Africký zápisník XV. aneb Burkinský sen o zlatu rozcupován na Hadary

Prvnímu semifinále letošního Afrického poháru dominovali brankáři. Ne snad v průběhu 120 minut hry, to se spíš Hervé Koffi v burkinské svatyni regulérně nudil, zato v penaltovém rozstřelu už ano. Koffi po skvělém zákroku sám neproměnil klíčovou penaltu, zatímco jeho protějšek El Hadary záhy vychytal i dalšího burkinského střelce a nasměroval Egypt do dalšího finále...

Pro 44letého Essama El Hadaryho šlo obecně o speciální utkání. Na jeho počátku totiž překlenul hranici deseti hodin bez inkasované branky na APN. Později sice egyptskou modlu překonal kdo jiný než neméně ikonický Aristide Bancé, ovšem El Hadary aspoň dál zůstává na neporažené straně, kde se nachází nepřetržitě od roku 2004.

Posledním sub-saharským účastníkem Poháru s egyptským skalpem na kontě je Kamerun z roku 2002, který v případě dnešního úspěchu nad Ghanou může ve finále stylově navázat.

Teď si ale nejprve pojďme zevrubně rozebrat dění včerejšího semifinále...

---

1. Egypťané dokázali Burkině vnutit svoji hru. Jak Paulo Duarte, tak Héctor Cúper na sebe v dosavadním průběhu turnaje nestrhávali pozornost; jejich týmy hrály disciplinovaný fotbal, orientovaný na výsledky spíše než na krásu, a ostatně i image a komunikace trenérů samotných působily oproti kolegům Cissému, Renardovi nebo Broosovi jako návštěva z planety Nuda. Když se proto tito dva pragmatici střetli v semifinálovém boji, bylo jasné, že jeden z nich zkrátka bude muset ustoupit. Či, lépe řečeno, převzít iniciativu - což ani Burkina, ani Egypt dosud příliš nechtěly.

Jinými slovy šlo o to, komu se podaří v této strategické bitvě uhájit svou pozici. A v tomto ohledu byli Egypťané mnohem suverénnější: jejich už tak defenzivní strategie nabyla v semifinále ještě větší síly, takže Faraoni zcela záměrně a viditelně přenechali soupeři prakticky kompletní střed hřiště a při jakémkoliv náznaku burkinského útoku se stahovali za míč. Nebyli tentokrát proaktivní (jako ve skupině proti Ghaně), naopak, spíše než od Mourinha se Cúper pro tento okamžik poučil od Nerea Rocca: klíčovým prvkem egyptské taktiky byla absorpce tlaku.

Při pohledu na mapu všech střeleckých pozic si okamžitě můžeme všimnout dvou věcí: Zaprvé, Burkina svého soupeře přestřílela, a to poměrně brutálním způsobem. Hřebci byli skutečně opticky lepším týmem, míč drželi na kopačkách celých 67 (!) procent času a střed hřiště pod vedením maršála Charlese Kaborého patřil víceméně pouze jim (egyptské výpady přicházely z drtivé většiny po křídlech).

Jenže - zadruhé - ony burkinské střely až příliš často přicházely zpoza vápna, případně z jeho okrajů. Takový tlak Egypťanům příliš vadit nemusel; Cúper s tím ostatně ani nic moc nedělal, protože proč taky? Burkina vypadala nebezpečně, její tlak ale nepředstavoval o nic reálnější hrozbu než potenciální egyptské brejky.

2. Mohamed Salah nakonec může být hráčem turnaje. Na posledních dvou Pohárech si nejcennější individuální trofej vybojovali Christian Atsu a Jonathan Pitroipa, čili dvě šikovná, talentovaná křídla, schopná rozhodnout zápas v jediném okamžiku. Přitom pokud tyto turnaje pamatujete, víte asi, že ani Atsu, ani Pitroipa nepředváděli nějaké vyloženě geniální výkony napříč všemi šesti zápasy. To se ale po nejlepším hráči ani nechce. Takový fotbalista může hrát klidně 80 minut tužku, pokud je ale zapotřebí rozhodnout - zejména v klíčových zápasech - musí na něj být spolehnutí. Neuškodí, pokud je kvalitativně na takové úrovni, že si zkrátka může dovolit "zapínat" až ve chvíli, kdy jeho týmu teče do bot.

Momo Salah je přesně takovým typem hráče. V průběhu turnaje byl často kritizován za nevýrazné výkony, tristní řešení situací a netýmovost, jenže marná snaha - bez něj by egyptská ofenziva jednoduše neexistovala a Faraoni by dost možná místo finálových plánů seděli dávno doma. Salah vymyslel životně důležitý gól proti Ugandě, vystřelil Egyptu výhru ve skupině (proti Ghaně), a klíčovou roli hrál i v semifinále. V tuto chvíli je tak z hráče, jenž byl po úvodním zápase peskován za neefektivitu a špatnou formu, možná nejvážnější kandidát na prestižní ocenění. Navíc jeho výkony zápas od zápasu stoupají, což je před finálovým duelem skvělá zpráva.

3. Burkinský útok nefungoval, Bancé za to ale nemůže. Paulo Duarte se rozhodl odměnit veterána Aristide Bancého za čtvrtfinálovou trefu tím, že ho proti Egyptu postavil do základní sestavy - a to se nakonec ukázalo jako chybný krok. Což říkáme i navzdory tomu, že právě jeho gól překazil egyptskému brankáři El-Hadarymu více než desetihodinovou sérii bez inkasované branky a nasměroval zápas do prodloužení. Bancému totiž sice v žádném případě nelze upřít fyzickou sílu, nadšení a bojovnost, ale to nejsou atributy, s nimiž by si skvělá egyptská defenziva (vedená opět bezchybným Alim Gabrem, zatím nejlepším stoperem turnaje) nedokázala poradit.

Bancé tak byl po většinu zápasu pečlivě pokrytý, pohyboval se příliš hluboko pod svojí oblíbenou pozicí "odjištěné devítky" a reálně strávil více času na hrotu (a ve střeleckých pozicích) pohyblivější Préjuce Nakoulma - jehož výkon byl mimochodem vyloženě schizofrenním mixem mezi skvělou mezihrou a naprosto tragickým zakončením. Poté, co Duarte v závěru zápasu vyslal na hřiště Banou Diawaru a Burkina se poskládala do klasického 4-4-2 s "brücknerovským" kombem útočníků (Koller Bancé vs. Baroš Diawara), vypadala ofenziva Hřebců hned o něco lépe, což se také odrazilo v mnohem konsolidovanějším tlaku.

Nakonec ale musely rozhodovat až penalty - během nichž už Bancé z nějakého podivného důvodu na hřišti nebyl. Škoda. Vyčítat mu ale nelze prakticky nic; svůj úkol na tomto turnaji splnil na 200%.

---