Africký zápisník XVIII. aneb Egypťané siani neškrtli

Kamerun slaví svůj pátý triumf na Africkém poháru v dějinách a jedná se bezesporu o ten nejpřekvapivější ze všech. Naproti tomu egyptská šňůra 24 turnajových zápasů bez porážky končí v ten nejméně vhodný okamžik, a to navíc skrze menší kolaps - ztrátu vedení a obrat skóre z 0:1 na 2:1...

Tvrdit, že si Faraoni ve finále ani neškrtli, samozřejmě není tak úplně fér - faktem ovšem zůstává, že s postupem času hřišti čím dál víc dominoval jeden tým, a to ten ve výsledku vítězný, kamerunský.

Egypťané se ujali vedení skrze krásnou kombinaci na pravé straně a zakončení Elnenyho z těžkého úhlu, později však zcela výjimečně kapitulovali ze vzduchu a nakonec je popravila senzační individuální akce Vincenta Aboubakara.

Teď už si ale pojďme na finále posvítit z trochu jinačí, analytické perspektivy...

---

V prvním poločase to chvílemi vypadalo, že egyptská a kamerunská defenziva ani nehrají stejný sport.

Když Mohamed Elneny po dvaceti minutách hry otevíral skóre zápasu, bylo to zčásti dílem skvělé orientace a nekompromisního zakončení a zčásti vinou nevídaného kolapsu kamerunské obrany. V tento okamžik, snad jedinkrát za celý zápas, vypadali Nepřemožitelní Lvi jako tým, který najednou otevřel oči a uvědomil si, že je ve finále - a právě tento scénář, tedy že Kameruncům v konfrontaci s přísně pragmatickými Egypťany spadne euforický hřebínek a hráči, kteří dosud překonávali svoje možnosti, si je najednou "uvědomí", se v předzápasových prognózách objevoval poměrně často. Když levá strana obrany trestuhodně dovolila Elnenymu najít místo a vystřelit, na což překvapený Ondoa nedokázal zareagovat (na turnaji chytil jinačí gólovky, ale ve finále ho překonala střela na bližší tyč), zdálo se být napůl hotovo.

Faraonům se v první půli podařilo identifikovat jedno důležité slabé místo Kamerunu. Zatímco totiž ve čtvrtfinále i semifinále si Hugo Broos sám vybíral taktiku, která by na favorita měla platit - proti Senegalu defenzivní destrukce, proti Ghaně odvážné útočné výpady - tentokrát mu to Héctor Cúper jednoduše nedovolil. Prostě zaparkoval své tanky Hegazyho s Gabrem do vápna, obložil je dvěma štíty a dvěma beky, a nakázal útočníkům Wardovi s Trezeguetem, aby se - bude-li to potřeba - vraceli klidně šedesát metrů dozadu. Strategie "suverénně bránit a čekat, co udělá Salah" se Egyptu v první půli vyplatila.

A tak jsme prakticky celé úvodní dějství sledovali, jak Hegazy s Gabrem kralují vzdušnému prostoru, jak se defenzivní červené řady vzájemně prolínají a doplňují, jak pružně působí celý Cúperův obranný val. Egypťanům se dařilo vystupovat proti soupeři a vytlačovat jej do nepohodlných pozic; stejně jako Burkina v semifinále, i Kamerunci tentokrát pálili často pánubohu do oken, prostě proto, že jinak se nebylo kudy k bráně dostat. Vlastně to vypadalo jako věrná kopie semifinálového duelu, samozřejmě s tím rozdílem, že tentokrát šel Egypt rychle do vedení.

Oproti tomu kamerunská obrana po obdrženém gólu zmatkovala, a když se zranil Alphonse Teikeu a musel být nahrazen Nicolasem N'Koulouem, vypadalo to se šancemi Lvů všelijak. Jestliže totiž egyptští stopeři působili perfektně sehraným dojmem, ti kamerunští, nezvyklí jeden na druhého, se pletli jeden druhému pod nohy, N'Koulou neustále vbíhal do Ngadeuova prostoru a výsledkem byly poziční kiksy, které by odvážnější soupeř nejspíš trestal. Cúper se ale rozhodl nepokoušet štěstí, výsledkem tak bylo jen několik nebezpečných (a nevyužitých) Salahových náběhů, a to se nakonec ukázalo jako velká chyba.

Cúper opět vzdal boj o střed hřiště, tentokrát se mu to už ale nevyplatilo.

Argentinský kouč totiž stejně jako proti Burkině přenechal soupeři míč, stáhl své šiky dozadu a drtivou většinu útoků tahal po křídlech. Což ovšem v egyptském případě neznamená rychlé brejky podél lajny, ale spíše čtyřicetimetrové diagonály rovnou do útočné třetiny. A Faraonům je nutno přičíst k dobru, že tato elementární strategie vlastně docela fungovala, nebo minimálně působila možná nebezpečnějším dojmem než kamerunské zastřelování.

Průběh celého zápasu z egyptské strany se dá poměrně dobře ilustrovat na postavě Mohameda Elnenyho. Papírově vypadala červenočerná záloha poměrně vyváženě: Hamed coby štít, Said jako klasická desítka a Elneny vyplňující prostor mezi nimi. Jenže v reálu si svoji nominální pozici držel pouze Hamed; Said často operoval spíše jako volná falešná devítka (čímž vyplňoval prostor uvolňovaný toulajícím se Wardou), a Elnenyho jsme v první půli mohli vidět jak ony zmíněné diagonály rozdávat, tak i přijímat. Buď vzadu, nebo vepředu. Nic mezi tím zkrátka neexistovalo; ve středovém kruhu mohl být klidně přišpendlen nápis Hic est Siani.

Kamerunský tým není stavěný na nějaké postupně budované útoky, takže se to na hřišti hemžilo dlouhými rozehrávkami z obou stran; dokud egyptská obrana držela, zdálo se, že Faraoni zápas bez problémů zvládnou. Nakonec je potopily především dvě věci: zaprvé, Elneny po obrátce "odešel" a s ním i jakékoliv zbytky organického propojení obou konců hřiště. Zadruhé, Essam El Hadary v závěru první půle dvakrát trestuhodně podskočil centrovaný míč, čímž vyslal Broosovi jasný signál - nevadí, když nás Egypťané vytlačují mimo vápno, pokud i rutinní centr může způsobit paseku.

Faraonům v poslední půlhodině jednoduše došly baterky - a Nepřemožitelní lvi trestali.

Po změně stran tak stále více motivovaní Kamerunci začali zasypávat egyptskou šestnáctku vysokými míči. Dlouho to vypadalo, že jejich snaha bude k ničemu - stožár Hegazy odklízel balony mimo oheň s rutinní samozřejmostí. Jenže potom udělal svoji první chybu, nechal se ve vzdušném souboji přeskočit Nicolasem N'Koulouem... a v ten okamžik přestala celá ta pečlivě budovaná, piplaná a obávaná egyptská defenziva reálně existovat.

I zde se můžeme vrátit k zápasu s Burkinou, kde Egypťanům ke konci viditelně došel dech a sám Cúper přiznal, že jeho hráči už vyloženě čekali na penalty. Ve finále se tatáž situace opakovala. Faraonům jako by kolektivně odešla fyzička - jistě to bylo i tím, že s pádem "mýtu o bezchybných stoperech" vstoupil do jejich zadních řad dosud neznámý zmatek - a Kamerunci toho využili. Rutinní chyby v rozehrávce, poziční lapsy (!), unavený Hadary zdržující už v 73. minutě, a na druhé straně možná trochu splašení (Bassogog), možná místy až příliš pozičně neukotvení (Moukandjo), ale asi o tři sta procent živější a hladovější Lvi. Dopadlo to tak, jak muselo: střídající hrdina Vincent Aboubakar donutil k chybě i posledního dosud "držícího" Egypťana (Aliho Gabra), nádherným gólem otočil na 2:1 a na stadionu mohly propuknout červeno-žluto-zelené oslavy.

(dz)



Mohamed Salah
Takhle zhruba má hrát vlajková loď ofenzívy finalisty velkého turnaje - hvězda AS Řím zkraje opět číhala na oblíbené diagonály svých kolegů, opět si je stahovala svým parádním lepidlem, a opět se přičinila o gól, když dokonale načasovala přihrávku pro přibíhajícího Elnenyho. Zároveň ale také Salah makal dozadu víc než kdy dřív na šampionátu a vrchem prokázal nejlepší fyzičku ze všech Egypťanů. Ještě v 66. minutě, kdy všichni kolem vypadali na umření, si troufl na tři hráče a míč udržel. Problém je, že ke konci zápasu už zkrátka nikde nenacházel podporu a sám už na nic protentokrát nestačil.

Ahmed Hegazy
Po dlouhou dobu se jevil jako ten dominantní Hegazy, kterého jsme znali z dosavadního průběhu turnaje. Potom ovšem prohrál téměř jistě svůj první vzdušný souboj na šampionátu vedoucí k vyrovnávací brance a v tu ránu jako by se pod ním půda rozestoupila a vcucla veškeré jeho sebevědomí. Snad za to mohlo i (patrně) nedoléčené zranění z tréninku, ale Hegazy byl v závěrečných cca 20 minutách epitomem unaveného, znejistěného Egypta. Okamžitě chyboval v rozehrávce, jindy mu nesedl rutinní pokus o odkopnutí balonu a trochu se zapomněl i při Aboubakarově osudové show.

Amr Warda
Velice příjemné překvapení. Když se poprvé začalo spekulovat o jeho nasazení na hrot útoku (přičemž obvykle operuje z levého křídla), fanoušky Egypta unisono polévalo horko. Warda se jevil jako zoufalé řešení, ukázal se být ale přesným opakem: v mezihře byl užitečnější než Mohsen a naběhal toho věru neuvěřitelné množství. Jeho záběh na pravé křídlo byl tím pomyslným jazýčkem na vahách, který vyvedl z rovnováhy kamerunskou defenzívu při jediné egyptské brance, přičemž jindy Warda šokoval svými obrannými zákroky na vlastní polovině. Že zrovna jeho už nějakých deset minut před koncem popadly křeče, to bylo zcela pochopitelné, ba přirozené. Pro svůj tým se vážně strhal.

Christian Bassogog
Držitelem ceny pro nejužitečnějšího hráče turnaje není nezaslouženým, ovšem finále bylo asi jeho nejslabším představením vůbec. V prvním poločase ho ze zálohy naháněl Elneny, takže se přes něho a zodpovědného Fathyho v podstatě neprosazoval, a ani po pozdějším přesunu nalevo se Christian Bassogog do finální fáze nedostával. Za to mohlo v první řadě jeho nezdravé sólování a typicky i velké oči při obcházení protivníků - soubojů 1 na 1 hbité křídlo podstoupilo mnoho přemnoho, vyhrálo jich ovšem absolutní minimum. Přesto nicméně právě Bassogog vyhrál ten roh, z něhož Kamerun vyrovnal.

Sébastien Siani
Náš favorit na cenu pro nejužitečnějšího hráče turnaje obstál i v cílové rovince a opět byl užitečný v tom pravém slova smyslu. Pokud Kamerunci zezadu často rozehrávali na velkou vzdálenost, o většinu takových dalekonosných pasů se (speciálně po zranění rovněž aktivního Teikeua) staral právě Siani - a že ten pro Aboubakara před zlatým gólem byl vážně delikátní. Mimoto se opět výborně naladěný Siani často pokoušel o ohrožení soupeřovy branky, třebaže jeho pumelice nezřídka úplně postrádaly přesnost. Hřiště ho zkrátka opět bylo plné a to byla pro Kamerun vždy dobrá zpráva.

Vincent Aboubakar
Parádní game-changer, a to nikoliv pouze s ohledem na tu dechberoucí gólovou akci. Aboubakarův vstup na scénu byl svým způsobem o 45 minut zpožděný; už dopředu bylo téměř jisté, že si Gabr s Hegazym namažou statického Tambeho na chleba, a to se taky víceméně stalo, jakkoliv El Hadaryho tápání ve vzduchu občas nějaký ten vysoký míč učinilo nebezpečným. To pro běhavého Aboubakara už byla neexpanzivní defenzivní hra obou stoperů vyloženě vodou na mlýn - roztahal je, uběhal je, a nakonec je při gólové akci oba symbolicky vyautoval. Je samozřejmě nesmysl graduální únavu egyptské obranné hráze přičítat jednomu žolíkovi (Moukandjo s Bassogogem taky udělali své), ovšem že Aboubakar celou ofenzivní vozbu Kamerunu svým způsobem strhl, to je nepopiratelné.

(td)

---

Tímto rozborem nejgólovějšího finále Poháru za posledních 13 let se s vámi ovšem ještě neloučíme. Zhruba za 24 hodin (v úterý večer) se na tomto místě objeví podrobný turnajový speciál, shrnující vše podstatné - kdo nás na turnaji příjemně překvapil, kdo zklamal, kdo se vešel do all-stars sestavy (a kdo zůstal těsně vzadu, na pomyslné lavičce), plus výběr nejhezčích gólů a nejzajímavějších trenérských tahů. A taky tři největší memy celého Poháru (schválně, kdo bude první?).