Představení účastníků ME do 21 let - Itálie

Fanoušci v Olomouci a Uherském Hradišti se možná už za pár dní zbaví některých přetrvávajících stereotypů - konkrétně mantry, že italský fotbal je v první řadě opřen o tuhou defenzivní nudu. Současná jednadvacítka pod vedením Luigi Di Biagiho totiž slibuje hodně zábavnou podívanou..

Italští mladíci jsou statistickými králi krátké historie 'malého Eura'. Titulů ve své věkové kategorii získali hned pět, což je samozřejmě nedostižný rekord; všechny zlaté medaile se jim přitom podařilo nasbírat v relativně krátkém období několika generací v 90. letech a na přelomu tisíciletí. V letech 1992, 1994 a 1996 dovedl 'Azzurini' ke zlatému hattricku slovutný Cesare Maldini, další triumfy pak do vitrínky přibyly na Eurech 2000 a 2004 (kde se mezi opory řadil třeba mladý Daniele De Rossi). Bilancí pěti výher ze sedmi po sobě jdoucích kontinentálních šampionátů se skutečně nemůže pochlubit jen tak někdo.

Před dvěma lety pak tým pod vedením Devise Mangii dokráčel až do finále, kde jej rozebralo Španělsko; pokud sečteme všechny turnajové edice, na nichž se Itálie objevila alespoň mezi nejlepší čtveřicí, dojdeme k ohromujícímu číslu 12. Odepisovat tým s takovou historií by byla hloupost i za předpokladu, že by v současnosti třeba nedisponoval až tak silnou generací.

Naštěstí pro italské fanoušky tomu tak není, naopak - kouč Luigi Di Biagio má k dispozici tým s větším potenciálem, než byl ten postříbřený Mangiův. Borci jako Berardi, Rugani nebo Sturaro patří na svých postech k nejkřiklavějším talentům Evropy, a i zbytek soupisky je tvořen povětšinou fotbalisty s prvoligovými zkušenostmi. Jestliže se Serie A postupně omlazuje a nabývá zpět na (domácí) kvalitě, tento výběr je toho příkladem.

Di Biagio byl v dobách své aktivní kariéry pěkným 'brouskem', coby kouč však má k nějaké účelové destrukci pořádně daleko. Italský svaz jej zaměstnává od roku 2011, kdy nastoupil k reprezentační 'dvacítce', a o dva roky později, po posledním malém Euru, postoupil o kategorii výše. Jde o jeho první pořádné trenérské zkušenosti; ještě v roce 2007 koneckonců aktivně obouval kopačky a všechny potřebné licence si dodělával až poté.

Díky tomu, že tento tým je obdarován vynikající obrannou čtveřicí a spolehlivým gólmanem, může si dovolit hrát útočněji - a Di Biagio to dobře ví. Ať už se rozhodne pro rozestavení 4-4-2, 4-2-3-1 nebo 4-3-3 (za poslední rok vyzkoušel všechny tři varianty), jistotou by měl být aktivní fotbal s důrazem na efektivní ofenzivu. To v Itálii rozhodně nebylo vždy zvykem.

---

Cesta na šampionát

Potenciál Di Biagiova týmu začal být patrný už v kvalifikaci, a to přesto, že ji Itálie zahájila domácí porážkou s Belgií (1:3); nakonec se Azzurrini podařilo ovládnout šest z osmi zápasů, z toho čtyřikrát s čistým kontem, a obsadit ve skupině první místo. To je poměrně výrazný úspěch, uvážíme-li, že ve skupině číhalo kromě Belgie ještě Srbsko - které, jak známo, následně v baráži udolalo úřadující mistry ze Španělsko a na Euru se představí jakbysmet. Díky závěrečné demolici nebohého Kypru (7:1) měli Italové navíc i nejlepší skóre.

V baráži se výběr zpod Apenin střetl se Slovenskem a nejprve díky Belottiho trefě uhrál venku remízu 1:1. Následující odveta pak představovala hotový chaos - Slováci totiž vedle prohry 1:3 přišli ještě o tři vyloučené hráče a dohrávali bez brankáře i trenéra. Ještě na začátku 90. minuty přitom na tabuli svítil výsledek 2:1, takže stačilo vyrovnat a Itálie by byla z kola ven; místo toho však Longo v samém závěru výhru pojistil. Pro Di Biagia to byl symbolický triumf, jelikož první zápas na lavičce jednadvacítky si odbyl téměř dva roky zpátky právě proti Slovensku - s konečnou výhrou 4:1.

Varovnou známkou může být fakt, že defenziva v poslední době pouští nějak moc gólů - čisté konto neudržela už šest zápasů v řadě, pokud mezi ně počítáme i letošní přípravu (prohra 0:1 se Srby a remíza 2:2 s Němci nejsou vyloženě tragické výsledky, sebevědomí před turnajem ale také nedodají). Klíčovým bodem v kvalifikaci byl domácí triumf nad Srbskem, kde Azzurrini brzy prohrávali už 0:2; nakonec sice dokázali otočit na konečných 3:2, ale takto zpomalený začátek utkání předznamenal, co by mohlo být jejich velkým problémem. I ve zmiňované sedmigólové kanonádě proti Kypru ostatně inkasovali jako první.

Z hlediska psychické síly týmu však může být Di Biagio klidný. V obou těchto zápasech totiž jeho svěřenci kontrovali ve vypjatém nastavení první půle - jednou z penalty, jednou díky vlastnímu gólu soupeře.

Domácí základna

Itálie dala dohromady papírově silný tým bez jediného legionáře, a to si ještě holohlavý kouč mohl dovolit opomenout mladíky nastupující za 'áčko' jako Stephana El Shaarawyho či Marka Verrattiho (který šel z maličké Pescary přímo do základu mocného PSG). Je tedy italská ligová soutěž pro talentovaný 'potěr' dobrým prostředím? Kris Voakes, dopisovatel serveru Goal.com, rozhodně nesouhlasí.

Ve svém článku cituje závěry studie fotbalové observatoře CIES, která zkoumala procentuální zastoupení klubových odchovanců v nejlepších ligách Evropy. Podle očekávání je na čele Ligue 1 (24,6%) před La Ligou (22,4%); Serie A se nachází na samém chvostu, tedy i za Bundesligou a Premier League. Pouze 9,6% fotbalistů italské nejvyšší soutěže v současnosti (studie byla uveřejněna před měsícem) nastupuje za klub, který je vychoval.

Druhá statistika ukazuje zisk z prodeje odchovanců; i tady vedou Francouzi, jejichž akademie od roku 2012 vybrousily hráče za celkem 292 milionů liber. A Italové jsou s 'pouhými' 114 miliony opět na chvostě. "Studie CIES ukazuje, že kluby Serie A nejsou zvyklé ani vychovávat hráče pro vlastní seniorské týmy, ani používat akademie za účelem finančního zisku. (...) Jak je možné, že Juventus, klub s obrovskou fanouškovskou základnou napříč celou zemí, nedokáže vytvořit stejně funkční mládežnickou strukturu jako Mnichov 1860, Celta Vigo, Rayo Vallecano nebo Guinamp?" ptá se Voakes.

Citovaná statistika samozřejmě porovnává pouze jeden aspekt výchovy mládeže, nicméně čísla to pro fotbalovou Itálii skutečně nejsou příliš závratná. Alespoň v tomto ohledu tedy čeká Serii A ještě pořádný kus práce.

---

Tahoun týmu: Domenico Berardi (Sassuolo / Juventus)

Zkuste najít jakýkoliv seznam hráčů, které se na turnaji určitě vyplatí sledovat - je vysoce pravděpodobné, že někde na čele bude i jméno Domenika Berardiho. Toto rychlonohé, rtuťovité pravé křídlo je v současnosti jedním z nejvýraznějších hráčů celé Serie A. V dresu Sassuola podával Berardi letos výtečné výkony; nakonec se zastavil na bilanci 15 branek a 11 asistencí, přičemž minimálně jeho jarní hattrick do sítě slovutného AC Milán strhl opravdu mimořádnou pozornost.

Stále teprve dvacetiletý forvard už překročil stovku zápasů za Sassuolo a má tedy s vrcholovým fotbalem i v útlém věku bohaté zkušenosti. Potenciálním problémem by však v jeho případě mohla být disciplína - v lize kvůli různým trestům stál celkem pět kol, nasbíral ohromujících 13 žlutých karet a nevyhnul se ani vyloučení (červenou kartou pro něj přitom skončil i nedávný přátelský zápas jednadvacítky se Srbskem). Pokud se na Euru dokáže ovládat, může Itálie z jeho rychlosti a efektivity vytěžit hodně slušný výsledek.

(Mimochodem, sám Di Biagio je na druhém místě v historické tabulce pro hráče s největším počtem červených karet v Serii A. Bude-li se tedy zdát, že mladí Italové mají potíže s disciplínou, může vítr vát právě odsud.)

Na prahu slávy: Andrea Belotti (Palermo)

Hlavním kanonýrem však pro Di Biagia není Berardi - tuto úlohu zastává Andrea Belotti z Palerma. Ačkoliv vzrůstem rozhodně nepřipomíná typickou 'devítku', nasázel v kvalifikaci šest gólů a hlavní měrou se tak podepsal pod italský postup (díky jeho dvěma trefám ostatně Azzurrini zahájili klíčový obrat se Srbskem). Belotti není silovým typem útočníka, má ale čich na góly a pestrou paletu zakončení - jenom v posledních čtyřech kvalifikačních duelech se prosadil hned pětkrát, z toho jednou levačkou, jednou pravačkou, jednou z dorážky a dvakrát z penalty.

Nadcházející turnaj pro něj bude zároveň vítanou příležitostí ukázat funkcionářům Palerma, že má potenciál nahradit odcházející hvězdu Paula Dybalu. Právě Belotti by totiž měl v sicilském klubu zaujmout jeho místo, na což se také v právě skončené sezoně svědomitě připravoval - na hřiště se podíval v každém z 38 odehraných zápasů, ačkoliv většinou pouze z lavičky a na pár minut. I tak ale dokázal nastřádat slušných šest branek. S ligovým ročníkem se rozloučil trefou do sítě římského AS, nyní jej ale čeká ještě těžší úloha. S Berardim a Bernardeschim v zádech se od něj bude očekávat spolehlivý přísun branek.

Stranou reflektorů: Daniele Rugani (Empoli / Juventus)

Italská stoperská škola byla vždy považována za naprostou světovou elitu; Fabio Cannavaro dokonce z této pozice získal v roce 2006 Zlatý míč, což je na obránce vpravdě husarský kousek. Nejnovějším přírůstkem v dlouhé a slavné řadě špičkových maršálů středu defenzivy má být Daniele Rugani, dvacetiletá opora Empoli, která má za sebou vynikající sezonu.

Rugani vyrostl do úctyhodné výšky 190 centimetrů, a na hřišti působí stejně dominantním dojmem. O jeho talentu asi nejlépe vypovídá fakt, že jej trenér Sarri po celou sezonu nestáhl ze hřiště; v období kolem přelomu kalendářního roku a v prvních zimních měsících byla jím řízená defenziva prakticky neprůstřelná. Kapitánskou pásku sice navléká kolega Bianchetti, ale skutečnou esencí zadní řady Azzurrini je právě generál z Empoli. Zdá se být otázkou času, než na sebe talentovaný stoper oblékne i seniorský reprezentační dres; první pozvánku už ostatně dostal.

---

Co se týká brankářského postu, je Luigi Di Biagio obdivuhodně (či trestuhodně, záleží na úhlu pohledu) zásadový - mezi tři tyče prostě v jednadvacítce patří Francesco Bardi. Gólman Chieva má v této kategorii na kontě už přes třicet (!) startů a kolegy Marka Sportiella s Nicolou Lealim nepustil do klece ani na vteřinu, dokonce ani v přátelských zápasech. A to i přesto, že oba jeho konkurenti mají za sebou vydařené ligové sezony.

Jak bylo výše naznačeno, z hlediska rozestavení je Di Biagio poměrně flexibilní, jeden zásadní prvek však zůstává - na rozdíl od velké části ligového pelotonu hrají Azzurrini klasicky se čtyřmi obránci. Měli by to být Davide Zappacosta, Daniele Rugani, kapitán Matteo Bianchetti a Cristiano Biraghi. V záloze má kouč ještě například pravého beka Bari Stefana Sabelliho či vysoce ceněného Alessia Romagnoliho ze Sampdorie (mimochodem narozeného až v roce 1995).

Stefano Sturaro, střední záložník Juventusu, by měl mít místo v sestavě jisté; totéž platí i pro Cristiana Battocchia, který může hrát uprostřed ve 4-3-3 či na levém kraji ve 4-4-2. Zbývající záložní pozice může náležet Federiku Vivianovi (Latina) či Lorenzu Crisetigovi (Cagliari); v kvalifikaci si zde zahrál i Daniele Baselli z Atalanty.

Největší pozornost však bude upnuta bezesporu na ofenzivní trojlístek hráčů se jmény začínajícími na stejné písmeno: jak má lajna ve složení Domenico Berardi, Andrea Belotti, Federico Bernardeschi ideálně fungovat, ukázala odveta baráže se Slováky, v níž se pod výsledkem podepsali všichni tři (Bernardeschi dal gól, Belotti proměnil penaltu po faulu na Berardiho). Pokud Di Biagio zvolí systém se dvěma útočníky, nejspíš to 'odskáče' Bernardeschi na úkor v přípravě zkoušených Marcella Trotty či Simone Verdiho; nejsilněji ale Itálie vypadá, když jsou všechny tři "béčka" na hřišti pohromadě.

Na druhou stranu se Trotta i Verdi prosadili v generálce s Německem, takže možnosti vepředu nejspíš zůstávají stále otevřené. Berardi a Belotti jsou však neochvějnými jistotami.

---

Tip na umístění: 2. místo (Zezula) / konec ve skupině (Daníček)