Africký zápisník XIII. aneb Tunisko dostalo naBanceno, Kamerun se negal

První dvě čtvrtfinále, první dvě překvapení - pokud se o něčem takovém dá v této fázi turnaje ještě mluvit. Tunisané i Senegalci vypadali po skupinové fázi dobře, ba výborně, jakmile se však lámal chleba, zradily je především hlavy. Tunisané pod tlakem žolíka Aristida Bancého neustáli závěrečnou desetiminutovku, Senegalci Kamerunu podlehli až na penalty...

Ve večerním čtvrtfinále se tak víceméně opakoval scénář finále Afrického poháru národů 2002, kdy rovněž Kamerunci slavili po napínavém rozstřelu. Tentokrát jen v barvách Nepřemožitelných lvů nehráli prim Olembé, Mboma, Geremi nebo Song, nýbrž Bassogog, Ngadeu, Siani či Teikeu.

Tunisany opět zradila jejich zdánlivě vrozená psychická labilita. Po prvním poločase ještě Arabové vypadali být relativně srovnaní, nakonec se ovšem sesypali jako domeček z karet. Nejprve střídající Bancé skóroval z přímého kopu a potom Nakoulma ztrestal brankářovo neuvážené vyběhnutí z čáry.

Tolik ale k úvodu, teď už si pojďme oba zápasy rozebrat zevrubněji...

---

1. Henryk Kasperczak si na svůj pověstný reaktivismus vzpomněl v nejhorší možnou chvíli. S odstupem času je těžké se zbavit pocitu, že tuniský kouč začal zmatkovat ještě před výkopem. Koneckonců v této situaci se už jednou ocitl: v roce 1998, během svého prvního působení na lavičce Orlů, jej z Poháru vyprovodila právě Burkina Faso. Větší starost mu však dělalo bránění jeho svěřenců v posledním skupinovém zápase proti Zimbabwe; Tunisané jej vyhráli 4:2, na což Kasperczak před čtvrtfinále reagoval prohlášením, že proti Burkině bude potřeba mnohem důslednější výkon v defenzivě.

Bohužel pro fanoušky Orlů to v tomto případě znamenalo stažení levého beka Aliho Maaloula. Podivný tah: jistě, Maaloul je spíše ofenzivním hráčem, jenže také stálicí tuniského týmu - v posledních letech byl právě on jednou z mála jistot základní sestavy a důležitou součástí přechodu do útoku. Kasperczakovo rozhodnutí nahradit jej na levé straně stoperem Aymenem Abdennourem vyvolalo v burkinském táboře očekávanou reakci: stoper Issoufou Dayo se po závěrečném hvizdu nechal slyšet, že Hřebci tento tah jednomyslně kvitovali, ba si dokonce sborově ulevili. Logicky.

Polský kouč chtěl přeskupením obranné řady reagovat na hrozbu Bertranda Traorého, jenže prakticky od prvních minut bylo vidět, jaká to byla chyba: Traoré byl nebezpečný tak jako tak, a tuniská defenziva navrch přišla o svůj přirozený balanc, což vyhovovalo i Préjuce Nakoulmovi. Kasperczakův unáhlený záměr zkonsolidovat obranný val tak měl nakonec přesně opačný účinek; burkinský kouč Paulo Duarte se pokusil rozhodit soupeře zařazením debutantů Bayaly s Tourém, vlastně se ale ani nemusel namáhat. Tunisané se dokázali vyšachovat sami.

2. Labilita, fauly, Mathlouthi - klasické Tunisko. Na Orlech z Kartága bylo vidět, že mají talentovanější hráče a celkově jsou individuálně lepším týmem - jenže to je jen půlka úspěchu. Dopadlo to nakonec přesně tak, jak jsme se obávali. Tunisané byli nervózní, faulovali, dělali spoustu "klasických" chyb, kterých se ve skupinové fázi dokázali vyvarovat; pro fanoušky je to depresivně ohraná písnička - přijde play-off a psychika Orlů začne připomínat domeček z karet.

Aymen Abdennour na levém beku nejen, že nedokázal dostat do hry Khazriho se Slitim tak efektivně jako v předchozích zápasech Maaloul, ale navíc hrál od dvacáté minuty se žlutou kartou; ještě do poločasu se k němu přidali oba stopeři Ben Youssef s Yaakoubim, takže počínaje 39. minutou byly tři čtvrtiny tuniské defenzivy pod neustálou hrozbou vyloučení.

Nakonec sice Kasperczakova jedenáctka dohrála beze ztráty (podivný metr sudího Daniela Bennetta teď ponechme stranou), ale nebylo jí to nic platné, protože v závěru udělala vynervovaná a nesehraná defenziva hned dvě chyby - Bancého rozhodující přímý kop neměl vůbec přijít, před gólovým brejkem na 0:2 zase zaúřadoval kamikaze výběhem starý známý gólman Aymen Mathlouthi. Prostě Tunisko. Co k tomu říct...

3. Aristide Bancé je živoucí mem. Burkina Faso - stejně jako ve skupinové fázi - víceméně pasivně držela vyrovnané skóre a čekala na správný okamžik (což v tomto případě neznamená betonování před vápnem, ale schopnost nic neuspěchat: trpělivý oportunista Duarte na turnaji ukazuje, že toto je jeho specialita). Pětasedmdesát minut byla většina pozornosti upřená na to, jestli se Tunisané dokážou srovnat či ne. Oba týmy měly šance, zápas byl ale vyrovnaný s tím, že Orli měli na hřišti kvalitnější, potenciálně rozdílové hráče - Burkina nikoliv. A potom přišel Aristide Bancé.

Dvaatřicetiletý dlouhán, aktuálně hrající za ASEC Mimosas, je v Africe jedním z nejpopulárnějších fotbalistů. Talentu příliš nepobral, stran přístupu mu ale nejde vytknout jediný detail - a co více, pouhá jeho přítomnost na hřišti dokáže pozvednout ducha celého týmu způsobem, který jsme naposledy vídali snad u Didiera Drogby. Spíše než oporou v klasickém slova smyslu je Bancé talismanem, jádrem, kolem kterého se celá reprezentace dokáže stmelit ve skvělou týmovou jednotku; stalo se to v roce 2013, kdy Burkina získala slavné stříbro, a letos tomu podle všeho nebude jinak.

Bancé přišel na hřiště, po pár desítkách vteřin se opřel do přímého kopu a přízemní ranou k tyči rozhodl o burkinském postupu. Tunisané možná mají génie Khazriho s Msaknim, někdo takový jim ale viditelně chybí - za každých okolností optimistický, pozitivní hráč, miláček tribun, živoucí symbol toho, že nic není nemožné, pokud máte správný přístup. Bancé je ambasadorem radosti z fotbalu v té nejčistší formě. Možná je načase začít se učit tento nebezpečně chytlavý song.

(dz)

---

1. Senegal to měl ze začátku rozehrané dobře, ne že ne. Senegalci na slabšího soka nastoupili s osvědčeným a až po vápno fungujícím plánem - oba stopeři bez problémů nacházeli své vytažené beky, kteří za pomoci neposedného tandemu Mané-Keita zdatně přečíslovali své protějšky. Do vápna navíc z neformální pozice "podpůrného hrotového útočníka" pravidelně dobíhal Cheikhou Kouyaté, který ochotně podstupoval ty těžší hlavičkové souboje a s téměř železnou jistotou je také vyhrával. Ať už na ně potom navazoval Mame Diouf, vrchem produkující pěkné záběhy za obranu, nebo samy hlavičky mířily na bránu, Senegal působil dojmem, že ví, co dělá, a že by takto mohl docílit svého.

Jenže ouha - pokud to jen trochu šlo, brankář Fabrice Ondoa opět suverénně vládl vzdušnému prostoru, a navíc z brankové čáry vytrvale halekal na své strážce, takže už později ani ty centry nenacházely své adresáty. Obecně lze říci, že si Gassama i M’Bengué měli při dodávce počínat lépe, protože to občas vypadalo, že vlastně ani neumí pořádně zvednout balon z povrchu. Na druhou stranu ale musíme pochválit poziční hru obou stoperů Kamerunu, kterou koneckonců kopírovala i senegalská dvojice. Takový Kara Mbodji, troufám si říci, podal svůj životní výkon - jen s neslušivým výsledkem pro Senegal jako celek.

2. Kamerun je letošním Mali Afrického poháru a nikdo s tím už nic neudělá. To samozřejmě není žádná urážka - Mali let 2012 a 2013 bylo ultimátní turnajovým mužstvem, byť stěží koukatelným; mužstvem, které rovněž v obou čtvrtfinále na penalty vyřadilo vítěze svých skupin (což je mimochodem velká tradice APN; pouze Nigérie roku 2006 teď z devíti čtvrtfinálových rozstřelů neutrpěla z pozice vítěze skupiny tak krutou ránu).

Právě po vzoru dřívějšího Mali také letošní Kamerun zdobí v první řadě houževnatost a pokora, díky níž teď o výpravě, ke které se odmítlo připojit rovnou osm borců, hovoříme jako o překvapivých semifinalistech.

S trochou té perspektivy generála po bitvě lze nakonec říci, že jakmile Senegalci nedokázali skórovat v první třetině normální hrací doby, jejich osud byl víceméně zapečetěn. Kamerunský fotbal jak z lesa Řáholce - když vám někdo utíká, skopněte ho (Kamerun se za 120 minut dopustil 40 faulů!), a pokud se vám ho nepodaří povalit, honem se hotovte zahustit vlastní vápno a první míč odkopnout do pryč - totiž zákonitě nabýval na účinnosti úměrně s tím, jak těžkly senegalské nohy.

Favorité samozřejmě dál měli své šance, ale závěrem zápasu bylo znát, že to možná nebyly ani tak fyzické jako spíš psychické síly, co jim docházelo. Pár dravých Bassogogových průniků, jeden obvaz pro záhy viditelně krotkého Kouyatého, několik dobře mířených faulů útočníka Tambeho, náhlá nutnost dvou heroických zákroků senegalského brankáře Dialla... tihle červíčci se postupně prohlodávali dál a dál pod kůži, až se dohlodali k poněkud nevyhnutelnému penaltovému zklamání.

3. Zklamání, které dovršil ten nejméně vhodný protagonista - Sadio Mané. Nejdražší Afričan v dějinách nejprve po zpackané penaltě nevěřícně kroutil hlavou, a jakmile bylo vzápětí po všem, složil se tak kompletně, že ho regulérně museli dva až tři lidi podpírat a držet nad zemí.

Ono jak by také ne; když vás soupeři po celé utkání tak vytrvale okopávají, není divu, že se to ve vás nahromadí. A že Manému opravdu jinak nelze moc co vyčítat - na rozdíl od jiné časté oběti cynických zákroků Baldého Keity se hvězda Liverpoolu postupem času nevytrácela, nedávala na sobě onu frustraci příliš znát, a ještě v prodloužení dvakrát zajímavě vyzývala Sowa i jednou sama zakončovala.

Mané toho zde v Gabonu předvedl rozhodně víc než další obletované hvězdy jako Aubameyang nebo Mahrez, jeho brzký odchod ze scény ovšem nemrzí jen z toho důvodu. Rodák z malé jihosenegalské vesničky Bambali, které nedávno financoval rekonstrukci místní mešity, kde jeho otec plnil váženou funkci imáma, se hlavně hrozně moc chtěl zasadit o napodobení generace trenéra Alioua Cissého, který sám (notně ironicky) neproměnil poslední penaltu ve finále APN 2002 proti Kamerunu. Mané nepochybně tušil, že právě tohle byla ta šance dosáhnout na druhé finále a první zlato v historii. Ne, bohužel, nebylo mu přáno. A tak když Mané ze senegalské šatny utíkal ze všech nejrychleji, nikdo mu z prosté slušnosti mikrofon pod pusu necpal. Známý introvert by ze sebe nejspíš stejně nic nevysoukal...

(td)