Primera Division - souhrn podzimu (3)

V poslední části našeho ohlédnutí za podzimem ve španělské lize se zaměříme na to úplně nejlepší. Po dlouhých letech obsazují první tři příčky zároveň i tři nejúspěšnější týmy z historického hlediska – Real Madrid, Barcelona a Atlético. Zbytek nejlepší šestice je však doplněn kluby s mnohem menším jménem – Espanyol se Santanderem se rvou o pozici nejpříjemnějšího překvapení sezóny a dobře si vede i Villarreal...


Na šestém místě je Racing Santander. Opravdu, na pozici zaručující účast v Poháru UEFA se nachází tento sympatický celek z Kantábrie. Racingu se dařilo zejména na domácím stadionu El Sardinero, kde Los Verdiblancos prohráli v osmi utkáních jedinkrát a porazili například Valencii nebo Mallorcu.

Nedá se sice očekávat, že by se Los Montaňeses skutečně udrželi na takto vysoké pozici až do konce sezony, přesto se jedná o velkou senzaci a, stejně jako v případě Espanyolu, o příjemné osvěžení Primera División. Strůjcem dílčího úspěchu je trenér Marcelino, který před sezónou přišel z Recreativa Huelva, kde taktéž mnohonásobně překonal cíle vedení.

Vypadá to, že 42letý Marcelino je vycházející trenérskou hvězdou první velikosti. Jmenovec slavného santanderského učence Marcelina Menendéze Pelaya se mohl spolehnout obzvláště na pevnou obranu v čele s kvalitním brankářem Toňem. Před španělským gólmanem nastupovala obranná čtveřice Pinillos, Garay, Oriol, Ayoze. Zejména talentovaný Argentinec Ezequiel Garay (stejně jako v minulé sezoně) svými výkony doslova udivuje svět. V obraně dostával často příležitost i Luis Fernández. Defenzivní úkoly měl v záloze Racingu na starost Duscher, který přišel před sezonou z Deportiva. Ve středu pole s ním nastupoval ofenzivnější Colsa. O levou stranu zálohy se výborně staral bývalý hráč Valencie Jorge López, na opačné straně nastupoval Serrano. Mezeru mezi zálohou a útokem vyplňoval velezkušený Pedro Munitis (stáří na něj očividně zapomnělo). O góly se na hrotu staral většinou osamocený polský střelec Ebi Smolarek, který se rval o místo s nejdražší letní posilou - Mohammedem Tchitem.

Tým je skvěle vyvážený, vedle ostřílených matadorů nastupují vycházející hvězdy, Santander disponuje silovými i technickými typy hráčů. Věřme tedy, že Racing forma neopustí, byla by to škoda, vždyť krom výborných výsledků je z jejich strany k vidění i svěží a nápaditý fotbal.


Se svou pozicí bude jistě spokojený Villarreal. Los Amarillos na sebe sice značně upozornili v předminulé sezóně, došli tehdy až do semifinále Ligy mistrů, přesto je současná pozice Pellegriniho svěřenců překvapením. A to ze Žluté ponorky vystoupil dřívější hlavní kormidelník – Juan Roman Riquelme. Bývalý záložník Barcelony byl na El Madrigal v minulosti modlou, avšak pak se neshodl s trenérem Manuelem Pellegrinim a nejenže se nedostával na trávník, ale nevešel se ani do nominace.

Villarreal i bez něho dlouho koketoval dokonce s místem druhým, oba barcelonské kluby a Atlético se před něj dostaly hlavně kvůli špatným výsledkům z posledních kol před Vánoci. Jednobodová ztráta na čtvrté, "ligomistrové", místo je ovšem naprosto zanedbatelná, zvláště když sami hráči vyvolávají do médií, že znovu nabyli ztracené sebevědomí.

Villarreal by se každopádně měl pro zbytek sezóny zaměřit hlavně na dvě věci:

Tou první je nevyrovnanost výkonů. K čemu je skvělá domácí výhra nad Barcelonou, když pak na stejném stadiónu Villarreal nestačí na Betis? A kdo vzpomene na skvělé vítězství na hřišti Valencie 3:0, když je následováno ostudným domácím debaklem 0:5 proti Realu Madrid? A tak by se dalo pokračovat...

Tou druhou, možná ještě závažnější, jsou začátky druhých poločasů. Jedná se o naprostý unikát, ale v rozmezí minuty 45. a 60. nevstřelil Villarreal za celou sezónu jediný gól (z celkových 33), naopak jich sedm inkasoval, nejvíce ze všech patnáctiminutovek hry. Přitom v rozmezí minuty 60. a 75. nastřílela Žlutá ponorka gólu osm, to ukazuje na zbytečnou a neomluvitelnou ztrátu koncentrace po příchodu z kabin.

Přesto všechno nesmíme opomenout to, jak obdivuhodným způsobem se Villarreal dokázal vyrovnat s odchodem ještě donedávna hlavních tahounů – krom již zmíněného Riquelmeho totiž odešel i někdejší pichichi Diego Forlán. Urugayského kanonýra dokázali výborně nahradit Nihat Kahveci (10 gólů) a italský mladík Giuseppe Rossi (8), vitální tři góly má na svém kontě náhradník Guillermo Franco a s věkem úspěšně bojuje zkušený Robert Pires.

Obrana už tak kvalitní není, 30 obdržených branek je čtvrtou nejhorší statistikou z celé ligy! A to se k tomu v posledním zápase zranil obránce Fuentes, který si už do konce sezóny nezahraje. Tím padá ještě více zodpovědnsoti na Joana Capdevillu, nejvytíženějšího muže celého týmu.

Potenciál zde každopádně je, Villarreal disponuje kvaltiním brankářem, slušnou zálohou a výborným útokem, v čele toho všeho navíc stojí věhlasný stratég Manuel Pellegrini. Liga mistrů není daleko, Pohár UEFA se zdá být možná i málo...


Veselo je u menšího z dvou barcelonských klubů - Espanyolu. Aby ne, svěřenci Ernesta Valverdeho ztrácejí na městského rivala pouhé čtyři body a jsou na fantastickém čtvrtém místě. Nebýt pomalejšího rozjezdu (Espanyol nasbíral v prvních čtyřech kolech jen čtyři body – hráče katalánského klubu může mrzet zejména prohra v prvním kole na domácím hřišti s nováčkem z Valladolidu), tak mohli být Los Blanquiazules v tabulce dokonce ještě před svým slavnějším rivalem. Zcela nepochybně se však i tak jedná (snad ještě s Racingem Santander) o nejpříjemnější překvapení sezóny, vždyť Espanyol dokázal porazit Real Madrid (to se povedlo už jen Seville), Valencii, Sevillu a dokonce i Atlético Madrid. Los Pericos krom výsledků předvádí i atraktivní podívanou a dávají jasně najevo, že nedávná účast ve finále Poháru UEFA nebyla náhodou. Z Espanyolu už tedy dávno není ten pravidelně sestupem ohrožený celek a je to jen dobře.

Velmi dobrou práci již několik let odvádí v brance Katalánců Carlos Kameni, kamerunský brankář zatím nepustil dvojku Laufenteho do branky ani na jednu ligovou minutu. Na pravém kraji obrany toho nejvíce odehráli Zabaleta a Clemente Rodríguez, na levé straně se střídali Chica, Lacruz a David García. Elitní stoperskou dvojici vytvořili Jarque a Torrejón. Mladí a talentovaní španělští obránci svými výkony patřili zatím k tomu nejlepšímu, co La Liga může nabídnout. Funkci defenzivního štítu dobře zastával Moises Hurtado, vedle něhož nastupoval Angel nebo Smiljanic, který má fotbalovou přezdívku Lola. Vedle Hurtada by však měl v jarní části nastupoval špílmachr Ivan de la Peňa, který se už dal stoprocentně do pořádku po vleklých zdravotních problémech. Espanyol se mohl opřít i o kvalitní křídelní hru, na pravé straně hrál Valdo, jenž přišel před sezonou z Osasuny, na opačné straně podával velmi dobré výkony Albert Riera. V útoku poté zářila dvojice Luis García, Raúl Tamudo. Prvně jmenovaný udivoval svoji rychlostí a skvělou technikou, kapitán Tamudo poté výjimečnou bojovností a chladnokrevným zakončením.

Jak vyplývá z uvedeného, Espanyol rozhodně nepůsobí dojmem týmu s náhodnými úspěchy. Jedná se o sestavu kvalitních a prověřených hráčů dirigovaných vynikajícím Ernesto Valvderdem. Jestliže si jeho svěřenci udrží nastolenou formu, stane se účast v Lize mistrů dechberoucí realitou.


Na třetí místo se po poněkud pomalejším startu protlačilo přes Villarreal a Espanyol Atlético Madrid, historicky jeden z nejúspěšnějších španělských klubů. Los Colchoneros, podobně jako městský kolega Real Madrid, přes léto silně posílili, ostatně stejnou činnost praktikují takřka každé přestupové období. Tentokráte se ale zdá, že jdou tím správným směrem.

Obavy ze ztráty Ferdnanda Torrese se ukázaly jako zbytečné, Atlético hraje lépe než v předchozích ročnících a pokud zapracuje na větší vyrovnanosti výkonů, předkolo Ligy mistrů by mu nemělo uniknout. Vstup do sezóny byl přitom katastrofální – prvně porážka s Realem Madrid, pak dvě nepřesvědčivé remízy, tedy zisk pouhopouhých dvou bodů z tří úvodních kol. Vše se dalo do pohybu drtivým domácím vítězstvím nad Racingem Santander (4:0), s podobnými pocity odjížděli ze stadiónu Vicente Calderóna i hráči Realu Zaragoza. Jen o jeden gól méně, avšak na domácí půďě, dostalo Deportivo La Coruňa. V zápasech "Matraček" celkově padá velké množství gólů (2,7 na zápas), není to nicméně jen zásluha výborné ofenzívy, svůj díl na tom nese taktéž špatná obranná činnost. Stopeři Perea a Pablo Ibaňez (oba přitom v minulosti byli v hledáčku Barcelony i Realu Madrid) dělají školácké chyby, někdy se to Forlánovi a spol. napravit podařilo (4:3 s Valladolidem i se Sevillou), jindy však nikoli (3:4 doma s Villarrealem).

Jak už bylo zmíněno, klub před sezónou opustil Fernando Torres, což vyvolalo bouřlivé protesty ze stran fanoušků. El Niňo byl kapitánem týmu, symbolem Atlética a pravidelně nejgólovější hráč. Jenže odchod Torrese do Liverpoolu Atléticu paradoxně prospěl, a to nejen po finanční stránce. Nově příchozí Diego Forlán si s sebou z Villarrealu přivedl pověst kanonýra, kterou do puntíku vyplňuje. Navíc si perfektně rozumí se svým útočným partnerem Sergiem Aguerem, dohromady už nastříleli 16 gólů! K tomu připočtěme více než slušných pět zásahů Maxiho Rodrígueze, tři trefy od Raúla Garcíi a Simaa a máme zde vysvětlení brankových hodů. Atlético těží z velké variability složení křídel v záloze, na dva posty je zde pět velmi kvalitních fotbalistů – Simao, Reyes, Luis García, Maxi Rodríguez a mladý Jurado, bývalý hráč Realu Madrid.

Po ústupu Valencie (tak smutně symbolizovaném odrovnáním některých bývalých hvězd) můžeme Atlético znovu zařadit jako španělský tým číslo 3. Probrání se Atlética je pro španělskou ligu jedině plus, snad se mu podaří více ustálit výkonnost, aby se dokázalo zapojit i do boje o titul, který by konečně nebyl záležitostí dvou mužstev.


Pouze s tříbodovým náskokem, nicméně s obrovskou sedmibodovou ztrátou, obsazuje druhé místo Barcelona. A co Barca na to? Tak třeba podle nedávného El Clásica na stadiónu Camp Nou se skoro zdálo, že jí je to jedno. A dá se říci, že některým hráčům opravdu je. Jak jinak si vysvětlit, že na papíře dost možná nejlepší tým ligy vyhraje za celý podzim jen dvě venkovní utkání? Ronaldinho se stal symbolem vítězné Barcelony, nyní se stává smutným obrazem jejího úpadku. Letní příprava vzbuzovala u všech Los Culés obrovské naděje, ale Brazilec dál pokračuje v herním trápení a přes počáteční masivní podporu ze strany fanoušků je po neúspěšném El Clásico terčem číslo jedna.

Nebylo by však fér svalit všechnu vinu na jediného hráče. Výkonostně tápe také Thierry Henry, nejhvězdnější letní posila, Gianluca Zambrotta je jen stínem onoho neúnavného krajního obránce, Rafael Márquez se po solidním začátku zranil a od té doby je to taktéž velká bída (zápasy po vánoční přestávce ovšem slibují výkonnostní obrat). Co naplat, když celou loňskou sezónu strávil náročným cestováním za svým ženským protějškem. V jakém fyzickém stavu asi může být? Lékařský tým mohl být všelijak kritizovaný za častá zranění, ovšem pokud Márquez během rehabilitace pravidelně dostával trenérské povolenky k letům po celém světě, těžko mohl něco dělat.

A co tedy říci o trenérské dvojici? Frank Rijkaard už podle mnohých (nikoli však samotného autora) vyčerpal vše, co mohl katalánskému gigantovi nabídnout, vrcholem všeho se stal již zmíněný zápas s Realem Madrid, který se nasazením některých neuzdravených a výkonostně tápajích hráčů dá bez debat označit za "prokaučovaný".

A asistent Neeskens? Během tréninku, kde se měl trenérský tým zaměřit na Gudjohnsenovu hru v záloze, brouzdá mobilem po internetu a za celý tréninkový zápas ani jedinkrát nezvedne hlavu. A pak, světe div se, "Guddy" tráví dlouhé týdny na lavičce, či dokonce na tribuně. Nebýt mnoha zraněných záložníků, nejspíše by svou šanci (kterou naštěstí skvěle uchopil) nikdy nedostal.

Vzhledem k těmto okolnostem už je mnohem jasnější, že nejlepší hráči Blaugranas – Victor Valdés, Gabriel Milito, Andrés Iniesta a Lionel Messi – na všechno sami nestačí. Zvláště když se posledně jmenovaný v nejlepším momentu kariéry zraní.

Mimochodem, není náhodou, že tři ze čtyř jsou odchovanci klubu. Kdyby všichni hráli s podobným zapálením a oddaností, jako kapitán Carles Puyol (který občas těžce zápasil s neustálým měněním své pozice), asi by výsledky vypadaly trochu jinak, kvalita totiž v "Can Barca" nepochybně je.

Možná se to z výše napsaného nezdá, ale letošní sezóna měla (a má) i některé světlé stránky. Tou nejjasnější jsou bezpochyby výkony Bojana Krkice, podle všeho budoucí hlavní hvězdy nejen Barcelony, ale i španělské reprezentace. Tento teprve sedmnáctiletý Katalánec je pod osobním dohledem Samuela Eto’oa a je to velmi znát. Krkic už v mládežnických kategoriích prokazoval až neuvěřitelný čich na góly, má vytříbenou techniku, skvělý herní přehled, tvrdou a přesnou střelu a zodpovědně pomáhá obraně napadáním rozehrávky soupeře – v nepřítomnosti Eto’oa snad jako jediný. Bojan si už stihl odbýt premiéru v reprezentaci Katalánska a hned se uvedl gólem.

Tak trochu ve stínu se nachází další odchovanec Barcelony – Giovani Dos Santos. Nutno však podotknout, že osmnáctiletý Mexičan na svého kamaráda z La Masía (mládežnická akademie Barcelony) nestačí. Rozhodně se nejedná o špatného hráče – "Gio" je výborně fyzicky vybavený a v osobních soubojích dokáže přetlačit i o několik let starší obránce, po otci (Brazilec Gerardo dos Santos "Zizinho") zdědil více než slušnou techniku, ale Dos Santosovi někdy citelně chybí herní inteligence. Nemá ten potřebný herní rozhled, přes svou zarputilost a dobrou obrannou činnost je některé zápasy zcela neviditelný, za což často může i jeho poněkud menší rychlost a špatný čich na výběr místa.

Bohužel se projevuje to, co někteří zmiňovali již před začátkem sezóny – Dos Santos je talentovaný, ale ne tolik, jak hlavně mexická média (v Mexicu je Gio již dnes hvězdou první velikosti) proklamují. V juniorských výběrech těžil z velké síly, kterou odstavil od míče prakticky každého, s tím už dnes počítat nemůže. Uvidíme, jak se kariéra Giovaniho Dos Santose nakonec vyvine. A kde. Podle posledních zpráv si totiž jeho agent příliš nerozumí s barcelonským vedením a hráčův odchod není až tak zcela vyloučen. Neznamenalo by to ovšem konec rodinného zastoupení v Barceloně. Do popředí se totiž dere jeho mladší bratr Jonathan, který údajně svého staršího sourozence časem překoná.

Pro Franka Rijkaarda je ovšem podstatná přítomnost. Barca musí začít předvádět výkony, které odpovídají složení kádru. Pokud se to nepodaří a Katalánci skončí bez ligového titulu, dá se očekávat nejen konec trenéra, ale také odchod Deca s Ronaldinhem, kteří patřili k tomu nejlepšímu, co fotbal za poslední roky přinesl. Pokračovat v generační obměně je nutné, na druhou stranu se však nedá očekávat, že by se podařilo tyto dva hráče zcela nahradit a je v takovém případě otázkou, kolik let uplyne do doby, než budou Blaugranas znovu dominovat Evropě jako v roce 2006.


Souhrn nemůžeme zakončit jinak, než u lídra soutěže. Real Madrid v loňské sezóně obsadil trůn pro krále Španělska a zdá se, že ho jen tak pustit nehodlá. Léto plné drahých nákupů a hlavně výměny trenéra – Fabia Capella nahradil kontroverzní Bernd Schuster – mělo do hlavního města přinést krom výsledků i pohledný útočný fotbal, což se sice až tak docela naplnit zatím nepodařilo, nicméně vynikající bodový zisk a výsadní postavení v tabulce veškeré kritiky s přehledem umlčí.

Suverénní první příčka je přitom tak trochu s podivem. Nejdražší letní posila – Arjen Robben – se na hřišti skoro neobjevuje, Drenthe se Saviolou působí ztraceně, Diarra, defenzivní pilíř zálohy, prožívá obrovský herní úpadek, Wesley Sneijder po dechberoucím úvodu "ztratil slinu" a leckdy připomíná nizozemskou obdobu Davida Beckhama, útočné duo Raúl – Ruud van Nistelrooy je o další rok nad třicet starší... Jenže právě Raúl zažívá ohromné zmrtvýchvstání a opět se zařadil mezi ligovou špičku (otázkou je, jestli mu nezačnou na jaře docházet síly vzhledem k velkému zápasovému zatížení). Na jeho nizozemském kolegovi se věk taktéž nikterak neprojevuje, neustále patří mezi nejefektivnější a nejnebezpečnější kanonýry Evropy. Je úžasné sledovat, jak hráč, který velkou část zápasu působí neviditelně (a pro ty, co neznají jeho jméno, až na střídání) dokáže v jednom momentu vstřelit rozdílovou branku, v další akci dalším gólem vítězství zpečetit a zařídit obdivuhodným výběrem místa týmu tři body.

Pod Berndem Schusterem se navíc konečně našli Brazilci Robinho s Baptistou. Prvně jmenovaný zažívá v Realu Madrid zatím jasně nejlepší sezónu od příchodu z FC Santos a i když se mu občas herní výpadky nevyhnou, dají se jeho výkony konečně označit za stálé. To Baptista se z počátku jen těžko prokousával na trávník, postupně si však svými nadprůměrnými výkony získal trenérovu důvěru a skvělý podzim završil vítězným gólem na Camp Nou. Důležitou, dost možná klíčovou, částicí vítězné stavebnice je střed obrany Pepe – Cannavaro, každým kolem jsou výkony této nově vzniklé stoperské dvojice lepší a lepší. Schusterovi se podařilo vyřešit i kraje obrany, na ten pravý se vrátil Sergio Ramos, který je zde pro tým mnohem užitečnější než na stoperu, kraj levý si do parády často bere ofenzivní Marcelo, na výběr přitom je i defenzivněji laděný Heinze. A když se k tomu všemu přidá tradičně výborný brankář a porce onoho pověstného štěstí, máme zde tým, který nezastavitelně míří za obhajobou titulu. Pro Los Merengues první od roku 1990. Ale pozor, Schusterovy týmy mívají takřka pravidelně slabší jaro...

Černou kaňkou na dosavadním (výsledkově šestým nejlepším v historii ligy a vůbec nejlepším ze všech týmů za posledních dvacet let!) působení tak zůstává hlavně chování některých členů vedení a hlavně samotného trenéra mimo zelené trávníky. Bernd Schuster byl kontroverzní postavou již jako aktivní hráč, když ve 25 letech kvůli neshodám ukončil reprezentační kariéru, rozhádal se i s vedením Barcelony, rok si za Barcu nezahrál a další sezónu za Blaugranas nastupoval s utajenou dohodou s Realem Madrid o volném přestupu na konci ročníku. Ani v Bílém baletu ale nebylo jeho působení klidné, a tak krátce na to znovu měnil dres, opět se jednalo o přestup k nenáviděnému rivalovi, tentokráte k Atléticu Madrid. Nutno podotknout, že se tyto výstřelky na jeho hře příliš neprojevovaly, vždy byl vynikajícím záložníkem a podobně tomu tak je i nyní, když je ve funkci trenéra.

Schuster vede Real k jednomu vítězství za druhým a poté dokáže po jedné porážce rozvířit nekončící debatu o tom, jak byl Madrid poškozen rozhodčím, který je Katalánec, jak divizní soupeř Merengues ve španělském poháru hrál díky rozhodčímu o dvanácti a podobně. Nejenže jeho slova dělají zbytečné rozbroje v celém Španělsku (národnostní otázka je zde velmi citlivá), ale také kazí pověst samotnému klubu. Bílý balet už úspěšně překonal éru Galacticos, na druhou stranu se ještě nedokázal vypořád s médii tak dobře, jak to kdysi zvládal Florentino Pérez. A o to víc pravé fotbalové fanoušky zamrzí, když Schuster v nedávném rozhovoru prohlásí, že to vše dělá záměrně...

Přesto všechno vede madridský celek ligu zaslouženě a i když zůstává dodnes Capellovo odvolání pro některé záhadou, pokud bude Real pokračovat podobným stylem, vzejde prezident Ramón Calderón z celé situace jako jasný vítěz.