Čaj o páté: Pochettinův milostný trojúhelník

Southampton loni pod vedením Mauricia Pochettina učaroval celé Anglii. Po sezóně však argentinský manažer odešel do Tottenhamu a spolu s ním "svatou loď" opustily i mnohé opory. Jak si osmý tým loňské Premier League vede bez svého manažera? A jak si on vede bez něj? Na odpověď je možná příliš brzy, úvod ligy a vzájemný zápas však alespoň napověděl...

Dokážete si představit, že poprosíte svého šéfa o zrušení dne volna? Zkuste to. Asi takhle se totiž pod Ronaldem Koemanem cítí hráči Southamptonu, kteří mezi zápasem Capital One Cupu s Arsenalem a ligovým kláním s Queens Park Rangers dostali odpočinkový čtvrtek. Odmítli jej a fotbalové nadšení promítli i do hry - vítězství nad QPR 2:1 je tehdy dostalo až na druhou příčku tabulky.

Po víkendu sice Saints spadli na pozici číslo tři, ale nic to nemění na tom, jak příjemným překvapením jižané pro Premier League jsou. Opět, po roce. Musíme si totiž uvědomit, že po horkém létu na přestupovém trhu pasovali zlí jazykové Southampton div ne na sestupové příčky. Odchod pěti největších opor měl být neřešitelný. Vedení ovšem předvedlo skvělou práci, holandskému manažerovi přivedlo takřka rovnocenné náhrady a Koeman se za to odměnil pohlednou hrou a skvělými výsledky.

Strach, že se loňská "štika" elitní anglické soutěže promění v líného sumce popelícího se v bahně na dně oceánu, byl nicméně oprávněný - a nejen kvůli ztrátě klíčových postav základní sestavy. Loď totiž opustil i Mauricio Pochettino, jehož herní styl založený na téměř dokonalém presinku, neustále aktivní hře a nepřetržité touze po zisku míče měl Southamptonu zatraceně scházet.

"Musím hráčům vštípit mentalitu, že když přijdeme o balón, získáme ho co nejdříve zpátky," zněl ostatně hlavní Pochettinův motiv jak svůj tým udržet na dostřel špičce tabulky. Pod jeho velením se blok Southamptonu postupně posouval výše a výše. Především fakt, že soupeř měl ve většině utkání minimum času na práci s míčem, dělal ze Saints jednoho z nejnepříjemnějších protivníků v Premier League.

---

Jenže i letos se všem týmům v Anglii honí před zápasem proti Sotonu hlavou, jak Koemanův celek připravit o dominanci v utkání. Do zápasu proti Tottenhamu totiž červenobílí ani jednou neprohráli ve statistice střel na branku - dokonce ani na hřišti Liverpoolu, vicemistra Anglie, který měl v tu dobu ve svém středu ještě i Daniela Sturridge.

Hlavní roli sehrálo už zmíněné dobře zvládnuté přestupové okno. Odešel Rickie Lambert? Pellé je lepší už teď. Odešel Adam Lallana? Dušan Tadić patří k nejlepším hráčům Southamptonu. Dejan Lovren? Při pohledu na jeho výkony v Liverpoolu fanoušky Saints jeho odchod ani mrzet nemusí, Toby Alderweireld navíc nabízí velice přijatelnou alternativu. Shawa s Chambersem pak rovněž báječně nahradili Nathaniel Clyne a Ryan Bertrand - první jmenovaný dokonce dostal premiérovou nominaci do reprezentace. A to se navíc už hodně rychle blíží návrat hvězdného Jaye Rodrigueze.

Hra Southamptonu pod Koemanem se sice změnila, na síle a efektivitě ovšem neztratila ani omylem. Pro porovnání, v této fázi soutěže nasbíral Holanďan jen o bod méně než před rokem Pochettino. Ten ostatně kouká i s papírově silnějším Tottenhamem na svůj bývalý tým zespodu - a to i přesto, že jej ve vzájemném měření sil porazil.

A v čem tedy spočívá změna v herním výzoru "Svatých"? Duch, náboj nebo odhodlání, to všechno zůstalo, Koeman podle svých slov ordinuje svěřencům jednoznačné motto: Je jedno proti komu hraješ, vždycky ho můžeš porazit. Zkušený kouč rád odhaluje karty a bojuje na plný plyn. Zadní vrátka nezná - což je možná v Premier League chyba a v těžkých zápasech jej to bude stát spoustu bodů. To se koneckonců ukázalo už proti Tottenhamu.

Nizozemský stratég upouští od Pochettinova divokého presinku založeného na vynikající kondici všech hráčů. Ronald Koeman sám tvrdí, že je pro něj fyzický trénink důležitý, ne ovšem tak důležitý jako trénink s míčem na kopačkách. "Nový" Southampton by měl dominovat na míči, a to nejen v držení (pětkrát na něj vyhrál, dvakrát prohrál), ale i v rychlosti. Tím pro soupeře představuje největší nebezpečí.

Hlavní rozdíl mezi Koemanem a Pochettinem je samozřejmě v rozestavení. Bývalý trenér Ajaxu nebo Feyenoordu vsází na systém 4-3-3 a kromě výše uvedeného klade velký důraz na kraje hřiště. Spolupráce Bertranda s Tadićem (Maném) a Clyna s Longem (Tadićem) je pro Southampton esenciální směrem dozadu i dopředu a už několikrát stála za překrásnými nebezpečnými akcemi či dokonce rozhodujícími momenty. Oba krajní beci se zasloužili dohromady už o tři vstřelené branky - ať už gólem nebo asistencí.

Při střetnutí se Spurs, u jehož příležitosti jsme se na celý trojúhelník Southampton - Pochettino - Tottenham zaměřili, splnili Saints své dosavadní preference tak nějak půl napůl.

---

Držení míče Southampton ovládl v obou poločasech. První dějství sice jen těsně: 51 ku 49 procent, ale ve druhé 45minutovce už hosté drželi míč na svých kopačkách v 59 procentech času. Efektivita se nicméně nedostavila, svěřenci Ronalda Koemana s výjimkou úvodních minut svého protivníka nedokázali zatlačit dostatečně silně, aby jej donutili k chybám.

Jen na půl se jim taktéž dařilo ve stěžejní hře po stranách. Nathaniel Clyne si vybral špatný den, dopředu příliš k vidění nebyl, a přestože alespoň v defenzivě byl solidní, chybu si neodpustil. Právě po jeho nepřesnosti zahájili domácí útok, na jehož konci trefil Chadli tyčku.

Naproti tomu jeho kolega na levé straně Ryan Bertrand opět dokázal, že vyrostl v komplexního obránce, který by mohl nastupovat za jakýkoli "Class B" tým v Premier League. Ofenzivním hráčům Spurs na rozdíl od Clynea nedovolil vůbec nic a zaskakoval i v momentech, kdy ostatní nestíhali. Fungoval i v ofenzivní hře, dlouhými míči zásoboval Saida Maného poctivě. V závěru navíc vykouzlil perfektní centr právě na Maného, jenž nepochopitelně netrefil míč před poloprázdnou bránou.

Utkání však odhalilo semínko pochybností, které by měl Koeman začít co nejdříve řešit. Dost možná je to právě zaviněno trenérovou "romantičností" a touhou obrat vždy a všude úplně všechny. Problém v obranné hře Southamptonu totiž logicky nespočívá v krajích, které má dobře podchycené, ale uprostřed.

Jen v prvním poločase se dostal Tottenham středem ke čtyřem šancím, což týmu takového kalibru dovolit zkrátka nelze. Červíček tkví především ve hře záložního tria. Davis, Schneiderlin, ani Wanyama nejsou žádné ofenzivní hvězdy, které by se štítily defenzivy, ale proti Tottenhamu zůstávali Fonte s Alderweireldem až příliš často osamocení a bez šance na uspokojivý výsledek obranné výzvy. Pokud nebude se stopery v symbióze kromě krajních beků i střed zálohy, může se Koemanův vzdušný zámek za syčení a pištění odporoučet v anglických vichřicích do šedivého průměru.

(mu)


Ruční brzda jménem Adebayor

Jestliže dominantou nedělního výkonu Saints byla naprostá bezzubost a progresu byste se v něm zaboha nedořezali, herní projev Pochettinova Tottenhamu od počátku sice taky nepůsobil dvakrát familiárně - v jeho případě už ale nešlo o negativní poznatek.

Tentam byl najednou silně boasovský výzor ze severolondýnského derby, kdy Spurs na svého rivala čekali tu v relativně hustém bloku o pěti záložnících (a jednom stojatém hroťákovi), tu v ukázkovém 4-4-2 s mimořádně hluboko posazenou záložní linií - a za každých okolností bez většího zájmu presovat, jakkoliv aktivně vymáhat balon.

Protentokrát se Tottenham na svého soka vrhl s opravdovou vervou a při hladovém napadání zůstal po většinu stopáže. Zatímco proti Arsenalu se tedy Pochettinova parta spokojila s ubohými dvěma vybojovanými míči na půlce soupeře, v neděli si třeba na defenzivním středopolaři Sotonu Victoru Wanyamovi vynutila hned pět ztracených míčů.

Tahle pozitivní proměna uvažování Spurs následně měla blahodárný vliv jak na jejich hru dozadu, kde se skrze dynamičtějšího a tedy efektivního Capoueho obráncům rázem dostávalo lepšího krytí, tak na hru dopředu, kde se domácí čas od času prezentovali krátkými narážečkami i zajímavými brejky. Veškeré zakládání útoků bylo od pohledu hbitější, což se koneckonců nádherně promítlo i do jediného gólového momentu zápasu.

Po takovém zhodnocení by si možná jeden řekl "Tak co tu vlastně ještě děláme? Prohlašme Pochettina za vítěze dne a rozejděme se" - jenže až taková selanka to zase nebyla. Ve skutečnosti je tu stále jeden palčivý problém, který se zdá být s Argentincovým angažmá na White Hart Lane spjat natolik pevně, že by nemusel jen tak vymizet. Sám Pochettino totiž jako by si jeho přítomnost vůbec neuvědomoval; což v budoucnu může Tottenham stát ještě pěkných pár bodů.

---

Emmanuel Adebayor není hráčem pro systém 4-2-3-1.

To v tomhle konkrétním případě znamená, že není hráčem pro formaci, které bývalý kouč Espanyolu zasvětil celou svou trenérskou kariéru, a tak se jí logicky nemíní jen tak vzdát. Na čemž by opravdu nebylo nic nepochopitelného ani fundamentálně špatného, kdyby se přitom Pochettino dokázal vzdát alespoň toho náladového Tožana...

Nechápejte mě špatně: Adebayor v žádném případě není špatný útočník. Stejně tak ale v žádném případě není týmovým hráčem - alespoň ne v tom smyslu, že by se ohlížel na ostatní a nějakým způsobem se jim přizpůsoboval. V jeho případě to vždy chodilo spíš přesně opačně, což je zhruba to poslední, co Pochettino při svých začátcích v novém působišti potřebuje.

Ať už na hraně ofsajdové linie ve svém fenomenálním výskoku sbíral jeden vysoký míč za druhým, nebo si pobíhal kdesi u středového kruhu a bůhvíproč parodoval ofenzivního záložníka, dokonce ani takový protřelý mazák jako Arsene Wenger nad ním v Arsenalu zdánlivě neměl plnou kontrolu. A věru podobně si Adebayor "samoroste" i v Tottenhamu.

Problém spočívá v tom, že ačkoliv Adebayor skutečně není týmovým hráčem per se, nelze zároveň říci, že by si vystačil sám se sebou; že by kolem sebe nepotřeboval správně naladěné a rozestavěné spoluhráče. Ve skutečnosti to pro něj platí tím spíš; a při hře do plných to bylo znát i v průběhu jinak prosvíceného nedělního odpoledne.

Úvodních pár minut ještě Adebayor strávil klesáním do hloubi pole, kde se zapojoval do pohledných kombinací o krátkých přihrávkách, postupem času však driftoval dál a dál od bezprostředního dění.

Hned několikrát jste ho potom mohli spatřit, kterak vyčkává doopravdy na samé hraně ofsajdu, a do hry se v podstatě ani nemá chuť zapojovat. Jindy jste ho zase pozorovali sice s míčem u kopaček, to však zpravidla v situacích, kdy pořádně ani nemá kam.

Ano, v protiútocích si Adebayor výborně vyhověl zejména s Chadlim, a hned čtyřikrát se mu po křídle povedlo nastartovat nadějný útočný výpad (včetně gólové akce) - jenže to jsou opět momenty, kdy vytáhlý Tožan pro změnu schází jinde. A mimo jiné v těchto chvílích se vlastně nepřímo ukazuje, že k sobě docela nutně potřebuje útočného parťáka; jinak bude zvlášť proti slabším soupeřům bez ambicí diktovat tempo hry (čili ne soupeřům jako Southampton) tak akorát přítěží.

---

Pokud nám historie o jinak stěží čitelném Adebayorovi něco řekla, bylo to zhruba toto: odřezaný či permanentně roztěkaný Adebayor, po kterém se chce to a pak zase tamto, jen těžko bude zároveň plně užitečným Adebayorem. Alespoň v té minulosti jím nikdy nebyl.

Vzpomínáte kupříkladu na jeho 24gólovou sezonu 2007/08 v dresu Arsenalu? Van Persie, Eduardo, Bendtner - jeden z těchto tří útočníků mu vždy musel být po ruce. A pokud už zrovna nebyl, obvykle to příliš nedopadlo; jako tuhle na hřišti Portsmouthu, kde Gunners remizovali 0:0.

Stejně tak - vzpomínáte na krátkou éru Tima Sherwooda v čele Tottenhamu? Jistěže vzpomínáte, však se psala sotva pár měsíců zpátky; a právě tehdy se přece Adebayor zdál být na vrcholu sil.

V 11 zápasech, které pod nezkušeným koučem v rozestavení se dvěma hroty odehrál, tehdy zaznamenal solidní čtyři branky a tři asistence, přičemž od serveru WhoScored stihl hned osmkrát nafasovat známku 7,0 a vyšší (jednou dokonce plných 10,0).

Situace pod Pochettinem? Přesně opačná. Do nedělního utkání onu laťku, která víceméně odděluje zrno od plev, pokořil všehovšudy jednou ze šesti pokusů - a ne náhodou se tak stalo zrovna v duelu s aktuálně posledním QPR.

Dokonce i po střetnutí se Sotonem, kde byl Adebayor u lecčeho nebezpečného, nenašli komplexně uvažující analytici z WhoScored žádný pádný důvod pro to jít s jeho známkou nad hranici sedmi bodů. A bodejť by také ano, když se soupeři (nutno říct, že bez větší námahy) podařilo Tožanův vliv kolem šestnáctky zdárně omezit na naprosté minimum.

Na co potom tedy takhle křečovitě trvat na Adebayorově stavění, chtělo by se zeptat závěrem.

Pokud po šesti kolech jenom trojice týmů registruje v průměru méně střel na zápas, evidentně se něco dělá špatně; opakovaně. A jestliže zároveň máte ve svém středu jednu z nejkonzistentnějších kreativních sil v lize (Eriksena), bude zřejmě chyba spočívat buď v preferované formaci, nebo právě v té osobě, která se má vpředu neustále nabízet a na níž má v první řadě stát koncovka.

To si však Pochettino zdá se odmítá připustit (což nás nemusí nutně překvapovat, pro absenci plánu B byl často kritizován i v Southamptonu), a tak jeho potřebám lépe uzpůsobení Soldado s Kanem dosud v lize nastřádali směšných 84 minut, a co je na tom všem nejvíc zarážející - v Evropské lize minule startovali bok po boku právě v tom jednom rozestavení, kde by teprve mohl naplno rozkvést i ten kritizovaný Adebayor.

V rámci možností skvělá varianta do 4-4-2 (4-2-4) a přinejlepším nevyzpytatelná varianta kamkoliv jinam...

(td)