přímo na hřišti nedá moc bojovat. Snad bychom to mohli nazvat "sdílenou zkušeností", snad mentalitou - ne vítězů, ne bojovníků v pravém slova smyslu, ale spíše nezmarů. Ghanu je extrémně těžké porazit, protože celá Afrika za ta léta podvědomě ví, že Ghana se před semifinálovými branami zkrátka porazit nedá. Možná to zní jako hloupost, napadá vás ale lepší vysvětlení?

3. Souboj s Kamerunem bude bitvou o hledání konzistence. Poslední krátká poznámka na závěr: Ghaňané jdou v semifinále na Kamerun, tým, který byl nejslabší už mezi finální osmičkou, a teď to samozřejmě platí o to více. Budou jasným favoritem, mají lepší hráče, jsou zkušenější, navrch už nejspíš budou moci spoléhat na návratilce Gyana. Jestliže Kamerunci platí za "letošní Mali", Ghanu nelze nazvat jinak než prostě (letošní, loňskou, předloňskou...) Ghanou. Černé hvězdy jsou schopné rozjet na hřišti takový kolotoč, že by Nepřemožitelným Lvům nemusel být nic platný ani dosud skvělý gólman Ondoa.

Přesto však mají oba týmy jednu věc společnou - zdánlivou neschopnost zahrát dobře po celých 90 minut. Už ve skupinách se jak Kamerun, tak Ghana prezentovaly bipolární hrou plnou střídání "manických" a "depresivních" fází (volně parafrázováno), načež ve čtvrtfinále je k úspěchu shodně dotlačila houževnatost a individuální záblesky (Ondoa, Ayew). Jak asi může vypadat souboj dvou týmů, které "ošklivým" způsobem vyřadily dva nejzábavnější účastníky celého turnaje, když navrch začíná jít o všechno?

Hugo Broos a Avram Grant dobře ví, že jak Hvězdy, tak Lvi zatím čekají na opravdu vydařený zápas. Nebo alespoň část zápasu delší než 45 minut. Pokud se to někomu z nich podaří prolomit, nejspíš postoupí - pokud ne, do finále jde Ghana. Setrvačností.

(dz)

---

1. Včera jsme pěkně zblízka nahlédli (odvrácenou) tvář Hervého Renarda. Lidé se často ptají, proč Hervé Renard nikdy neprorazil na klubové úrovni. Odpověď je ve své složitosti celkem jednoduchá: je to prostě turnajový kouč, který dovede těžit z kouzla okamžiku. Že se tak přizpůsobivý trenér nikdy neadaptoval na klubové scéně, je sice poněkud zvláštní, ale pořád ne nepochopitelné. Běh na dlouhou trať nejspíš zkrátka není pro něho, a tady se to vlastně v menším měřítku potvrdilo.

Maskovat hrubé nedostatky útočné trojky (bez pořádných alternativ) zkrátka šlo jenom po určitou dobu. O Bouhaddouzovi si více povíme níže, ale nebylo to jenom o něm. Fayçal Fajr je sice skvělým exekutorem standardních situací, ale stěží něčím víc. A 19letý levý křídelník Youssef En-Nesyri jednou může být dobrý, ovšem v tuhle chvíli působí zhruba stejně syrově jako suši. Své pavoučí tělo se dosud evidentně nenaučil používat a vzhledem k mizerné koordinaci často fauloval jen tím, že prostě běžel.

Ony fauly, to je právě ta odvrácená tvář Renardových týmů, kterou avizuje nadpis tohoto bodu. Maroko v první půli rovnalo se učiněnému ztělesnění cynismu; na prostoru 45 minut vyprodukovalo stěží uvěřitelných dvaadvacet nedovolených zákroků, přičemž většinu z nich šikovně soustředilo kolem půlící čáry, čímž dokonale paralyzovalo egyptskou ofenzívu. Marocká špinavá hra se zároveň promítla i do soustavného blokování rychlé rozehry standardek, což je opět jeden z poznávacích znaků pragmatických Renardových výběrů. A znovu jeden ze základů nekoukatelného prvního dějství.

2. Kraje hřiště byly opět středem pozornosti. Přesně jak se čekalo. Jiná varianta v podstatě neexistovala. Maroko svou největší ofenzivní sílu (z otevřené hry) odvozuje od křídelních beků Mendyla s Dirarem, zatímco egyptský střed pole podpíraný nudnou stálicí Tarekem Hamedem prostě nikoho nemůže zajímat. Jeho podmínkou je konzervativní, disciplinované fungování - ať už vedle Hameda nastoupí kdokoliv. Včera to byl obránce Ahmed Fathy, který nalevo uvolnil místo pro turnajového debutanta Karima Hafeze, a to se Cúperovi málem vymstilo. S pravou stranou o Dirarovi, Fajrovi a Boussoufovi by si nikdo moc zahrávat neměl a teprve 20letý obránce Lens celkem přirozeně nestíhal, až Cúper po hodině hry raději stáhl Fathyho zpátky na beka.

Ještě zajímavější partie se ovšem odehrávala u druhé postranní čáry, kde se pochopitelně pohyboval Mohamed Salah. Největší egyptská hvězda byla včera dotovaná sporadicky, zato poměrně zajímavě. Přebírala takřka výhradně diagonály na delší vzdálenost, přičemž ji někdy stíhal Mendy, jindy zase Saiss - a taková strategie relativně slavila úspěch.

Přesto si Salah opět našel své cestičky, jak platit za zdaleka nejnebezpečnějšího Egypťana - jednou prosvištěl kolem chybujícího Da Costy, podruhé si počíhal na pěkný signál z přímého kopu (obecně je zajímavé, že Maroko porazila jeho vlastní velká zbraň - standardka). Zároveň bychom ale neměli zapomínat ani na Salahův neexistující přínos defenzívě; ve druhé půli Mendyl využíval regulérní dálnici, a umět mladík lépe centrovat, mohli jsme teď o egyptské hvězdě hovořit v první řadě jako o flákači.

3. Výsledek "souboje" budižkničemů na obou hrotech útoků? Zhruba nerozhodný. Na tohle se musel "těšit" snad každý. Aziz Bouhaddouz a Marwan Mohsen dosud na turnaji prosluli jako dva neschopní útočníci bez jediné silné stránky, kteří jsou jakoby čirou náhodou neotřesitelnými jedničkami svých týmů, a včerejšek tuhle konstantu víceméně potvrdil.

Mohsen během svého prvního poločasu zaujal jen pár vyhranými fauly (což ovšem zrovna proti Maroku vážně šlo úplně samo), pak se zranil a nahradil ho ještě hůře viditelný Ahmed "Koka" Hassan, který se nicméně alespoň částečně zasadil o gól. Mimochodem o gól Kahraby, který střídal s vizitkou předního kanonýra saúdskoarabské ligy (dvanáct zásahů ve 13 startech letos); dost možná nejkvalitnější soutěže v celém regionu MENA. Mohsen mezitím nepálí ostrými ani v egyptské lize (od července se trefil jen jednou), takže je vážně smutné, že ho musel posadit až úraz kolena.

Faraonům by nakonec nejspíš prospěla hra bez klasického hrota, zatímco u Maroka to samé tak úplně neplatí. Bouhaddouz totiž opět dokázal spálit, respektive netrefit neuvěřitelné (na malém vápně jednou minul perfektní nízký centr Fajra), a znovu na hrotu pobíhal bez valného smyslu a rozmyslu,... zároveň ale dokázal odhalit možná jedinou výraznou slabinu egyptské středové dvojice. Totiž, tolik hlavičkových soubojů Gabr, Hegazy a potažmo další rozhodně prohrát neměli. Jejich štěstí spočívalo akorát v tom, že ony hlavičkové souboje zároveň vyhrával právě a jedině zoufale neškodný Bohaddouz.

(td)